Julius Zeyer

český spisovatel

Julius Zeyer[pozn. 1] (26. duben 1841 Praha[5]29. ledna 1901 Praha[6]) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 18731880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.[7][8][9]

Julius Zeyer
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Narození26. duben 1841
Praha, Rakouské císařství
Úmrtí29. ledna 1901 (ve věku 59 let)
Praha, Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníSlavín (hrobka)
Národnostčeská
Povoláníprozaik, dramatik, epický básník
PříbuzníJan Zeyer
Jan Angelo Zeyer
August Švagrovský
Významná dílaFantastické povídky

Ondřej Černišev
Román o věrném přátelství Amise a Amila
Jan Maria Plojhar
Tři legendy o krucifixu

(více)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“[10] V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. báseň „Vyšehrad“, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál.[11] Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl, a to Anna Marie Stoneová, slečna Kershawová, Zdenka Braunerová, sestry Kalašovy, Karla Heinrichová nebo Anna Lauermannová Mikschová.

MládíEditovat

 
Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847–1903)

Julius Zeyer se narodil jako čtvrté ze sedmi dětí v rodině pražského tesaře Johana Zeyera (* 1804) a jeho ženy Eleonory Alžběty (* 1811) rozené Weisseles[12] Otec Julia Zeyera Johann pocházel z Prahy a byl česko-německé národnosti,[13] původ ve zchudlé francouzské šlechtické rodině šířil až Julius Zeyer a přesvědčivě je vyvrátili rodopisci Bohumír Lifka a Vlastimil Holejšovský.[14] Juliův dědeček a jeho bratr byli příslušníky šesté generace německých tesařů z Württemberska. Dědeček se oženil s Češkou Barbarou Železnou, babičkou Julia Zeyera. Matka Eleonora pocházela z židovsko-německé pražské rodiny Weisselesů, až před sňatkem se dala pokřtít. Česky se Julius naučil od české chůvy. Juliův otec Jan Zeyer byl stejně jako dědeček vyučený tesařem a vypracoval se na úspěšného podnikatele, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp.1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala vdova Eleonora a svého syna Julia připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem[15] Studoval sice reálku a poté na staroměstském piaristickém gymnáziu u maturity propadl z matematiky,[16] ještě v letech 1859–1861 se pokoušel o studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na tovaryšskou cestu nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[17] Julius Zeyer se na filozofické fakultě zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval soukromě. Intenzívně se také věnoval studiu jazyků: mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatikEditovat

Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873).[18] V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a díky stálé podpoře Josefa Václava Sládka se stal kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací před jejich knižním vydáním. Skutečně uznávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Mezi dalšími zájmy se obrátil k magii a okultismu, navštěvoval i zednářskou společnost martinistů.[19] Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad a vzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Řešil v něm i otázku morálky:Největší zbraní nevolníků je zrada.

Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika. V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství, jeho řádů, zvyků a rituálů s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění hříchů a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.[20]

Zeyer se snažil prosadit také v divadle. Drama jako „strhující jevištní báseň“ považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejlepší a nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla zfilmována s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často lákalo hudebníky: k Radúzovi a Mahuleně a legendě Pod jabloní složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země ke Kristovu utrpení. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).

CestovatelEditovat

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval za přítelem prof. Aloisem Kašparem do Ruska, kde působil v Petrohradu jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, s níž odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil na matčino naléhání o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, v roce 1880 opět Rusko (zde se ocitl opět jako vychovatel, tentokrát v Simferopolu), matka opět naléhala na jeho návrat, 28. března 1881 dostal telegram o její smrti a vrátil se o měsíc později. Dále navštívil Slovinsko, Chorvatsko, roku 1884 jižní Itálii a Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii, roku 1889 byl na Kavkaze[21], a v dalších zemích. Roku 1892 obdržel Náprstkovu peněžitou cenu za tragédii Neklan a odjel potřetí do Ruska: cestoval přes Kyjev na Krym na Kavkaz, vystoupal na Ararat a navštívil Jerevan. Naposledy cestoval na východ do Ruska roku 1899.

Některé exotické země, které ani reálně nenavštívil, se pro něj staly tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném V soumraku bohů (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Jana Harracha (1882).

SběratelEditovat

Julius Zeyer po celý život sbíral starožitnosti a další památky výtvarného umění, které shromažďoval jednak ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel v Libocké ulici proti ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval nábytek a další zařízení interiéru, originály soch, obrazů a klenoty, zajímavá byla jeho sbírka šperků. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval drobná exotická díla mimoevropského původu, devocionálie a nádobí, zejména ze Středního Východu Dálného Východu, na kterých ho přitahovala mystika. Sbíral jednak jako dealer Náprstkova muzea i pro sebe, kolekce evropské provenience z části přešla do Národního muzea, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu, lidové umění v Národopisném muzeu a ostatní evropské předměty v Historickém muzeu.[22] Další soubor se dostal do Městského muzea a galerie ve Vodňanech.

Závěr životaEditovat

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Býval hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“,[23] což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta na Novém Městě v Havlíčkově ulici, protože naproti u nádraží bývala pila a sklad dřeva jejich firmy. Dále bydleli v novostavbě Hlávkova nadačního domu čp. 736/II ve Vodičkově ulici (se zahradou a průchodem do Jungmannovy ulice), než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 v zahradě, s výhledem na libocký kostel a proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech (1897-1899) a v samém závěru se uchýlil k blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi a Zdeně Hlávkové na jejich zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze v domě čp. 1829/II na rohu Legerovy a Rumunské ulice u své sestry Heleny Jungfeldové (*1840), u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoliv si přál být pohřben na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901[17].

DíloEditovat

 
Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

PrózaEditovat

  • Duhový pták (1873) – raná povídka, napsaná v Petrohradu, zaslaná jeho bratrovi, který ji dal otisknout v časopise Lumír, a tím pádem s ním byl spojen.[24]
  • Jeho svět a její (1874) – novela o nerovném sňatku [25]
  • Miss Olympia (1874) – novela o nerovném sňatku, velmi empatické verše [25]
  • Ondřej Černyšev (1876) – historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi).[26]
  • Xaver (1876) – silně melancholická novela o ctnostném mladém muži [27]
  • Darija (1879) – povídka inspirovaná dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského [28]
  • Teréza Manfredi (1879) – povídka původně otištěna v časopisu Lumír, ke kterému měl srdeční vztah. Povídka o lásce a vnitřních emocích až posedlostí.[24]
  • Kruh epických básní (1880) – básnická epika [29]
  • Donato a Sismonda (1880) – romantická povídka [28]
  • Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) – román na motivy starofrancouzské chanson de geste Amis a Amil.
  • Báje Šošany (1880) – sbírka tří novel, které čerpají z mytologie tří světových říší: z židovského ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem[30], z Egypta faraóna Menke-Ra a z Indie.[31]
  • Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882) – povídka s duchovní tematikou o minulém životě [24]
  • Fantastické povídky (1882) – čtyři povídky s přesahem do iracionálna. Povídka Z papíru na kornouty se hlásí jako text nalezeného dávného rukopisu, v němž oživlý mnich z obrazu předčítá z rodinné kroniky. V novele Na pomezí cizích světů se líčí dědičná záliba v okultismu.
  • Mik Olympia – povídka ze současnosti, od polského Sosnovce po Nice (1900) překlad do němčiny
  • Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) – román
  • Grizelda (1883) – lyricko-epická povídka
  • Gompači a Komurasaki (1884) – příběh podle starých japonských pověstí
  • Rokoko (1885 v Lumíru, 1887 knižně) – povídka z českého maloměsta 18. stol., netypická humorem a ironickým nadhledem
  • Jan Maria Plojhar (1891 ) – román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku.[32]
  • Stratonika a jiné povídky (1892)
  • Tři legendy o krucifixu (1895)[33] – tři samostatné legendy („Inultus“, „El Christo de la Luz“, „Samko pták“), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku.
  • Amparo a jiné povídky (1896) – šest povídek publikovaných časopisecky v Lumíru: „Zrada v domě Han“ (1881), „Píseň za vlahé noci“ (1885), „Amparo“, „Kunálovy oči“ (obě 1892), „Asenat“, Ištar (obě 1895); později jako Obnovené obrazy. II, Amparo a jiné povídky (1906); zařazeny i povídky „Rustem a Sohrab“ (1898 v Květech) a „O velkém bolu boha Izanagi“ (1891 v Lumíru; 1892 v souboru Stratonika a jiné povídky)
  • Maeldunova výprava (1896) – vyprávění dle starých irských legend
  • V soumraku bohů (1898) – převyprávění staroisladských ság
  • Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru) – rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části
  • Dům U tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi.
  • Pohádka o dobrém careviči Evstafovi (1900)

PoezieEditovat

  • Vyšehrad (1880) – pokus o národní epos – cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti
  • Kronika o svatém Brandanu (1884) knižně 1886) – epická báseň o irském knězi [34]
  • Poezie (1884) – lyrika
  • Ossianův návrat (1885, Světozor) – keltské motivy
  • Olgerd Gejštor (1886) – epos o tragické lásce litevského rytíře ke královně Anně Jagellonské[35][36]
  • Z letopisů lásky (1889–1892) – sedm příběhů [37]
  • Čechův příchod (1886) – z mytické historie Čech[38]
  • Karolinská epopeja (1896) – rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích [39]
  • Zahrada Mariánská (18971898Novém životě) [40]
  • Nové básně (1907) – ohlasy litevských lidových písní
  • Zpěv o pomstě za Igora (1882) – ohlas staroruské epiky
  • Pod jabloní (1899?) – andělská legenda, otištěná až těsně před Zeyerově smrti, in:Život 1900–1901, dostupné online [2]

 Divadelní hryEditovat

  • Bratří (1882) – komedie
  • Stará historie (1882) – komedie [41]
  • Sulamit (1884) – biblický motiv [41]
  • Legenda z Erinu (1886) – inspirace keltskou mytologií, tragédie
  • Libušin hněv (1887) – předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby
  • Šárka (1887) – konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády [41]
  • Lásky div (1888)
  • Doňa Sanča (1889) – drama o zklamané lásce a krvavé pomstě
  • Neklan (1893) – tragédie o pěti dějstvích; z období mocenských bojů Přemyslovců o knížecí stolec a první pronikání křesťanství [42]
  • Příchod ženichův (1896)
  • Radúz a Mahulena (1898) – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk [42]
  • Z dob růžového jitra (1899)
  • Pod jabloní (1900) – mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zkomponoval Josef Suk

Knižní edice korespondenceEditovat

  • Dopisy Julia Zeyera Karle Heinrichové – vypravil. Praha: Česká grafická Unie, 1924
  • Julius Zeyer, Listy třem přátelůmː paní Zdeňce Hlávkové, Otakaru Červenému a Janu Voborníkovi. Vydal Jan Voborník. Prahaː Fr. Borový 1938
  • Přátelství básníka a malířky – Vzájemná korespondence Julia Zeyera a Zdenky Braunerové. Praha: Vyšehrad 1941
  • Básník a sochař: dopisy Julia Zeyera a Františka Bílka z let 1896–1901. Vydal J. Marek. Praha 1948

PozůstalostEditovat

  • Literární pozůstalost, korespondence a obrazový materiál byly postupně nasbírány z různých fondů dary a koupěmi do Památníku národního písemnictví v Praze, kam se dostala i korespondence z archivu Akademie věd ČR. Fond Julia Zeyera čítá 30 kartónů zhruba z let 1841–1951 a v úplnosti jej dosud nikdo nezpracoval.
  • Archiv Náprstkova muzea, fond Julius Zeyer (2 kartóny)

Zeyerova alejEditovat

 
Zeyerova alej, pohled od ulice Na Klášterním

V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do velké vily se zahradou v Libocké ulici 16 (čp.261). Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná Zeyerova alej. Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla alej v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Výslovnost Zeyerova jména byla a je předmětem sporů. Básník sám své příjmení vyslovoval podle většiny svědků jako [zajer], genitiv „Zeyera“ jako [zajra], podle jiných s běžnější německou výslovností jako [cajer]. Již počátkem 20. století však byla nejběžnější výslovnost [zejer], genitiv [zejera], podle českého pravopisu. Celou problematikou se zabývá série článků v časopise Naše řeč z let 1934-1935.[1][2][3][4]

ReferenceEditovat

  1. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2797
  2. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2814
  3. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2836
  4. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3111
  5. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  6. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  7. VLČEK, (ED.), P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: [s.n.], 2004. S. 728–729. 
  8. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  9. LÍBAL, Patrik; ŽID, Jiří; ET AL. Jan Zeyer [online]. Praha: arch-pavouk [cit. 2015-11-11]. Dostupné online. (česky) 
  10. VLČEK, Tomáš. Zeyer: texty, sny obrazy. 1.. vyd. Písek: Městské muzeum a Společnost Julia Zeyera, 1997. S. 155. 
  11. Viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor Martin C. Putna)
  12. Pobytová přihláška rodiny uvádí děti chybněː Augusta 1835, Emilian/Emanuel 1838, Helena 1839, Julius 1841
  13. První pobytová přihláška pražského policejního ředitelství
  14. Vlastimil Holejšovský, Rod básníka Julia Zeyera, Rodopisná galerie III., in: Heraldika 1940, s. 77‒99.
  15. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Zeyer, Julius, s. 251. 
  16. MERHAUT 2008, s. 1715
  17. a b Julius Zeyer. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 8, s. 225. 
  18. Paleček, 5/1873, s.34, Krásné zoubky
  19. |J.Voborník, 1919, s. 53
  20. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Příprava vydání Merhaut, Luboš a kol. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1717. 
  21. Kritický měsíčník 1941, s. 273
  22. JIROUŠKOVÁ, Jana a PECHA, Lukáš. Julius Zeyer – sběratel / Collector. Praha: Národní muzeum, 2008. 224 s. ISBN 978-80-7036-254-9
  23. PUTNA, Martin C. a kol. Homosexualita v dějinách české kultury. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. Kapitola 2.1. Sublimace skrze ozvláštněný jazyk, znejasněnou sémantiku a „aristokratické“ vyčlenění autora (Barák – Zeyer – Březina – Weiner – Linhartová – Topol – Kopic – Hrbáč), s. 90–91. 
  24. a b c ZEYER, Julius. Novelly, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1920 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  25. a b ZEYER, Julius. Novelly, 1 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1921 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  26. ZEYER, Julius. Ondřej Černyšev [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1949 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  27. ZEYER, Julius. Xaver [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1921 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  28. a b ZEYER, Julius. Novelly, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1920 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  29. ZEYER, Julius. Vyšehrad: kruh epických básní [online]. Praha: České grafická akc. společnosti Unie, 1917 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  30. FISCHL, Viktor. Židovský přínos kulturnímu životu Československa. In: BERGEROVÁ, Natalia. Na křižovatce kultur: historie československých Židů. Praha: Mladá Fronta, 1992. ISBN 80-204-0305-1. S. 119.
  31. ZEYER, Julius. Báje Šošany [online]. Praha: Unie, 1905 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  32. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar [online]. Praha: Vyšehrad, 1950 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  33. Dostupné online
  34. ZEYER, Julius. Kronika o svatém Brandanu [online]. Praha: Unie, 1903 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  35. [1]
  36. ZEYER, Julius. Olgerd Gešjtor [online]. Praha: F. Topič, 1933 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  37. ZEYER, Julius. Z letopisů lásky [online]. Praha: Unie, 1918 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  38. ZEYER, Julius. Čechův příchod [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1939 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  39. ZEYER, Julius. Karolinská epopeja [online]. Praha: Unie, 1906-1907 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  40. ZEYER, Julius. Zahrada Mariánská [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1941 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  41. a b c ZEYER, Julius. Dramatická díla, 2 [online]. Praha: Česká grafická Unie, 1941 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 
  42. a b ZEYER, Julius. Dramatická díla, III [online]. Praha: Unie, 1947 [cit. 2021-07-30]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Julius Zeyer, s. 330–334. 
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 610–611. 
  • BITNAR, Vilém: Julius Zeyer a Otokar Březina. In: Akord. Revue pro literaturu, umění a život. Roč. 10, 1942–1943, s. 276–280.
  • FENCL, Florian: Julius Zeyer a Vodňany: k jubileu 100. výročí narození a 40. výročí smrti Julia Zeyera. Uspořádal Florian Fencl. České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1941; portréty [Vzpomínkový film na pobyt básníkův ve Vodňanech r. 1887–1899.]
  • HELLMUTH-BRAUNER, Vladimír: Přátelství básníka a malířky: vzájemná korespondence Juliuse Zeyera a Zdenky Braunerové. Uspořádal Vladimír Hellmuth-Brauner. Praha: Vyšehrad 1941, edice České letopisy; sv. 2
  • HERITESOVÁ, Božena (editorka): Přátelé Zeyer – Herites: vzájemná korespondence. Uspořádala Božena Heritesová. Praha: Topičova edice, 1941 [Dřevoryt a grafická úprava Cyril Bouda]
  • HOLEJŠOVSKÝ Vlastimilː Rod básníka Julia Zeyera, Rodopisná galerie III., in: Heraldika 1940, s. 77‒99.
  • JIŘÍK, Jaroslav. VELKOVÁ, Jitka: Bronzové předměty z pozůstalosti Julia Zeyera v Městském muzeu ve Vodňanech. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník, Muzeum a galerie ve Vodňanech 7, 2007, s. 41–48.
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer: život českého básníka. Praha: Českomoravská akciová tiskárna a vydavatelský podnik, 1941, Topičovy knihy českých osudů) [Vlastní jméno autorky: Anna Weberová, rozená Navrátilová]
  • JURČINOVÁ, Eva: Julius Zeyer padesát let mrtev. In: Lidová demokracie. Roč. 7, 28. 1. 1951
  • KREJČÍ, František Václav. Julius Zeyer : kritická studie. Praha: Hejda a Tuček, 1901. Dostupné online. 
  • KŘIŠŤANOVÁ, Dita: Julius Zeyer v kameni. In: Marginalia Historica: sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Praha. Nadační fond První pražské pedagogické peruti 8, 2004, s. 135-166.
  • KUDRNÁČ, Jiří, ed. et al. Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. 480 s. ISBN 978-80-7294-346-3.
  • MERHAUT, Luboš ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 4/II. Praha: Academia, 2008. 2105 s. ISBN 978-80-200-1572-3. S. 1715–1727. 
  • KVAPIL, Josef Šofferle: Gotický Zeyer, Praha 1942
  • LAVIČKA, Roman: Ave, gratia plena, Dominvs tecvm: dvě středověké sochy archandělů z majetku Julia Zeyera ve sbírkách Městského muzea a galerie ve Vodňanech. In:Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 9, 2013, s. 41–48.
  • MARTEN, Miloš: Julius Zeyer analyse. In: Moderní revue, roč. XXII, 1909–1910, s. 293–305
  • NEČAS, Jaroslav: Julius Zeyer. In:Kostnické jiskry, evangelický týdeník, 5. 2. 1942.
  • PIROČKINAS Arnoldas, Litevské motivy v díle Julia Zeyera, Sborník prací FF Brněnské university, Studia minora Facultatis philosophiae Universitatis brunensis, D20, 1973, s. 83-90; dostupné online [3]
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 4, s. 102–108. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3584
  • POLÁK, Václav: Oči u Julia Zeyera. In: Naše řeč, 1941, roč. 25, č. 5–6, s. 163–173. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3601
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
  • RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 342 s. ISBN 978-80-87378-59-5.
  • STEJSKALOVÁ, Anna: Italská cesta Julia Zeyera 1883-1884. In: U jednoho stolu. Prof. PhDr. Jaroslavě Janáčkové, CSc. k 70. narozeninám. Soukromý tisk, vydaný za podpory Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Praha 2000 s. 189-196.
  • VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003. 205 s. ISBN 80-902871-7-4.
  • VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 3. vyd. V Praze: Unie, 1919. 302 s. cnb000147190.
  • VRBENSKÁ Františka: Julius Zeyer a žánr fantastiky. In: Vodňany a Vodňansko. Sborník Městského muzea a galerie ve Vodňanech 10, 2016, s. 177-194.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat