Slavonice

město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji

Slavonice (německy Zlabings[2]) jsou malé historické město na jihozápadní Moravě (v česko-moravsko-dolnorakouském pomezí) v okrese Jindřichův Hradec. Leží zhruba jeden kilometr severně od hranice s Rakouskem, jedenáct kilometrů jihozápadně od Dačic, po obou stranách Slavonického potoka. Žije v nich přibližně 2 400[1] obyvatel. Díky zachovanému historickému jádru města se Slavonicím přezdívá „malá Telč nebo „perla západomoravské renesance“.[3] Slavonice jsou nejzápadnějším městem Moravy a spolu s nedalekými Dačicemi jedinými dvěma moravskými městy na území Jihočeského kraje.

Slavonice
Náměstí Míru
Náměstí Míru
Znak města SlavoniceVlajka města Slavonice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU 2 (obec) CZ0313 547166
Pověřená obec Slavonice
Obec s rozšířenou působností Dačice
Okres (LAU 1) Jindřichův Hradec (CZ0313)
Kraj (NUTS 3) Jihočeský (CZ031)
Historická země Morava
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 2 367 (2020)[1]
Rozloha 45,72 km²
Nadmořská výška 512 m n. m.
PSČ 378 81
Počet částí obce 7
Počet k. ú. 8
Počet ZSJ 8
Kontakt
Adresa městského úřadu Městský úřad Slavonice
Horní náměstí 525
378 81 Slavonice
sekretariat@slavonice-mesto.cz
Starosta Ing. Hynek Blažek
Oficiální web: www.slavonice-mesto.cz
Slavonice
Slavonice
Další údaje
Geodata (OSM) OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Starší dějinyEditovat

První písemná zmínka o městě pochází z roku 1260. Původní strážní osada, založená asi ve 12. století na středověké zemské stezce spojující Prahu s Vídní, patřila do majetku pánů z Hradce (zlatá pětilistá růže v modrém poli). Ve 14. století se osada díky velkolepé výstavbě proměnila ve město. Součástí byla dvě náměstí (dnes pojmenovaná jako náměstí Míru a Horní náměstí), která byla obklopena středověkými měšťanskými domy. Celá výstavba byla koncipována na velice úzkých pozemcích, takže majitelé své domy a přilehlá hospodářství směřovali hlavním vchodem na náměstí a hospodářské budovy na zadní trakty svých domů. Během 16. století se významná část obyvatelstva města přiklonila k luteránské reformaci. Reformační sgrafitová výzdoba celé řady měšťanských domů tehdejšího luteránského obyvatelstva významně spoluutváří unikátní atmosféru města Slavonice.

 
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
 
Stará pošta, dříve přepřahací stanice poštovní cesty z Vídně do Jihlavy

Během třicetileté války bylo město vypleněno švédskými vojsky. Navíc v letech 1680–1681 postihl slavonické obyvatele mor, který pokosil velmi mnoho životů. Z těchto útrap a válek se město vzpamatovalo až na přelomu 17. a 18. století. Nemělo však být všem neštěstím a katastrofám konce. Dne 27. března 1750 vzplál ve městě velký požár, který zničil velkou část obou náměstí a 44 domů spolu s městskou věží. Úpadek města, který po těchto událostech následoval, ještě prohloubilo přeložení poštovní cesty z Vídně do Jihlavy přes Znojmo v roce 1760. Dům čp. 62 tehdy byl přepřahací stanicí na této cestě.

Dne 7. září 1902 byla vybudována a uvedena do provozu železniční trať Kostelec u Jihlavy – Slavonice a také budova železniční stanice ve Slavonicích. O rok později, v roce 1903 došlo k propojení Slavonic s rakouským Waidhofen an der Thaya a dále pak se stanicí Schwarzenau na císařské železnici z Vídně do Českých Budějovic.

ČeskoslovenskoEditovat

 
Horní náměstí
 
Náměstí Míru

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 a vzniku Československé republiky reagovalo město s převážně německým obyvatelstvem připojením k provincii Deutsch Südmähren se sídlem ve Znojmě. Proto musela být do města povolána československá armáda, aby podrobila město moci nového československého státu. V té době rozpad monarchie ale znamenal velké problémy pro místní textilní továrny, které ztratily tradiční odbytiště v bývalé monarchii a tato situace se ještě zhoršila vypuknutím celosvětové hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let dvacátého století. Elektrifikace města byla dokončena připojením na síť ZME Brno v roce 1929. Podél státní hranice byla v letech 1936 až 1938 vybudována soustava pohraničních pevností, které se dochovaly dodnes a jsou zásluhou nadšenců udržovány v dobrém technickém stavu a přístupny veřejnosti. Některé z těchto pevností jsou přímo v intravilánu města.

Po Mnichovské dohodě bylo město v říjnu 1938 postoupeno Německu a stalo se součástí Německé říše. Slavonice se staly součástí říšské župy Dolní Podunají (Niederdonau) sousedního Rakouska. Hranice mezi Československem a Německou říší byly posunuty o 10 km na sever od Slavonic. České obyvatelstvo, až na malé výjimky, uprchlo do vnitrozemí. Dne 9. května 1945 bylo město osvobozeno vojsky Rudé armády. Na základě rozhodnutí vítězných velmocí bylo ve dvou vlnách (1945 a 1946) odsunuto veškeré německé obyvatelstvo a město bylo osídleno českým obyvatelstvem z okolních českých vesnic za bývalou protektorátní hranicí a z vnitrozemí.

Vývoj města od roku 1945Editovat

Osidlování Slavonic. Osídlení Slavonic bylo již skončeno na podzim minulého roku. Před válkou měly Slavonice 2500 obyvatel, dnes mají asi 1300, z toho asi 200 Němců. Hospodářství jsou pod národní správou. Slavonice však potřebují české dělníky, zejména textilní továrna Pallas-Artis a textilní továrna Sprinzl. Továrna na elektro součástky Siemens bude co nejdříve dána do provozu.

—Jiskra, 17.3.1946[4]

 
Celkový pohled na město od západu

V roce 1953 bylo město zahrnuto do tzv. hraničního pásma, což zapříčinilo značnou izolaci celého území od ostatní civilizace a velmi silně omezilo i případný cestovní ruch v této oblasti. Teprve v roce 1960 při reorganizaci okresů a krajů bylo zastavěné území města vyjmuto z hraničního pásma a mohlo začít využívat cestovního ruchu. Dne 31. srpna 1961 byly Slavonice prohlášeny městskou památkovou rezervací. Od správní reformy 1. července 1960 náležejí Slavonice k Jihočeskému kraji, okresu Jindřichův Hradec. V rámci integrace obcí byly v roce 1964 ke Slavonicím připojeny dříve samostatné obce Vlastkovec, Mutišov a Maříž, později, v roce 1972, také poslední připojená obec Stálkov.

 
Renesanční dům č. 520

V období let 1945–1989 byl ve městě vybudován vodovod, kanalizace, čistička odpadních vod, centrální kotelna, budova nové základní školy pro 650 žáků se školní jídelnou a dvěma tělocvičnami (1978), kulturní dům (1979), mateřská škola pro 120 dětí (1983), nová hasičská zbrojnice, autobusové nádraží, nový fotbalový stadion, kuželna, postaveno panelové sídliště se 126 městskými a družstevními byty a připravena nová obytná zóna pro stavbu nových individuálních a řadových rodinných domů. V této oblasti (ulice generála Svobody a Lebeděvova), převážně místní občané postavili 77 nových rodinných domů. Značnou měrou v této době přispěly ke zvýšení počtu bytových jednotek ve městě místní podniky, které postavily bytové domy s celkovou kapacitou přes 50 bytů. Na konci padesátých let 20. století byly zahájeny také pravidelné a řádné opravy historického středu města, zvláště fasád domů na obou slavonických náměstích, které v té době byly ve valné většině ve vlastnictví státu. Na konci tohoto období byla také zahájena výstavba zdravotního střediska a lékárny.

Po roce 1989 byly postaveny ještě čtyři městské panelové domy s 56 byty. Individuální bytová výstavba se výrazně nerozvíjela z důvodu nedostatku stavebních parcel, ale i z důvodů ekonomických. Město pokračovalo v budování nových staveb občanské vybavenosti, jako správní budova na fotbalovém stadionu a dům s pečovatelskou službou, byla dostavěna budova zdravotního střediska a lékárny. Na stadionu bylo vybudováno víceúčelové hřiště s umělým povrchem. Místní závod na zpracování dřeva postavil ekologickou spalovnu dřevního odpadu, který se před tím vyvážel téměř bez užitku na skládku. Spalovna nyní vyrábí elektrickou energii a teplo pro vlastní potřebu podniku. Každoročně stát i obec investují značné finanční prostředky na opravu a regeneraci památek. Do města byl v roce 1999 přiveden zemní plyn. Byly provedeny rekonstrukce povrchů obou slavonických náměstí, v posledních letech se také podařilo opravit část místních komunikací. Je postupně opravováno a zpřístupňováno veřejnosti městské podzemí. V roce 2012 byla dokončena rekonstrukce čističky odpadních vod v hodnotě téměř 90 milionů korun.

Přírodní poměryEditovat

Severozápadně od města leží přírodní památka Dědek u Slavonic.

Vývoj počtu obyvatelEditovat

Vývoj počtu obyvatel a domů části obce Slavonice[5]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 2 489 2 507 2 406 2 426 2 479 2 214 2 167 2 042 2 222 2 266 2 393 2 448 2 549 2 305
Domy 401 404 378 378 403 412 454 481 452 443 471 543 558 584
Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých letech od roku 2001[6]
Rok 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
Počet obyvatel

k 31.12. uvedeného roku

2 735 2 709 2 706 2 701 2 699 2 674 2 671 2 650 2 625 2 608 2 556 2 514 2 505 2 484 2 468 2 461 2 427 2 386 2 367

Poválečný správní okres Dačice o rozloze 807 km2 se 40.000 obyvateli a 141 obcemi spravoval tři soudní okresy: Telč se 75 obcemi, Dačice s 39 obcemi a Slavonice se 27 obcemi. Soudní okres slavonický byl osídlen českými rolníky, živnostníky, dělníky a zaměstnanci, přičemž město Slavonice čítalo ještě do března 1946 1300 obyvatel, z toho asi 200 Němců.[7][8]

O tělovýchovnou a sportovní činnost se po válce staral Sokol a SK Slavonice. SK Slavonice vedl footballový a lawn-tennisový odbor a Sokol provozoval nářaďový tělocvik, lehkou atletiku, odbíjenou a košíkovou.[9] Dále ve městě působil Junák a Svaz české mládeže, z jehož popudu byl odstraněn německý pomník padlých v 1. světové válce.[10] Ochotnický divadelní spolek čítal 36 činných členů.[11]

Ve volbách do Ústavodárného shromáždění Československé republiky 26. května 1946 volili slavoničtí občané: 683 hlasy pro KSČ, 232 pro ČSNS, 167 pro ČSL, 69 pro ČSSD, přičemž byly do volební urny vhozeny 2 bílé lístky.[12] Poslední německé obyvatelstvo z dačického okresu bylo vysídleno v pátek 30. srpna 1946 zvláštním vlakem, vypraveným ze Slavonic. Celkem odjíždělo ze slavonického a dačického nádraží 334 obyvatel. S některými se přišli rozloučit jejich čeští přátelé, kteří byli zesměšňováni z přihlížejícího davu.[13]

Pro správné posouzení kolísání počtu obyvatel v jednotlivých obdobích je třeba uvést, že v období od roku 1950 do roku 1980 byly v rámci integrace obcí v roce 1964 ke Slavonicím připojeny dříve samostatné obce Vlastkovec, Mutišov a Maříž, později, v roce 1972, byla jako poslední připojena obec Stálkov.

Místní částiEditovat

Město Slavonice se skládá ze sedmi částí na osmi katastrálních územích.

V období od roku 1950 do roku 1980 byly v rámci integrace obcí v roce 1964 ke Slavoním připojeny dříve samostatné obce Vlastkovec, Mutišov a Maříž, později, v roce 1972, byla jako poslední připojena obec Stálkov.

Zaniklá sídlaEditovat

  • Léštnice – ves zaniklá po druhé světové válce, k. ú. 4 km ZJZ od Slavonic
  • Pfaffenschlag – zaniklá středověká vesnice 3 km severozápadně od Slavonic v k. ú. Slavonice

ŠkolaEditovat

Školství ve Slavonicích je poměrně starého data. V listině z roku 1359 je uveden učitel jako „magister scholae“, který měl za úkol i zvonění. V roce 1369 se při svěcení nového oltáře připomínají žáci pomocníci (ministranti), kteří mají týdně po všechny časy dostávat jeden groš. Roku 1470 se dočítáme o „rektoru školy a kantoru“, který za řízení zpěvu při obřadech obdržel 11 grošů, žáci-zpěváci 8 grošů, přičemž se „má farář o dobré zpěváky náležitě starat“.[14]

 
Mateřská škola
 
Základní škola

První zmínka o škole pochází již z roku 1483, kdy na škole pracuje Jan, bakalář svobodných umění „rector scholae“, učitel akademicky vzdělaný. Také v 16. století se hovoří o „dobré městské škole“, zprvu ještě pod vedením faráře. Ale v době evangelické se radě podařilo strhnout dozor zcela na sebe. Byl jmenován rektor, kantor a varhaník. Z té doby známe jména učitelů Wernzkého a Schnittlicha. Mluví se i o varhaníkovi, neboť městská rada se s farou dohodla o společném ustanovení. Od roku 1590 dostává školmistr, kantor i varhaník plat kromě žita, pšenice a hrachu. Rada stanovila pevně i výši školného. Podle toho žák, který se učil pouze čtení, platil 15 krejcarů, se psaním 30 krejcarů a ještě s počty 45 krejcarů, a kdo by se ještě více učit chtěl, zaplatil 1 zlatý. Školu tehdy navštěvovalo asi 35 žáků a nacházela se blízko kostela na čísle 103 (nyní čp. 533) na Horním náměstí, pak i v ulici B. Němcové, a pak od roku 1803 v „panském domě" u kostela (nyní čp. 473) na náměstí Míru.

Tehdy se vyskytují i pokoutní školy, v nichž si městský písař a varhaník přivydělávají. To se nelíbí nadřízeným a tak rektor v Telči žádal roku 1663 znovu zřízení farské školy a odstranění pokoutních škol, což se také stalo. Od roku 1721 ustanovoval farní úřad jako dříve školní a církevní zaměstnance. V první polovině 19. století dostával rektor od rodičů týdně v sobotu - sobotales 1 krejcar, o trzích 1 krejcar jarmarkales, od obce svobodný měsíční plat, dřevo a obilí. V roce 1865 byla otevřena čtyřtřídní „farní hlavní škola“ s vyučovacím jazykem německým, ale „učitelé, mají moravského jazyka znalí býti".

Školy na Slavonicku byly většinou německé a patřily německému školnímu okresu dačickému, který čítal 28 škol. Počátkem 19. století zde učiteloval Jan Schmied, padesát let tu pak působil „vzorný učitel“ Jan Herzan aj. Roku 1896 byla povolena měšťanská škola a ředitelem byl jmenován Mořic Ptáček. Obecná škola dostala roku 1897 novou budovu na náměstí Míru, v níž pak byly umístěny všechny německé školy.[15]

 
Budova školy ve Slavonicích z roku 1897 (čp. 456)

Česká škola byla založena až v roce 1919 a jejím prvním ředitelem se stal František Janda. Chodily do ní zejména děti státních zaměstnanců, kteří se do Slavonic přistěhovali po vzniku Československa. Škola byla umístěna na náměstí Míru v novorenesanční budově původní německé školy u kostela (nyní čp. 473). Dnes zde sídlí základní praktická a speciální škola. Přes druhou světovou válku tu byla jen škola německá. Po válce nastal odsun Němců a osidlování českými obyvateli.

Od září 1945 byla německá škola ve Slavonicích zcela zrušena a zřízeny byly nově dvě české školy. Škola obecná se 149 dětmi v l. až. 5. postupném ročníku, umístěná v budově bývalé německé školy v čp. 39 na nám. Míru (nyní čp. 473) a škola měšťanská, organizovaná jako čtyřtřídní. 3. září 1945 začalo do měšťanské školy chodit 179 dětí a na konci školního roku v roce 1946 byl celkový počet žactva na škole 147. Všechny třídy měšťanské školy byly umístěny v 1. poschodí budovy bývalé německé školy v čp. 21 a 22 (nyní čp. 456) na náměstí Míru.[16] Měšťanská škola, která měla v roce 1946 celkem 6 tříd, trpěla (jako všechny ostatní školy v pohraničí) citelným nedostatkem učebných pomůcek. Rodičovské sdružení se ustavilo v roce 1946.[17]

Za učitelkou Blaženou Zlochovou ze Slavonic. Na Nový rok zemřela náhle ve Slavonicích učitelka Božena Zlochová. Zemřela na zákeřnou plicní chorobu v mladém věku 30 let. Zlochová vyučovala ve Znojmě a na Plzeňsku. V poslední době žila ve Slavonicích u svých rodičů. Dožila opětného připojení Slavonic k naší republice, ale zlá choroba ji nedopřála, pustiti se opět do radostné práce na českých školách na Slavonicku. Město Slavonice v ní ztratilo nejen velmi dobrou učitelku, ale velikou ctitelku české hudby a výbornou klavíristku.

—Jiskra, 13.1.1946[18]

V roce 1953 se obě školy sloučily v jednu Osmiletou střední školu.[19] V kronice se dovídáme, že se na zdejší škole každoročně zahajoval školní rok zahajovací slavností. V roce 1962 škola se 630 žáky využívala osm městských budov, z čehož ve čtyřech byly třídy a v ostatních byla jídelna, tělocvična, školní družina atd.

Tento stav trval až do roku 1978, kdy se škola přestěhovala do nové velké budovy mezi dnešními ulicemi Jana Žižky a Rudolecká. V prostorách tohoto velkého školního komplexu je také školní jídelna, školní družina a dvě tělocvičny. Kapacita této nové školní budovy byla 650 žáků, a byla v 80. letech 20. století téměř naplněna, jelikož do vyšších ročníků slavonické školy chodili také žáci z Písečné a Starého Města pod Landštejnem. V roce 2015 byly všechny pavilony školy a školní jídelny kompletně zatepleny a budovy také dostaly novou fasádu. Škola je úplná, má devět ročníků. Je jednopatrová a nově opravená. Její celková kapacita je 450 žáků. Na počátku školního roku 2020/2021 navštěvovalo školu 212 žáků.

Textilní průmyslEditovat

Židovské obyvatelstvo (z okolních obcí Bolíkova, Starého Hobzí a Písečného či Dolního Rakouska a z Vídně)[20] se na konci 19. století významně podílelo nejen na celkové industrializaci města, ale též na rozvoji textilního průmyslu.

Největší podniky založili: v roce 1864 Franz Sprinzl (výroba punčoch/Strumpfwaarenerzeugung),[21] v roce 1872 Franz Pabisch a Franz Glaser (parní tkalcovna, úpravna a barvírna bavlněného zboží/Dampf- Weisswaren-Appretur und Färberei),[22] Lazar Stukhart (výrobna pleteného zboží), Theobald Gübitz (výroba módních šátků se 100 pletařskými a 18 stávkovými stroji), roku 1896 Samuel Allina (výroba bavlny/Baumwollwaaren-Erzeugung),[23] roku 1898 Simon Weissenstein, bytem ve Vídni na Schmalzhofgasse 12 (pobočný závod vídeňské firmy, vyrábějíci mohérové šály a šátky na 100 ručních stavech),[24] Friedrich Pollack (pobočka vídeňské firmy na výrobu šátků a módního zboží), ve stejném roce pak další společníci Moritz Mayer a Samuel Tugendhat (továrna na hedvábné stužky/Seidenbandfabrik).[25] Od roku 1891 působila ve městě též malá přádelna vlny firmy Damasius Mifka a tiskárny a barvírny látek malých firem A. Hoch a J. Keck.[26][27]

Textilní průmysl Slavonice - 1902[28]
Výrobce Druh výroby Zaps. firma
Allina S. Tkalcovna bavlny / Baumwollweberei (domácí výroba) 1896 Samuel Allina[29], 1907 S. Allina, nástupce[30]
Appel Carl Výrobce provazů / Seilerw.-Erzeuger (ruční výroba)
Bauer Max. M. Tkalcovna bavlny / Baumwoll.-Weberei (100 tkalc. stavů) 1905 Max. M. Bauer[31]
Fiedler Johann Mechanická pletárna a výroba punčoch / Mech. Strickerei u. Strumpfwirkerei 1865
Flödl Mich. Tkalcovna bavlny / Baumwollwaren-Weberei
Glaser Franz Tkalcovna a úpravna bavlny / Baumwollw.-Web. u. Appretur (21 tkalc. stavů) zal. 1872 Franz Sprinzel a Franz Glazer
Gübitz Theobald Továrna na pletené zboží / Strickwarenfabrik, 100 strojů (ruční výroba), sídlo ve Slavonicích, továrny: Illmau, Staré Město pod Landštejnem, Slavonice 1890 Theobald Gübitz, 1910 zrušena[32]
Hock. A Barvení a potisk textilu / Färberei und Stoffdruckerei
Jocham Sigmund Výroba bavlněného zboží / Baumwollwaren-Erzeugung
Mifka Damasius Přádelna ovčí vlny / Schafwoll-Spinnerei (240 Spdl.)
Pabisch Franz Výroba a úpravna závojů / Schleier-Appretur
Pabisch Josefine Povrchová úprava bílého zboží / Weißwaren-Appretur
Pabisch Josef Tkalcovna bavlněného a bílého zboží/ Baumwoll - Weißwarenweberei (25 mechanických a 40 ručních stavů, domácí výroba) 1810 Josef Pabisch, 1905 Wilhelm Pabisch[33]
Pollak Friedrich Tkalcovna módního zboží / Modewaren-Weberei, sídlo fy ve Vídni, ve Slavonicích faktoři
Schmidt Alois Továrna na šátky a módní zboží / Tücher- und Modew.-Fabrik
Schmidt Josef Tkalcovna bílého zboží / Weißwaren-Weberei
Sprinzl Carl Maschinen / Strickerei (100 pletacích strojů), sídlo ve Vídni (Wien I, Werderthorg. 15) zal. 1793 Carl Sprinzl, 1864 Franz Sprinzl,[34] 1906 Anton Sprinzl[35]
Steyskal Marie Výroba provazů / Seilerw.-Erzeug. (ruční výroba)
Stukhart Leopold Pletárna / Strickerei, Hlavní náměstí čp. 12
Tugendhat S. & Mayer Mechanická tkalcovna hedvábných a pol. hedvábných stužek / Mech. Weberei seidener und halbseidener Bänder, sídlo ve Vídni (Wien I, Lugeck 3) 1888 Vídeň, od 1893 hlavní sídlo ve Slavonicích,[36] 1907 Slavonice[37]
Wastel Jacob Potisk textilu / Überthan-Druckerei
Weißenstein Simon Tkalcovna šátků a módního zboží / Tücher- u. Modew.-Weberei (20 Rascheln u. Deckstühle), sídlo ve Vídni (Wien VI, Schmalzhofg. 12)
Znaimer Sigmund Výrobce pleteného zboží / Strickwaren-Erzeuger

V roce 1905 založil Max M. Bauer tkalcovnu bavlněného zboží (Baumwollwarenweberei),[38] Wilhelm Pabisch mechanickou přádelnu[39] a v roce 1906 Anton Sprinzl (dříve Franz Sprinzl) závod na výrobu tkaného zboží (Wirkwarer-Erzeugung).[40] V roce 1910 se ve Slavonicích nacházely tkalcovny:

  • Wilhelm Pabisch’s Nachfolger Josef Pabisch, mechanická tkalcovna, jejímž majitelem byl Josef Pabisch, zapsaná dne 21. srpna 1905 v obcbodním rejstříku u c. k. krajského obchodního soudu v Jihlavě.[41]
Insolvence: Tkalcovna firmy Viléma Pabische, nástupce Josef Pabisch, ve Slavonicích na Moravě zastavila platy. Dluhy za zboží obnáší asi 76.000 K, hypotékární závazky 10.000 K. Bylo nabídnuto 25proc. vyrovnání.

—Moravská orlice, 20.2.1913[42]

  • S. Allina & Sohn, Nachfolger, zapsaná dne 24. října 1907 u c. a k. krajského obchodního soudu v Jihlavě, po přistoupení syna Aloise Alliny byl název firmy z roku 1896 (Samuel Allina) upraven na S. Allina & syn, následník. K zastupování firmy byli oprávněni: každý samostatně Samuel Allina a Alois Allina.[43][44]
  • S. Tugendhat & Mayer, firma s tovární výrobou na hedvábné stužky (fabriksmäßigei Betrieb der Seidenbandweberei) byla u c. a k. krajského obchodního soudu v Jihlavě zapsána dne 4. ledna 1907.[45] Následně pak společník Moritz Mayer vystoupil a jediným majitelem a držitelem všech akciií se stal Samuel Tugendhat.[46]
  • Bandweberei Stoffel & Comp. Nachfolger, Gesellschaft m. b. H, tkalcovna na hedvábné stužky, zapsaná dne 15. ledna 1908 u c. a k. krajského obchodního soudu v Jihlavě. Jednatelem společnosti a zároveň oprávněným zástupcem byl ustanoven Samuel Tugendhat, továrník ve Vídni. Základní kapitál obnášel 30.000 K, vložený kapitál zaplacenou částku 10.000 K a převzaté pentlové stavy s příslušenstvím od společníka Alfreda Stoffela v hodnotě 20.000 K.[47]
Dne 26. července 1910 byla na základě smlouvy z 4. července 1910 u firmy Bandweberei Stoffel & Comp., Gesellschaft m. b. H provedena změna zápisu v obchodním rejstříku. Kmenové jmění bylo z 30.000 K navýšeno na 200.000 K. Společník Alfred Stoffel ze společnosti vystoupil a jeho podíl 20.000 korun převzal společník Samuel Tugendhat, který s přínosem strojů na tkaní současně převzal ze zvýšeného kmenového jmění částku 70.000 K, tím se jeho původní podíl 10.000 K navýšil na 100.000 K. Do obchodní společnosti přistoupili: Eduard Bondy (kupec ve Vídni) a Richard Stein (kupec ve Vídni), oba zaplatili jako společníci navýšenou částku kmenového jmění 50.000 K. Jednatelem společnosti byl vedle dosavadního Samuela Tugendhata ustaven Richard Stein.[48][49]

Vedle toho ve městě působila pletárna Leopolda Stuckarta a Sigmunda Znaimera, tkalci Michael Flödl, Vincent Gegenbauer, Franz Glaser a Josef Schmidt, punčocháři Karl Eberle a Johann Fiedler, přadlena Aloisie Seiler a výrobce stuh Jakob Wastl.[56]

Textilní průmysl v letech 1918-1945Editovat

Po zřízení Československé republiky došlo skrze novou státní hranici v pohraničních Slavonicích ke zhoršení průmyslu. Zejména ztráta spojení s Vídní způsobila hned v počátku stagnaci textilní výroby. Akciová společnost SILVET (dříve S. Tugendhat & Mayer) se v roce 1923 mohla vzpamatovat díky několika novým zakázkám, zrovna tak firma Anton Sprinzl, Baumann & Bauer (Seidenweberei založena 1. května 1920) a Josef Pabisch.[57]

Továrna na zboží pletené (Anton Spinzl) se 120 dělníky; na zboží módní a šátky (Wilh. Mayer) s 40 dělníky; mechanická tkalcovna (Wilh. Pabische nástupce) s 40 dělníky, (M. Bauera ) s 15 dělníky a (S. Allina syn) s 15 dělníky; tkalcovna a appretura (Helena Glaser) s 20 dělníky; výroba zboží vlněného (F. Pollak) s 30 dělníky, (Pollak & Kornig) s 30 dělníky; výroba zboží pleteného (L. Stukhart ) s 20 dělníky...

—Vlastivěda moravská, Slavonický okres, 1926[58]

Po nástupu hospodářské krize místní textilní firmy kvůli zmenšené poptávce snižovaly počty zaměstnanců a některé nakonec svoji činnost definitivně ukončily. Koncem roku 1930 zavřela továrna na ubrusy, šátky a módní zboží Wilhelma Mayera, výrobna pleteného zboží Johanna Fiedlera a tkalcovna bavlny J. Schmidta. V omezeném chodu se nacházely též Spojené továrny na výrobu hedvábného zboží a sametu „Silvet”, mechanická tkalcovna Josefa Pabische a pletárna Antona Sprinzla.

Textilní průmysl - 1929[59]
Firma Textilní výroba
Appel Karel Provaznictví / Seilerwaren-Erz. (ruční výroba)
Pabisch Josef Mechanická tkalcovna bavlněného a bílého zboží a obvazového materiálu / Mech. Baumw.-Weißw.- und Verbandstoffe-Weberei, 55 mechanických a 50 ručních stavů (domácí průmysl) - parní pohon a vodní pohon, apretura, čp. 21 a 210 (majitel Josef Pabisch)
Schmidt Josef Tkalcovna šátků a šál, výroba žinylky / Modetücher- und Echarpes Web., Chenille-Erzeugung, 5 ručních stavů, jen práce ve mzdě, Hlavní náměstí čp. 27 (majitel Josef Schmidt)
„Silvet”, Spojené továrny na výrobu hedvábného zboží a sametu Tkalcovství hedvábného zboží, hedvábných stužek, plyše a sametu, 350 mechanických stavů, práce ve mzdě, zal. 1922, hlavní sídlo v Praze, Krakovská ul. 7, továrny: (Hof) a (Wagstadt), pobočka: „Silvet” G. m. b. H. ve Vídni, Zieglergasse 19
Sprinzl Anton Mechanická pletárna bavlny a umělého hedvábí / Maschinen-Strickerei für Baumwolle und Kunstseide, čp. 54/55, zal. 1793 (majitel Anton Sprinzl); 130 motorizovaných pletacích strojů - parní pohon 35 koní, korespondence česky a německy, telefon
Wastel Jakob Potisk textilu a tklacovna stříbrných látek / Übertan-Druckerei u. Silberstoffe-Weberei
  • Wilhelm Mayer,[60] tkalcovna bavlny, zaměstnávala v roce 1924 kolem 40 zaměstnanců. V roce 1911 bylo sídlo tkalcovny šátků a módního zboží Simona Weissensteina ve Vídni (Wien VI, Schmalzhofg. 12) dáno do dražby.[61]


  • 1920 Baumann & Bauer, tkalcovna hedvábí (Seidenweberei) byla založena 1. května 1920 společníky Augustem Baumannem (továrníkem ze Slavonic) a Ing. Otto Bauerem (továrníkem ze Slavonic).[62] Vedle toho provozoval August Baumann obchod se střižním zbožím (Schnittwarengeschäft). V roce 1924 se Ing. Otto Bauer oženil s Emmy Glaser z Rokytnice nad Jizerou. Svatba se konala 19. února v Praze v Hotelu Bristol.[63] V roce 1931 bylo vyhlášeno úpadkové řízení.[64]
  • 1923 akciová společnost „Silvet“, Spojené továrny na výrobu hedvábného zboží a sametu/Vereinigte Fabriken zur Erzeugung von Seiden und Samtwaren AG (dříve S. Tugendhat & Mayer, Bandweberei Stoffel & Comp.), se sídlem v Praze. Společnost vlastnila závody v Praze, Dvorcích, M. Třebové, Šumperku, Bílovci a Slavonicích. Silvet byla dceřinou společností rakouské akciové společnosti „Awestem” a její zřízení povolilo Ministerstvo obchodu a financí na území Československa v roce 1921.[65][66][67][68] [69][70]
Silvet. Dne 22. května konala se X. řádná valná hromada firmy „Silvet”, Spojené továrny na výrobu hedvábného zboží a sametu v Praze, která schválila prozatímní bilance za rok 1931 (ztráta 168.110 Kč ) a 1932 (ztráta 359.171 Kč). Opožděné předložení bilancí vysvětluje společnost zdlouhavým jednáním se svou mateřskou společností „Awestem”, která opět vyjednává již delší dobu s patronančními bankami o rekonstrukci obou společností koncernu. Teprve po skončení těchto jednání , jež právě dospívají k příznivé dohodě , bude možno společnosti sestaviti bilanci za běžný rok, v níž budou hodnoty investičních účtů přizpůsobeny dnešním výdělkovým možnostem.

—Hospodářská politika 1933[71]

V roce 1939 se stal majitelem továrny ve Slavonicích A. Blosel. Dne 26. května 1942 se konala v Praze v budově České eskomptní banky (Böhmische Escompte-Bank) valná hromada akciové společnosti Silvet, jejímž účelem byla likvidace společnosti (arizace).[72][73] Následně tovární objekty převzala vídeňská firma Pallas-Artis na výrobu oblečení a dámských oděvů se sídlem na Dorotheergasse 9 (v Brně sídlila arizovaná firma Mode-Star-Pallas Artis-Wien společnost pro zhotovování oděvů, továrna na dámské pláště, kostýmy a šaty).[74]

Po 2. světové válce byla továrna jako německý konfiskát dána pod národní správu a v roce 1948 byl podnik zařazen pod Oděvní průmysl (zkratka OP) Prostějov. Po reorganizaci podniku byl v roce 1949 zřízen národní podnik Slavona, výroba pánských a pracovních obleků,[75] v letech 1958/59 pod národní podnik Otavan Třeboň.

  • Anton Sprinzl se z první poválečné krize vzpamatovala a v roce 1925 zaměstnávala na 60 zaměstnanců.[76]
  • Wilhelm Pabisch’s Nachfolger Josef Pabisch, továrna se během hospodářské krize nacházela v úsporném režimu.[77] V roce 1938 Josef Pabisch zemřel. Ve své závěti nechal věřitelům, kteří byli v insolvenčním řízení v roce 1912 odškodněni jen částečně, vyplatit zbývajících 70 procent dlužní částky.[78] O zrušení firmy rozhodl Amtsgericht ve Znojmě dne 10. prosince 1941 (arizace).[79]

Organizace textilního průmyslu po roce 1948Editovat

V roce 1948 byly do národního podniku Oděvní průmysl (zkratka OP) Prostějov začleňovány další znárodněné konfekční továrny v Čechách a na Moravě. V roce 1949 byl zřízen národní podnik Slavona, národní podnik Slavonice, výroba pánských a pracovních obleků.[80]

Volně objekty pro přemístěni průmyslu na Dačicku. Národohospodářský a plánovací výbor v Jihlavě pracuje na přesném plánu k otázce přemístění průmyslu na Českomoravskou vysočinu. Jednotlivé okresy hlásí mu k tomu účelu volné objekty schopné pro umístění přesídlovaných podniků. Okresní plánovací komise v Dačicích dává k disposici k tomu účelu 5 volných objektů. Jsou to tovární objekty firem Pabiš, Majer a Bauer ve Slavonicích, velký tovární objekt fy Max Vohryzek v Dačicích a konečně vhodná budova bývalé mlékárny v Telči. Továrny ve Slavonicích a v Dačicích, z nichž byly stroje za okupace odcizeny, by přicházely v úvahu opět pro průmysl textilní, budova v Telči je na bízena pro výrobu ovocných šfáv a pro zpracování lesních plodin.

—Jiskra, 21.4.1946[81]

Po Prostějovu - Slavonice městem oděvů...Tři největší tovární objekty a sice Pallas Artis, Siemens a Majer budou sloučeny a znárodněny. V továrnách, kde pracuje nyní na 100 lidí, může být zaměstnáno 1000 zaměstnanců. — Komise prohlédla si i nedalekou obec Maříž, kde hodlá zříditi stálou ozdravovnu pro všechny zaměstnance čsl. oděvního průmyslu.

—Jiskra, 22.9.1946[82][83]

Po dalších delimitacích byl nakonec slavonický textilní závod v roce 1958 přiřazen k národnímu podniku Otavan Třeboň. V roce 1965 došlo k další reorganizaci textilního průmyslu, kdy byla zřízena oděvní Výrobně hospodářská jednotka (VHJ) OP Prostějov, přímo podřízená generálnímu ředitelství „Podniky oděvního průmyslu Prostějov”. Sloučením generálního ředitelství a OP Prostějov vznikl v roce 1983 oborový podnik OP Prostějov, podřízený Ministerstvu průmyslu ČSR.[84] Výroba Otavanu byla po různých delimitacích nakonec soustředěna v Jihočeském a Jihomoravském kraji do 8 závodů se třemi provozovnami:

S textilním podnikem souviselo i zřízení učňovské školy a střední odborné školy oděvní pro obory pánský krejčí a dámská krejčová, které byly zrušeny roku 1998.[85] Závod ve Slavonicích vyráběl nejprve pracovní oděvy a postupem doby byla výroba konfekce rozšiřována. V roce 1898 nesl název Otavan, národní podnik, výrobce sportovních a pracovních oděvů. Byl podřízen VHJ OP oborový podnik Prostějov a řízen podnikovým ředitelstvím (ředitel podniku, technicko-výrobní náměstek, obchodní náměstek, ekonomický náměstek, náměstek pro kádrovou a personální práci), kterému byly podřízeny jednotlivé závody. Na základě rozhodnutí vlády ČSSR byl v roce 1989 zřízen samostatný národní podnik Otavan Třeboň,[86] který byl v rámci privatizace přeměněn na akciovou společnost. Otavan Třeboň a.s. sídlí ve Slavonících na Znojemské ulici čp. 251.[87]

Mechanická pletárna Antona Sprinzla (dvoupodlažní budovu s uzavřeným vnitřním átriem) se nacházela po 2. světové válce jako německý konfiskát pod národní správou, znárodněna byla na základě vyhlášky ministra průmyslu ze dne 27. června 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb.,[88] a začleněna pod národní podnik Pletařské závody Karla Havlíčka Borovského se sídlem v Jihlavě (50 zaměstnanců).[89][90] Od roku 1958 zde sídlila Závodní učňovská škola n. p. Otavan (později oděvní SOU), kde probíhala teoretická i praktická výuka učňů i s internátním ubytováním. Po přestěhování teoretické výuky do budovy staré školy na náměstí (1985) objekt sloužil pouze jako internát učňů až do roku 1997. V roce 1998 zde byla zřízena ubytovna Pekoro, s.r.o. (Slavonice, Jana Žižky 55), od roku 2007 přejmenovaná na Secesní dům Slavonice s.r.o. s novým sídlem Na potoku čp. 174.[91] Budova bývalé mechanické pletárny o celkové ploše 4409 m2 byla nabídnuta k prodeji za 17 000 000 Kč.[92]

Továrna Wilhema Mayera v Žižkově ulici, která se též jako německý konfiskát nacházela pod národní správou, byla v červenci 1949 přidělena Místnímu národnímu výboru (společne s továrnou Josefa Pabische) pro zřízení komunálního podniku.[93] V roce 1954 byla továrna začleněna do Okresního průmyslového kombinátu se sídlem v Dačicích (1972-1984 Průmyslový kombinát Okresního národního výboru v Dačicích, později Průmyslový kombinát státní podnik Dačice),[94] který po likvidaci převzala firma HELTOS, a.s. se sídlem ve Slavonicích na ulici Jana Žižky čp. 252.[95][96]

PamětihodnostiEditovat

 
Jemnická brána
 
Historické domy na Horním náměstí Slavonic
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Slavonicích.
  • Pevnostní areál Slavonice – rekonstruované zbytky opevnění z roku 1938 přibližně 2 km od města směrem na Staré Město pod Landštejnem
  • Renesanční historické jádro města
  • Zbytky opevnění
  • Kostel Nanebevzetí Panny Marie – trojlodní bazilika; základy byly položeny v polovině 14. století
  • Městská věž byla postavena v letech 1503–1549 za finanční podpory soukenického cechu. Barokní střecha je z roku 1750.
  • Kostel svatého Jana Křtitele – jednolodní kostel zřejmě z přelomu 13. a 14. století, na fasádě sgrafitová pole z roku 1582 s náměty Ukřižování, Kladení do hrobu, Setkání Ježíše s Veronikou.
  • Hřbitovní kaple sv. Kříže – založena v roce 1702, do průčelí zabudován portál hřbitovní brány z roku 1586 s reliéfní sochařskou výzdobou – figury svatého Jana a Panny Marie, Kristus – soudce na nebeské duze, štíty Zachariáše z Hradce a Anny ze Šlejnic, na klenáku mistrovská značka a iniciály LO (Leopold Österreicher)
  • Poutní kostel Božího Těla (Svatého Ducha) s přistavěnou Loretánskou kaplí
  • Kaple svatého Jana Nepomuckého je barokní stavba asi z konce první poloviny 18. století. Má polokruhový uzávěr, průčelí otevřené polokruhovou arkádou a volutový štít završený barokní postavou Panny Marie Immaculaty ve svatozáři.
  • Městské muzeum Slavonice
  • Dačická brána
  • Znojemská (Jemnická) brána
  • Slavonické podzemí je od roku 1998 zpřístupněna veřejnosti.
  • Křížová cesta
  • Bývalá luteránská modlitebna v domě čp. 517 na Horním náměstí, vymalovaná příběhem Zjevení svatého Jana v roce 1568.

OsobnostiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 18. 
  3. SEDLÁŘ, Jaroslav; SEDLÁŘOVÁ, Jitka. Slavonice. 1. vyd. Praha: Odeon, 1973. 232 s. 
  4. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 17.3.1946, 2(11). s. 4.
  5. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-12-09]. Kapitola Jindřichův Hradec. Dostupné online. 
  6. Český statistický úřad
  7. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 2.1.1947, 3(1). s. 3.
  8. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 17.3.1946, 2(11). s. 4.
  9. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 14.4.1946, 2(15). s. 4.
  10. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 21.4.1946, 2(16).
  11. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 16.6.1946, 2(24). s. 4.
  12. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 2.6.1946, 2(22).
  13. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 8.9.1946, 2(36). s. 6.
  14. NEKUDA, Vladimír. Vlastivěda moravská Dačicko Slavonicko Telčsko. Brno: Muzejní spolek Brno, 2005. ISBN 80-7275-059-3. S. 499. Dále jen Nekuda (2005). 
  15. Nekuda (2005), s. 512.
  16. Školní kronika Slavonice (1918) 1945–1967 http://digi.ceskearchivy.cz/cs/121418/6/3246/1129/51/0
  17. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 21.4.1946, 2(16). s. 5.
  18. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 13.1.1946, 2(2).
  19. Školní kronika Slavonice (1918) 1967–1982 http://digi.ceskearchivy.cz/cs/121419/17/1563/1973/37/0
  20. Gerhard Hanak: Juden in Mähren, Judengemeinden in Südmähren [online]. Dostupné online. 
  21. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 21.01.1864, 1864(32). s. 134.
  22. Allgemeines Handbuch für Industrie, Handel und Gewerbe 1878. [s.l.]: Selbstverl. 580 s. Dostupné online. (německy) 
  23. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 15.05.1896, 1896(112). s. 2.
  24. Simon Weissenstein, Tücher- und Modewaren-Fabrik. www.geschichtewiki.wien.gv.at [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (de-formal) 
  25. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 15.10.1898, 1898(235). s. 1.
  26. Perzi, Niklas: Zapomenutý všední den 20. století v zrcadle středoevropského regionu = Verschwundene Lebenswelt - Vergessener Alltag: das 20. Jahrhundert im Spiegel einer mitteleuropäischen Region, Waidhofen a.d. Thaya: Bibliothek der Provinz, 2001
  27. Adress-Buch der Textil-Industrie Österreich-Ungarns, 1902. Reichenberg: W. F. Profeld, 1902. s. 311.
  28. Adress-Buch der Textil-Industrie Österreich-Ungarns, 1902. Reichenberg: W. F. Profeld, 1902. s. 311.
  29. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 15.05.1896, 1896(112). s. 2.
  30. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 07.11.1907, 1907(256). s. 2.
  31. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 17.06.1905, 1905(138). s. 1.
  32. ANNO, Wiener Zeitung, 1910-05-05, Seite 22: "Gelöscht wurde nachstehende Firma: Illmau, Theobald Gübitz, Modetücher- und Wirkwarenerzeugung, N. der in Zlabings mit der Firma gleichen Namens bestandenen, am 26. März 1910 gelöschten Hauptniederlassung, infolge Geschäftsauflösung. — Krems, 28./4. 1910.". anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 
  33. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 28.08.1905, 1905(195). s. 1.
  34. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 21.01.1864, 1864(32). s. 134.
  35. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 15.03.1906, 1906(61). s. 1.
  36. ANNO, Gerichtshalle, 1893-10-16, Seite 8:"Bei der Firma: S. Tugendhat & Mayer wurde eingetragen, daß sich nunmehr die Hauptniederlassung dieser Firma in Zlabings und die Zweigniederlassung derselben in Wien befindet, und daß unter dieser Firma die Seidenbandweberei in Zlabings betrieben wird.". anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 
  37. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 14.01.1907, 1907(11). s. [1].
  38. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 17.06.1905, 1905(138). s. 1.
  39. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 28.08.1905, 1905(195). s. 1.
  40. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 15.03.1906, 1906(61). s. 1.
  41. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 28.08.1905, 1905(195). s. 1.
  42. Moravská orlice. František Uman, 20.2.1913, 51(42). s. [2b].
  43. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 07.11.1907, 1907(256). s. 2.
  44. Völkischer Beobachter, Do, 25. Dezember 1941, S. 12: Amtsgericht Znaim, Abt. 6. Am 10. Dezember 194l. Die amtswegige Löschung folgender Firmen ist gemäß §141 FGG. bzw. §2 des Gesetzes vom 9. Oktober 1934 RGBl., Wilhelm Pabisch Nachfolger Josef Pabisch, Zlabings; 29.
  45. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 14.01.1907, 1907(11). s. [1].
  46. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 1907, 1907(přílohy č. 1-75). s. [2].
  47. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 23.01.1908, 1908(18). s. [1].
  48. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 03.08.1910, 1910(174). s. 1.
  49. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 18.01.1918, 1918(15). s. [1].
  50. Chytilův úplný adresář Moravy: Politický okres Dačice, soudní okres Slavonice,  s. 223 - 230.
  51. Friedrich Pollak. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  52. Ernst Friederich Pollack. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  53. Julius Pollak. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  54. Ignaz Wolf. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  55. Ida Wolf. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  56. Chytilův úplný adresář Moravy: Politický okres Dačice, soudní okres Slavonice,  s. 223 - 230.
  57. Brünner Morgenpost. Brünn: W. Burkart, 17.11.1923, 58(263). s. [4].
  58. Jan Tyray: Vlastivĕda Moravská, Slavonický okres, Musejní spolek v Brně, 1926, s. 60.
  59. Stiepels Adressbuch der Textil-Industrie für die Staaten Tschechoslowakei, Österreich, Ungarn, Polen, Rumänien, Jugoslawien, Bulgarien. Reichenberg: Gebrüder Stiepel Ges., 1929. s. 286.
  60. Digitální knihovna Kramerius. dnnt.mzk.cz [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 
  61. ANNO, Wiener Zeitung, 1911-01-08, Seite 32: "Am 24. Februar 1911 um 9 Uhr vormittags findet bei dem unten bezeichneten Gerichte in Wien, 1., Riemergasse, Parterre, Zimmer Nr. II (Versteigerungssaal), die Zwangsversteigerung des Hauses in Wien, VI,, Schmalzhofgasse 12, Grundbuch für den 6. Bezirk in Wien E.-Z, 909, statt.". anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 
  62. Brünner Zeitung. Brünn: Mährischer Landtag, 07.07.1920, 1920(149). s. [1].
  63. Reichenberger Zeitung: Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen. Reichenberg: Heinrich T. Stiepel, 17.2.1924, 65(41, ranní vydání). s. 6.
  64. Reichenberger Zeitung: Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen. Reichenberg: Heinrich T. Stiepel, 15.9.1931, 72(215, ranní vydání). s. 10.
  65. Věstník Ministerstva vnitra Republiky Československé, Band 3, 1921, s. 382.
  66. Národní listy. Praha: Julius Grégr, 28.10.1928, 68(299). s. 6.
  67. ANNO, Wiener Zeitung, 1922-10-05, Seite 13. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  68. ANNO, Die Börse, 1928-06-28, Seite 15. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  69. Reichenberger Zeitung: Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen. Reichenberg: Heinrich T. Stiepel, 28.11.1934, 75(280, večerní vydání). s. 4.
  70. Reichenberger Zeitung: Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen. Reichenberg: Heinrich T. Stiepel, 30.1.1935, 76(25, ranní vydání). s. 7.
  71. Hospodářská politika, Band 7, Frant Fousek, vyd. F. Fousek., 1933, s. 412.
  72. Úřední list Československé socialistické republiky, Ausgabe 5, Ministerstvo vnitra, 1942, s. 3707.
  73. Wirtschaftsverbrechen und Arisierung: Die Dresdner Bank in Prag. www.hagalil.com [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  74. Adressbuch der Landeshauptstadt Brünn. Brno, 1942, 51. s. 62.
  75. Badatelna.eu | Státní oblastní archiv v Třeboni - Slavona, výroba pánských a pracovních obleků, n. p., Slavonice. badatelna.eu [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  76. Firemní lístek firmy Anton Sprinzl Wirkwaren fabrik Zlabings z 9. srpna 1938 [online]. Dostupné online. 
  77. SokA Jindřichův Hradec, Pamětní kniha města Slavonice - Gemeinde Gedenkbuch der Stadt Zlabings, s. 132.
  78. Gablonzer Tagblatt. Gablonz a.N: Emil Böhme, 18.1.1938, 47(17). s. 4.
  79. Völkischer Beobachter, Do, 25. Dezember 1941: "Amtsgericht Znaim, Abt. 6. Am 10. Dezember 194l. Die amtswegige Löschung folgender Firmen ist gemäß § 141 FGG. bzw. § 2 des Gesetzes vom 9. Oktober 1934 RGBl. l Seite 914 in Aussicht genommen: Wilhelm Pabisch‘ Nachfolger Josef Pabisch, Zlabings."
  80. Badatelna.eu, Státní oblastní archiv v Třeboni - Slavona, výroba pánských a pracovních obleků, n. p., Slavonice. badatelna.eu [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  81. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 21.4.1946, 2(16). s. 5.
  82. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 22.9.1946, 2(38). s. 6.
  83. Národní obroda: ústřední orgán Československé strany lidové. V Brně: Československá strana lidová, 26.09.1946, 2(Dělnicko-zaměstnanecké vydání č. 221). s. 2.
  84. ŠIMÁKOVÁ, Dita. Technologie textilu a oděvnictví [online]. Vysoká škola strojní a textilní v Liberci, 1991/92. [file:///C:/Users/Lenka/Downloads/V_16492_T.pdf Dostupné online]. 
  85. Dagmar Rejžková: Soukenický cech ve Slavonicích Bakalářská diplomová práce, Brno 2010.
  86. Daniel Pešl: Intenzifikační proces v národním podniku Otavan Třeboň v podmínkách nového hospodářského mechanismu, diplomová práce, 30. května 1989, Vysoká škola strojní a textilní v Liberci.
  87. Otavan Třeboň a.s., Slavonice. Mapy.cz [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  88. Vyhláška ministra průmyslu ze dne 27. června 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb.: (H) 278. Anton Sprinzl, se sídlem ve Slavonicích, spr. okr. Dačice.
  89. Badatelna.eu, Státní oblastní archiv v Třeboni - Antonín Sprinzl, továrna punčoch a ponožek, Slavonice. badatelna.eu [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  90. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 15.8.1948, 4(33).
  91. KURZY.CZ. Secesní dům Slavonice s.r.o. aktuálně - Změny a události ve společnosti. rejstrik-firem.kurzy.cz [online]. [cit. 2021-02-25]. Dostupné online. (česky) 
  92. Prodej komerčního objektu, 4 409 m² Slavonice, 37881, Jana Žižky: Nabízíme prodej historického domu v obci Slavonice o celkové ploše 4409 m2. Jedná se o dvoupodlažní budovu s uzavřeným vnitřním átriem. V obou podlažích jsou situovány pokoje, neprůchozí přístupné z chodby. V každém pokoji je zavedené umyvadlo, WC, kuchyňka společná. V 1. nadzemním podlaží se nachází tělocvična, umývárny, skladové prostory a samostatná bytová jednotka. V 2. nadzemním podlaží je 31 pokojů... Součástí budovy je i kotelna... Dům je napojen na veřejný vodovod a kanalizaci...stropy v 1. nadzemním podlaží jsou klenuté, v 2. nadzemním podlaží dřevěné trámové, krytina z keramických tašek...jedná se o kulturně chráněnou památku. [online]. sidlorealit.cz. Dostupné online. 
  93. Jiskra: týdeník komunistické strany třebíčského kraje. Třebíč: KV KSČ, 30.7.1949, [5](29).
  94. Průmyslový kombinát státní podnik Dačice v likvidaci ⇒ IČO: 00070645. rejstrik.penize.cz [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 
  95. KURZY.CZ. HELTOS, a.s. - obchodní rejstřík. rejstrik-firem.kurzy.cz [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  96. Mapy.cz: HELTOS, a.s., Jana Žižky čp. 252. Mapy.cz [online]. [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Hans REUTTER: Geschichte der Stadt Zlabings. In: Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens XVI, 1912, 1-83, 302-373; XVII, 1913, 29-113, 343-405 https://www.academia.edu/26904196/
  • ČERNÝ, Jiří: Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti, Pelhřimov 2005.
  • Česká Kanada, Slavonice a Slavonicko. Praha: NZB, 2014. 223 s. ISBN 978-80-904272-9-7. 
  • STEHLÍK, Michal: Slavonické dvacáté století. 1900–1960, Dačice 2009.
  • NEKUDA, Vladimír. Vlastivěda moravská Dačicko Slavonicko Telčsko. Brno: Muzejní spolek Brno, 2005. ISBN 80-7275-059-3. S. 706-717. 

Externí odkazyEditovat