Wikipedie

Vítězslav Vejražka

český dabér, divadelní ředitel, herec, profesor a vysokoškolský pedagog

Profesor Vítězslav Vejražka, filmovým pseudonymem Petr Vít (9. května 1915 Dolní Bousov u Mnichova Hradiště – 8. června 1973 Praha) byl český herec, divadelní režisér, divadelní pedagog a politik.

Vítězslav Vejražka
Vítězslav Vejražka v roli Jindřicha hraběte z Richmondu ve Shakespearově hře Richard III.
Vítězslav Vejražka v roli Jindřicha hraběte z Richmondu ve Shakespearově hře Richard III.
Narození9. května 1915
Dolní Bousov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí8. června 1973 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníSlavín
Vyšehradský hřbitov
ChoťJarmila Krulišová
DětiDavid Vejražka
PříbuzníMiloslav Vejražka (sourozenec)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
1. manželka Jarmila Šeborová
2. manželka ?
3. manželka Jarmila Krulišová
1. syn Jan Vejražka
2. syn David Vejražka
3. syn Vít Vejražka
dcera Vendula Vejražková

Rodina a život

editovat

Narodil se v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště v roce 1915 v rodině sociálního demokrata a činovníka dělnických odborů Františka Vejražky. Jeho bratrem byl pozdější příslušník 311. československé perutě Miloslav Vejražka. Po ukončení studia na měšťance se vyučil číšníkem.[1] Začínal hrát u různých kočovných divadelních společností. V roce 1937 vystudoval herectví na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby.

Jeho první manželkou byla baletka Jarmila Vejražková, dcera známého brněnského malíře Oldřicha Šebora. V tomto manželství se roku 1939 narodil jeho první syn Jan Vejražka, přírodovědec, středoškolský profesor biologie a chemie na gymnáziu v Chebu. Jeho třetí manželkou byla Jarmila Krulišová (24. 12. 1922 Jičín – 26. 1. 2006), herečka, členka činohry Národního divadla v letech 1948 až 1989. Rovněž působila jako filmová a televizní herečka a pracovala v pedagogických funkcích na pražské DAMU. V roce 1973 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Jejich dětmi jsou, herec David Vejražka (* 15. května 1955 Praha), absolvent DAMU, malíř Vít Vejražka (* 24. září 1956 Praha), absolvent AVU a ekonomka Vendula Vejražková (* 24. září 1956 Praha).

S manželkou se setkával občas i na divadelních prknech, naposledy pravděpodobně v sezóně 1971–1972 na scéně Národního divadla ve hře Rozrušená země (A. Stehlík, M. A. Šolochov, režie Evžen Sokolovský), kde hrál Jakova Lukiče Ostrovnova a jeho manželka vystupovala v roli Lukiničny. Mezi lety 1966 a 1969 měl příležitost stanout na prknech Národního divadla společně i se svými dětmi, účinkujícími v dětských rolích v některých reprízách hry Cesta do Ameriky aneb Lesní panna dle Josefa Kajetána Tyla – David v roli Frantíka, Vít v roli Pepíka a Vendulka v roli Kačenky.[2] V. Vejražka kromě režie této hry zde alternoval i v několika drobných rolích.

Je pochován v hrobce Slavín (společná hrobka národních velikánů) na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Na jeho paměť byla pojmenována ulice (Vejražkova) v Praze 5-Košířích.

Bratr Vítězslava Vejražky, Míla, emigroval v roce 1939. Stal se příslušníkem 311. perutě britského královského letectva a zahynul při sestřelu v roce 1940 při návratu z náletu na Německo.[3]

Divadlo a pedagogická činnost

editovat

Již jako student statoval spolu s dalšími mladými kolegy (např. Otou Ornestem, Svatoplukem Benešem) na scéně Národního a Stavovského divadla, kde se setkal s tehdejšími významnými herci, např. Bedřichem Karenem, Leopoldou Dostálovou, Václavem Vydrou st., Hugo Haasem, Zdeňkem Štěpánkem, Olgou Scheinpflugovou aj. V roce 1937 si jej dokonce režisér Jiří Frejka vybral dva dny před premiérou mladého na záskok ve hře Godunov do role vojevůdce Basmanova za Jaroslava Průchu, který musel zaskakovat v titulní roli za Eduarda Kohouta.

Po ukončení školy působil jeden rok nejprve v Moravskoslezském národním divadle v Ostravě (1938/1939), poté přešel do Zemského divadla v Brně (zde jej zastihl počátek druhé světové války). V letech 1941 až 1945 účinkoval v pražském divadle Uranie, kde také pracoval jako režisér. Po válce spoluzakládal Divadlo 5. května, kde dva roky fungoval nejen jako herec a režisér, ale i jako ředitel. V letech 1947 až 1948 působil v Divadle pracujících ve Zlíně.[4] V roce 1948 pak natrvalo zakotvil v pražském Národním divadle, kde hrál i režíroval až do své smrti. V letech 1964–1969 byl šéfem činohry Národního divadla. Řadu významných rolí vytvořil v inscenacích režisérů Jana Škody, Jaromíra Pleskota a Františka Salzera. V závěru života se podílel i na dramatizaci některých her uváděných v Národním divadle, např. Vstanou noví bojovníci (dle Antonína Zápotockého, režie M. Stehlík, premiéra v roce 1974).

Od roku 1949 působil externě na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU), v roce 1963 zde byl jmenován řádným profesorem. Na DAMU působil až do své smrti a zastával zde i funkci vedoucího katedry herectví. K jeho žákům patřili např. Jaroslava Obermaierová a Jaroslav Satoranský.[5]

Kromě rolí v divadle hrál rovněž ve filmu (do r. 1945 pod pseudonymem Petr Vít), v televizi, působil i v rozhlase a dabingu.

Politická činnost

editovat

Po celý život byl silně levicově orientovaným a politicky angažovaným člověkem a členem KSČ. Působil v řadě společenských funkcí a byl vládnoucím režimem za svůj angažovaný postoj také často vyznamenáván a odměňován. Ve druhé polovině padesátých let se stal prvním předsedou Svazu československých divadelních umělců a tuto funkci zastával až do III. sjezdu Svazu.[6]

13. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7] Jeho politická kariéra vyvrcholila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za normalizace. Po federalizaci Československa usedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v prosinci roku 1969 jako náhradník v rámci posrpnových čistek. V parlamentu setrval do konce volebního období, tedy do voleb roku 1971.[8] Současně byl i předsedou Divadelní rady, poradního orgánu Ministerstva kultury.[9]

Členem KSČ byl od roku 1945. V oficiálním zdůvodnění výběru za nového poslance se k jeho politickým názorům během pražského jara uvádí: „V minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury.“[10]

Od roku 1949 dobrovolně pracoval jako agent StB, nejen s úkolem svádět určené ženy a kompromitovat je.[11][12][13][14]

Citát

editovat
„ Mohu říci, že všechny schopnosti i dobré vlastnosti potvrdil Vítězslav Vejražka v Národním divadle. Na jeho Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, ale hlavně na Othella se bude ještě dlouho vzpomínat. Kreslil své figurky zostra, úsporně. V tomto směru vynikaly zejména jeho shakespearovské postavy, což potvrdil mimo jiné v Králi Learovi, kde za Salzerovy režie vytvořil suverénním způsobem vladařského uzurpátora Edmunda. “
— František Filipovský[15]

Ocenění

editovat

Vybrané divadelní role

editovat

Vybrané divadelní režie

editovat

Vybrané filmové role

editovat

Televize

editovat

Rozhlasové role

editovat
  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978, str. 2, 4, 5
  2. ↑ http://www.narodni-divadlo.cz/
  3. ↑ Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978, str. 11
  4. ↑ Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 469, ISBN 80-7038-140-X
  5. ↑ Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978, str. 36–7
  6. ↑ Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978, str. 40
  7. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-03-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978, str. 63
  10. ↑ 7. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ Causa Vítězslav Vejražka, Reflex č. 22/2014 [online]. Ringier Axel Springer CZ a.s. [cit. 2014-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-06. 
  12. ↑ seznam agentů v Archivu bezpečnostních složek (formát . xls)
  13. ↑ Jmenné evidence – Archiv bezpečnostních složek. www.abscr.cz [online]. [cit. 2022-04-28]. Dostupné online. 
  14. ↑ https://plus.rozhlas.cz/mezi-spolecenskymi-agenty-stb-najdete-znama-jmena-i-z-80-a-90-let-vysvetluje-8974143 Český rozhlas - audioportál, rozhovor o společenských agentech StB
  15. ↑ Jiří Tvrzník, Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 273–4
  16. ↑ VELÍŠEK, Martin. Sen noci svatojánské - dvě archivní nahrávky z let 1950 a 1964 [online]. Český rozhlas, 2016-06-09 [cit. 2016-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-06. 

Literatura

editovat
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 16–7, 25, ISBN 80-7023-118-1
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 318, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla : Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 139, 148, 152–4, 158, 161, 167, 170, 174, 260, 262–3, 281, 358
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 177, 254
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 145, 195, 221, foto 367, 515, 603
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 324, 330, 333, 340
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 256, 258, 273–7, 300
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 99–102, 146, 371, 383
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 29, 44, 86, 89, 131–2, 143–4, 157, 159, 190, 208, 248, 267, 283, 289, 306–7, 339, 341, 345, 371, 381–2, 454, 458, 463, 489, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 40–41, 285, 325–326, 350, 471, 505
  • Antonín Dvořák: Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi, Divadelní ústav, Praha, 1978
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 91,112, 223, 298, 325, 414
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 637–639.
  • FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka – Gelton, 2016. 315 s. ISBN 978-80-88125-04-4. Kapitola Vítězslav Vejražka, s. 92–93. 
  • E. Högerová, L. Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Odeon, Praha, 1994, str. 47, 51,68, 102, 122, 183, 225, 235, 240, 245, 398, 447
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 45, 433
  • Antonín Jedlička: Když herci nehrají, 1988, str. 32–4
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 327, 402, 515–6, 552, 661, 667
  • Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 10, 39, 43, 45, 47, 49, 52–3, 65, 67–71, 75, 77, 417, 465–7, 469, 475, ISBN 80-7038-140-X
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 550–1
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 266, 327, 329, 342, 385, 396, 398–400
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 265, 316, 350
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 621–626.
  • Josef Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 441.
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 193–4, 201–2, 207, 210–212
  • Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, Novinář, 1975, str. 205–6
  • Jiří Tvrzník, Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 273–4
  • Alena Urbanová: Vítězslav Vejražka, Orbis, Praha, 1963
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 163, 167, 170, 188, 209, 222, 320, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 70, 84–5, 216–7, 249, 252, 274

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vítězslav_Vejražka&oldid=23967585“