Jan Nušl

český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor

Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové20. září 1986 Praha) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.

Jan Nušl
Narození 19. října 1900
Hradec Králové
Úmrtí 20. září 1986 (ve věku 85 let) nebo 16. září 1986 (ve věku 85 let)
Praha
Místo pohřbení Břevnovský hřbitov
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové[1]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918) a vyučil se stříbrníkem u Josefa Hoffmanna. Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.

PedagogEditovat

Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.

ČinnostEditovat

Ve 20. a 30. letech vytvářel tepané měděné plastiky v životní velikosti[2] na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. Zpočátku byl ovlivněn klasiky kubistické generace (Archipenko, Lipchitz, Gutfreund, Zadkine), později směřoval ke stále většímu tvarovému zjednodušení. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži. Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.

Jeho šperkařskou kariéru zastavilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,[3] za něž získal Velkou cenu, stejně jako za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na téže výstavě, a zhotovenou v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.

Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.

Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.

Dílo ve veřejném prostoruEditovat

Zastoupení ve sbírkáchEditovat

  • Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru)
  • Muzeum umění Olomnouc
  • Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
  • Galerie hl. m. Prahy (plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník)
  • Národní technické muzeum (osvětlovací tělesa)
  • Národní muzeum (medaile – numismatická sbírka)
  • Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
  • Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Pobytová přihláška [1]
  2. Vokáčová V, 1979, s. 50
  3. V. Vokáčová v katalogu výstavy Jan Nušl, Praha 1980

LiteraturaEditovat

  • Jan Nušl, Práce z let 1912–1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
  • Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon, Praha 1979
  • Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
  • Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
  • Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.

Externí odkazyEditovat