Manicheismus

Manicheismus či manichejství (vlastním jménem Náboženství Světla) je dnes již vymizelé světové náboženství, kdysi rozšířené od západní Evropy (kde zanikl v 7. století), severní Afriky, přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu), střední Asii (14. století) až po Čínu (kde se udržel až do 17. století a byly nalezeny jeho nejpozdější a nejzachovalejší formy s největším počtem památek).

Jeskynní portrét perského manichejce s kruhovým symbolem
Jeskynní nákres manichejského chrámu a sedmi nebes

Jeho náboženské učení bylo založeno v Babylonii v sásánovské Persii prorokem Máním (přibližně roku 216276) ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím, apokalyptickým judaismem a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství a sám Mání se pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Kršny a Elchasaie[zdroj?]).

NázvyEditovat

V Sásánovské Persii byli zarathuštristy nazýváni středoperským termínem zindík či zandik (𐭦𐭭𐭣𐭩𐭪) a chápáni jako odpadlíky od většinového zoroastrismu. Později tento výraz pro manicheice přijali i muslimové v podobě zindíq (arabsky زنديق) jako obecnější označení pro kacíře, odpadlíky či jinověrce, a jejich učení zandaq – „kacířství“, ale později jej rozšířili také na munáfiqún – „pokrytce, falešné muslimy“ a jiné odpůrce muslimských věr, především těch v jediného Boha a soudný den.

Učení manicheismuEditovat

 
Ježíš Kristus v podání manichejců z Kao-čchangu, obraz chrámového praporu z 10. století
 
Mání, Buddha, Zarathuštra a Ježíš jako proroci manicheismu

Mání na rozdíl od jiných proroků a zakladatelů nových náboženství se nespoléhal pouze na ústní předávání svého učení a vedle cestování zvolil také dráhu spisovatele. Zanechal za sebou sedm děl, jedno v perštině a šest v syrštině, z nichž se mnohé dochovaly pouze ve fragmentech (jsou to Šábuhragán věnovaná sásánovskému králi Šápurovi I., Kniha záhad, Kniha o obrech, Kniha oživování neboli Poklad života, Velké Evangelium neboli Živé Evangelium, Kniha žalmů a modliteb, sbírka Epištol a nakonec Kefalaia neboli „Kapitoly“). Tyto ještě obohacuje celá řada spisů a komentářů dalších manichejců, takže celkově lze seznam literatury informující o manicheismu pokládat za bohatý.

Mání byl přesvědčen, že svět byl v minulosti na různých místech navštíven celou řada božích poslů jako byli Gautama Buddha, Zarathuštra a Ježíš, avšak jejich učení nejsou úplná a teprve jeho vlastní zjevení, které mu předal paraklét (jinými slovy Duch svatý), je určené celému světu a završuje je. Své učení nazval „Náboženstvím Světla“. Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život – pouze dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale.

HistorieEditovat

 
Mapa rozšíření manicheismu ve světě
 
Augustin z Hippa náležel k sektě manichejců devět let, poté manicheismus zavrhl.

Vzestup a pronásledováníEditovat

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277[1] na popud zoroastrovských kněží na rozkaz perského velkokrále Bahráma I., který na rozdíl od svého předchůdce nehodlal dále držet ochrannou ruku nad neoblíbeným Prorokem. Po jeho smrti se manicheismus stal populárním zejména v jazykových oblastech aramejštiny. V Persii se stal pronásledovaným náboženstvím a ani za jejími hranicemi to neměl jednoduché: byl pronásledován v Římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

V Číně a Ujgurské říšiEditovat

Až v roce 762 se k manicheismu přiklonil kagan Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. V mezinárodní politice se kagan pasoval do role ochránce manicheismu, díky čemuž mohli manicheisté působit v Číně jako kaganovi diplomatičtí prostřednicí a vyslanci a manicheismus v Číně (nazývané učením Mo-Mo-Niho neboli Mar Máního, tj. „Pána Máního“) byl postaven na roveň buddhismu a taoismu. Čínští manicheisté se sžili s kulturním prostředím Číny a bylo jim povoleno budovat si chrámy. Mar Mání byl v nich uctíván v podobě světlého buddhy v bílých šatech, tj. „buddhy světla“. Navzdory těmto výsadám a vnějším proměnám byl manicheismus stále vnímán jako cizí náboženství. Po pádu Ujgurské říše upadli manicheisté v Číně opět v nemilost. Byli nuceni působit v ilegalitě a zapojovali se do odbojných hnutí, lidových povstání a buddhistických sekt jako byly Bílý lotos a sekta Bílého mraku. Komunity manichejců přežívaly v Číně až do 17. století. Dodnes je manicheismus formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.[zdroj?]

OrganizaceEditovat

 
Kněží manicheismu na fragmentu z rukopisu nalezeném v čínské Tarimské pánvi
 
Ježíš Kristus v podobě buddhy jako manichejský prorok (identifikován podle kříže na prsou), 13. století

Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd: na

  • vyvolené neboli dokonalé (vzdělané) a
  • naslouchající (laiky).

Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili a nemožnost proniknout hlouběji do učení si vynahrazovali almužnami. Mladý Augustin náležel k této druhé třídě sekty manichejců devět let a poté se stal kritikem celého systému.

Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manichejských hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli právě z řad Vyvolených.

Dochované manichejské uměníEditovat

ReferenceEditovat

  1. Viz FELIX, Wolfgang. Antike literarische Quellen zur Außenpolitik des Sāsānidenstaates I. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985. ISBN 3-7001-0727-7. S. 91. 

LiteraturaEditovat

  • DECRET, François. Mání a tradice manicheismu (Mani et la tradition manichéenne). Překlad Zdeněk Müller. Bratislava: CAD Press, 2000. 150 s. (Světové duchovní proudy; sv. 49). ISBN 80-85349-30-2. 
  • ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 464 s. ISBN 80-86005-19-4. [O manicheismu viz str. 339–348.]
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. 256 s. (Stopy, fakta, svědectví). Kapitola Rozvoj vzdělanosti. Staré památky. Nové myšlenkové směry, s. 148–157. 
  • KLÍMA, Otakar. Učení Máního. In: Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1982. S. 159–181.
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 280 s. Kapitola Mání a manicheismus, s. 155–161. 
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství). ISBN 978-80-7021-947-8. Kapitola Manicheismus, s. 324–340. 

Externí odkazyEditovat