Ladislav Pešek

český herec a vysokoškolský pedagog

Ladislav Pešek (4. října 1906 Brno[1]13. července 1986 Plzeň), vlastním jménem Ladislav Pech, byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla a divadelní pedagog.

Ladislav Pešek
Ladislav Pešek (1929)
Ladislav Pešek (1929)
Narození 4. října 1906
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. července 1986 (ve věku 79 let)
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Manžel(ka) Zora Pittchová
Partner(ka) Jiřina Štěpničková
Rodiče Ema Pechová
Příbuzní Marie Waltrová (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Plaketa v Brně v Sokolské ulici

ŽivotEditovat

Pocházel z rodiny, která se po několik generací věnovala divadlu. Byl synem herce Ladislava Pecha a herečky Emy Pechové, roz. Peškové.[2] Jeho sestrou byla herečka Marie Waltrová. [3] Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství, rodiče ho s sebou brali na zkoušky.

Ladislav Pech studoval na reálném gymnáziu, obchodní živnostenské škole, ale po jejím absolvování odmítl nastoupit do papírenského obchodu. V roce 1922 byl přijat na Konzervatoř v Brně. [3]Během studia měl možnost krátkodobého působení jako stipendista v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně. [4]Po škole nastoupil roku 1927 ve Státním divadle v Brně, kde působil společně s rodiči. Tehdy začal používat příjmení Pešek po své matce, aby nedocházelo k záměnám s otcem.

Byl pozván Karlem Hugem Hilarem k hostování v Národním divadle v Praze dvakrát v letech 1928 a 1929. [4]Následně se stal členem činohry ND, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu 31. července 1976. Na scéně ND vytvořil více než 300 rolí rozmanitých charakterů. [5] Měl komediální talent, ale dokázal zahrát i postavy tragické a psychologicky složité. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí byl Chlestakov v Gogolově komedii Revizor, kterého hrál téměř dvacet let. Za protektorátu vytvořil nezapomenutelnou roli mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky. [6]Na přelomu padesátých a šedesátých let podával vynikající výkony jako Archie Rice v Osbornově Komikovi nebo Fortunato v Goldoniho Poprasku na Laguně. [3] V divadle mu jeho kolegové říkali přezdívkou z dětství Lála. Byl skromný, poctivý umělec s velkým osobním kouzlem a přátelskou povahou. Vyzařovala z něj vitalita a optimismus, tvůrčí energie a radost ze hry. Od mládí sportoval, byl pohybově nadaný a fyzickou kondici si udržoval do pozdního věku.

Angažmá v Národním divadle ukončil v roce 1976 z vlastního rozhodnutí, protože dostával málo hereckých příležitostí a nesouhlasil s přístupem tehdejšího vedení k některým dalším hercům. V dalších letech hrával pohostinsky mimo Prahu, vystupoval v poetické kavárně Viola a často natáčel v televizi. Napsal knihu vzpomínek Tvář bez masky (1977).

V letech 19431947 byl profesorem dramatického oddělení Konzervatoře v Praze. V období 19471950 působil jako profesor na DAMU.[7] Dne 25. února 1948 podepsal výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty. [8]

Je pochován na Vyšehradském hřbitově[9] v Praze.

Soukromý životEditovat

Jeho velkou láskou byla herečka Jiřina Štěpničková, se kterou žil v polovině třicátých let. V říjnu 1937 se oženil s Renatou Kuhovou. Šlo o vynucený sňatek, důsledek citového vydírání psychicky labilní fanynky, která vyhrožovala sebevraždou. Po několika letech se rozvedli. Podruhé byl ženat se Zorou Pittchovou, manželství uzavřel v srpnu 1942. V druhém manželství měl dceru Zuzanu.[10]

OceněníEditovat

DíloEditovat

Film a televizeEditovat

Během svého života účinkoval ve více než osmdesáti českých filmech. Před kamerou debutoval v roce 1931 v roli Pepiho Kulíka ve snímku Miláček pluku. Mezi jeho nejvýznamnější role patří Áda Čuřil ve snímku Škola základ života (1938), Vojtěch Kulík z Cestě do hlubin študákovy duše (1939), role rozverných studentů hrál až do svých téměř čtyřiceti let. V pozdějším věku si získal diváky jako muzikant v pohádce Obušku, z pytle ven! z roku 1955 a rolí Albína Bočka, penzionovaného gymnaziálního profesora ve filmu Adéla ještě nevečeřela (1977). Naposledy se objevil ve snímku O sláve a tráve (1984). [12]

Od šedesátých let často vystupoval v televizi. Zhostil se řady rolí v televizních inscenacích, seriálech a filmech (Šibalství Scapinova 1961, Nezralé maliny 1980, Nemocnice na kraji města 1976–1981 aj.). Účinkoval často v rozhlasových hrách a pořadech.

 
Ladislav Pešek jako Švanda Dudák (1930)

Divadelní role, výběrEditovat

FilmEditovat

TelevizeEditovat

Gramofonové desky, výběrEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Ladislav Pešek [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  3. a b c CODR, Milan; KOPECKÁ, Jaroslava. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Ladislav Pešek, s. 150-154. 
  4. a b WWW.QCM.CZ, QCM s r o. PEŠEK Ladislav. Národní divadlo Brno [online]. 1340981336 [cit. 2020-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  5. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 360
  6. Ladislav Pešek: Člověk si musí podržet mládí až do smrti. E15.cz [online]. [cit. 2020-11-30]. Dostupné online. 
  7. Český film : herci a herečky II, s. 404.
  8. Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!. Rudé Právo. 25. 2. 1948, roč. 28, čís. 47, s. 1. Dostupné online. 
  9. hrob Ladislava Peška na Vyšehradském hřbitově v Praze
  10. Česká televize: Ladislav Pešek
  11. Profil Peškovy ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  12. www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-11-30]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 23, 69
  • B.Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81–3, 87, 95, 107, 113–4, 118–9, 122, 127–8, 132, 135, 153, 156, 162–3, 170, 172, 183, 214–7, 228, 237–8, 240–1, 247–8, 252–3, 260, 263–4, 267, 289–291, 295, 308, 330–1, 336, 342–3, 359–361
  • Otakar Blanda: Ladislav Pešek, Orbis, Praha, 1964
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 127, 138, 191, 201, 215, 241–2, 265, 267–8, 274, 295, 329, 333
  • František Černý. Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 112, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý. Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 56, 252, 323, 332, 335–6, 339, 340, 345–7, 349, 350, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 190, 215, 240, 258–261, 264, 266, 274, 300
  • František Černý. Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 28, 6–8, 76, 109, 363, 383, 411, 415
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 81–2, 158, 161, 248, 306, 341, 345, 455, 465, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 46, 190, 324, 326, 542, 545.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 77, 125, 139, 235, 376, 403, 432, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 401–404.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U.  Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 54, 85–6
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 36, 352, 412
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 41, 70, 77, 104, 125, 229, 274, 424, 447, ISBN 80-204-0493-7
  • Jiří Janoušek: Tváře bez svatozáře, Práce, Praha, 1987, str. 161–170, 235
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 40, 117, 127–8, 133, 139, 175
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 360–2
  • Viktor Kudělka: Ladislav Pešek, Čs.filmový ústav, Praha, 1987
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 9, 43–5, 153, 170, 180, ISBN 80-86182-51-7
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 179, 205, 258
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 249–253.
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 35, 180
  • Josef Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 554.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 73, 105, 110, 126, 163, 172, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 148, 180, 210, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 177–8, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 46, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazyEditovat