Jiří Šlitr

český herec, hudební skladatel, pianista, výtvarník a zpěvák

Jiří Šlitr (15. února 1924 Zálesní Lhota u Jilemnice26. prosince 1969 Praha) byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec, knižní ilustrátor a výtvarník. Významně ovlivnil českou populární hudbu; na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 písní. Roku 1966 uvedl svůj vlastní recitál Ďábel z Vinohrad a roku 1968 uvedl muzikál Poslední štace. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům, v některých z nich i hrál (Kdyby tisíc klarinetů v roce 1964, Zločin v šantánu v roce 1968). V letech 1996–2001 vyšlo osm CD Písničky ze Semaforu.

JUDr. Jiří Šlitr
Jiří Šlitr (foto ČTK, okolo r. 1965)
Jiří Šlitr (foto ČTK, okolo r. 1965) a Jiří Šlitr (foto ČTK, okolo roku 1965)
Základní informace
PřezdívkyĎábel z Vinohrad, Doktor klavír
Narození15. února 1924
Zálesní Lhota, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí26. prosince 1969 (ve věku 45 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíotrava oxidem uhelnatým
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníhudební skladatel, klavírista, zpěvák, herec, malíř
Aktivní roky19571969
Členem skupinyS+Š
Příbuzná témataJiří Suchý, Semafor
Oceněnímedaile Za zásluhy mzz 1. stupeň in memoriam (2005)
DětiPetr Plachý
Dominika Křesťanová
RodičeJosef Šlitr a Pavla Šlitrová
PodpisPodpis
Významný nástroj
klavír
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Busta Jiřího Šlitra u gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, jejímž autorem je ak. soch. Vladimír Preclík

Životopis

editovat

Mládí

editovat

Narodil se do starého mlynářského rodu, Jiří prožil dětství na samotě. Jeho otec byl učitelem.[1] Studoval na gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým. Nejvýznamnější je jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1945–1949, titul JUDr.),[2] právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu občas hezky přezdívalo Doktor klavír (odtud pak patrně i název Dr. Matrace). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik.

V letech 19491951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády.[2]

Spolupráce s Jiřím Suchým

editovat

V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým.[2] Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. Jiří Šlitr se však oficiálně nikdy členem divadla Semafor nestal.[3][4]

Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice (na Expu 1958). V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo Semafor, pro které skládal písně, scénickou hudbu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) i muzikál (Dobře placená procházka). Úspěšně využíval svou schopnost komediální stylizace herce–amatéra (Jonáš a tingltangl, Ďábel z Vinohrad aj.). Autorsky a herecky se podílel na filmech Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu. Z hudebních nahrávek vyniká album Jonáš a dr. Matrace.

Společně s Jiřím Suchým podepsali v roce 1968 manifest (prohlášení) Dva tisíce slov, čímž se výrazně zapsali do demokratizačního procesu pražského jara.

Předčasná smrt

editovat
 
Rodný dům J. Šlitra v Zálesní Lhotě
 
Hrob Jiřího Šlitra na Vinohradském hřbitově v Praze

Jiří Šlitr zemřel 26. prosince 1969 odpoledne ve věku 45 let za nevyjasněných okolností ve svém ateliéru na Václavském náměstí se svou milenkou Jitkou Maxovou (18 let, dcera Borise Michajlova–Brina). Dne 26. prosince pozval Jiří Šlitr svou rodinu (sestru Olgu Mroženskou a švagra Ferdinanda Mroženského) a přítelkyni Sylvii Daníčkovou domů na sváteční oběd. Když dojedli, Jiří Šlitr odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit. Než odcházel, pustil příbuzným svou desku Jó, to jsem ještě žil.[p 1][5] Když se Jiří Šlitr nevracel, začali ho příbuzní hledat. Při průjezdu Václavským náměstím si švagr všiml Šlitrova auta, které bylo na náměstí zaparkováno. Po několika minutách se Šlitrova sestra a její muž dozvěděli, kde se ateliér nachází. Dveře do ateliéru byly zamknuty a plynoměr běžel. Policie nalezla Šlitra ležícího v posteli s Maxovou. Ani jeden z nich nebyl naživu, byli otráveni svítiplynem, který unikal z plynového topidla, kterým si Jiří Šlitr v ateliéru přitápěl.

Dosud není jasné, zda se jednalo o náhodu, nebo sebevraždu.[6] Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda způsobená poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pokles mohl způsobit zhasnutí plamene a kvůli nefunkční či chybějící pojistce plamene do místnosti vnikal jedovatý svítiplyn.[1]

Jiří Šlitr je pohřben (se svými rodiči), blízko od svého přítele a kolegy Jiřího Grossmanna, který zemřel dva roky po Šlitrovi, na Vinohradském hřbitově v Praze. Na náhrobku jsou napsány noty části písně Jó, to jsem ještě žil.

A já sám mám od něho obrázek, který jsem dostal poštou loni k vánocům. Bylo to den po tom, kdy jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr. A tu už byl... to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.

Jan Werich [7]

„Na dotaz jednoho redaktora, jakým způsobem skládá hudbu, Jiří Šlitr odpověděl: »Zcela jiným, než se skládá třeba uhlí. Složení uhlí se dá časově odhadnout. Složení hudby ne. Může se stát, že se hudba nesloží vůbec.«“[4]

Seznam písňové tvorby

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam písní Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

Výstavy kreseb a obrazů (výběr)

editovat

Poznámky

editovat
  1. Z toho usuzují zastánci teorie sebevraždy, že Jiří Šlitr smrt plánoval a píseň byla jakousi formou posledního rozloučení.

Reference

editovat
  1. a b PAVLIŠ, Dominik. Jiří Šlitr – Workoholik a milovník žen, který ovlivnil směřování populární hudby i divadla. iReport.cz. 5. 1. 2019. Dostupné online. 
  2. a b c Jiří Suchý. Jiří Šlitr. Praha, Bratislava: Supraphon, 1970, s. 105
  3. http://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-slitr/
  4. a b BALUŠÍKOVÁ, Eva. Divadlo SEMAFOR. Český spolek v Košicích, občanské sdružení [online]. Bře 21, 2014 [cit. 16.2.2024]. Dostupné online. 
  5. ČT24. Jó, to jsem ještě žil: podivuhodná smrt Jiřího Šlitra. Česká televize [online]. 26. 12. 2008 [cit. 16. 2. 2024]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/jo-to-jsem-jeste-zil-podivuhodna-smrt-jiriho-slitra-168881
  6. BOJČEV, Nikola. Nad smrtí skladatele Jiřího Šlitra visí otazníky i 40 let poté. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 26. 12. 2009 [cit. 16.2.2024]. Dostupné online. 
  7. Jan Werich. Měli jsme ho rádi, In: Jiří Suchý: Jiří Šlitr, Supraphon, Praha–Bratislava, 1970, s. 55–56

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat