Otevřít hlavní menu

Jiří Frejka (6. dubna 1904 Útěchovice pod Stražištěm[1]27. října 1952 Praha, sebevražda) byl český režisér a divadelní teoretik.

Jiří Frejka
Jiří Frejka (před rokem 1946)
Jiří Frejka (před rokem 1946)
Narození 6. dubna 1904
Útěchovice pod Stražištěm
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 27. října 1952 (ve věku 48 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Pražská konzervatoř
Zaměstnavatel Pražská konzervatoř
Rodiče
  • Josef Frejka (nadlesní) otec
  • Kateřina Frejková roz. Hájková matka
Příbuzní
Funkce děkan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Rodina, divadelní začátky, Osvobozené divadloEditovat

Pocházel ze staré lesnické rodiny, jeho otec Josef Frejka byl lesním správcem v Útěchovicích (Outěchovice), matka Kateřina, rozená Hájková, pocházela z Červené Řečice.[1] Po maturitě na gymnáziu studoval jeden rok na Filosofické fakultě UK [2] a pak na pražské konzervatoři,[3] ze které však záhy také odešel.[2] Jeho formální studium konzervatoře mu umožnilo stát se členem žákovského spolku a usednout u režisérského stolku při mnoha představeních, pořádaných s oficiálním souhlasem ředitelství pod hlavičkou sdružení posluchačů konzervatoře např. v Legií malých [4] a na Scéně adeptů , kde se scházela skupina elévů činohry Národního divadla a posluchačů dramatického oddělení konzervatoře. Zde byla v květnu roku 1923 uvedena jeho prvotina, parodistická hříčka Kithairon. Představení se konalo v Měšťanské besedě a hráli v něm mj. Václav Trégl, František Salzer, Nina Bártů, bratři Rádlové a Ella Posnerová [5]. Za vedení Frejky pak nastudovali a uvedli mladí konzervatoristé v únoru 1925 ve vyšehradském divadle Na slupi úpravu hry George Dandin od Moliera, pod názvem Cirkus Dandin a několik dalších avantgardních nastudování různých her. Ke spolupráci si Frejka přizval Jarmilu Horákovou, Stanislava Neumanna, Míru Holzbachovou a další. Frejkův počin získal pozornost pražské veřejnosti a tak vzniklo neprofesionální divadlo, které nejprve vystupovalo jako Divadlo mladých, v říjnu 1925 jej Frejka pokřtil na popud Karla Teiga [6] podle ruského režiséra Alexandra Tairova na Osvobozené.[7] Na založení se podíleli rovněž Jindřich Honzl a Emil František Burian, v tu dobu spíše jako skladatel, hudebník, zpěvák a herec [8].

V březnu 1927, kdy divadlo již sídlilo v Umělecké besedě na Malé Straně, došlo po roztržce ve skupině k rozdělení souboru na dvě části a po sporech s J. Honzlem odešel Frejka s Burianem, Milošem Hlávkou, bratry Emanem a Josefem Trojanovými, Lolou Skrbkovou a Hugem Sklípkou a založili divadlo Dada.[9] Na divadlo Dada navázal pak Frejka, s některými jeho členy, od února 1929 v divadle Moderní studio.[10]

 
Gygův prsten, režie Jiří Frejka, scéna Jiří Trnka, Národní divadlo 1944

Léta 1930–1945Editovat

V letech 19301945 byl členem činohry Národního divadla. Před totálním nasazením v roce 1944 jej pomohl ochránit Miloš Havel, stejně jako další české divadelníky a pracovníky kultury (mj. František Salzer, Jan Škoda, Antonín Kurš aj.) [11]

Poválečná činnostEditovat

Po válce, v letech (19451950) byl ředitelem a režisérem Divadla na Vinohradech [12]. Choreografii v jím zde režírovaných hrách zajišťovala většinou jako host jeho manželka, Dagmar Vondrová. Zde byl často kritizován, protože jeho umění nebylo dost socialistické, snažil se totiž dělat divadlo, které nemělo s politikou téměř nic společného, což v té době nebylo dost dobře možné.

Poté byl přeřazen do operetního divadla v Karlíně, ze kterého se především jeho zásluhou stalo jedno z nejkvalitnějších divadel této doby. V roce 1952 však i zde čelil kritice z důvodů údajného pokusu o potlačování operety a nahrazení ji činohrou se zpěvy. Hrozilo mu propuštění z divadla, které mohlo znamenat jeho úplné umlčení.[13]

Závěr životaEditovat

V noci ze 16. na 17. října 1952, po generálce představení Šamberkova Jedenáctého přikázání, se těžce postřelil ve své karlínské ředitelně [14] loveckou puškou a po deseti dnech v nemocnici zemřel. Za několik měsíců poté zemřel po nezdařené operaci slepého střeva i jeho malý syn Jiří (9. července 1953) a Frejkova žena, choreografka Dagmar Vondrová-Frejková spáchala spolu se svou matkou následně sebevraždu (otrava plynem). [15] [16]

Pedagogická činnostEditovat

J. Frejka byl profesorem činoherní režie na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. V roce 1945 se výrazně podílel na založení Akademie múzických umění. Zde se stal prvním děkanem divadelní fakulty (v letech 19461948) a v období 19481949 byl i rektorem AMU [17]. Na DAMU působil až do roku 1952, kdy byl propuštěn, důvodem bylo opět malé nadšení pro socialismus.

Divadelní režie, výběrEditovat

Divadlo na VinohradechEditovat

Další divadlaEditovat

DíloEditovat

Ve svých literárních dílech popsal své názory na divadlo i na herectví, tyto knihy byly často v rozporu s tím, co požadovalo socialistické divadlo a jelikož J. Frejka nebyl příliš ochotný tyto názory měnit, docházelo ke konfliktům, které nakonec vedly k jeho propuštění z AMU.

Osobnosti českého divadla o Jiřím FrejkoviEditovat

Svatopluk Beneš

  • O hercích se říká, že žijí divadlem. Ale neplatí to jen o hercích. Ředitel Frejka jím byl doslova posedlý. V kanceláři jste ho mohli najít i večer, totiž hlavně večer, protože během dne většinou režíroval. Nic mu neuniklo. Co chvíli si odskočil do tmy hlediště. Nikdy jsme si nebyli jisti, zda nás jeho oči nesledují. Disciplína všech složek tak byla zajištěna. Ne každému je kázeň vlastní. Frejka divadlo opouštěl až po stažení opony. [18]

Bohumil Bezouška

  • Frejka byl menší postavy, měl hezký pobledlý intelektuálský obličej, ozdobený brýlemi se zlatými obroučkami, chodil vždy dobře oblečen. Velice rád nosil zelený lodenový myslivecký kabát s patřičným kloboukem a žlutou bambusovou vycházkovou hůl. To bylo dědictví z rodných Útěchovic na Pacovsku, kde byl jeho otec vyšším lesním úředníkem… Takto oblečenému Frejkovi jsme říkali ve škole "fořt" a dělali si z něj legraci, že chodí "na šoulačku". Miloval lesy skoro jako divadlo, a když inscenoval Klicperovu veselohru z mysliveckého světa Zlý jelen, bylo na každé maličkosti znát, že režisér i myslivecký poradce jedno jsou. Frejka svým vnějškem nepůsobil vůbec jako divadelník, spíš byste asi hádali na nějakého ministerského úředníka. Jakkoliv však nevypadal, byl to pan režisér. [19]

Ladislav Boháč

  • Některé Frejkovy obrazy se mi ještě dnes vybavují jako něco až neskutečného, tak byly pronikavě působivé. Frejka dovedl ze zkratkovitých Puškinových výjevů vyloupnout s nevšedním zdarem jiskřící dramatické napětí. Vidím ho, jak u režijníhu stolku ani chvilku neposedí, hned vstává, hned si zase sedá, a už zase přichází k herci, řekne nějakou připomínku nebo mu něco pošeptá a jde si opět sednout s tou svou neodmyslitelnou lulkou v ústech. [20]

Vladimír Hlavatý

  • Potkal jsem ho na chodbě školy krátce po svém odchodu z Vinohrad. Rozpřáhl ruce, "co jste mi to udělal, já s vámi počítal", a já jsem mu řekl, že by bylo všechno jiné, kdybych byl věděl, že tam nastoupí on. Je to marné, Frejka byl oprávněným dědicem a nástupcem Hilarovým, s osobitým názorem na divadlo i způsobem práce s hercem, a s úžasnými výsledky. Udržel se na Vinohradech až do doby, kdy nás převzala armáda. [21]

Ladislav Pešek

  • Když v roce 1945 vyštvali Frejku z Národního divadla, žádal mne, abych šel za ním spolu s Neumannem a Pivcem na Vinohrady. Že se potřebuje opřít o naši práci. Dělali jsme všechno pro to, aby se vrátil zpět, na scénu Národního divadla, ale za ním jsme nešli. V roce 1952, v říjnu, kdy umíral v nemocnici po ráně, kterou proti sobě vypálil z lovecké pušky, mi vzkázal, abych za ním přišel, že mi musí něco říci. Přišel jsem, ale pozdě. Jiří Frejka byl mrtev. Dodnes cítím výstřel toho uštvaného osmačtyřicetiletého člověka jako svou osobní tragédii. Chci o tom znovu přemýšlet. Dopovědět mrtvému Jiřímu Frejkovi, co jsem mu nestačil říci za jeho života. Chci se v tom vyznat. Proto musím hledat v minulosti, vzpomínat. [22]

Bořivoj Srba

  • Frejkovy nejlepší inscenace na scéně Národního divadla byly za okupace tím jediným, co se z moderního avantgardního umění na scéně Národního divadla i v této době udrželo. Ideově a umělecky vysoko převyšovaly běžnou inscenační produkci českých oficiálních divadel těch let a zřetelně narušovaly jejich uměleckou konvenci. Některé z nich, např. Císařův mim, Strakonický dudák, Gygův prsten, Benátská maškaráda, Lišák Pseudolus, Zlý jelen, Zimní pohádka, se řadily k tomu nejlepšímu, co Frejka kdy vytvořil. Především díky jim se v Národním divadle i za okupace uskutečňoval jistý pozitivní vývoj, na který bylo možno navázat i po skončení války a osvobození Československé republiky. [23]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Matrika narozených Velká Chyška, 1885-1907, snímek 209, Záznam o narození a křtu a poznámka o úmrtí
  2. a b Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 108
  4. Zdeněk Digrin: Bohuš Záhorský, Orbis, Praha, 1968, str. 9–10
  5. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 25 část VPR, ISBN 978-80-7304-099-4
  6. Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 15
  7. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65
  8. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 33
  9. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 66
  10. Česká divadelní encyklopedi:Dada
  11. Viz rukopisná prohlášení pracovníků kultury z roku 1945, In: V. M. Havel: Mé vzpomínky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1993, fotodokumentace mezi str. 81 a 82 textu
  12. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  13. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 330, ISBN 978-80-200-1502-0
  14. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 329, ISBN 978-80-200-1502-0
  15. Zuzana Sílová, Pavel Bár: Frejkovy Schovávané na schodech, KANT, Praha, 2014, str. 92, ISBN 978-80-7437-147-9
  16. Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 246, ISBN 80-85774-08-9
  17. Kolektiv autorů: AMU 60.let (Publikace k 60.výročí založení AMU v Praze), 2006, str. 28, 71
  18. Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 88
  19. Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 191, ISBN 80-85774-08-9
  20. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 134
  21. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 178–9
  22. Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 44
  23. Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 178

LiteraturaEditovat

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 20–22, 36–7, 87–9, 94
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 146, 191–4, 196, 213, 219–221, 246, 288–9, 291, 336, ISBN 80-85774-08-9
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 55, 63, 82–3, 88–91, 93–101, 106, 108, 111–2, 116, 118–9, 121–2, 126–8, 130, 135–6, 139, 141, 146, 162–3, 168, 178, 216–8, 237–8, 247–8, 251, 253, 263, 277, 331, 334, 336, 358
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31–3, 37, 40, 49, 52, 67–70, 86, 95–7, 114–6, 118, 123–9, 131–5, 137–8, 141–4, 151, 190, 198, 256, 280, 305
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 45
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 212
  • František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 24–5, 43–4 část VPR, str. 34 část LP, ISBN 978-80-7304-099-4
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 38, 69, 107, 111, 146, 197–8, 200, 201, 208, 212, 219, 228, 230, 243, 260, 262, 314, 329
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 155, 163–4, 178, 184–6, 189–192, 206, 210, 212, 214–6, 221, 239, 250, 252–3, 259, 268–9, 289
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 9, 13, 118, 123, 182, 202
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 28, 36–7, 76, 85, 104, 108–9, 117, 119, 123, 126, 148, 202, 204, 352–3, 361–2, 365, 367, 369, 372, 376, 387, 410, 411
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 46–7, 50–2, 78–80, 97, 104, 108–9, 122–6, 136, 153, 158, 161, 165–7, 213–6, 251–4, 256, 259, 260, 265, 275, 298–9, 302, 318, 328–331, 341, 360, 465, 469, 485, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Zdeněk Digrin: Bohuš Záhorský, Orbis, Praha, 1968, str. 8–11, 16–18, 24–8, 30–2, 35–6, 139–141
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20, 46, 48, 75–6, 91, 104, 119–120, 122, 127, 132–3, 144, 146, 173–4
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65–7, 74
  • Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 15, 24, 28, 30, 32–4, 36–41, 61–4, 66, 82, 116, 218, 234–5, 336–7, 344, 339, 346, 350–1, 359
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 171, 190, 191, 204, 209, 211–3, 268
  • Kolektiv autorů: AMU 60. let (Publikace k 60. výročí založení AMU v Praze), 2006, str. 14, 17, 28, 71
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 34, 66, 82–3, 86, 93, 95–6, 98–102, 124, 150, 156–7, 189, 204, 209, 216–224, 240, 245–6, 248–9, 266, 271, 338, 340–353, 356, 359, 360, 362, 365, 371, 375, 416–7, 436, 445, 458, 463, 473–8, 504, 512–3, 518, 525–6, 542, 550, 551, 553, 571, 588–9, 592, 596–7, 600, 606–8, 614–5, 619, 624–6, 628–9, 631, 633–4, 640, 644, 650, 651, 657–8, 662, 664–7
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 108–110
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 128, 160, 173, 178–9, 181, 183–4, 192–4, 196–7, 214, 231, 236, 243, 250, 252, 254, 258, 262, 265, 316–9, 321, 324–5, 327, 334–6, 394–5, 403
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 44, 141, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 11, 16–7, 39, 49–50, 61, 79–80, 99, 108–110, 130–164
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 5, 13–7, 19, 25, 31, 45–6, 130, 161–2 (247 s.)
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 10–20, 24 (216 s.)
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 41–44, 55, 56, 60, 62, 63, 65–76, 78–88, 90–92, 95–8, 101, 102, 105–9, 111, 114, 118–120, 126–7, 133, 138, 142, 145–9, 156–8, 162–3, 165–7, 173, 176–180, 182–5, 188–9, 195, 198–200, 202–8, 211–2, 225–7, 229, 259, 262–3, 268
  • Zuzana Sílová, Pavel Bár: Frejkovy Schovávané na schodech, KANT, Praha, 2014, ISBN 978-80-7437-147-9
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 69–72, 76–81, 83, 85, 95, 105, 107, 115, 131, 179, 180, 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 7, 8, 15, 21, 30, 33, 44, 73, 96, 99–101, 107–111, 119, 122–6, 130–134, 136, 138, 139, 144, 150, 152–175, 177–8, 208, 213, 220, 223–4, 252, 254, 260, 261, 272, 279, 280, 282
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 36, 38, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 85, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 138, 160, 170–2, 174, 179–182, 184, 210, 287–8, 296, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 7, 10, 11, 21, 25, 35, 37–8, 47, 53, 75, 193, ISBN 80-7243-121-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 90, 155, 157, 166, 177–8, 180, 181, 204, 226, 228, 233–5, 242, 315, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 130–3, 139, 142, 157, 169, 199, 201, ISBN 978-80-239-9603-6

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

ředitelé Divadla na Vinohradech
Předchůdce:
František Götz
19451950
Jiří Frejka
Nástupce:
plk. František Prček
děkani DAMU
Předchůdce:

19461948
Jiří Frejka
Nástupce:
Klementina Rektorisová