František Xaver Šalda

český esejista, literární kritik a novinář

František Xaver Šalda (známý také jako F. X. Šalda; 22. prosince 1867 Liberec[1]4. dubna 1937, Praha) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.

František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
František Xaver Šalda
Narození 22. prosince 1867
Liberec, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. dubna 1937 (ve věku 69 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Hostivařský hřbitov
Povolání překladatel, literární kritik, novinář a spisovatel
Národnost Češi
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
František Xaver Šalda na kresbě od Huga Boettingra
Liberec – Sokolská 354/33 (rodný dům F. X. Šaldy)

ŽivotopisEditovat

Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda[1] se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnazium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1906 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky).

Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.[2]

Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval, zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.[3]

TvorbaEditovat

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. V letech 18941908 psal pro redakci Ottova Slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen[4], Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 19281937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.

Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F. X. Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.
— Frank Tetauer[5]

DíloEditovat

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky[6]. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

  • 1921 Strom bolesti – básnická sbírka
     
    Hrob rodiny Šaldovy a také F. X. Šaldy v Praze-Hostivaři
  • Analysa – povídka
  • 1912 Život ironický a jiné povídky – soubor povídek
  • Dřevoryty staré a nové
  • Loutky i dělníci boží – román

DramaEditovat

Literární věda (eseje, úvahy)Editovat

  • 1905 Boje o zítřek – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
    1. Žádal novou tvarovou řeč.
    2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
    3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
    4. Kritiku považoval za druh umění.
    5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
    6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.
  • Vědecká kritika – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista), překlad vydán v r. 1896
  • 1913 Duše a dílo – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.
  • 1924 Antonín Sova
  • 1928 O nejmladší poezii české
  • Básnická osobnost Dantova
  • Antonín Sova
  • Mácha snivec a buřič
  • Básnický typ Jiřího Wolkra
  • O poetismu
  • Dva představitelé poetismu
  • Nová proletářská poezie
  • 1928 O tzv. nesmrtelnosti díla básnického
  • 1928 O nejmladší poezii české
  • 1930 Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky
  • 1930 Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie
  • 1939 Kritické glosy k nové poezii české – posmrtně
  • Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu
  • 1945 Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby

CitátyEditovat

,,Miluji, můj ubohý příteli - a svět má náhle smysl, život má náhle smysl, i smrt bude míti smysl..."

,,Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou, a záští rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli a zatemní jinak případ jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři? Co mne děsí je právě ta skrytost…"

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu
  2. František Xaver Šalda v datech na fxsalda.ff.cuni.cz
  3. LAICHTER, František. František Xaver Šalda. Křesťanská revue. Roč. XXV (1958), čís. 3, s. 76. Dostupné online [cit. 2019-09-05]. 
  4. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  529
  5. Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 19071937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47
  6. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat