Živočichové (Animalia, syn. Metazoa) jsou mnohobuněčné heterotrofní organismy, které se již na buněčné úrovni odlišují od rostlin a hub. Jejich buňky nemají plastidy ani buněčnou stěnu. Jsou řazeni do skupiny Opisthokonta. Říše živočichů je dnes totožná se svou bývalou podříší mnohobuněční (Metazoa). Více…
Šelmy (Carnivora) jsou prakticky celosvětově rozšířený řádplacentálních savců, jehož zástupci jsou převážně predátoři živící se masem jiných obratlovců. Jídelníček šelem je však často pestřejší a jenom málo druhů představuje striktní masožravce. Některé druhy se dokonce živí býložravě. Odkrajování kusů masa ze zabitých zvířat napomáhají modifikované zuby trháky, fungující podobně jako nůžky. Další typické znaky šelem jsou například dobře vyvinutá, zaoblená mozkovna, zkostnatělé bubínkové výdutě, které obklopují sluchové kůstky, fúze některých zápěstních kůstek, chybějící klíční kost a výborné smysly. Extrémně specializovanou skupinu šelem představují ploutvonožci.
Řád zahrnuje více než 270 žijících druhů, které spadají do 16 čeledí, řadících se do podřádů kočkotvární (Feliformia) a psotvární (Caniformia). V rámci širší systematiky spadá řád šelem do širšího kladuCarnivoramorpha, který zahrnuje nejstarší známé předchůdce korunové skupiny šelem – viverravidy a miacidy. Tyto dvě skupiny se v období před asi 60 až 50 miliony lety, tj. během paleocénu a eocénu, rozšířily na kontinentech severní polokoule. Dnes šelmy představují zřejmě nejrozmanitější řád mezi savci; nejmenší zástupce, lasice kolčava (Mustela nivalis), váží asi 50 g, zatímco rypouš sloní (Mirounga leonina) dosahuje hmotnosti až 5 000 kg. Většina druhů žije samotářsky, ale některé mohou tvořit sociální skupiny.
V lidské kultuře mají šelmy dvojí roli. Na jedné straně vystupují jako vážená zvířata, někdy i božstva, pes nebo kočka byly domestikovány; na straně druhé jsou však konkurenty člověka. Především rozličné lidské faktory způsobily, že k roku 2018 bylo více než 70 druhů šelem nějakým způsobem ohroženo, čtyři druhy pak již zcela vyhynuly. Více…
Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) byl masožravývačnatec, který žil původně na území Austrálie, Tasmánie a Nové Guineje. Je znám také pod názvy tasmánský tygr (kvůli pruhům na hřbetu a zádi), tasmánský vlk nebo zkráceně pouze vakovlk.{{#tag:ref|Identifikace vakovlka v historických záznamech je ztížena občasným používáním mnoha jiných označení pro vakovlka. Říkalo se mu mimo jiné např. „vačnatý vlk“, „vačnatý pes“ nebo „zebří vlk“. Předpokládá se, že vyhynul ve 20. století. Byl posledním žijícím druhem čeledi vakovlkovitých, jejíž někteří zástupci byli nalezeni ve fosilním záznamu již v období raného miocénu.
Do doby, než se v Austrálii na konci 18. století začali usazovat Evropané, již na pevnině téměř nebo úplně vyhynul, ale spolu s několika dalšími endemickými druhy (např. ďáblem medvědovitým) přežil v Tasmánii. Jeho konečné vyhynutí je většinou připisováno intenzivnímu lovu, ale mohlo být také důsledkem nemocí, rozšíření psů nebo zásahu lidí do životního prostředí. Ačkoli je oficiálně považován za vyhynulého, občas se objevují nepotvrzené zprávy o jeho zahlédnutí.
Albatros královský (Diomedea epomophora) je velký mořský pták z rodu Diomedea z čeledi albatrosovitých. Jeho rozpětí křídel téměř 3,5 m je jedno z největších mezi ptáky. Většina peří albatrosa královského je bílá, pouze svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Na spodní straně křídel podél jejich spodního okraje se nachází černá linka. Velký zobák je světle růžový s nosními dírkami směřujícími dopředu. Nohy jsou silné a krátké, což způsobuje kolíbání albatrosa při chůzi. Albatrosi se živí hlavně hlavonožci a rybami, méně často salpovci, korýši a pláštěnci. K letu využívá principů svahového proudění a především dynamického plachtění, které mu umožňuje překonat tisíce kilometrů při minimálním energetickém výdeji.
Více než 99 % albatrosů královských hnízdí v kolonii na Campbellově ostrově, menší kolonie se nachází i na Enderbyově ostrově a několik jedinců zalétá na novozélandskou pevninu na mys Taiaroa, kde se páří s albatrosy Sanfordovými. K páření dochází v říjnu a listopadu. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce, a to většinou jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba rodiče, inkubační doba trvá 77–81 dní. Mláďata se osamostatňují po 8 měsících, kdy odlétají na několik let na moře. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Komplikované namlouvací rituály trvají i několik sezón, než dojde k prvnímu páření. Albatrosové žijí v monogamních svazcích a se stejným partnerem jsou po celý život. Až 80 % života stráví na moři mezi cca 30°–55° jižní šířky po celém obvodu planety. Jsou přísně chránění místními legislativami Dohodou o ochraně albatrosů a buřňáků s mezinárodním přesahem. Jsou ohrožení především komerčním rybolovem, kde představují vedlejší úlovky rybářských operací, především během lovů na dlouhou lovnou šňůru. Více...
Mnohobuněčné živočichy můžeme zjednodušeně rozdělit na dvě skupiny – „dvojlisté“ a „trojlisté“. Skupina „dvojlistých“ živočichů je ale nepřirozená (parafyletická), neboť „trojlistí“ (vhodněji nazývaní Bilateria, tedy živočichové s dvoustrannou symetrií) se odvětvují uvnitř ní. Nejbazálnější větev živočichů tvoří pravděpodobně žebernatky (Ctenophora), poté se odvětvují houbovci (Porifera) a vločkovci (Placozoa). Všichni ostatní živočichové, tedy žahavci (Cnidaria) a Bilateria, asi tvoří monofyletickýtaxonPlanulozoa. Nejbazálnější skupinou dvoustanně symetrických jsou pravděpodobně Xenacoelomorpha, molekulárními analýzami odhalené seskupení praploštěnců a mlžojedů, hlavními vývojovými liniemi jsou pak prvoústí a druhoústí.
Z článků týkajících se obsahu portálu můžete na tento portál odkázat šablonou {{Portály|Živočichové}} umístěnou na konci článku těsně nad kategoriemi, resp. {{DEFAULTSORT:}}. V případě, že již článek odkazuje na jiný portál, přidejte odkaz abecedně do již vložené šablony {{Portály}}, vizte návod.
Pokud založíte nový článek týkající se živočichů neváhejte ho přidat do nových článků.
.jpg)
.png){kind=small}
