Otevřít hlavní menu

Jan Nušl

český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor

Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové20. září 1986 Praha) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.

Jan Nušl
Narození 19. října 1900
Hradec Králové
Úmrtí 20. září 1986 (ve věku 85 let)
Praha
Místo pohřbení Břevnovský hřbitov
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové[1]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918). Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.

PedagogEditovat

Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.

ČinnostEditovat

Ve 20. a 30. letech vytvářel díla na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži. Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.

Jeho šperkařskou kariéru zastavilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,[2] za něž získal Velkou cenu, stejně jako za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na téže výstavě, a zhotovenou v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.

Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.

Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.

Dílo ve veřejném prostoruEditovat

Zastoupení ve veřejných sbírkáchEditovat

  • Plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník, Galerie hl. m. Prahy
  • Osvětlovací tělesa – v Národním technickém muzeu v Praze
  • Medaile – numismatická sbírka Národního muzea v Praze, Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
  • Šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru – Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
  • Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Pobytová přihláška [1]
  2. V. Vokáčová v katalogu výstavy Jan Nušl, Praha 1980

LiteraturaEditovat

  • Jan Nušl, Práce z let 1912–1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
  • Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon Praha 1980
  • Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
  • Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
  • Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.

Externí odkazyEditovat