Vítězslav Nezval

český básník, spisovatel a překladatel

Vítězslav Nezval (26. května 1900 Biskoupky6. dubna 1958 Praha) byl český básník, spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec (1953),[2] člen Komunistické strany Československa, vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru.

Vítězslav Nezval
Nezval v roce 1934
Nezval v roce 1934
Narození26. května 1900
Biskoupky, Morava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. dubna 1958 (ve věku 57 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
Povoláníjazykovědec, spisovatel, básník, dramatik, scenárista, romanopisec, překladatel a výtvarník
NárodnostČeši
Významná dílaValerie and Her Week of Wonders
Oceněnínárodní umělec (1953)
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob na Vyšehradském hřbitově

ŽivotEditovat

 
Vítězslav Nezval (vpravo) se zakladatelem surrealismu Philippem Soupaultem

Narodil se v rodině venkovského učitele v Biskoupkách na Moravě, od roku 1903 bydlel v Šemíkovicích,[3][2] kde navštěvoval jednotřídní školu a na které ve svém díle často vzpomínal (Z mého života, 1959). Od roku 1911 studoval gymnázium v Třebíči, které dokončil roku 1919. Za první světové války byl odveden, ale po dvou měsících byl z armády propuštěn. Jeden semestr studoval právnickou fakultu v Brně, pak přestoupil na filosofickou fakultu v Praze (studia nedokončil). Brno si však oblíbil a toto město ho velmi ovlivnilo.

Roku 1922 vstoupil do Devětsilu, v jeho rámci se podílel na založení poetismu, nového básnického směru. Chtěl být metodou, jak nahlížet na život, aby byl básní.). Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí. Roku 1924 vstoupil do KSČ.

 
Baranova 1901/4, Praha – byt kde roku 1958 zemřel V. Nezval 50°4′42″ s. š., 14°27′31″ v. d.

Pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného (tajemník), poté se věnoval pouze spisovatelství. Nějakou dobu působil jako dramaturg Osvobozeného divadla.[4] Publikoval v Rudém právu, Tvorbě, Odeonu, Nové scéně, Lidových novinách atd.

Velmi ho ovlivnily jeho cesty – zejména do Sovětského svazu, ale i Francie, Itálie a Řecka. Seznámil se zde s mnoha surrealisty (André Breton), pod jejichž vlivem založil Skupinu surrealistů v ČSR (1934), kterou roku 1938 rozpustil.

Po druhé světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí. Jeho tvorba této doby je poznamenána stylem budovatelské poezie, podle Nezvalových příznivců obsahuje snahu najít sama sebe v socialistickém realismu.

Milovník astrologieEditovat

Již v roce 1923 mu Jan Bartoš sestavil horoskop.[5] Nezval studoval knihy o astrologii, předpověděl i vlastní smrt, tvrdil, že zemře o Velikonocích.[6] Zájem o astrologii mu vydržel po celý život, v jeho pozůstalosti[7][8] se nachází 70 stran učebnice astrologie, kterou nedokončil. Díky své imaginaci měl předpoklady k interpretaci astronomických dat. Báseň Veliký orloj, je popis Nezvalovy nativity, čili horoskopu zrození.[9]

Milovník ženEditovat

Nezval měl charisma, které lámalo ženská srdce, mnoho žen podlehlo Nezvalovu kouzlu osobnosti. V roce 1948 se oženil s celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou „Fáfinkou“[10] Řepovou (1905–1970),[11] se kterou žil až do své smrti. Od roku 1937 měl milostný poměr s herečkou Lilly Hodáčovou[12] (1910–1998), která peripetie vztahu popisuje ve svých memoárech.[13] Roku 1952 Nezval poznal Olgu Jungovou (* 22. června 1929), z jejichž milostného vztahu se v roce 1954 narodil syn Robert († 1971).[14]

Zemřel v důsledku srdečního infarktu a spály. Smuteční obřad[15] v Rudolfinu a státní pohřeb se konal ve čtvrtek 10. dubna. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově. Písemnou pozůstalost Vítězslava Nezvala získal Literární archiv Památníku národního písemnictví. [16]

DíloEditovat

V edici Dílo Vítězslava Nezvala vyšlo v letech 1950–1990 celkem 38 svazků[17].

PrvotinaEditovat

  • Most – napsán pod vlivem Rimbauda, Apollinaira a symbolismu. Básně tvoří obrazy (např. báseň Podzim). Odráží se zde doba jeho středoškolských studií. Vzpomíná na domov, ale zároveň se zde zabývá novými citovými zkušenostmi.

PoetismusEditovat

  • Pantomima (1924) – programová manifestace poetismu, drobné hříčky a kaligramy, obsahuje divadelní a pantomimické scénky a skladbu Abeceda.
  • Depeše na kolečkách – divadelní a pantomimické scénky
  • Abeceda – 4 2verší, asociace představ tvarů jednotlivých písmen abecedy (inspirace Rimbaudem); knižní vydání Abecedy byl výjimečný výsledek spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se podíleli Vítězslav Nezval (verše), Karel Teige (typografie) a Milča Mayerová (taneční kompozice na téma písmen abecedy). Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství J. Otto v Praze.[18]
  • Podivuhodný kouzelník (1922) – jedno z děl, které výrazně ovlivnilo poetismus. Postava kouzelníka je básnický autoportrét a přichází především proto, aby naučil lidi chápat krásu světa.
  • Papoušek na motocyklu – programová stať poetismu
  • Básně na pohlednice (1926)
  • Nápisy na hroby (1926) – drobná poetistická próza
  • Dobrodružství noci a vějíře (1927)
  • Hra v kostky (1928)
  • Básně noci (1930) – soubor, v němž je zařazen Edison a další texty (Podivuhodný kouzelník, Akrobat)
    • Akrobat (1927) – Báseň je zlomem v Nezvalově tvorbě, silně ovlivněná geniálním překladem Apollinairova Pásma od Karla Čapka. Patří do druhé fáze poetismu a představuje paralelu akrobata, který symbolizuje poetistickou poezii a krize v Nezvalově tvorbě. Na konci třetího zpěvu je autor rozhodnut opustit poetistickou poezii: „na shledanou město akrobatů“, ale není připraven vejít do nového města. První a třetí zpěv tvoří rám celé básně. Jsou monotematické, psané v er-formě, v minulém čase. Lze v nich nalézt jednotnou konstrukci času (báseň začíná brzy ráno a končí pozdě večer) a místa (děj se odehrává ve městě, zřejmě v centru a uzavírá se odchodem z města). Druhý zpěv je naprosto odlišně sestaven a je vystaven na principu pásma. Lyrický subjekt čtenáře provází obrazy ze svého života. Je užito přítomného času. Jednotlivé obrazy jsou asociativně spojeny. Charakteristická je polytematičnost a prvky autobiografie. Ve třetím zpěvu dochází k syntéze básníka a akrobata. Poetistický optimismus je nahrazen autorovou skepsí o vlastním smyslu poezie a již jsou patrné náznaky budoucí surrealistické tvorby.
    • Edison – 5 zpěvů odehrávajících se na různých místech USA a v Praze. Básník zde vystupuje jako lyrický subjekt a zamýšlí se nad tím, co zůstane po člověku po jeho smrti, a dochází k závěru, že je to jeho dílo. Další postava, vynálezce Edison, vyjadřuje oslavu tvůrčí práce. Edison je zosobnění kladných rysů, které dávají životu potřebné impulsy. Proti tomuto světu je zde protikladem svět hazardních hráčů, kteří jsou nositeli vlastností jako je spekulace a dalších záporů, které vedou k životní prázdnotě. Později báseň doplnil o Signál času.
Opakující se refrén, nejprve pesimistický:
„Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti“
Později převažuje optimismus z dobře vykonané práce:
„Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti"

Tvorba 30. let 20. století:

  • Skleněný havelok (1932) – svou tvorbou již částečně zasahuje do surrealismu, inspiroval se Bretonovým Skleněným domem; zobrazuje viditelnost člověka
  • Zpáteční lístek (1933)
  • Sbohem a šáteček (1934) – počátky surrealismu

SurrealismusEditovat

  • Žena v množném čísle (1936)
  • Absolutní hrobař (1937)
  • Praha s prsty deště

Ve stejné době, jako surrealistická díla, anonymně vydává dílo, které nemělo surrealistické prvky a lze říci, že stojí mimo Nezvalovu tvorbu.

  • 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) – napodobuje zde Françoise Villona (francouzský renesanční básník). V těchto baladách se obrací přímo ke čtenáři – na konci je tzv. poslání. Tuto sbírku vydal, protože mu surrealismus neumožňoval vyjádřit se k aktuálním problémům. Balady mají silný sociální náboj, Nezval zde vyjadřuje svoji víru ve světovou revoluci. Tato sbírka měla velký ohlas, proto vydal v letech 1937–1938 další sbírky, ale ty již nebyly tak kvalitní a neměly takový úspěch.
  • 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida
  • 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida

Kolem roku 1937 Nezval opouští myšlenky surrealismu a přesouvá se k poezii nadosobních hodnot, toto byla samozřejmě všeobecná tendence.

  • Matka Naděje (1938) – prolínají se zde dvě témata – obava o osud těžce nemocné matky a osud národa ohroženého fašismem. Autor tvrdí, že ani jednomu se člověk nesmí poddat. Říká, že naděje je pro člověka pouze na zemi a že záleží pouze na jeho díle.
  • Pět minut za městem (1939) – zde vyjadřuje své postoje a své pouto ke své vlasti, přírodní lyrika. Vyjadřuje odpor k okupantům. Jeho další tvorba je velmi jednostranná, ovlivněná dobou a snahou zavděčit se.

Socialistický realismusEditovat

  • Historický obraz (1945)
  • Velký orloj (1949) – boj proti „buržoaznímu“ myšlení
  • Stalin (1949)
  • Zpěv míru (1950)
  • Z domoviny (1951)
  • Křídla (1952)
  • Chrpy a města (1955)
  • Nedokončená (1960)

PrózaEditovat

Drtivou většinu svojí prózy vydal mezi roky 1929 a 1934, tato próza byla zaměřena na sféru podvědomí a snu a naznačila Nezvalův posun od poetismu k surrealismu.

  • Kronika z konce tisíciletí
  • Posedlost
  • Chtěla okrást lorda Blamingtona
  • Dolce farniente
  • Pan Marat
  • Jak vejce vejci
  • Monako – romaneto
  • Karneval – romaneto
  • Valérie a týden divů (1932) – „černý“ román, v roce 1970 zfilmován, v USA vyšel dokonce na DVD Valerie and Her Week of Wonders
  • Anička skřítek a Slaměný Hubert – pro děti, v roce 1983 vysílán večerníček
  • Sexuální nocturno (1931) – příběh demaskované iluze. Dílo svou povahou zařaditelné do surrealismu, vydal v pouhých 138 výtiscích soukromým tiskem Jindřich Štyrský, který knihu hojně ilustroval. Nezval zde popisuje svou iniciaci. Do sebraných spisů se nedostalo.
  • Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti – pro děti
  • Z mého života – paměti, o poetismu. Vycházelo nejprve časopisecky v týdeníku Kultura 1957 a Kultura 1958, knižní vydání vycházela až posmrtně; první v roce 1959.[19]

V letech 1935–1938 vydal úvahové knihy, které byly i jakousi osobitou formou cestopisu.

  • Neviditelná Moskva (1935)
  • Ulice Git-le-Coeur (1936)
  • Pražský chodec (1938)

DramataEditovat

  • Depeše na kolečkách (1922)
  • Milenci z kiosku (1932)
  • Manon Lescaut (1940) – Volně inspirováno dílem Antoina Francoise Prévosta. Jedná se o jedno z nejlepších Nezvalových děl. Hlavní hrdina Des Grieux se má stát knězem, ale zamiluje se do krásné Manon, kvůli níž se knězem nestane. Později se s Manon rozchází a stává se knězem, po dalším setkání s ní jí opět podléhá. Manon je nakonec vyslána do Ameriky (za trest), ale dříve, než se tam dostane, zemře na lodi Des Grieuxovi v náručí.
  • Loretka (1941)
  • Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956) – nebezpečí atomové války, přeloženo do angličtiny, francouzštiny, ruštiny a esperanta
  • Tři mušketýři – podle A. Dumase st.
  • Nový Figaro
  • Schovávaná na schodech (1931) – hudební komedie podle Calderónovy hry

Další dílaEditovat

Dále vydal encyklopedii moderních básnických směrů. A několik literárních studií: Jiří Wolker, Karel Čapek, Josef Čapek, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč atd.

Přeložil několik děl André Bretona (tvůrce a teoretika surrealismu):

  • Spojité nádoby
  • Co je surrealismus
  • Nadja

Písně a zhudebněné díloEditovat

Nezval psal libreta (například libreto k rozhlasové opeře Bohuslava Martinů Hlas lesa nebo Prolog z Her o Marii). Otextoval několik písní, skládal i melodie. Zhruba šest básní, vzniklých ve dvacátých letech, zhudebnil Jaroslav Ježek. Písně na Nezvalova slova zpívali Vlasta Burian, Hana Hegerová (Magnetová hora, Pocestný), písně z divadelní hry Schovávaná na schodech zpívali Helena Vondráčková či Laďka Kozderková s Milanem Drobným. Také složil několik budovatelských písní (Všichni jsme mladí).

Některé Nezvalovy básně se dočkaly zhudebnění, převážně folkovými hudebníky, ale i skladateli vážné hudby. Nejvýznamnější skladbou na Nezvalův text zůstává Sbohem a šáteček Vítězslavy Kaprálové z roku 1937, jejíž orchestrální verze byla vydána na hudebním nosiči Studiem Matouš v roce 1998 a klavírní verze Supraphonem v roce 2003. Největším projektem zůstává dílo Jana Spáleného, který ve druhé polovině 70. let 20. století zhudebnil Edisona (album Edison) a Signál času (projekty vyšly na LP v roce 1978, resp. 1979, dohromady pak v reedici na CD v roce 1997). Jitka Molavcová nazpívala Rue de la gaité s melodií Emila Františka Buriana. Štěpán Rak zhudebnil Nezvalovy básně Sloky o Praze, Píseň o vřesu a . Písně natočila Lenka Filipová pro pořady Československé televize, na CD vyšly v roce 2004 jako bonus na reedici alba Částečné zatmění srdce. Karel Plíhal na albu Králíci, ptáci a hvězdy (1996) zpívá Nezvalovu Píseň. Petr Ulrych pro desku Javorů Šumaři (2003) zhudebnil písně Žlutý list, Šumaři a Prosinec. Báseň Sbohem a šáteček zhudebnil Marek Doubrava se skupinou Hm... (album Plán na zimu, 2008) i Marek Eben (album Bratři Ebenové: Čas holin, 2014). Nezvalovy básně zhudebnili i tito amatérští muzikanti:[20]

  • Čtyrlístek, album Vidim to černě (1997): Black Blues
  • Mour: Rue de la Gaité
  • Vespol: Rokytná (album Topoly 2003), Podobenství

KritikaEditovat

Různá doba na něm oceňovala různá díla. V 50. letech byl nejvíce ceněn jeho Zpěv míru[21], za normalizace jeho Edison, později sbírky Sbohem a šáteček a Absolutní hrobař.[zdroj?]

Citáty současníkůEditovat

Jaroslav Seifert o Vítězslavu NezvaloviEditovat

Vítězslav Nezval zemřel předčasně, nebyl ještě stár. Ale umíral lehce. Tak lehce, jako lehce psal své verše. Nikdo netušil, že jeho nemoc je smrtelná. Myslili jen na chřipku. Pojednou v náručí své ženy sklonil hlavu a v tom okamžiku ztratila tato země jednoho ze svých velkých básníků.
— Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa[22]

František Filipovský o Vítězslavu NezvaloviEditovat

Zejména večery a noci na zájezdech byly s Nezvalem nezapomenutelné. Veselý až bujarý člověk se sklonem k nostalgii, co chvíli přepadený záchvaty melancholie. Jindy z něj ovšem tryskaly až raplovsky bláznivé nápady. Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na jeho způsob vyjadřování. Jako kdyby pořád hovořil v básnických obrazech. I když mluvil o nejprostších věcech normálního života, připadalo mi to nadnesené. Po čase jsem si ho však už jiného neuměl představit. A takový zůstává i v mé vzpomínce. Není to tedy jen jeho poezie a vzpomínky na setkání, co po něm zůstalo. Pro nás, kteří jsme ho znali tak zblízka, se k tomu pojí vždycky ještě něco nezachytitelného, co vyvěralo z jeho osobnosti a co ten, kdo ho nepoznal, nemůže z jeho díla pochopit, přestože se z něj dá pochopit hodně. Napsal, že „smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kam ho vyvrhla jeho touha.“ Myslím, že Vítězslav Nezval setrval.
— František Filipovský[23]

Nezvalova TřebíčEditovat

Festival moderní poezie Nezvalova Třebíč[24] se od roku 1961 konal s několikaletými odstupy vždy v květnu. Ke každému festivalu vyšla publikace s ukázkami Nezvalovy tvorby[25]:

  • 1961 I. ročník Vítězslav Nezval
  • 1962 II. ročník Básník o sobě a svém kraji
  • 1963 III. ročník Aby byl život plný poezie
  • 1965 IV. ročník Dík tobě, sladký kraji, se stanu klasikem
  • 1968 V. ročník Nesmazatelná stopa
  • 1970 VI. ročník Pět minut za městem
  • 1975 Kam vkročí básník
  • 1985 Zpěv míru
  • 1990 Říkadla

Jarní festival poezie Nezvalova Třebíč byl po delší přestávce obnoven v roce 2015[26] a bude se konat každých pět let k připomenutí kulatého a půlkulatého výročí narození básníka. V roce 2020 se konal další ročník, předsedou poroty byl Petr Kukal.[27]

ReferenceEditovat

  1. hrob básníka Vítězslava Nezvala na Vyšehradském hřbitově v Praze
  2. a b Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 27. 
  3. PEŠAT, Zdeněk. Vítězslav Nezval [online]. Slovník české literatury, 2007-01-08 [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  4. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: OBRYS-KMEN (2012–2026), Nespoutatelné Osvobozené
  5. Jan Bartoš: Horoskop Vítězslava Nezvala
  6. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 170
  7. O zůstaviteli a fondu Vítězslava Nezvala
  8. Badatelna v Litoměřicích otevřena veřejnosti
  9. Nezval, astrologie a surrealisté
  10. V. Nezval s Fáfinkou na 1. MFF v Mariánských Lázních (1946)
  11. Paní Nezvalová a paní Seifertová
  12. Slovník české literatury – Lilly HODÁČOVÁ
  13. HODÁČOVÁ, Lilly. Zpěv Orfeův. Praha: Odeon, 1995. 382 s. ISBN 80-207-0511-2. 
  14. Životopis Vítězslava Nezvala (citováno 26. 2. 2011)
  15. http://www.manonlescaut.wz.cz/vitezslav-nezval/smrt/pohreb/pohreb.html Smuteční projevy na pohřbu Vítězslava Nezvala
  16. Literární archiv Památníku národního písemnictví – Nezval Vítězslav
  17. edice Dílo Vítězslava Nezvala
  18. Nezval, Teige, Meyerová: Abeceda (foto knihy, komentář španělsky)
  19. Vítězslav Nezval: Z mého života. Praha: Československý spisovatel 1978. S. 282–283.
  20. podle článku Milan Tesař: Básníci ve folku – Vítězslav Nezval. Folk & Country 4/2006, duben, s. 37
  21. báseň Zpěv míru, recitují Dana Batulková a David Prachař, 1987
  22. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 294
  23. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 156–7.
  24. Jarní festival poezie Nezvalova Třebíč. www.nezvalovatrebic.cz [online]. [cit. 2019-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-25. 
  25. Radovan Zejda – Vítězslav Nezval a jeho rodný kraj
  26. brožura Nezvalova Třebíč 2015 soubor .pdf
  27. MAHEL, Luděk. Nezvalova Třebíč hledá nové nadějné básníky. Vydá jim sbírku. Třebíčský deník. 2020-03-04. Dostupné online [cit. 2020-05-28]. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 402–412. 
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 278–283. 
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 507–528. 
  • HEDBÁVNÝ, Zdeněk: Divadlo Větrník. Praha: Panorama, 1988, str. 46, 81, 167.
  • JANOUŠEK, Pavel: „Nezvalova Depeše na kolečkách : manifest avantgardního pojetí dramatu“. Česká literatura, vol. 50, no. 1, 2002, pp. 54–63. Stable URL: http://www.jstor.org/stable/42686731
  • NESSWETHA, Julia: „Vítězslav Nezvals Schwarzer Roman ‘Valerie a týden divů’: surrealistische Visionen bedrohlicher Nähe“, Bliskość i oddalenie / Nähe und Ferne / Blízkost a vzdálenost, red. Mariusz Dzieweczynski, Miriam Jahr, Kateřina Ondřejová. Wrocław / Dresden, 2009, str. 217–227 (résumé v češtině a polštině na str. 226–227).
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3/I. M–O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 527–534. 
  • MARŠÍČEK, Vlastimil. Nezval, Seifert a ti druzí…. Brno: Host, 1999. 188 s. ISBN 80-86055-72-8. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. ISBN 80-85983-64-8. S. 23–25. 
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
  • SCHWARZ, Wolfgang F. Drama der russischen und tschechischen Avantgarde als szenischer Text. Zur Theorie und Praxis des epischen und lyrischen Dramas bei Vladimir Majakovskij und Vítězslav Nezval. Frankfurt am Main, Bern, Cirencester/U.K., 1980 (= Symbolae Slavicae, 9), 363 S. [Diss.; obsahuje m.j. rozbory k dramatům „Depeše na kolečkách“ a „Strach“].
  • SCHWARZ, Wolfgang F.: „Ironiestruktur und Paradigmenwechsel in Vítěz­slav Nezvals Dramatik der zwanziger Jahre: ‘Strach’. Zur Semantik des Übergangs vom Poetismus zum Surrealismus“. Wiener slawistischer Al­ma­nach, sv. 19, 1987, str. 101–122.
  • SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1982, str. 121, 201, 215, 221, 237, 246–247, 278–279, 281–282, 292–296, 304–305, 307, 315, 317, 320, 341–343, 349, 377, 405, 422, 472, 520, 536, 538, 552, 595–600, 606
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: II. díl: K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 452–453. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat