Inspirace
Inspirace (z lat. in-spirare, vdechnout) může znamenat:
- v lékařství vdechování
- v běžné řeči podnět, nápad, vnuknutí
- tvořivé nadšení, nával kreativity, například básnická inspirace
- v křesťanské teologii pojem pro zvláštní původ a povahu Písma (Bible)
PůvodEditovat
Dech a dýchání se v mnoha kulturách užívá jako metafora života, ale také ducha nebo myšlenky. I v češtině užíváme slova jako nadšení nebo duchaplný. Starověká představa inspirace (řec. enthyméma) navázala na posvátné nadšení (entuziasmus) věštců, kteří při slavnostech upadali do extáze, a přenesla je i na básníky a umělce. V křesťanském pojetí znamená inspirace vnuknutí, které pochází od Boha. V silném významu užívali slovo inspirace romantici a patřilo také k úctě géniů v 19. století.
Běžný významEditovat
V běžné řeči znamená inspirace nejčastěji podnět, myšlenku nebo nápad, buď původní, anebo i odněkud převzatý („inspiroval se u XY“). Může znamenat také okruh myšlenkového vlivu, působení či školu („myslitelé hegelovské inspirace“). O autorech a věcech, které v tomto smyslu podněcují tvořivost, říkáme, že jsou inspirativní.
| „ | Inspirace je jako sexuální touha: není na objednávku. | “ |
| — Paul Gauguin | ||
Básnická a umělecká inspiraceEditovat
Ve vztahu k umělcům a zejména k básníkům vyjadřuje slovo inspirace údiv posluchačů nad tím, co dokáže básník vyvolat jen prostřednictvím slov, řeči. Ale i básníci sami často vyjadřovali zkušenost „nápadu“, nečekané myšlenky, kterou si nevymysleli, nýbrž která je „přepadla“, případně i pronásledovala. Na tom je založena romantická představa múz nebo génia, původně řeckých polobožstev, která lidem přinášejí a „vdechují“ myšlenky. Podobně jako věštci pokládali se i básníci někdy za pouhé mluvčí nadlidské inspirace. Platón ve "Faidru" mluví o šílenosti (mania) a o vytržení (enthusiasmón) nad krásou.[1] Básnickou inspirací se zabýval například Friedrich Nietzsche.
| „ | Nikdo nikdy nedosáhl velikosti bez dechu božské inspirace. | “ |
| — Cicero[2] | ||
Inspirace v teologiiEditovat
Myšlenka přímého Božího vnuknutí se vyskytuje u starozákonních proroků, například: „Lidský synu, mluv k izraelským starším a řekni jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin: ...“[3] Křesťanská teologie tuto myšlenku převzala a vyjádřila pojmem inspirace, který znamenal božský původ Bible jako Božího zjevení. Už ve středověku se ale objevuje myšlenka, že Písmo je přímý diktát Boží – myšlenka doslovné čili verbální inspirace. Tu pak zastávali mnozí teologové až do 19. století a objevuje se i dnes u takzvaných fundamentalistů.
| „ | Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. | “ |
| — Druhý Petrův 1,20-21 | ||
Fundamentalisté také často argumentují pozdním deuteropavlovským listem Timoteovi, kde pisatel mj. píše, že "veškeré písmo pochází z Božího Ducha" (řec. theopneustos čili "vdechnuté Bohem"), sr. 2 Tm 3, 16.
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ Platón, Faidros 241e, 249e, 253a, 263d
- ↑ Cicero, De natura deorum 2.
- ↑ Ezechiel 20,3; viz též 29,3; 33,2 aj.
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Inspirace ve Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo inspirace ve Wikislovníku- Ottův slovník naučný, heslo Inspirace
LiteraturaEditovat
- S. Fischerová – J. Starý, Původ poezie: proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Praha: Argo, 2006 - 302 s. 21 cm ISBN 80-7203-852-4
- P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993 - 333 s. ISBN 80-7021-052-4