Otevřít hlavní menu

Bělehrad, který se nachází na strategickém soutoku dvou řek, patří k velmi starým městům a místům, kde kontinuální osídlení trvá již několik tisíc let. Jako město si postupně získával strategický význam ať už díky přítomnosti na hranici mezi velmocemi, nebo jako metropole srbského a později jugoslávského státu.

Rané dějinyEditovat

Již v dobách Keltů zde existovala osada. Tu později Římané, kteří město nazývali Singidunum, rozšířili a přibudovali i přístav pro svoji říční flotilu. Od 6. století město patřilo Byzantské říši, po stěhování národů a úpadku Cařihradu se sem nastěhovali Slované. Město ale trpělo pod náporem jak uherských, tak benátských útoků, neboť oba státy se snažili získat tuto oblast pod svoji kontrolu.

Středověký BělehradEditovat

V roce 1284 se Bělehrad stal poprvé hlavním městem Srbska.[1] Mezi lety 13161402 byl ale také součástí Uher. V letech 1334 a 1354 se jej zmocnil na krátkou dobu car Štěpán Dušan.[1] Srbský vládce po druhém dobytí města zemřel a po jeho smrti jej drželi Maďaři na několik desítek let. V roce 1402 se stal hlavním městem posledního srbského státu v středověkuSrbského despotátu. Nyní tak nachází k dalšímu rozkvětu města a i srbského státu jako takového.

V období husitských válek a úpadku těžby stříbra v Českých zemích, které patřily k významným vývozcům tohoto kovu, se Srbsko stalo státem s největší těžbou stříbra. To umožnilo srbskému králi Štěpánu Lazarevičovi udělat z Bělehradu jedno z největších kulturních a hospodářských měst Evropy. Turecké obléhání Bělehradu se odehrálo mezi 4. a 22. červencem roku 1456. Město se hrdinně bránilo, nicméně počet výpadů ze strany stále agresivnějšího islámského souseda přibýval.

V důsledku tureckých nájezdů řada vysoce vzdělaných lidí z Byzance, Bulharska, Řecka a Makedonie utekla do Bělehradu. V tomto důsledku se Bělehrad stal jednotným kulturním centrem, ne jen ve východní ale v celé Evropě. Jedním z těchto významných lidí lidí byl například Bulhar Konstantin Filosof, který byl osobním životopiscem krále Štěpána.

Město pod tureckou nadvládouEditovat

 
Bombardování města v roce 1717

V 15. století tu byla pohraniční pevnost Uherska, kterou však roku 1521 po mnoha neúspěšných pokusech dobyli Turci. Sulejman I. vstoupil do města dne 29. srpna 1521.[2] Po následujcích 167 let se město rozvíjelo jako turecké, dle cestopisce Evliji Čelebiho "druhé turecké město po Istanbulu". Před koncem šestnáctého století se zde nacházelo na šest tisíc domů.

V roce 1690 se zde shromáždilo na čtyřicet tisíc srbských běženců z oblasti jihu dnešní země a Kosova. Ti se poté vydali směrem na sever během tzv. Stěhování Srbů.[3]

V letech 1688[2]1690[2], 17171739 a 17891791 ho drželi Rakušané. Během 22 let se město transformovalo z orientálního na evropské; byl vypracován moderní půdorys města s pravoúhlými ulicemi.[2] Město mělo pět bran, které zajišťovaly spojení se zbytkem země.[3] Podle bělehradského míru, který byl právě zde uzavřen, město v roce 1739 připadlo opět Osmanům. Tuto skutečnost potvrdil i Svištovský mír z počátku 90. let 19. století. Po příchodu Turků byly zničeny některé původní rakouské vojenské budovy a vybudovány nové mešity.[3]

Počátek 19. století reprezentují dvě události, které měly pro Srby klíčový význam, hlavně pro jejich boj proti Turkům. Proběhla totiž dvě protiosmanská povstání, první v roce 1804 a druhé o jedenáct let později. Problémy se musel Istanbul zabývat, což zahájilo diskuze o srbské autonomii. Bělehrad se stal centrem autonomního státu. Již to vedlo k rozvoji města; roku 1831 vzniká první tiskárna, o čtyři roky později začínají vycházet první srbské noviny (Srpske novine). Počet obyvatel se začal zvyšovat, dosidlovali se křesťanští sedláci z venkovských oblastí. Roku 1840 je zřízena i první pošta. Do roku 1830 byl rozvoj školství v Bělehradě velmi pozvolný; existovala sice Malá a Velika škola roku 1819 získalo město třetí školu. Na každé pracovali pouze tři učitelé.[4] Další školu získalo město v roce 1838, lyceum o tři roky později a gymnázium roku 1842.[4]

Nezávislé Srbsko po Berlínském kongresuEditovat

 
Tvář Bělehradu z přelomu 19. a 20. století

Po roce 1862 musely osmanské síly podle mezinárodních smluv opustit město. Do té doby byla totiž ve Bělehradu stále přítomna osmanská vojenská posádka. Roku 1867 předal poslední osmanský komandant Ali-Riza klíče od města knížeti Milanu Obrenovićovi. Konec 19. století je ve znamení jak rychlého rozvoje města[5] a zrychlení původních změn, tak úpadku Osmanské říše, což vedlo k akceleraci národního uvědomění Srbů. Konečně roku 1878 byla na Berlínském kongresu Srbsku přiznána plná nezávislost, Turci ztratily také Bosnu a Hercegovinu a kdysi mocná říše se stáhla na jihovýchod. O tři roky později je v Bělehradě oficiálně prohlášeno království.

Původní budovy malého pohraničního města byly likvidovány a nahradily je moderní stavby, budované v tehdejších populárních slozích. V této době vznikl např. Zeleni venac. Klíčovým momentem pro modernizaci města bylo zřízení Ministerstva výstavby v roce 1863.[6] Podobně zmizely i středověké uličky a vznikaly moderní třídy. Město se začalo od svého původního centra šířit dál na východ a na jih; vznikla pravoúhlá síť ulic a nové bulváry, jako např. Nemanjina. Velkolepé paláce na ulici Knez Mihailova, vč. řady tradičních hotelů, vznikly v 60. a 70. letech 19. století.[7] Národní divadlo bylo dokončeno roku 1869. Na výstavbě řady staveb evropského stylu se podílel tehdy známý srbský architekt Aleksandar Bugarski.

Byla vybudována vodovodní síť, zavedena elektrická energie (1893[5]), veřejné osvětlení, tramvajová doprava. Budovány jsou i školy. V roce 1907 byla otevřena první banka. Na počátku 20. století byly budovány mnohé budovy ve stylu secese, které dnes tvoří architektonické památky v jádru města. Bělehrad chtěl dosáhnout stylu a kultury západní i střední Evropy.

První světová válkaEditovat

Těžkou ránu městu zasadila první světová válka. Bělehrad byl totiž stále pohraničním městem a za řekou Dunajem začínalo již území nepřátelského Rakousko-Uherska. Rakousko-uherské dělostřelectvo provádí rozsáhlý útok; na město dopadaly tisíce dělostřeleckých granátů. Pád metropole by pro malého spojence Dohody představoval citelnou morální ztrátu, jeho udržení proto považovali za klíčové. Přesto mnozí politici v Srbsku neměli z silnějšího nepřítele vůbec obavy. Tehdejší premiér Nikola Pašić, který stejnou funkci zastával i po válce, prohlásil: "Rakousko-Uhersko nám vyhlásilo válku. To bude jeho konec!". Město před okupanty bránili i civilisté, avšak 2. prosince 1914 Bělehrad padl. V následujících dnech však provedly srbské síly rázný protiútok a vojska centrálních mocností vytlačily až za srbské hranice.

Jugoslávský BělehradEditovat

Od roku 1918 byl Bělehrad hlavním městem Království SHS, které neslo od roku 1929 název Jugoslávie. V té době mělo hlavní město tři sta tisíc obyvatel.[7] Město se stalo centrem mnohem většího státu a vznikala v něm celá řada nových budov. Přestože v celé Evropě se stal nedlouho po skončení konfliktu dominantním stylem funkcionalismus, nové veřejné stavby (např. Palác SANU nebo Pošta 6 byly ovlivněny staršími slohy.[7] Unikátním jevem byl tzv. srbsko-byzantský styl, který ovlivnil podobu některých veřejných staveb právě nedlouho po sjednocení Jugoslávie.

Status Bělehradu jako jugoslávské metropole znamenal značný nárůst obyvatelstva spolu s tím, jak se v jugoslávském království započal proces urbanizace. V 30. letech 20. století přibývalo v celém městě každý rok na 10 000 lidí.[8]

Město ale následuje další evropské metropole v rozvoji moderních dopravních a komunikačních nástrojů. V roce 1927 je otevřeno moderní letiště, o dva roky později začíná vysílat Radio Beograd. V roce 1937 začíná fungovat moderní výstaviště. V roce 1939 byl přímo v centru města dokončen Palác Albánie, na řadu let nejvyšší budova ve městě.

Během druhé světové válkyEditovat

Demonstrace a převrat, který vyvolala snaha jugoslávské vlády se připojit k paktu Tří, měly za následek změnu zahraničněpolitické orientace. Nová jugoslávská vláda se rozhodla nespolupracovat s Osou a svoji pozornost obrátila opět na Anglii a Francii. Německo a jeho spojenci se rozhodli jugoslávii následně vyhlásit válku. 6. dubna 1941 byl v několika vlnách bombardován především Bělehrad. Bombardování napáchalo ohromné škody, během několika prvních hodin náletů byla rozbořena řada budov, v mnohých z nich zahynuli významní lidé. Bylo znemožněno spojení mezi generálním štábem jugoslávské armády a jednotkami v poli. Zároveň byla také vybombardována i národní knihovna. 13. dubna byla jugoslávská metropole obsazena cizími vojsky[9] , podobně jako další klíčová místa v Srbsku. Část města, kde se dnes nachází Novi Beograd, se stala součástí chorvatského fašistického státu. Západně od města, na břehu Sávy, byl zřízen koncentrační tábor, kam byli umisťováni bělehradští Židé.

Ve městě i přes velké riziko začaly být činné různé protiokupační jednotky, z nichž nejvýznamnější byl komunistický odboj, který měl v provozu ilegální tiskárnu a informoval občany města. Komunisté však byli neustále pod dohledem okupačních sil, které odpor nemilosrdně likvidovaly. Na podzim 1941 se proto přesunuli z Bělehradu do oblastí s vhodnějším zázemím, kde mohli vést ozbrojený boj (okolí Užice). V dubnu 1944 bombardovaly město letouny vzdušných sil spojenců, hlavně královského letectva a USA. V říjnu 1944 město získala po několikadenním boji (Bělehradská operace) do svých rukou Národněosvobozenecká vojska Jugoslávie (tj. partyzáni) a Rudá armáda (třetí ukrajinský front). Po válce se v Bělehradě konaly procesy s válečnými zločinci, četniky a protikomunistickými aktivisty, podobně jako v dalších zemích, kde se dostali k moci komunisté.

Za protiokupační boj bylo městu prezidentem Titem uděleno v roce 1974 ocenění Město hrdina.

Socialistické městoEditovat

 
Palác Beograđanka se stal symbolem socialistické architektury v Bělehradu

Jakmile boje skončily a moci se chopili komunisté, začal být Bělehrad jako metropole rozšiřován a modernizován. V rámci první pětiletky se začalo západně od historického města na zelené louce stavět rozsáhlé sídliště Nový Bělehrad. K budování byly nasazeny mládežnické brigády, které se zapojily do mnohých staveb v Jugoslávii přelomu 40. a 50. let 20. století.

Mládež o sobě dala vědět i v pozdějších letech. Na konci 60. let 20. století došlo k studentským nepokojům, které se konaly v této době v celé Evropě (vyjma sovětského bloku). Demonstrující požadovali odbourání byrokratického aparátu a zmírnění sociálních rozdílů v zemi. Tedy vyřešení problémů, kterých nebylo tehdejší komunistické vedení státu schopno řešit.

Kromě masové výstavby nových sídlišť se Bělehrad stal také místem realizace moderní jugoslávské, potažmo srbské architektury. Zatímco v celé zemi vznikaly výstavní budovy, hlavní město potřebovalo také mnohé kulturní a společenské budovy vystavěné s vědomím, že se jedná o hlavní město reprezentující celou federaci. Takovou významnou stavbou se staly výškové budovy Ušće, či Beograđanka. Začal se velkolepě obnovovat chrám sv. Sávy, který se stavěl řadu let a dokončen byl až po rozpadu Jugoslávie. Dunaj překročily nové silniční mosty, které umožnily spojení se severním okolím města. V roce 1976 byl vypracován projekt na vybudování podzemní dráhy (nebyl však realizován). Jako vůdčí stát Hnutí nezúčastněných zemí a hlavní město relativně neutrálního státu se Bělehrad stal místem mnohých mezinárodních konferencí a častých zahraničních návštěv. Pozornost celé Evropy na sebe také jugoslávská metropole upoutala roku 1976, kdy se zde konalo Mistrovství Evropy ve fotbale. Velkolepou stavbou, která sloužila jako kongresové středisko jugoslávských komunistů, se stal Sava centar.

Během konce 70. let a během let 80. se v Jugoslávii začaly prohlubovat ekonomické rozdíly. Výsledkem bylo posílení migračních proudů v rámci země. Počet obyvatel samotného Bělehradu začal raketově růst. Město sice kandidovalo i na pořadatelství Olympijských her v roce 1992, avšak neúspěšně, zvítězila Barcelona. Kandidatura navíc odkryla plně problémy svazové metropole, kterými byla poddimenzovaná a zaostalá infrastruktura. Ve městě rostla nezaměstnanost. Bělehrad nezískával na rozvoj tolik prostředků, jaké například byly k dispozici pro hlavní města jiných jugoslávských republik, neboť se na něj jako na svazovou metropoli vztahovala jiná pravidla. Tato skutečnost působila mezi místními obyvateli jistou frustraci a přispěla k upevnění pocitu, že jsou Srbové v nerovném postavení s ostatními jugoslávskými národy.

Na konci 20. století a ve století 21.Editovat

 
Chrám svatého Sávy se dočkal obnovy a vysvěcení

Ke konci 80. let 20. století se ekonomická situace Jugoslávie zhoršila a problémy pocítili i obyvatelé Bělehradu. Nová politická garnitura, která reprezentovala hlavně srbské zájmy, získávala rychle podporu. Její mítinky se konaly v prostoru Ušće, tedy na soutoku Sávy a Dunaje. Kromě podpory domácích prosrbsky smýšlejících sil ostře odsuzovaly liberalizační hnutí v Chorvatsku a Slovinsku a neváhaly i s připomínáním starých křivd - v novém světle. Celé město se stalo v dobách rozpadu jugoslávského státu dějištěm politických shromáždění, a to jak vládních, tak i opozičních.

Režim Slobodana Miloševiće vedl k mezinárodním sankcí a vyústil až v bombardování města vojsky NATO v polovině roku 1999. Byly těžce poškozeny významné budovy státní správy a mosty přes Dunaj. Miloševićův režim byl svržen demonstrací, při které byl obsazen a vyrabován jugoslávský parlament. V roce 2003 došlo k nečekané události, když byl na ulicích bělehradu zastřelen politik Zoran Đinđić. O pět let později byl na bělehradském předměstí dopaden Radovan Karadžić, kterého odsoudil soud v Haagu za válečné zločiny.

ReferenceEditovat

  1. a b PETROVIĆ, Mihajlo. Beograd pre sto godina. Bělehrad: Grafički institut "Narodna misao a.d.", 1930. S. 6. (srbština) 
  2. a b c d PETROVIĆ, Mihajlo. Beograd pre sto godina. Bělehrad: Grafički institut "Narodna misao a.d.", 1930. S. 8. (srbština) 
  3. a b c STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 1 (A-Đ). Beograd: Stručna knjiga, 2000. Kapitola Beograd, s. 122. (srbština) 
  4. a b TASIĆ, Nikola. Istorija Beograda. [s.l.]: [s.n.], 1995. 606 s. ISBN 86-7179021-5. S. 275. (srbochorvatština) 
  5. a b STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 1 (A-Đ). Beograd: Stručna knjiga, 2000. Kapitola Beograd, s. 123. (srbština) 
  6. TASIĆ, Nikola. Istorija Beograda. [s.l.]: [s.n.], 1995. 606 s. ISBN 86-7179021-5. S. 267. (srbochorvatština) 
  7. a b c TASIĆ, Nikola. Istorija Beograda. [s.l.]: [s.n.], 1995. 606 s. ISBN 86-7179021-5. S. 265. (srbochorvatština) 
  8. BLAGOJEVIĆ, Ljiljana. Novi Beograd, osporeni modernizam. Bělehrad: Zavod za udžbenike, 2007. 331 s. ISBN 978-86-17-14795-0. S. 18. (srbština) 
  9. PETAR-BRAJOVIĆ, Đuro. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd: Veljko Vlahović, 1986. S. 33. (srbochorvatština)