Martin Frič

český režisér, herec a scenárista

Martin Frič, uměleckým jménem Mac Frič (29. března 1902 Praha[1]26. srpna 1968 Praha[2]), byl český filmový scenárista, herec, režisér a pedagog.

Martin Frič
Martin Frič, 1938
Martin Frič, 1938
Narození 29. března 1902
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 26. srpna 1968 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ocenění národní umělec (1965)
Manžel(ka) Suzanne Marwille
Příbuzní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Suzanne Marwille a Martin Frič (vpravo) na chatě u herce Ant. Novotného (1940)

Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů.

Martin Frič byl laureátem Národní ceny (1940) za režii filmu Muzikantská liduška [3], Státní ceny (1951), nositelem Řádu republiky (1955), v roce 1962 se stal zasloužilým umělcem a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem.[4]

Jeho manželkou byla herečka Suzanne Marwille, jeho nevlastními dcerami pak herečka Marta Fričová a Eva Fričová, obě dcery Suzanne Marwille z předchozího manželství.

Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.[5]

Pod dojmem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, podle některých zdrojů dobrovolně, ukončil svůj život.[6] Dle jiných údajů však sebevraždu nespáchal;[7] jeho nevlastní dcera Marta Fričová uvedla, že 21. srpna byl již v nemocnici a zemřel tam na rakovinu.[8] Je pohřben na hřbitově u kostela sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině.

Byl vnukem Vojtěcha Friče (jehož bratr Václav Frič se zajímal o světlotisk) a synovcem Alberto Vojtěcha Friče (etnograf).[9]

Umělecká kariéraEditovat

Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.

K samostatné režii se dostal v závěru 20. let, kdy natočil dramata Páter Vojtěch či Varhaník u sv. Víta, jež se svým kvalitním zpracováním vymykaly tehdejším standardům domácí filmové produkce. Zejména Varhaník u sv. Víta v titulní roli s Karlem Hašlerem zaujal svou pozoruhodnou stylizací ve stylu německého kammerspielu. Nejvíce však Frič inklinoval ke komediím, na které se naplno soustředil po nástupu zvukového filmu. Právě 30. a 40. léta jsou nejúspěšnějším údobím celé jeho kariéry. Frič obdivoval hollywoodské filmy, které mu sloužily jako vzor pro jeho žánrovou tvorbu, která byla oblíbená u diváků i kritiků.

Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristian nebo Hotel modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové.

Kromě komedií však Frič točil i filmy jiných žánrů. S Jánošíkem položil první základy slovenské hrané produkce a při té příležitosti objevil i budoucího významného slovenského režiséra a herce Paľa Bielika. V jeho filmografii se objevují také literární adaptace (Hordubalové, Muzikantská Liduška nebo Barbora Hlavsová) či filmy psychologické (Lidé na kře, Experiment).

V poválečném období Frič na svou předešlou tvorbu plynule navázal. V roce 1946 režíroval na Slovensku snímek Varúj...!, který se stal základním kamenem poválečné slovenské filmové tvorby. Jeho dalšími úspěšnými filmy, které vznikly již v době zestátněné kinematografie, byly například Čapkovy povídky nebo psychologicky laděný Návrat domů. Po roce 1948 se však i Frič musel vyrovnávat s nástupem socialistického realismu. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.

V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.

CitátEditovat

Měl jsem štěstí, že jsem začínal s tímto vynikajícím režisérem. On to byl, kdo mě zasvětil do tajů filmové techniky a abecedy filmového herectví. Patří k zakladatelským tvůrcům české kinematografie. Vždycky klidný – nikdy jsem neviděl, že by se rozčílil – perfektně připravený. Věděl přesně, co chce. Než začal zkoušet, rozebral duševní stav postavy, vyložil, co je třeba udělat a začal zkoušet. Dovedl něco, co uměl málokdo: hercovy nápady přijal a někdy i rozváděl.
— Ladislav Boháč[10]

Filmografie (výběr)Editovat

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2016-10-31]. Dostupné online. 
  2. (dostupné online v NK ČR). Záběr. 29. 8. 1968, s. 1. Dostupné online. 
  3. Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
  4. Malá československá encyklopedie. Svazek 2., D–CH. Praha: Academia, 1985, 969 s. [Heslo „Martin Frič" je na str. 523.]
  5. Michaela J. Janečková: Fričova vila, In: Film a video, Praha, červenec 2011, str. 8–9, dostupné z WWW Archivováno 14. 2. 2015 na Wayback Machine
  6. http://kultura.idnes.cz/po-invazi-si-reziser-martin-fric-nalil-konak-a-zemrel-pcr-/filmvideo.aspx?c=A080825_174330_filmvideo_jaz
  7. TV Diář: Martin Frič sebevraždu nespáchal. RadioTV [online]. 2008-08-27 [cit. 2016-11-16]. Dostupné online. 
  8. Kinorevue, č. 24/1992, s. 21.
  9. Archivovaná kopie. rodokmen.euweb.cz [online]. [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-19. 
  10. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 169

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat