Čert

bytost ve slovanském folklóru

Čert je ve slovanském folklóru ďábel či jemu podobná bytost. Na rozdíl od teologických ďáblů nesou čerti i jisté rysy vycházející pravděpodobně ze slovanského archaického náboženství a nemusejí mít vždy čistě negativní charakter.

Čert odnáší Metternicha, karikatura J. Grädnera z roku 1848.
Tento článek je o pohádkové bytosti z pekla. Další významy jsou uvedeny na stránce Čert (rozcestník).

Českému čertovi doprovázejícímu svatého Mikuláše se podobá Krampus vystupující ve stejné roli v Bavorsku a Rakousku.

V češtině má slovo čert řadu variant a to především z důvodu tabu s ním spojovaným. Jedná se například o výrazy jako rohatý, nedobrý, čechman, čerchmant, červivec, čmert, jabl, ďas, diblík a další. Václav Machek spojoval slovo čert s bylinou čertkus luční, která je v souvislosti s čertem zmiňována v Mattioliho herbáři z 16. století. Podle Zdeňka Váni souvisí slovo čert s rytím čar a čarováním. Jeho označení může být náhradou za předkřesťanské běs, které kolem 14. století začalo ustupovat právě slovu čert a z řečtiny pocházejícímu ďábel.[1][2]

Český folklór

editovat

Podoba čerta splývá s lidovým obrazem ďábla. Jedná se o muže s rohy, drápy, ocasem a kopytem, někdy oblečeného jako myslivec v zelené vestě a červeném klobouku, jindy oblečený v černé. Může se také objevit v podobě zvířete, například kozla nebo černého psa. V českém folklóru je s čertem spojována celá řada místních pověstí, jsou známy například čertovy kameny, stopy a brázdy nebo je mu přisuzována postavení hradu, zdi či brány. Pro zahnání či zahubení čertů či ďáblů je využíván nějaký náboženský úkon: křesťanský pozdrav, náboženská píseň, modlitba, opsáním kříže hostií, případně bylina jestřábník či turan.[1][3]

Mezi časté motivy o interakci člověka s čertem či ďáblem patří:

  • muzikanti hrající čertům[3]
  • pakt s ďáblem a případné vyvázání se z něj či zachránění upsané duše[3]
  • přivolání čerta dívkou, s kterou nikdo netančí či si ji nikdo nechce vzít, případný následný tanec a odnesení do pekla či zachráněna. Namísto čerta může v příběhu figurovat upír či vodník.[3]
  • čert přichází pro křivopřísežníka, člověka klejícího, hříšníka či povzbuzuje sebevraha[3]
    • krutý pán slouží po smrti jako čertův kůň[3]
  • čert může též krást lidské děti a nahrazovat je podhozenci, ačkoliv tak většinou činí divá žena[4]

V ruština je tato bytost nazývána дьявол ďavol „ďábel“, чёрт čort „čert“ nebo бес bes „běs“. V legendách i v pověstech vystupuje jako pokušitel poustevníků, mnichů a zbožných lidí nebo jako podněcovatel sebevrahů, které si po jejich smrti osedlá jako koně. V pohádkách naopak často vystupuje jako komická či politováníhodná postava, kterou lze snadno přelstít. Na ikonách, freskách a lubocích – lidových tiscích, mají zpravidla podobu malých bytostí s černým kožichem, křídly, rohy, ocasem, kopytem a ostrými drápy.[5]

Čert jako dědic původních božstev

editovat

Kromě křesťanského vlivu se v postavě čerta silně projevují předkřesťanské slovanské představy.

V ruském prostředí

editovat

S čerty či běsy jsou ztotožňováni staří bohové jako Perun a Veles, ale také duchové míst: například čert vystupující v legendě Život svatého Eufrosina ze Pskova je jasným lešijem – lesním duchem. Objevuje se také víra v tom že duchové míst jsou druhořadí andělé kteří při svém pádu skončili na zem a usídlili se v domech, lesích, vodách a močálech. Běsi dále vystupují v Pověsti dávných let , která popisuje zvláštní bytosti v Polocku k roku 1092, pravděpodobně návi – revenanty či obdobu Divoké honby:´[5]

Nocí býval slyšet hřmot, nářek po ulici, běsi jako lidé uhánějíce; ... když někdo vyšel z domu, aby se podíval, ihned poraněn býval od běsu neviditelně ranou (holí) a díky tomu umřel, proto se nikdo neosmělil a nevycházel z domu. Potom se běsi začali zjevovati ve dne na koních, ale nebylo jich samých viděti, ale koní jich bylo vidět jen kopyta; a takto ranívali tidi Polocké i jeho okolí. A protože si lidé vyprávěli, že to mrtví umrlci (návi) zabíjejí obyvatele Polocku.[6]

Čert a bůh Veles

editovat

Na představu čerta v lidovém křesťanství měl pravděpodobně největší vliv Veles, bůh podsvětí, skotu, magie a divočiny. Podobný proces proběhl u blízce příbuzného baltského Velniase, jehož jméno se stalo obecným označením ďábla. Velesovými atributy pravděpodobně byly rohy, srst a spojení s lesem, které se později přeneslo na čerta, ale také na různé lesní démony jako ruský lešij a Jols, snad i na českého divého muže a hejkala. S čertem a ďáblem také Velese spojují české literární památky z přelomu středověku a novověku, příkladem může být věta z díla Tkadleček pocházejícího z přelomu 14. a 15. století „Ký čert aneb ký veles aneb ký zmek tě proti mně zbudil?“.[7][8]

Čert v kultuře

editovat

Čerti v divadle, filmu a televizi

editovat

Čerti v lidové slovesnosti

editovat
  • Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. (pořekadlo)
  • Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění! (přísloví)
  • Tumáš, čerte, kropáč! (frazeologizmus)
  • Berou mě všichni čerti (frazeologismus)
  • Vem tě čert! Táhni k čertu! (frazeologismus)
  • Je to po čertech …(nějaké – pěkné, drahé…) (frazeologismus)
  • Čert ví proč (frazeologismus)
  • Šijou s ní(m) všichni čerti (frazeologismus)
  • To mi byl čert dlužen (frazeologismus)
  • Čert kálí vždy na větší hromadu. (přísloví)
  • Za každým Čechem čeká čert s měchem. (moravské přísloví)

Petroglyfy s čerty a démony

editovat

Postavy reprezentující temné síly personifikované právě čerty, ďábly či démony jsou nacházeny také ve skalním umění (v podobě rytin na skalách, tedy petroglyfech). Mezi nimi patří k zajímavým příkladům postavy rohatých "hráčů na flétnu", které vznikly kdysi dávno (stáří je neznámé, pravděpodobně neolitstředověk) v polských Svatokřížských horách. Zajímavostí je, že v přímé asociaci s nimi se nacházejí i fosilní otisky dinosauřích stop z období rané jury. Je možné, že se jednalo o místa okultních rituálů spojených právě se stopami (tříprsté stopy bývaly někdy asociovány s kuřecím pařátem čertů v polských legendách a pověstech).[11]

Reference

editovat
  1. a b STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha: Paseka, 1991. ISBN 80-85192-08-X. S. 33–35. 
  2. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 105. 
  3. a b c d e f g LUFFER, Jan. Katalog českých démonologických pověstí. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2383-4. S. 109–113, 195. 
  4. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3. S. 120. 
  5. a b WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6. S. 33–35. 
  6. PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 48. ISBN 80-7277-219-8. S. 229. 
  7. DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Dalibor Antalík. Dostupné online.
  8. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 52. 
  9. http://www.csfd.cz/film/26281-cert-vi-proc/
  10. http://www.csfd.cz/film/137688-certuv-svagr/
  11. SOCHA, Vladimír. Dinosauří čerti z Polska. OSEL.cz [online]. 19. prosince 2019. Dostupné online.  (česky)

Literatura

editovat
  • Martin Stejskal:Labyrintem míst klatých, Praha, Eminent 2011

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat