Ďábel

nadpřirozená bytost, ztělesnění zla
Tento článek je o nadpřirozené bytosti v křesťanství. Další významy jsou uvedeny na stránce Ďábel (rozcestník).

Ďábel (řecky διάβολος diábolos pomlouvač) je personifikace zla v různých kulturách a náboženstvích.[1] Představuje objektivizaci nepřátelské a destruktivní síly.[2]křesťanství je ďábel nebo satan zlý padlý anděl, který je nepřítelem Boha.[3][4] Biblická náboženství však odmítala dualistickou představu světa jako výsledku zápasu dobra se zlem: „protivník“ ďábel je sice silný, je však podřízen Bohu a nakonec bude přemožen (Jb 1, 12 (Kral, ČEP); Mt 25, 4 (Kral, ČEP) ). Tomu odpovídá i představa „padlého anděla“, například v pozdně židovských apokryfech.

Vyobrazení ďábla v české knize Codex gigas

Pozadí v BibliEditovat

Starý zákonEditovat

Ve Starém zákoně se slovo sátán vyskytuje v profánním právním významu „odpůrce, žalobce“ (například Ž 109, 6 (Kral, ČEP)) nebo „protivníka, nepřítele“ (například 1Kr 11, 14 (Kral, ČEP) a násl.). Na jiných místech se ovšem objevuje jako žalobce před soudem Hospodinovým (například Za 3, 1 (Kral, ČEP)). Tato představa je rozvinutá zejména v knize Jób, kde si Satan nejprve vyžádá Hospodinovo svolení, aby mohl spravedlivého Jóba zkoušet (Jb 1, 11 (Kral, ČEP)), pak se ale ukáže, že má nad ním téměř úplnou moc. Přesto i zde patří Satan mezi „syny Boží“ a jedná jen se svěřenou mocí. V závěru knihy Hospodin „ze smrště“ Jóbovi potvrdí svou svrchovanou moc a nakonec mu požehná (Jb 42, 12 (Kral, ČEP)).

Kromě toho se ve Starém zákoně připomínají přírodní božstva, jimž Izrael už nesmí obětovat. Kralická bible zde užívá slovo „ďáblové“, novější překlady „běsové“ (například Lv 17, 7 (Kral, ČEP)). Deuterokanonická Kniha Moudrosti přisuzuje ďáblovi vinu za lidskou smrtelnost (Mdr 2,24) a spojuje tak ďábla s „hadem“, který svedl Evu v ráji. S ďáblem se pak spojují i jiná místa Starého zákona, i když se původně vztahovala na lidské nepřátele. Tak následující verše knihy Izajáš jsou sice výslovně určeny „babylonskému králi“, tradice je však také vztahovala na ďábla (Lucifera): (Iz 14, 12 (Kral, ČEP)).

 
Pád andělů (detail) (Pieter Bruegel starší)
Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit“. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Nový zákonEditovat

V Novém zákoně se vyskytují slova „Ďábel“ i „Satan“ obvykle jako synonyma: v úryvku o Ježíšově pokušení na poušti užívá Marek slovo satan, ostatní evangelia slovo ďábel. Představuje zde „pokušení“, nebezpečnou lež, která člověka ohrožuje na životě. Proto také Ježíš slovem ďábel označuje své protivníky: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“. (J 8, 44 (Kral, ČEP) Stejně ostře odmítne i svého blízkého učedníka Petra, který se mu snažil rozmluvit myšlenku na smrt: „Jdi mi z cesty, Satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Mk 8, 33 (Kral, ČEP) Podobně kárá Pavel kouzelníka Elymase: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ Sk 13, 10 (Kral, ČEP) Jen zcela okrajově se v Novém zákoně zmiňuje pověst o pádu 2Pt 2, 4 (Kral, ČEP) andělů a zápasu s ďáblem (Ju 1, 9 (Kral, ČEP)), jak ji obsahuje apokryfní Kniha Henoch.

 
Apokalyptický Drak (Bamberská Apokalypsa, kolem 1100)

Na dalších místech Nového zákona se Satan chápe jako zosobněný nepřítel Boha i člověka, kterého však Bůh brzy zbaví moci nad světem a potrestá: „Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy.“ Ř 16, 20 (Kral, ČEP) „A veliký Drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ Zj 12, 9 (Kral, ČEP) Při posledním soudu bude ďábel a jeho andělé svržen do jezera ohně a síry Zj 20, 10 (Kral, ČEP). Zejména tato místa měla pak velký vliv na apokalyptická a chiliastická hnutí ve středověku, včetně českého husitství.

Kultura a uměníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Satan a ďábel v kultuře.

UměníEditovat

Ďábel je často zobrazován jako černý démon s rohy na hlavě.

RomantismusEditovat

Romantismus jako reakce na osvícenský racionalismus vyhledával témata racionalisty potlačovaná, například city nebo divokou přírodu. Někteří romantici objevili také téma ďábla jako buřiče a rebela a začali věnovat pozornost jeho kouzlu. Velký vliv zde mělo Goethovo básnické zpracování rané novověké lidové pověsti o mistru Faustovi.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Devil na anglické Wikipedii.

  1. Jeffrey Burton Russell, The Devil: Perceptions of Evil from Antiquity to Primitive Christianity, Cornell University Press 1987 ISBN 978-0-801-49409-3, pp. 11 and 34
  2. Jeffrey Burton Russell, The Devil: Perceptions of Evil from Antiquity to Primitive Christianity, Cornell University Press 1987 ISBN 978-0-801-49409-3, p. 34
  3. LEEMING, David. The Oxford Companion to World Mythology. [s.l.]: Oxford University Press, USA, 17 November 2005. Dostupné online. ISBN 9780195156690. (anglicky) 
  4. Jeffrey Burton Russell, The Devil: Perceptions of Evil from Antiquity to Primitive Christianity, Cornell University Press 1987 ISBN 978-0-801-49409-3, p. 174
  5. Viz např. J. Patočka, Smysl mýtu o paktu s ďáblem. In: Umění a čas I. Sebrané spisy 4. Praha: Oikúmené 2004, str. 510-525.

LiteraturaEditovat

  • Ottův slovník naučný, heslo Ďábel. Sv. 6, str. 841
  • A. Novotný, Biblický slovník. Praha: Kalich 1956. Heslo Ďábel, str. 110n.
  • M. Stejskal, Labyrintem míst klatých, heslo Čert. Praha, Eminent 2011, str. 35

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat