Miloš Havel

český podnikatel a filmový producent

Miloš Havel (3. listopadu 1899, Praha[1]25. února 1968 v Mnichově) byl český mediální podnikatel a filmový producent, strýc bývalého českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana, majitel největší prvorepublikové produkční firmy Lucernafilm.

Miloš Havel
Miloš Havel na Večeru českých film. umělců, 1942
Miloš Havel na Večeru českých film. umělců, 1942
Narození 3. listopadu 1899
Praha, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. února 1968
Mnichov, Západní Německo Západní Německo
Místo pohřbení Vinohradský hřbitov
Rodiče
Příbuzní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeho jméno je spjato se vznikem Barrandovských filmových ateliérů a rozvojem československé kinematografie v období mezi světovými válkami i během druhé světové války. Někdy bývá označován za prvního českého filmového magnáta.

ŽivotEditovat

DětstvíEditovat

Narodil se v rodině stavebního podnikatele Vácslava Havla a jeho manželky Emilie, rozené Pavelkové.[1][p 1] Václav M. Havel (1897–1979) (otec presidenta Havla) byl jeho starší bratr.

Počátky kariéry ve filmuEditovat

V roce 1912 koupil otec Vácslav Havel společnost Kinofa a založil rodinný podnik Lucernafilm. Poprvé je Miloš Havel uváděn v souvislosti s Lucernafilmem jako autor námětu a scénáře filmu Pražští adamité. V roce 1917 se stal ředitelem Bio Lucerna v Paláci Lucerna, který postavil a vlastnil jeho otec.[2]

Soukromý životEditovat

Byl homosexuální orientace, krátce však byl od roku 1933 ženat s Marií Weyrovou, dcerou architekta Františka Weyra.[3]

V období protektorátuEditovat

Po příchodu nacistů do Československa byl Miloš Havel opakovaně nucen k tomu, aby prodal svých 51 procent akcií Barrandova, což zpočátku odmítal, a to i přesto, že mu bylo vyhrožováno koncentračním táborem [4]. Nacisté se nakonec filmových studií na Barrandově zmocnili tak, že říšský protektor nařídil zvýšení akciového kapitálu společnosti o 200 procent, které také upsal. Tyto peníze byly do společnosti vloženy pouze formálně a nikoliv ve skutečnosti, ale Miloš Havel tím přesto přišel o majoritní podíl. 26. 4. 1940 však došlo k dohodě a Miloš Havel se rozhodl svůj podíl ve společnosti prodat za 6 885 000 korun. Bylo mu rovněž umožněno pronajmout si ateliéry pro natáčení nejméně pěti filmů za rok [4]. Nacisté nakonec dosáhli svého cíle, ovládli Barrandov a za velmi dobrou cenu získali kvalitní filmové ateliéry, v nichž mohli levně vyrábět své filmy.[5]

Havlův Lucernafilm během protektorátu dále fungoval, jako jedná jedna ze dvou společností měl povoleno natáčet a distribuovat filmy v češtině. Společnost vyprodukovala 32 filmů, převážně komedií.[2] Za problematický bývá považován film Jan Cimbura a jeho scény se židovským obchodníkem.[6][7] Miloš Havel však během protektorátu prokazatelně pomáhal pronásledovaným osobám. Již v říjnu 1938 byl například vyzván dopisem, který podepsalo 15 českých filmových režisérů, k tomu, aby propustil židovského ředitele své společnosti Levoslava Reichla a členy správní rady. V listopadu 1938 toto své přání deputace režisérů zopakovala znovu ústně, ale Miloš Havel odmítl přání režisérů vyhovět [8]. Na počátku německé okupace pak Miloš Havel narychlo uzavřel smlouvy s celou řadou spisovatelů, kterým hrozilo bezprostřední nebezpečí pro jejich levicové smýšlení [9]. Havlův Lucernafilm zaměstnával po dobu protektorátu třeba Jana Drdu nebo Václava Řezáče a také umožnil pod pseudonymy pracovat Ivanu Olbrachtovi nebo Olze Scheinpflugové[10]. Záměrně také zaměstnával více herců i filmových pracovníků než bylo třeba, jen proto, aby je uchránil před totálním nasazením v Německu. Dosvědčují to vlastnoruční rukopisná prohlášení vydaná pracovníky kultury po květnu 1945, např. Jiřího Frejky, Franka Tetauera, Jana Drdy, Václava Vydry a Františka Götze. Uvádějí, že před totálním nasazením uchránil dále mj. také divadelní režiséry Františka Salzera, Antonína Kurše, Jana Škodu a Karla Jerneka [11]. Na základě jeho přímluvy byl z německého vězení propuštěn básník Vítězslav Nezval.[2] Miloše Havla však také měl styky s řadou německých funkcionářů či filmařů, když některé zval i na večírky do své vily. Mezi tyto patři i vedoucí pracovníci kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora Anton Zankl a Wilhelm Söhnel.[2]

Život po válce a emigraceEditovat

Lucernafilm spolu s ostatními filmovými podniky znárodněn hned na jaře 1945.[12] Začalo také zatýkání a vyšetřování osob, které byly podezřelé z kolaborace s nacisty. Vyšetřovatelé se snažili zdiskreditovat také Miloše Havla, k čemuž chtěli využít nejen jeho styků s Němci během protektorátu, ale rovněž toho, že byl homosexuál[13]. Na podzim 1945 proběhlo disciplinární řízení Svazu českých filmových pracovníků, ve kterém byl Miloš Havel obviněn z „činů a jednání ve prospěch okupantů a poskytování výhod“, dále z „uplácení okupantů, přijímání či usilování u okupantů a zrádců o mimořádné odměny, hodnosti či vyznamenání“, ze „společenského styku s okupanty“ a z „asociálního jednání v širším smyslu.“[2] Disciplinární radě předsedal režisér Jiří Slavíček a za tvůrčí pracovníky se angažoval mj. Theodor Pištěk. Slavíček ze své pozice odstoupil, Theodor Pištěk náhle onemocněl a předsedou se stal režisér Elmar Klos. Podle jeho pozdějších vzpomínek "předložená udání vypovídají spíše o osobních nechutích pisatelů a nedoložených domněnkách než o konkrétních faktech a svědectvích", přesto však Miloš Havel "neměl nárok na osvobození". Rada se usnesla, že se "dopustil jednání příčících se národní cti českých filmových pracovníků a vylučuje se proto z jakékoli činnosti ve filmovém oboru."[2]

Následně byl Miloš Havel v roce 1947 souzen před mimořádným lidovým soudem. V prosinci 1947 bylo řízení zastaveno. Znovu obnoveno bylo na podzim 1948, následně však opět zastaveno.[2]

V roce 1948 došlo ke znárodnění firmy Bratří Havlové, která mj. vlastnila Palác Lucerna. Jeho přítel, izraelský vyslanec Ehud Avri'el, který bydlel v jeho vile,[14] mu navrhl odjet do Izraele a zorganizovat tam vybudování filmových ateliérů. Vycestovat mu povoleno nebylo, tak se v roce 1949 pokusil se svým přítelem utéct přes Rakousko. Byli však zadrženi v ruské okupační zóně, vráceni do Československa a tam byl Miloš Havel odsouzen za tento útěk ke dvěma letům vězení a propadnutí majetku.[2] Vězněn byl ve věznici na Borech a poté ještě rok byl v táboře nucených prací ve Všebořicích, odkud byl propuštěn s podlomeným zdravím v roce 1952. V září 1952 úspěšně uprchl do Německa a usadil se v Mnichově, akci pomohli zorganizovat pracovníci izraelského velvyslanectví.[2]

Po emigraci do Mnichova založil společnost Lucerna-Film GmbH, v níž vyprodukoval německou obdobu Kristiána pod názvem Ich liebe Dich a další dva filmy, ovšem jeho snahy skončily krachem. Snažil se uplatnit jako restauratér (restaurace Zur Stadt Prag), obchodoval s džíny, rozešel se s Dušanem Hubáčkem a skončil jako spolumajitel květinářství.[15]

Jeho vila na Barrandově mu byla zabavena po odsouzení za útěk v roce 1949,[14] na počátku devadesátých let ji v restituci získali Ivan a Václav Havlovi,[16] podobně Palác Lucerna, vlastněná firmou Bratři Havlové.

CitátEditovat

Za nacistické okupace jsme drželi víc pohromadě. Miloš Havel, který spoluvlastnil palác Lucerna a byl hlavním akcionářem filmových továren AB, také producentem mnoha českých filmů, a v některých jsem hrál, byl velmi štědrý k celé filmové branži. Co ten toho udělal pro umělce, když nesměli za okupace ve svém oboru pracovat! Brzy po okupaci zřídil v dolních místnostech Lucerny filmový klub, ve kterém jsme se mohli scházet, popovídat si, vylít si srdce, zanadávat na poměry. A bez obav, že za to budeme šikanováni.
— Raoul Schránil[17]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Internetové zdroje často uvádějí jako místo narození Miloše Havla neexistující Zderaz u Prahy. Původ omylu neznámý; vznikl pravděpodobně z toho, že, jak je uvedeno v matrice narozených, rodina žila v době narození Miloše Havla v pražské ulici Na Zderaze 1497.

ReferenceEditovat

  1. a b Matrika narozených, Sv. Trojice v Podskalí, 1897-1905, snímek 106, Záznam o narození a křtu
  2. a b c d e f g h i KOŽELOVÁ, Jana. Česká kinematografie v letech 1938−1948 a Miloš Have. Brno, 2014. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Němec. Dostupné online.
  3. Filmový kurýr. 3. 11. 1933, s. 33. Dostupné online. 
  4. a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 50, ISBN 80-86182-51-7
  5. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 51, ISBN 80-86182-51-7
  6. Česká televize a antisemitský film Jan Cimbura. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2020-04-25]. Dostupné online. (česky) 
  7. Jan Cimbura jihočeská idyla / Texty - / Fantom č. 12. old.fantomfilm.cz [online]. [cit. 2020-04-25]. Dostupné online. 
  8. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 110, ISBN 80-86182-51-7
  9. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 158, ISBN 80-86182-51-7
  10. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 159, ISBN 80-86182-51-7
  11. V. M. Havel: Mé vzpomínky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1993, str. fotokopie dokumentů mezi str. 80 a 81 textu
  12. Lucernafilm s.r.o. - 1912-1955 - Inventář. [s.l.]: Národní filmový archiv Dostupné online. 
  13. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 216, ISBN 80-86182-51-7
  14. a b Barrandovská 17/444. www.barrandov1928.cz [online]. [cit. 2020-04-25]. Dostupné online. 
  15. [http://www.cechoaustralan.com Tajemný Miloš Havel a třinácté komnaty minulého století, Veronika Boušková, http://www.cechoaustralan.com, přístup: 20. února 2017
  16. dav, Co také patří rodině Havlových, Mladá fronta DNES, 17. května 2003
  17. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 121, ISBN 80-85837-35-8

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat