Boris I.

bulharský chán a kníže

Boris I. († 907) byl bulharským knížetem vládnoucím v letech 852889. Během jeho vlády bylo státním náboženstvím učiněno křesťanství.

Boris I.
TzarBorisDidacticGospelConstantinePreslavski.jpg
Narození828
Pliska
Úmrtí2. května 907 (ve věku 78–79 let)
Preslav
Povolánípanovník a mnich
Nábož. vyznánípravoslaví
ChoťMaria
DětiAnna
Gabriel
Jakub Bulharský
Eupraxie Bulharská
Vladimír I. Bulharský[1]
Symeon I.[1]
RodičePresjan[1]
Funkcecar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Územní rozsah Bulharska za Borisovy vlády

Roku 864 se Boris spolu se svými velmoži nechal pokřtít a přijal titul knížete. Během šíření křesťanství v Bulharsku došlo ke sporu mezi římskou kurií a konstantinopolským patriarchátem o to, pod čí jurisdikci budou bulharské země spadat. Po různých peripetiích nakonec Bulharsko přijalo východní křesťanstvíByzance. Roku 888 se Boris rozhodl odejít do kláštera a přenechat knížecí stolec svému synovi Vladimírovi. Ten nebyl příliš schopným panovníkem a navíc se v zemi znovu pokusil zavést pohanskou víru.[2] V té chvíli zasáhl Vladimírův nejmladší bratr Symeon, který přesvědčil otce, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se Borisovi podařilo a poté, co na bulharský trůn nastoupil Symeon, opět odešel do ústraní kláštera, kde roku 907 zemřel.

ŽivotEditovat

Mezinárodní postavení Bulharska na počátku Borisovy vládyEditovat

Boris usedl na trůn v pro Bulharsko obtížné mezinárodní situaci. Po připojení nových území v Makedonii se zhoršily vztahy mezi bulharskou říší a Byzancí, což vedlo ke kratší válce mezi lety 855 až 856, kterou bulharský chán prohrál. Navíc se na západě po rozpadu říše Karla Velikého utvořil nový stát – východofranská říše pod vládou Ludvíka Němce. Proti ní se Boris spojil s velkomoravským knížetem Rostislavem. Ani zde se nepodařilo chánovi dosáhnout úspěchu, naopak východofranský vládce proti němu vyslal chorvatského vévodu Trpimíra a bulharský vládce byl nucen uzavřít mír. Pravděpodobně někdy v této době dospěl Boris k názoru, že je potřeba přijmout křesťanství, aby si mezi křesťanskými státy získal potřebné spojence.[3]

Protože se však chtěl vyhnout sílení byzantského vlivu ve své zemi, rozhodl se nejdříve navázat kontakt s Ludvíkem Němcem, jenž by mu poslal duchovní, kteří by zavedli v Bulharsku západní křesťanství. Hladomor v roce 863 ale donutil bulharské jednotky pořádat vpády na byzantské území, kde by Bulhaři mohli získat potřebné potraviny. Tomu učinila přítrž odvetná byzantská výprava, která chánovo vojsko porazila. V mírové smlouvě se pak chán zavázal přijmout křesťanství z Byzance.[4]

Christianizace BulharskaEditovat

Boris roku 864 přijal křesťanství z rukou byzantského biskupa. V zastoupení se jeho kmotrem stal sám byzantský císař Michael III., po kterém dostal Boris i křestní jméno.[5] Odpor některých velmožů především prabulharského původu, jenž se proti němu vytvořil, zlomil Boris tak, že nechal povraždit na padesát příslušníků prabulharské aristokracie. Tím se otevřel přístup k vyšším postům šlechtě slovanské, čímž byla asimilace turkických Bulharů ve slovanském prostředí téměř završena.[6] Změna ve státě se projevila i v panovníkově titulu, protože Boris se místo chána od nynějška zval po slovanském způsobu kníže.

Christianizace Bulharska ale postupovala velmi pomalu, vzhledem k používání řečtiny jako liturgického jazyka, jemuž většina obyvatelstva nerozuměla. Postupem času navíc dospěl kníže k názoru, že patriarcha chce příliš zasahovat do bulharských záležitostí a omezit tak bulharskou samostatnost.[7] Obrátil se proto na papeže Mikuláše I. a východofranského krále Ludvíka Němce, zda by mu nemohli poslat duchovní, kteří by v Bulharsku šířili křesťanskou víru. Zároveň žádal, aby byla bulharské církvi zajištěna samostatnost tím, že bude jmenován bulharský patriarcha.[8] Papež na tuto žádost odpověděl tím, že autonomní církevní provincie může být v Bulharsku vytvořena až poté, co se zde křesťanství dostatečně rozšíří.

Záhy do Bulharska přišli duchovní vyslaní Ludvíkem Němcem, aby zde šířili novou víru. Na to ostře zareagoval byzantský císař Michael a vyslovil proti bulharskému počínání protest. Boris na to odpověděl vyhnáním řeckých duchovních z Bulharska. Vztah s Římem přesto dlouho nevydržel, protože nový papež Hadrián II. nadále odmítal jmenovat alespoň arcibiskupa, který by z Bulharska učinil autonomní církevní provincii. Boris se proto opět obrátil do Konstantinopole, kde během 4. konstantinopolského koncilu východní patriarchové roku 870 rozhodli, že se má Bulharsko podřídit jurisdikci konstantinopolského patriarchy.[9] Ten poté jmenoval arcibiskupa, takže se Bulharsko dočkalo církevní samostatnosti.

Autonomie bulharské církve se dále prohloubila přijetím Metodějových žáků vyhnaných z Velké Moravy mezi lety 885 až 886. Ti zde zavedli jako liturgický jazyk staroslověnštinu, která záhy vytlačila řečtinu a stala se i literárním jazykem bulharské říše.[10] Písmo určené k zápisu staroslověnštiny, cyrilice, se v Bulharsku s určitými obměnami používá dodnes.

Konec životaEditovat

Roku 888 se Boris rozhodl, že odejde do kláštera, a vládu předal svému nejstaršímu synovi Vladimírovi. Vladimír však nebyl příliš schopný vládce, navíc se rozhodl obnovit pohanství a začal pronásledovat křesťany. Tomu učinil přítrž Borisův nejmladší syn Symeon, který přesvědčil Borise, aby se načas vrátil z kláštera a pomohl mu Vladimíra svrhnout.[2] To se skutečně podařilo, Symeon se stal novým bulharským knížetem a Boris opět odešel do kláštera, kde roku 907 zemřel.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. a b RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 58. Dále jen [Rychlík]. 
  3. Rychlík, str. 51
  4. ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. S. 144. Dále jen [Zástěrová]. 
  5. Zástěrová, str. 145
  6. Drška, Picková, str. 117
  7. Rychlík, str. 52
  8. Rychlík, str. 53
  9. Zástěrová, str. 146
  10. Rychlík, str. 56, 403

LiteraturaEditovat

  • RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 508 s. ISBN 80-7106-404-1. 
  • DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3. 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Předchůdce:
Presjan
  Bulharský chán
852864
  Nástupce:
přijetí knížecího titulu
Předchůdce:
přijetí knížecího titulu
  Bulharský kníže
864889
  Nástupce:
Vladimír