Otevřít hlavní menu

Studentské nepokoje v Jugoslávii v roce 1968 byly součástí rozsáhlé vlny, která zachvátila celý západní svět. V řadě zemí západního bloku (USA, Francie, Západní Německo) protestovali studenti proti politické situaci v zemi a žádali změny. Jugoslávie byla jedinou zemí bloku východního, kde se studenti vzbouřili proti režimu.

Obsah

Společenskoekonomické pozadíEditovat

Jugoslávská společnost procházela obdobím liberalizace, která započala pádem Aleksandra Rankoviće, vysoko postaveného centralisticky smýšlejícího komunisty v čele SKJ. Nový kurz, jehož představitelem byl Edvard Kardelj směřoval k liberalizaci poměrů, decentralizaci moci a otevření se země světu. Začalo se mluvit o konkrétních problémech, v tisku se diskutovalo o ekonomických reformách. Do země se opatrně vracely tržní mechanismy v hospodářských procesech. A právě ekonomika byla klíčovým problémem.[1] Během druhé a třetí pětiletky Jugoslávie předvedla světu ohromný hospodářský růst, ale samy podniky byly mnohdy neefektivní, ztrátové a velmi problémové. Politické vedení se proto rozhodlo mnohé z nich uzavřít, což vedlo poprvé v socialistickém státě k otevření otázky nezaměstnanosti. Tu stát vyřešil tím, že umožnil jugoslávským občanům vycestovat do zahraničí za prací.

PříčinyEditovat

Podobně jako v zemích západní Evropy i v Jugoslávii byly požadavky studentů politického rázu. Studenti požadovali skutečné budování komunistické společnosti a odstranění nerovností a hospodářských problémů.[2] Heslem studentů bylo "Dole crvena buržoazija" (Pryč s rudou buržoazií).[1] Ideovými vzory se stali Mao Ce-Tung a Che Guevara.

Průběh protestuEditovat

3. června dopoledne se studenti sešli v Novém Bělehradě poblíž Dělnické univerzity. S portrétem prezidenta Tita a skanduje řadu hesel tehdejšího systému se vydali směrem k Bělehradu, přes řeku Sávu. Poblíž železniční tratě směrem na Zemun je však zastavil kordon policistů. Studenti nesměli projít za žádnou cenu. Pořádkové sbory použily ostrou munici ve snaze tomuto dostát; výsledkem byla celá řada těžce raněných, spekulovalo se i o několika mrtvých.

Ještě téhož dne večer se sešli děkani všech fakult Bělehradské univerzity a shodli se na tom, že vstoupí do stávky. Policejní sbory obklíčily budovy se studenty a odpojili je od telefonního spojení, v některých kritických momentech i od elektřiny.

V komunistické straně propukly obavy, že by se nepokoje mohly rozšířit i mimo univerzity např. mezi dělníky. Začaly se ozývat hlasy, že by měla být nasazena armáda, aby vzbouřence potlačila. To však Tito odmítl, neboť celou záležitost nepovažoval za tak nebezpečnou a hlavně všelidovou, spíše za komplot zahraničních tajných služeb.[3]

Celá neklidná situace trvala týden; poté Josip Broz Tito vystoupil v televizi s projevem, ve kterém přiznal chyby politického vedení země[2], slíbil nápravu a přiznal osobní odpovědnost v případě, že nebude úspěšná.[3] To vedlo k normalizaci situace.

DůsledkyEditovat

Komunistická strana ve snaze uklidnit situaci oznámila ústupky a slíbila řadu reforem, mnohé z nich však nebyly realizovány. Josip Broz Tito poprvé připustil, že ve vedení státu vůbec setrvat nemusí, pokud jej občané odmítnou. Organizátoři demonstrací byli vyhozeni z fakulty a přišli o své pasy.

Josip Broz Tito následně na 6. kongresu Svazu odborů Jugoslávie odsoudil některé z projevů studentů, které údajně ohrožovaly vedoucí úlohu dělnické třídy ve společnosti.[2]

Protesty se rozšířily i do jiných měst v Jugoslávii. V Prištině došlo ke střetům mezi studenty a policií v listopadu téhož roku. Studenti požadovali nezávislost prištinské části Bělehradské univerzity (k čemuž také v několika následujících letech došlo), zazněla i četná albánská nacionalistická hesla.

ReferenceEditovat

  1. a b PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.]: Argo ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 330. (čeština) 
  2. a b c DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 241. (srbochorvatština) 
  3. a b PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.]: Argo ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 331. (čeština) 

LiteraturaEditovat

  • Ivan MILADINOVIĆ: 1968 Poslednji veliki san, Izdavačko preduzeće FILIP VIŠNJIĆ, Bělehrad 2008