Možná hledáte: československý hraný televizní film z roku 1990, viz Plivník (film).

Plivník je bytost ze slovanského folklóru sloužící hospodáři, typicky v podobě kuřete a vylíhlá ze zvláštně opatrovaného vejce. Tyto a další rysy někdy sdílí také skřítci a jiní ochránci domovů, ale plivník se od nich liší častějším přisuzováním ďábelského charakteru, včetně podání o ztrátě duše hospodáře a uzavření smlouvy podepsané krví.

Tato bytost, často pod jménem zmok a jeho variantami, se také objevuje v podobě ohnivé koule či ohnivého draka. Tato představa pravděpodobně vychází ze spojováním ochránců domovů s hady, například ve víře v hady hospodáříčky, kteří zas úzce souvisí s draky.

Plivníkovi se podobá německý bilwis, anglický imp a různí familiárové.

ČeskoEditovat

Český plivník či prašivec se měl objevovat v podobě zmoklého kuřete či ohnivého draka a sídlit za komínem, v peci či u kamen. Hospodář jej měl krmit tím co sám jí a ten mu na oplátku měl nosit obilí i peníze a zajišťovat blahobyt. V případě nedostatku potravy plivník za nocí vydával velký hluk a dusil hospodáře.[1]

Je známa také víra, že plivník se objevuje na poli v podobě černého zmoklého kuřete krčícího se zimou. Člověk, co jej vezme domů a nechá za kamny ohřát, ráno najde ve světnici tři hromádky obilí, které tato bytost ukradla jinému hospodáři. Pokud se chce plivníka zbavit, musí jej odnést i s ukradeným obilím na místo, kde jej našel. Dalšími metodou jeho získání mělo být nošení vejce černé slepice po devět dní, během nichž se nesmí modlit ani mýt.[2]

Tato bytost také splývala s ďáblem či čertem, což odráží pojmenování jako lucek (Lucifer), špiritus, špírek (z latinského spiritus „duch“), diblík (ďábel), pikulík (peklo), rarášek, jarášek. Slovo lucek je doložené již u Jana Husa a Jana Rokycany. Špiritus či špírek má mít podobu malého hezkého chlapce, který se mění v ptáka, kočku a jiná zvířata. Člověk si jej může vychovat z vejce černé slepice a poté od něj dostane co si přeje, zaprodává tím však svou duši.[3]

Znám byl také zmok, zmek či zmak, ve středověku je doloženo výklad tohoto slova jako Belial. V lidovém podání má bytost stejného jména podobu zmoklého kuřete která nosí hospodáři mimo jiné peníze, obilí a máslo. Zároveň je však zmok velmi nenasytný a lze se ho jen těžko zbavit.[4]

SlovenskoEditovat

Slovenskou obdobou plivníka je zmok, rarášik, bôžik, škriatok, kosper či džmiľ v podobě černého zmoklého kuřete, ale někdy také ohnivého řetězu letícího skrze komín do domu. Hospodáři měl nosit peníze, obilí a starat se o hospodářství. Získat jej šlo nošením vejce černé slepice devět či třináct dní v podpaží, během kterých se člověk nesměl mýt, modlit, spát ani s nikým hovořit. Bylo také známo podání o upsání duše majitele peklu. Aby se člověk zmoka zbavil, měl mu zadat nesplnitelný úkol či jej zabalit do šátku a odhodit venku. Kdo jej sebral, stal se pak jeho novým majitelem.[5]

Také se věřilo na pikulíka, jehož jméno je odvozeno od slova peklo. Má podobu malého, ale velmi silného dítěte, které člověku přináší štěstí, hlídá dobytek a vykonává různou práci. První člověk co jej získá, jej může předat druhému a ten zas třetímu. Poté se jej však již nelze zbavit a člověk po své smrti ztrácí svou duši.[6][7]

PolskoEditovat

V Polsku podání o plivníkovi a skřítkovi, nazývaném skrzatek, skrzat či skrzot, splývá. Skrzatek má podobu ptáka, nejčastěji zmoklého kuřete či malých ptáčků, okolo kterých srší jiskry, a rodí se z vejce zvláštního tvaru nošeného po určitý čas v podpaží.[8]

Polské slovo smok, ćmok či ćmuk zpravidla označuje draka, zároveň se tak nazývá bytost přinášející do domu peníze a obilí.[9]

BojkovéEditovat

Bojkové věřili, že domácí duch diďko se vylíhne z vejce zakopaného pod prahem po devíti letech a poté slouží hospodáři. V případě, že nebylo služeb diďka už zapotřebí, měl být prodán či v lahvičce zahozen na veřejné místo.[10]

SlovinskoEditovat

Slovinci nazývají plivníka škratec, což je též označení skřítka, nebo blagonič. Získat ho lze zaklínáním, nošením vejce černé slepice devět dní v podpaží nebo získat uzavřením čerstvě narozeného černého kohouta pod nádobu na měření pšenice po sedm let. Po té době kohout vysedí vejce, z kterého se vylíhne blagonič. Věřilo se, že hospodář s tímto tvorem uzavírá smlouvu podepsanou vlastní krví a v ní mu slibuje sama sebe, manželku, dítě či alespoň část lidského těla. Poté škratec svému pánovi nosí, co si přeje, typicky dává na okno, peníze přináší v podobě ohnivého koštěte komínem. Ten musí být ukryt před zraky ostatních a dobře krmen.[11][12]

SrbskoEditovat

Srbové nazývají plivníka cikavac a věří, že se jedná ptáka s dlouhým zobákem a vakem. Přichází na svět z vejce odebraného černému kuřeti. Vejce musí zahřívat žena 40 dní ve svém podpaží. V této době se nesmí vyzpovídat, stříhat si nehty, mýt obličej a modlit se. Cikavac může krást med z cizích úlů nebo sát dobytčí mléko a nosit je svému majiteli; záleží to jen na jeho přání, avšak za podmínky, že ovládá řeč zvířat.[13]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 66. 
  2. Karel Jaromír Erben. Bájeslovná hesla z Riegrova slovníku naučného. In: Karel Jaromír Erben. Slovanské bájesloví. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2009. ISBN 978-80-87112-25-0. S. 131.
  3. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 66-67. 
  4. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 64. 
  5. http://www.ludovakultura.sk/index.php?id=2994
  6. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 67. 
  7. http://www.ludovakultura.sk/index.php?id=2724
  8. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 60. 
  9. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 65. 
  10. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 55. 
  11. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 62. 
  12. KROPEJ, Monika. Supernatural Beings from Slovenian Myth and Folktales. Ljubljana: ZRC Publishing, 1990. ISBN 978-961-254-428-7. S. 170. 
  13. Š. Kulišić, P. Ž. Petrović, N. Pantelić. Српски митолошки речник. Bělehrad: [s.n.], 1970. Kapitola Цикавац, s. 299. (srbsky) 

Externí odkazyEditovat