Jan Pivec

český herec a zpěvák

Jan Pivec (19. května 1907, Praha[1]10. května 1980, Praha) byl český herec, dlouholetý člen Národního divadla v Praze. Hrál v téměř padesáti filmech a v televizi vytvořil více než dvacet rolí.[2] Výrazně se uplatnil i v rozhlase. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec.

Jan Pivec
Jan Pivec (dvacátá léta 20. století)
Jan Pivec (dvacátá léta 20. století)
Narození19. května 1907
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. května 1980 (ve věku 72 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Alma materPražská konzervatoř
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se jako jediný syn v rodině nožíře a zámečníka Jana Pivce (*1879 Rychnov nad Kněžnou) a jeho ženy Františky v Praze na Vinohradech[3]. Lásku k divadlu mu předal jeho otec, který v mládí sám chtěl být hercem. S matkou od dětství navštěvoval divadlo, učil se hře na housle a zpěv.

Reálné gymnázium nedokončil, vystudoval dvouletou obchodní školu. Měl se stát účetním v obchodě, ale odtud sběhl. Rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Otec ho upozornil na inzerát, ve kterém kočovná divadelní společnost hledala herce. [2] Po prvním angažmá ve vinohradskému ochotnickému spolku VAVŘÍN se rozhodl přidat ke kočovné divadelní společnosti Karla Hroudy [4], kde trávil část roku 1926 a jaro roku 1927 a pak přešel ke společnosti Jana Drobného a později společnosti Oldřicha Nádhery. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým.

Ještě ve společnosti Oldřicha Nádhery si jej povšiml Jaroslav Hurt, v tu dobu bývalý člen činohry ND a profesor konzervatoře. Hurt jej doporučil a přijal ke studiu a vymohl mu státní stipendium z Vojanovy nadace. V letech 19271930 tedy Jan Pivec navštěvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Jeho třídním učitelem byl např. i Rudolf Deyl.[5] K jeho spolužákům patřili např. Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Miloš Nedbal, Nelly Gaierová a Hana Vítová[2] [6].

Po vystřídání několika divadelních scén (mj. Osvobozené divadlo, žižkovská Akropolis, v letech 19301934 Slovenské národní divadlo) [7] zakotvil na pozvání K.H.Hilara v roce 1934 [8] v pražském Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. [2] Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských. Exceloval také jako Jago v Othellovi a Mefisto ve Faustovi.[9] Práci v divadle kladl ve svém uměleckém životě na první místo.

Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímcích režiséra Vladimíra Slavínského Poznej svého muže nebo Muži nestárnou. Spoluúčinkovali například Zita Kabátová, Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Jeho hereckou generaci tvořily hvězdy jako byl Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jiřina Štěpničková anebo Stanislav Neumann.

Po druhé světové válce se prosadila i v herectví nová vlna civilního projevu, a proto nebyl tolik žádán zejména v divadle, ve kterém se navíc stále střídalo vedení. Ve filmu mu úspěch přinesla postava krále Zikmunda Lucemburského, kterého ztvárnil například ve filmech Vávrovy husitské trilogie Janu Hus (1954), Jan Žižka (1955).

Více pracovních příležitostí mu poskytla televize. Zahrál si v televizním snímku Láska jako trám (1967) a seriálu F.L.Věk (1971). Nezapomenutelná je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny. V rozhlase se zase uplatnil jeho sytý, basový hlas s typickou dikcí a vypravěčský talent. K nezapomenutelným patří jeho interpretace románu Osudy dobrého vojáka Švejka.

Herectví v divadle se ve stáří musel vzdát, protože trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév, s bércovými vředy na nohou. Z Národního divadla odešel na vlastní žádost do penze v roce 1970.[10] Ještě řadu let až do své smrti čekal na další svou roli alespoň ve filmu, ale nedočkal se. Naposledy hrál v televizním snímku Klobouk plný deště režiséra Františka Filipa. Jan Pivec zemřel 19. května 1980 v 72 letech ve Vinohradské nemocnici v Praze. Je pochován na Vinohradském hřbitově.

Rodina editovat

Dlouhá léta žil se svou matkou. Poté se třikrát oženil. Nebyl příznivcem společenských večírků, účastnil se jich málokdy. Raději si četl a maloval. Byl silným kuřákem, rád pil kávu a víno. Sledoval box, hokej a byl velkým fanouškem Slavie Praha.[11]

Jeho první ženou byla od roku 1943 herečka Jana Romanová (nar. 1920), půvabná brunetka s drobnou tváří a výraznýma očima, do které se zamiloval při jejich společném natáčení filmu Muži nestárnou (1942), kde ona hrála prostřední z generace tří žen z jedné rodiny, do kterých se on v roli Stáni Jarského opakovaně zamilovával. Jeho manželkou zůstala až do svého odchodu do emigrace do Anglie po únoru 1948, v cizině se údajně v roce 1949 znovu provdala. Její další osudy nejsou známé. Jediným svědectvím z té doby je zmínka herečky Adiny Mandlové v autobiografické knize „Dneska už se tomu směju“: v Anglii se setkaly v polovině 50. let 20. století, kdy Jana měla stát Adině modelem pro sochu, když se dotyčná učila sochařství.

Jeho druhou ženou byla Taťána (Pivcová), kterou Pivcova maminka prý neměla ráda, a tak se časem rozešli. Veřejnosti nejznámější byla Věra, se kterou žil až do smrti. Potkal ji v Národním divadle, kde byla zaměstnána jako účetní.

Citáty editovat

Když se tak na to své filmování dívám zpovzdálí času, zdá se mi, že přes pěkné zážitky se přece jenom nedá srovnávat s divadlem. Ve filmu to bylo se mnou vždycky nějak méně vyrovnané i méně náročné. No budiž, už je to za námi a už to nedoženu. Nikdy to ostatně nezáleželo ani zdaleka jenom na mně.
 
Hrob Jana Pivce na Vinohradském hřbitově v Praze
Tenkrát přijeli do Prahy nějací američtí teatrologové, kteří celý život nedělali nic jiného, než že sledovali představení Othella po celém světě. Viděli Pivce a šli před ním smeknout klobouk. Že je největší Jago, kterého v životě viděli. A mocí mermo chtěli vědět, jakouže to "analýzou" dospěl k tak mistrovskému výkonu. Pivec se podivil, co to na něm chtějí. Vědci zase nechtěli chápat, že vedle analýzy existuje jakési "nevysvětlitelné něco", které buď v herci je, nebo není. Nedefinovatelné. Nedá se mu naučit.
— Vlasta Fabianová[12]

Ocenění editovat

Vybrané divadelní role editovat

Diskografie editovat

Filmografie editovat

20. léta editovat

  • Pancéřové auto (1929) – bankovní úředník

30. léta editovat

  • Příklady táhnou (1939) – podvodník Kolář
  • Hvězda z poslední štace (1939) – Melichar
  • Neporažená armáda (1938) – Vladimír Bouchal
  • Svět, kde se žebrá (1938) – strážník
  • Děvčata, nedejte se! (1937) – Václav Roubal
  • Filosofská historie (1937) – filosof Frýbort
  • Rozkošný příběh (1937) – Dobeš
  • Divoch (1936) – prokurista
  • Velbloud uchem jehly (1936) – Fred
  • Milan Rastislav Štefánik (1935) – Král

40. léta editovat

  • Divá Bára (1949) – správce Sláma
  • Dnes neordinuji (1948) – MUDr. Johánek
  • Ves v pohraničí (1948) – Pilař
  • Nerozumím (1947) – kapitán Václav Černý
  • Nevíte o bytě? (1947) – Vejvoda
  • Průlom (1946) – Vojta
  • Velký případ (1946) – role neurčena
  • Rozina sebranec (1945) – Potměbílý
  • U pěti veverek (1944) – Jan Rezek
  • Tanečnice (1943) – Borský
  • Muži nestárnou (1942) – Stáňa Jarský
  • Okouzlená (1942) – malíř Karas
  • Hotel Modrá Hvězda (1941) – hudebník Jirka Tůma
  • Pantáta Bezoušek (1941) – Králiš
  • Preludium (1941) – oponář Tonda
  • Pro kamaráda (1941) – horní Pešek
  • Minulost Jany Kosinové (1940) – medik Karel
  • Poznej svého muže (1940) – Ing. Koval
  • Štěstí pro dva (1940) – dr. Karel Svoboda

50. léta editovat

  • Dům na ořechovce (1959) – Karel Mareš
  • Hlavní výhra (1959) – ředitel Vacek
  • Mstitel (1959) – kupec Konopník
  • Kasaři (1958) – por. Rybák
  • Občan Brych (1958) – Saska
  • Povodeň (1958) – lékař
  • Případ ještě nekončí (1957) – Hába
  • Proti všem (1957) – Zikmund Lucemburský
  • Štěňata (1957) – Josíf
  • Vina Vladimíra Olmera (1956) – Hradec
  • Zaostřit, prosím! (1956) – Pošahal
  • Jan Žižka (1955) – Zikmund Lucemburský
  • Jan Hus (1954) – Zikmund Lucemburský
  • Nejlepší tip (1954) – Načeradec
  • Jestřáb kontra Hrdlička (1953) – Romanov
  • Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) – starosta

60. léta editovat

  • Zločin a trik II. (1967) – role neurčena vlastním přičiněním
  • Blbec z Xeenemünde (1962) – major

70. léta editovat

  • I muži stárnou (1977) – sám sebe (medailon)

Televize editovat

  • 1961 Námluvy – statkář. Film získal Zlatou nymfu jako nejlepší komedie na mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu.
  • 1964 Příběh dušičkový – oficiál Konopka
  • 1967 Láska jako trám – Rudolf
  • 1967 Lucerna – vrchní
  • 1970 Bližní na tapetě (cyklus mikrokomedií Malé justiční omyly) - role: Karel Mazač (2. příběh: Zeď)
  • 1971 F. L. Věk (seriál) – otec Věk
  • 1973 Klobouk plný deště – otec

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Ludmily na Královských Vinohradech v Praze
  2. a b c d KOPECKÁ, Jaroslava. Přemožitelé času sv. 21. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Interpress magazine, 1990. Kapitola Jan Pivec, s. 131–135. 
  3. Konskripční přihlášky pražského obyvatelstva NA ČR
  4. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 45, 48
  5. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 55, 202
  6. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 58
  7. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–5
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 370
  9. Příběhy z kalendáře: Jan Pivec. ČR Dvojka [online]. 2022-05-19 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. 
  10. Archiv ND. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. 
  11. ŠTEFEK, Jiří. Jan Pivec měl hlas jako zvon a rád si utahoval z kolegů.. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. 
  12. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 224, ISBN 80-207-0419-1

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat