Lesní lem

přírodní společenstvo
Bylinný lem s kakostem krvavým

Lesní lem je přírodní společenstvo tvořící přechodový pruh mezi lesním a nelesním prostředím (zpravidla polem či loukou). Je to obvykle zapojený porost středně vysokých a vyšších širokolistých bylin s vmíšenými křovinami. Mísí se zde druhy lesní a luční i specificky lemové; oproti zapojenému lesnímu porostu je zde více světla, oproti louce či poli zase více vlhkosti a méně disturbancí.

Jako stabilní společenstvo se vyskytují na krajích lesů, na skalních hranách, ostrožnách a lesních světlinách. Mohou vznikat i jako sekundární společenstva na úrodnějších půdách (loukách, pastvinách) ponechaných ladem či v širších průsecích podél lesních cest; zde se však zpravidla jedná pouze o jedno ze sukcesních stadií a jsou posléze nahrazovány zapojeným porostem keřů a stromů.[1]

Na převážně bylinná společenstva lesního lemu často navazuje lesní plášť tvořený převážně zapojenými vyššími křovinami a hustě zavětvenými okrajovými stromy lesa.

Popis středoevropských společenstevEditovat

 
Suchý lesní lem s třemdavou bílou

Suché bylinné lemyEditovat

V teplých a suchých oblastech větší části Evropy se vyskytují druhově bohaté suché lesní lemy (svaz Geranion sanguinei), v nichž dominují bohatě kvetoucí druhy, jako třemdava bílá, kakost krvavý, smldník jelení, pryšec mnohobarvý, pryšec chvojka, plamének přímý, třezalka tečkovaná, kamejka modronachová, šalvěj luční, dobromysl obecná, ožanka kalamandra, různé chrpy, z trav válečka prapořitá a další. Obsazují obvykle vápnitá stanoviště s živinami chudšími, ale bázemi bohatými půdami; na kyselých je nalezneme vzácně na nejsušších lokalitách. Jedná se typicky o přechodové společenstvo mezi teplomilnými doubravami a suchými stepními trávníky.[1][2]

Mezofilní bylinné lemyEditovat

 
Mezofilní lem s jetelem prostředním (Trifolium medium)

Ve středních a vyšších polohách rozlišujeme společenstva mezofilních lesních lemů (svaz Trifolion medii) s kvetoucími druhy, jako jsou řepík obecný, černýš hajní, jetel prostřední, chrastavec rolní či vikev lesní, a mnohými zástupci mezofilních luk, především travami (válečka prapořitá, lipnice luční, ovsík vyvýšený, srha říznačka). Nalezneme je též na zastíněných stanovištích s hlubším půdním profilem v nížinách a pahorkatinách, celkový areál zahrnuje většinu severní a střední Evropy. Většinou tvoří ekoton mezi společenstvy dubohabřin a mezofilních luk, na rozdíl od předchozího svazu jde však zpravidla vždy o druhotnou vegetaci.[1][3]

Acidofilní lemyEditovat

Z předchozího svazu je některými zdroji vydělován i samostatný svaz Melampyrion pratensis zahrnující acidofilní lemová společenstva. Vytváří se na chudém a kyselém substrátu; krom některých výše zmíněných druhů jsou zde též floristické vazby na vegetaci vřesovišť nebo smilkových trávníků. V českém prostředí není tato vegetace dosud uspokojivě prozkoumána a v monografii Vegetace České republiky se nerozlišuje.[3]

Nitrofilní lemyEditovat

 
Typickou rostlinou nitrofilních lemů je svízel přítula (Galium aparine)

Vlhké bylinné lemy nížinných lužních lesů jsou tvořeny společenstvy svazu Senecionion fluviatilis. Jde o hustě zapojenou, vícevrstevnou vegetaci s velkou biomasou. Typickými rostlinami jsou zde bršlice kozí noha, kopřiva dvoudomá, svízel přítula, křehkýš vodní, nadmutice bobulnatá, kostival lékařský, vrbovka chlupatá, z trav třtina rákosovitá. Porosty jsou propleteny bylinnými liánami jako opletník plotní nebo chmel otáčivý, charakteristický je výskyt vlhkomilných neofytů (astřička novobelgická, štětinec laločnatý, netýkavka žláznatá).[4]

Polostinné lemy nitrofilnějších lesů, například bučin, suťových lesů, lesních světlin, křovin, pasek a cest od nížin do hor patří do svazu Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae. Kromě lemových druhů, jimiž jsou zde např. čistec lesní, konopice velkokvětá, rulík zlomocný, zvonek kopřivolistý nebo netýkavka nedůtklivá a trávy jako válečka lesní či kostřava obrovská, zde nalezneme i druhy hájové (bažanka vytrvalá, violka lesní) či typicky pasekové (ostružiníky, starček hajní).[5]

 
Lem lesní cesty s čistcem lesním (Stachys sylvatica)

Zejména v antropogenním prostředí a na stinnějších ruderálních stanovištích je potom rozšířena vegetace svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae, která lemuje též porosty akátin, příměstských lesů, ruderalizovaných křovin v zahradách, parcích či na hřbitovech. Typickými zástupci jsou archeofyty a neofyty jako měrnice černá, vlaštovičník větší, violka vonná nebo netýkavka malokvětá, dále zde roste bršlice kozí noha, kerblík lesní, krabilice mámivá, kuklík městský, svízel přítula či kapustka obecná.[6]

VýznamEditovat

Lesní lemy mají značný ekologický význam. Z hlediska biodiverzity se zde uplatňuje ekotonální (přechodový) efekt, tzn. že v ekotonu je vyšší počet druhů než v kterékoli z obou sousedních biocenóz, navíc se mohou vyskytovat druhy specifické pouze pro tuto přechodovou zónu. Lesní lemy a pláště jsou obvykle sídlem množství druhů ptáků, kteří zde hnízdí či hledají potravu, a také hmyzu; na vnější i vnitřní lesní lemy je ekologicky vázána zejména celá řada světlomilných motýlů, jako je kriticky ohrožený jasoň dymnivkový, pestrokřídlec podražcový, různí bělopásci, okáči a další.[7] Rostou zde mnohé medonosné rostliny.[8]

 
Vlhčí lesní lem s černýšem hajním (Melampyrum nemorosum)

OhroženíEditovat

Suchá a mezická lemová společenstva jsou v intenzivně obdělávané krajině poměrně vzácná a patří k ohroženějším, zranitelným biotopům. Mnoho jich bylo zničeno herbicidy nebo rozoráno ve snaze využít maximum orné půdy až k samému okraji lesa, další postupně degradovaly na zapojené porosty křovin či naopak z nich po intenzivním sečení ustoupily typické lemové druhy a došlo k přeměně na běžný luční porost. Významnou příčinou degradace je také eutrofizace v důsledku splachů hnojiva, kdy dochází k šíření agresivních nitrofilních rostlin, například kopřiv, lebed a merlíků.[9] Společenstva vlhkých a nitrofilních lemů, zejména na antropogenních stanovištích, jsou bez ohrožení, naopak se i šíří.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d CHYTRÝ, Milan, ed. Katalog biotopů České republiky. Praha: AOPK, 2001, s. 140–143.
  2. Geranion sanguinei | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  3. a b Trifolion medii | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  4. Senecionion fluviatilis | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  5. Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  6. Geo urbani-Alliarion petiolatae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  7. Motýlárium Votice - Ochrana fauny ČR, o.p.s./ www.motylarium.cz. www.motylarium.cz [online]. [cit. 2020-05-01]. Dostupné online. 
  8. KODET, Vojtěch; POKORNÝ, Pavel; STEJSKAL, Daniel a KUNSTMÜLLER, Ivan. Není les jako les. In: Česká společnost ornitologická [online]. 15. 12. 2007 [cit. 2018-05-13]. Dostupné z: http://www.oldcso.birdlife.cz/index.php?ID=1661
  9. PŘÍRUČKA HODNOCENÍ BIOTOPŮ. [s.l.]: AOPK, 2008. S. 233–237. 

LiteraturaEditovat

  • KOČÍ, Martin, ed., CHYTRÝ, Milan a KUČERA, Tomáš, ed. Katalog biotopů České republiky: interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001. 304 s. ISBN 80-86064-55-7.

Související článkyEditovat