Jaroslav Průcha

český herec, herec a režisér

Jaroslav Průcha (24. dubna 1898, Skvrňany, nyní Plzeň 3[2]25. dubna 1963, Praha) byl český herec, divadelní režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor.

Jaroslav Průcha
Jaroslav Průcha
Jaroslav Průcha
Narození24. dubna 1898
Skvrňany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. dubna 1963 (ve věku 65 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jaroslav Průcha

Život editovat

 
Jaroslav Průcha, matriční záznam 1. manželství

Pocházel z dělnické rodiny. Vyučil se lakýrníkem, po vypuknutí první světové války pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni.[3] Ve volném čase se věnoval divadlu: působil jako statista v plzeňském divadle a účinkoval v ochotnických spolcích. V roce 1917 musel narukovat a do konce války sloužil na italské frontě. Po vzniku Československé republiky byl odveden do armády, přestože neměl ještě zcela doléčeno těžké zranění kotníku, které utrpěl při návratu z fronty. I během vojenské služby se v provizorních podmínkách snažil hrát divadlo. [4]

Po návratu z vojny získal v roce 1920 angažmá u kočovné divadelní společnosti J.O.Martina, které bylo krátce přerušeno neúspěšným pokusem založit vlastní divadelní společnost. V letech 19241928 působil v oblastním divadle na Kladně. Poté vystřídal několik scén: po krátkém působení ve Východočeském divadle se stal členem souboru Osvobozeného divadla, ale již pro sezónu 1929–1930 byl angažován v Olomouci, odkud přešel do brněnského Národního divadla (1930). [4] V této době natočil i svůj první film Jménem jeho veličenstva (1928), ve kterém hrál hlavní roli vojáka Kudrny. [5]

Národní divadlo editovat

Nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. Zpočátku byl obsazován do epizodních rolí. Průlom nastal v roce 1936, kdy za onemocnělého Eduarda Kohouta převzal titulní roli v Puškinově dramatu Boris Godunov. Za mistrovské ztvárnění této postavy a výkon v dramatu Zač lidský život mu byla v následujícím roce udělena státní cena. [6] Finanční odměnu za tuto cenu věnoval ministerstvu obrany na nákup zbraní v boji proti fašismu.[4]

V letech 19441945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu. Vytvořil dramatické pásmo Hrdinové okamžiku, řadu monologů ze života významných českých herců 19. století.

Po skončení války byl jmenován, společně s Jindřichem Honzlem a Karlem Dostálem, do kolektivního vedení Národního divadla. V letech 1946–1953 byl členem vedení činohry ND, nejprve jako náměstek, později jako ředitel. Od roku 1953 zde působil jako režisér činohry. Souběžně s tím vytvořil řadu významných herecký rolí. Získal státní cenu za rok 1950 v oboru divadelního a dramatického umění a v roce 1953 mu byl propůjčen čestný titul národní umělec. [6]

Politická angažovanost editovat

Jaroslav Průcha byl přesvědčený komunista a propagátor socialismu. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry (v letech 19511953) a dále také jako hlavní režisér. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[7] Za svoji politickou činnost byl vyznamenán Řádem Vítězného Února (1949), Řádem práce (1958) a Řádem republiky (1961).

 
Pohřben na Vyšehradském hřbitově

Rodinný život editovat

Dne 21. prosince 1928 se v Pardubicích oženil s Amalií Kubicovou (1906–??), členkou činohry v Pardubicích,[8] se kterou měl syna Jiřího (* 1. března 1929) [9], v roce 1949, se však rozvedli. Podruhé se oženil s paní Bělou (1900–1988), což byla matka herečky Jiřiny Petrovické[10].

Od roku 1958 během nemoci Jaroslav Průcha pracoval na svých vzpomínkách, které však nedokončil. Podle autorova rukopisu byla v roce 1977 vydána kniha s názvem Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu. [11]

Jaroslav Průcha zemřel na srdeční infarkt, který ho postihl při předávání květin na filmové přehlídce uspořádané dne 25. dubna 1963 v kině Světozor u příležitosti jeho 65. narozenin.[4]

Charakteristika herectví editovat

Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Zejména ztvárňoval venkovské a dělnické postavy, v nichž kladl důraz na realistickou typizaci a lidskost.

Citát editovat

Umřel Jaroslav Průcha! Neuvěřitelná zpráva! V kině Světozor, na oslavě svých pětašedesátin v dubnu 1963, s náručí růží od svých přátel a ctitelů, oslavován a poctěn jako málokterý z našich herců, skonává tento vzácný člověk a kamarád. Jaroušek nebyl jenom kolega a přítel, znamenal pro mne mnohem více. Byl upřímný, bezelstný člověk, který uměl říci pravdu za všech okolností, ať to bylo komukoli.

Jan Pivec[12]

Dílo editovat

Divadelní režie, výběr editovat

Film editovat

Souběžně s divadelní činností natáčel filmy a pracoval v rozhlase a později také v televizi.

Ve filmu hrál od roku 1928 téměř do smrti. objevil se přibližně v sedmdesáti filmech. Významnější příležitost dostal až v roce 1937 ve filmu Hlídač č.47 v roli traťového hlídače Františka Doušy. Některé role vytvořil v dnes již klasických a divácky úspěšných filmech z třicátých a čtyřicátých let např. Bílá nemoc (1937), Škola základ života (1938), Cech panen Kutnohorských ( 1938), Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Městečko na dlani (1942), Muži nestárnou (1942). V poválečných letech hrál hlavně v politicky angažovaných filmech, jako Lavina (1946), Krakatit (1948), Němá barikáda (1949), a další.

Ocenění editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. hrob herce Jaroslava Průchy na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-17. 
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 393
  4. a b c d CODR, Milan; DVOŘÁK, Antonín. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Jaroslav Průcha, s. 154–157. 
  5. a b Jaroslav Průcha. FDb.cz [online]. [cit. 2022-01-17]. Dostupné online. 
  6. a b Jaroslav Průcha. Filmový přehled [online]. [cit. 2022-01-17]. Dostupné online. 
  7. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  8. Matrika oddaných okr. úřad Pardubice (civil. sňatek), 1925–1930, snímek 328. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2019-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-20. 
  9. Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 170, 177, 256
  10. Zdroj: údaje na náhrobku
  11. ZÁVODSKÝ, Artur. Recenze knihy Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu [online]. 2013 [cit. 2022-01-17]. Dostupné online. 
  12. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 172

Literatura editovat

Externí odkazy editovat