Karel Dostal

český herec

Karel Dostal (14. března 1884 Nymburk[1]1. března 1966 Praha[2]) byl český divadelní režisér a herec.

Karel Dostal
Album representantů všech oborů veřejného života československého - 1927 - Karel Dostal.png
Narození14. března 1884
Nymburk
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. března 1966 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
RodičeLeopold Dostal a Marie Horská-Kallmünzerová
PříbuzníHana Dostalová, Václav Dostal, Leopolda Dostalová, Vilém Dostal, Adolf Bohuslav Dostal, Olga Dostalová a Marie Dostalová (sourozenci)
Podpis
Karel Dostal – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodil se v Nymburce v rodině spolumajitele poděbradského cukrovaru Leopolda Dostala a bývalé herečky Prozatímního divadla Marie Horské-Kallmünzerové. Celá rodina byla umělecky zaměřená – i jeho sourozenci se zčásti zabývali divadlem nebo malířstvím. V roce 1904 vystoupil poprvé na profesionální scéně ve smíchovské Aréně. Karel vystudoval Českou reálku v Praze a potom studoval dva roky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté přešel na Vysokou školu divadelního umění (Hochschule für dramatische Kunst) v Berlíně u Emanuela Reichera. V letech 1908–1910 hrál v Berlíně u režiséra Emila Geyera a v letech 1910–1912 v Německém divadle (Deutsches Theater) v Berlíně u Maxe Reinhardta. V roce 1912 byl členem Dvorního divadla (Hoftheater) v Meiningenu (Meininger Hoftheater) v Durynsku, v roce 1913 vystupoval pohostinsky na Goethových slavnostech v Düsseldorfu.

V roce 1915 narukoval do armády. Bojoval na italské frontě a byl raněn. Před koncem první světové války hrál na Nové vídeňské scéně (Neue Wiener Bühne).

V roce 1919 vystoupil na scéně Národního divadla jako host. Pro zřejmé německé školení nebyl angažován, ale na podnět Jaroslava Kvapila se v sezóně 1919–1920 stal prvním ředitelem divadla v Českých Budějovicích. V roce 1920 měl nastoupit jako šéf činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Dal ale přednost místu herce a režiséra v Divadle na Vinohradech, kde působil v letech 1920–1922. V letech 1922–1955 pak působil v Národním divadle v Praze. Zde zastával i různé funkce:

  •  
    Karel Dostal jako Lanzarika v inscenaci Ohnivý buben (F. T. Marinetti, 1922)
    1924–? – zástupce šéfa činohry[zdroj?]
  • 1925–1929 – člen poradního sboru činohry[zdroj?]
  • 1935–1952 – vrchní režisér činohry[zdroj?]
  • 1938–1939 – náměstek šéfa činohry
  • 1941–1942 – opět náměstek šéfa činohry
  • 1945–1946 – člen tříčlenné správy vedení činohry[zdroj?]
  • 1946–1947 – šéf činohry

Po odchodu z Národního divadla režíroval mimo jiné ve Vesnickém divadle, pohostinsky ve Varnsdorfu, Mladé Boleslavi, v Městských divadlech pražských či v Gottwaldově. V sezóně 1958–1959 byl šéfem činohry Východočeského divadla v Pardubicích.

Pohřben je na pražských Olšanech.

Karel Dostal se v roce 1909 v Berlíně oženil s[zdroj?] Žofii Bartelovou (1885–1943), se kterou měl dvě děti: Petra Dostala (* 1911) a Jana Dostala (* 1920). Po ovdovění se znovu oženil s Emilií Strnadovou (1906–1984), s níž měl dceru Marii Magdalenu (* 1948).

DíloEditovat

Divadelní režieEditovat

Karel Dostal inscenoval během svého třicetiletého působení v Národním divadle desítky představení. Mezi nejvýznamnější patří jeho početné inscenace antických tragédií (Antigona (1925, 1941), Orfeus a Eurydika (1939), Medeia (1942), Ifigenie na Tauridě (1943), Oresteia (1947)), které politicky rezonovaly zejména za 2. světové války, podobně jako inscenace Beethovenova Fidelia (1944), již německé vedení ihned po premiéře zakázalo. Uvedl zde také ve světové premiéře některá díla moderních dramatiků (L. Pirandello: Šest postav hledá autora (1923). Slavné byly také jeho režie her Karla Čapka z konce třicátých let: Bílá nemoc (1937), Matka 1938, 1945) a R.U.R. (1939).[3]

Beze zbytku jsme si ho ovšem vážili jako velkého, citlivého umělce. Zdeněk Štěpánek se jednou vyjádřil, že mu některá Dostalova režie připadala jako "vzácná krajka příjemné, něžné práce". Neřekl bych to lépe, snad jen dodám, že mi tak připadala každá Dostalova režie.
— František Filipovský [4]

Divadelní roleEditovat

Karel Dostal upřednostnil svou činnost režisérskou a vystupoval jen v menších vedlejších rolích.[3]

Filmografie (výběr)Editovat

Kompletní filmografie Karla Dostala: viz [5].

PřekladEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matrika N Nymburk 1877–1885, snímek 350, Záznam o narození a křtu
  2. Herec a ředitel ND Karel Dostal zemřel. Rudé právo. 1966-03-02, s. 2. Dostupné online. 
  3. a b Karel Dostal v databázi Archivu Národního divadla
  4. Jiří Tvrzník, Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 271
  5. Karel Dostal v Česko-Slovenské filmové databázi

LiteraturaEditovat

  • heslo Dostal Karel. In: Milan Churaň a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Praha: Libri, 1998. Dostupné online. ISBN 80-85983-65-6.
  • heslo Dostal Karel, český herec. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný nové doby. Praha: Jan Otto, 19301934. ISBN 80-7185-057-8.
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81–2, 84, 90, 94–5, 97–9, 101, 103, 107, 109, 110, 113, 116–7, 120, 122, 126, 128–9, 132, 134, 138, 141, 146, 155–7, 160, 173, 178, 237–8, 240, 249, 253, 255, 277, 331, 335, 337
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 61, 66, 98–9, 107–8, 114, 118, 120, 121, 131–3, 136–140, 144, 147–155, 159, 184–5, 190, 192, 195, 197, 249, 276, 282, 305
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 72, 146, 197, 208–210, 213, 221, 243, 250, 262, 277, 279, 284, 290, 329, 336
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 14, 37, 79–86, 123–5, 223, 318, 352–3, 357, 359–362, 365, 369, 376–7, 411, 415
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 97, 140, 212–3, 219, 301, 313, ISBN 80-207-0419-1
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 78, 81–3, 89, 90, 92, 97, 148, 233, 310, 447, ISBN 80-204-0493-7
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 94, 110, 113, 163–4, 168, 172, 177–8, 199, 235, 269
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 71, 73–5, 79, 80, 84, 88–9, 94, 105, 128, 133, 139, 147–8, 155–6, 162, 178, 183–4
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 79–81
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 186, 190, 204, 230, 231, 255, 348
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 115, 127, 133–5, 137–142, 144, 150, 152, 159, 162, 195, 203, 225, 230, 237, 264
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25, 27, 31, 53, 68, 166–8, 192, ISBN 978-80-239-9604-3
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 250–251. 
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 36, 38, 122, 132, 157, 159, 160, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie ValtrováOta Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 27, 29, 44, 132, 155, 158, 177–9, 190, 201, 238, 300, 304–6, 334, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 270, ISBN 80-207-0485-X
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha: Libri, 2010. 216-338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 330–331. 
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 124, 155, 172, 179, 184, 186, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazyEditovat