Čáp bílý

druh ptáka rodu Ciconia

Čáp bílý (Ciconia ciconia) je velký druh ptáka z čeledi čápovitých (Ciconiidae).

Jak číst taxoboxČáp bílý
alternativní popis obrázku chybí
Dospělý jedinec čápa bílého
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádčápi (Ciconiiformes)
Čeleďčápovití (Ciconiidae)
Binomické jméno
Ciconia ciconia
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření čápa bílého s vyznačenými hnízdišti (zeleně), zimovišti (modře) a tahovými cestami (červeně)
Rozšíření čápa bílého s vyznačenými hnízdišti (zeleně), zimovišti (modře) a tahovými cestami (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čáp bílý v letu

TaxonomieEditovat

Čápa bílého popsal Carl Linnaeus v roce 1758 pod názvem Ardea ciconia.[2] Do rodu Ciconia druh zařadil francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson v roce 1760.[3][4] Vědecký název pochází z latinského cǐcōnia a podle antických autorů má nejspíš původ ve slovese canere (zpívat, zvučet), odkazujícím na čapí klapání zobákem. Staročeský ekvivalent czap (čáp) se objevuje již v latinských pramenech ze 14. století a vznikl pravděpodobně odvozením od názvu czapľa, označujícího nohatého ptáka.[5]

Rozlišují se 2 poddruhy:

  • čáp bílý evropský (Ciconia ciconia ciconia) – hnízdí v Evropě, severozápadní Africe a Přední Asii, zimuje v Africe
  • čáp bílý středoasijský (Ciconia ciconia asiatica) – hnízdí ve střední Asii, zimuje na jihu kontinentu

Dříve byl mezi poddruhy čápa bílého uváděn také čáp východní (Ciconia boyciana), který je nyní široce uznáván jako samostatný druh.[6]

PopisEditovat

Velký, s dlouhým krkem a dlouhýma nohama. Délka těla je 95–110 cm a rozpětí křídel 180–218 cm, samec je o něco větší než samice. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 2,3–4,4 kg. Ve zbarvení převažuje bílá barva, letky jsou černé, zobák a nohy červené. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladý pták má matněji červený zobák s tmavou špičkou. V letu drží na rozdíl od volavek a pelikánů krk natažený.[6][7]

Typickým zvukovým projevem je klapání zobákem, kterým se ozývá hlavně na hnízdě.

Klapání zobákem
Problémy s přehráváním? Nápověda.

RozšířeníEditovat

Hnízdní areál zahrnuje Evropu, Přední a střední Asii a severozápadní Afriku. Od 70. let 20. století hnízdí malá populace také v Jihoafrické republice.[8]

TahEditovat

Čáp bílý je tažný pták se zimovišti v subsaharské Africe a jižní Asii. V posledních letech přibývá také případů přezimování v Evropě (např. ve Španělsku, Francii, Bulharsku) a na Blízkém východě, což bývá připisováno mírnějším zimám a také větší potravní nabídce.

Jde o denního migranta táhnoucího ve větších hejnech čítajících i několik tisíc ptáků. Většinu vzdálenosti urazí pomocí plachtění, při kterém využívá stoupavých termálních proudů nad pevninou. Ptáci z evropských populací se na podzimní tah vydávají od srpna (mladí ptáci o několik dnů dříve než dospělý pár) a migrují dvěma hlavními tahovými cestami – západní, vedoucí přes Gibraltar do západní Afriky, a východní, která vede přes Turecko do východní, jihovýchodní a jižní Afriky. Hranice mezi těmito tahovými cestami leží mezi Rýnem a Labem (tedy i na území ČR) a obě populace se v této oblasti mísí. Ptáci z ČR se do Afriky vydávají převážně jihovýchodním a méně (především ptáci ze západních a jižních Čech) i jihozápadním směrem přes Německo, Francii a Španělsko. Na zimovištích většinou nesetrvávají dlouho; staří ptáci se na jarní tah vydávají zpravidla během února, někteří (hlavně mladí) ptáci se však občas do Evropy nevracejí vůbec a v Africe setrvávají i následující letní období. Jarní tah je výrazně rychlejší než podzimní a čápi při něm dělají i méně zastávek.

Ptáci zimující v Jihoafrické republice každý rok uletí cestou na zimoviště a zpět více než 20 000 km. Během podzimního tahu přitom denně zdolají vzdálenost kolem 200 km, na jarním tahu okolo 300–400 km.[8][9]


RozmnožováníEditovat

Hnízdí jednotlivě nebo ve volných koloniích v otevřené zemědělské krajině s přístupem k bažinatým říčním břehům, mokřadům a zaplavovaným územím.[7] Na hnízdiště obvykle jako první přilétá koncem března nebo začátkem dubna samec, který obsazuje pokud možno loňské hnízdo a hájí ho před ostatními samci. Po příletu samice se na něm oba ptáci zdraví hlasitým klapáním zobákem.[10]

 
Hnízdo s mláďaty

Hnízdo stavějí oba ptáci na střechách, komínech, sloupech, stromech, speciálních podložkách a jiných vyvýšených místech. Hnízdění na lidských obydlích je doloženo již od středověku, například v díle Fridricha II. Štaufského De arte venandi cum avibus.[11]Stavebním materiálem jsou suché větve, kotlinka je vystlána drny, trávou, srstí zvířat, méně často obsahuje i textilie a jiné odpadky včetně kusů igelitu nebo provázků. Nové hnízdo mívá průměr 80 cm a výšku 15–30 cm, každý rok však bývá trochu přistavováno, takže může časem dosahovat značných rozměrů (výšky přes 3 m a průměru až 2 m).[12] Hnízdí jednou ročně od dubna do srpna. Snůška čítá 2–7 bílých vajec o rozměrech 73 × 53 mm. Inkubace začíná od snesení prvního vejce a trvá přibližně 33 dnů, sedí oba rodiče. Mláďata se líhnou postupně a je tak mezi nimi patrný věkový rozdíl. K utlačování mladších mláďat staršími sourozenci na hnízdě nedochází, slabší mláďata však mohou být občas zabita rodiči. Děje se tak v případě nedostatku potravy, kdy se dospělí ptáci zabitím nejslabších mláďat snaží zajistit větší šanci na přežití zbylých potomků. Ačkoli je ale tento způsob rychlý a efektivní, bývá praktikován jen vzácně.[13] Mláďata se ve stáří 14 dnů začínají držet na nohou a od 25. dne již na hnízdě zpravidla stojí. Hnízdní péče trvá zhruba 8 týdnů a po dalších 10 dnech jsou mláďata již plně samostatná. Po vyhnízdění se rodiny slučují do menších i větších hejn, v kterých později táhnou do zimovišť.[10]

Ke ztrátám na hnízdech dochází nejčastěji z důvodu dlouhodobě nepříznivého počasí, kdy mohou malá mláďata prochladnout nebo zahynout hlady.[14] Pohlavní dospělosti dosahují ve stáří 3 let, poprvé ale hnízdí často o 1–2 roky později. Délka dožití ve volné přírodě je průměrně 8–10 let,[10] rekord je 34 let a 10 měsíců.[15]

PotravaEditovat

 
Čáp bílý v trávě

Čáp bílý je potravní oportunista. Živí se hlavně drobnými savci (hraboši, krtky), hmyzem, žábami a žížalami, méně požírá také plazy, plže, ryby, ptačí vejce i mláďata a mršiny. V Africe často sleduje hejna sarančat. Kořist vyhlíží za pomalé rozvážné chůze, na hlodavce někdy nehybně čeká u nor podobně jako volavky.[6][10]

Ohrožení a ochranaEditovat

Početnost čápa bílého v Evropě od poloviny 19. století výrazně klesala a z některých zemí zcela vymizel; v roce 1895 byl naposledy pozorován v Belgii, v roce 1955 ve Švédsku a roku 1950 ve Švýcarsku. Hlavními příčinami úbytku byly industrializace zemědělství a nepříznivé změny v krajině, zahrnující vysoušení mokřin a přeměny luk na pole. Od 90. let 20. století se začaly stavy na většině území opět zvyšovat a čáp bílý jako hnízdič postupně osídlil řadu oblastí, odkud v minulosti vymizel. Zatímco v letech 1984 byla velikost evropské populace odhadována na 135 000 párů, v roce 2004 to bylo již 233 000 párů.[16] Dřívějších počtů však evropská populace stále nedosahuje, a je proto hodnocena jako zmenšená.[17] Čáp bílý je jedním z druhů, na které se vztahuje Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA). Vedle zmiňovaných změn v krajině je ohrožován hlavně kolizemi s dráty, zasažením elektrickým proudem na sloupech VN, pesticidy používanými při hubení sarančí v Africe a ilegálním lovem na tahu a zimovištích. U 567 čápů bílých okroužkovaných na území ČR v letech 1934–2012 byly nejčastějšími příčinami úhynu náraz na dráty (50 %), zasažení elektrickým proudem (23 %), zástřel (10 %) a jiné antropogenní příčiny (14 %; nejčastěji nárazy a pády do lidských staveb, srážky s dopravními prostředky). Přirozené příčiny představovaly pouze 3 % případů.[18]

Většina evropské populace je soustředěna do východní části Evropy. Z výsledků mezinárodního sčítání z let 2004/05 vyplývá, že nejvíce párů hnízdí v Polsku (52 500), Španělsku (33 217), na Ukrajině (30 000), v Bělorusku (20 000), Litvě (13 000), Lotyšsku (10 700) a Rusku (10 200). Stavy v západní Evropě zůstávají i přes intenzivní ochranná opatření nízké; ve Francii v roce 2004 hnízdilo 973 párů, v Nizozemsku 528 párů, v Dánsku jen 3 páry.[19]

Na území ČR hnízdil čáp bílý až do konce 19. století jen vzácně, a to prakticky pouze na Třeboňsku, Písecku a jižní Moravě. Šířit se začal až na počátku 20. století; při prvním sčítání v roce 1934 bylo na celém území 194 hnízd s mláďaty, roku 1958 byla velikost celkové populace odhadnuta na 459 párů a v roce 1984, kdy začalo pravidelné každoroční sčítání, již na 648 párů. V roce 2001 u nás bylo zaznamenáno 1282 hnízd, z čehož bylo obsazeno celým párem 901 hnízd a alespoň jedno mládě bylo vyvedeno z 634 hnízd.[20] Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je v ČR zvláště chráněn jako ohrožený druh.[10]

Folklór, symbolika, heraldikaEditovat

Čáp bílý se díky životu v těsné blízkosti lidí stal významnou součástí lidové kultury a folklóru. Ve starověkém Egyptě symbolizoval zbožnost a spravedlnost, v Číně nesmrtelnost. V muslimských zemích čápy nepronásledovali, neboť věřili, že se v každém z nich ukrývá duše muslima, který za svůj život nepodnikl pouť do Mekky. Ve středověké Evropě byla jeho užitečnost shledávána především v tom, že loví obojživelníky a plazy, kteří byli považováni za nežádoucí havěť spřízněnou s peklem a černou magií. V řadě zemí byl považován za symbol štěstí, zdraví a Božího požehnání, stejně jako ztělesněním věrnosti v rámci páru a věrnosti hospodářství, na jehož střeše hnízdil.[21] Přesto byl podle údajů z 19. století na tahu běžně ve velkém odstřelován obyvatelstvem, ať již pro zábavu, či pro maso.[22]

Zřejmě nejznámější evropskou pověrou spojenou s čápem je ta, že nosí děti. Původ má v germánské mytologii, kde byl čáp považován za posla bohyně Holdy, na jejíž pokyn lovil duše nenarozených z vody a vkládal je do těla matky. V lidové tradici je dobře znám též jako posel jara, o čemž svědčí i česká pranostika „na svatého Řehoře (12. 3.) čáp letí za moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře“. Čáp bílý je národním ptákem Litvy, Polska a Běloruska a objevuje se ve znaku Haagu a řady jiných evropských měst.[21]

Umělý odchovEditovat

Čáp bílý je chován v mnoha českých zoologických zahradách (např. ZOO Děčín, ZOO Plzeň).

OceněníEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.1. 25. března 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-12]
  2. LINNAEUS, C. Systema Naturae per Regna Tria Naturae, Secundum Classes, Ordines, Genera, Species, cum Characteribus, Differentiis, Synonymis, Locis. Tomus I. Editio decima, reformata. Holmiae: (Laurentii Salvii), 1758. Dostupné online. S. 142. 
  3. BRISSON, M. J. Ornithologie ou, Méthode contenant la division des oiseaux en ordres, sections, genres, espéces & leurs variétés. 1. vyd. Paříž: C. J. B. Bauche, 1760. S. 48. 
  4. BOLES, W. E. A Review of the Australian Fossil Storks of the Genus Ciconia (Aves : Ciconiidae), with the description of a new species. Records of the Australian Museum. Roč. 57, čís. 2, s. 165–178. Dostupné online [cit. 2014-09-01]. ISSN 0067-1975. DOI 10.3853/j.0067-1975.57.2005.1440. 
  5. ŠEDINOVÁ, H. Co o čápovi píší antiční a středověcí autoři. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 3. 
  6. a b c Elliot, A. (1992): Family Ciconiidae (Storks). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.1: Ostrich to Ducks). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-10-8
  7. a b SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  8. a b CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6. 
  9. CEPÁK, J. Poutníci mezi kontinenty. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 18. 
  10. a b c d e FORMÁNEK, J. a kol. Pták roku 1994 ČÁP BÍLÝ. Praha: Česká společnost ornitologická, 1994. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-10.  Archivováno 10. 3. 2016 na Wayback Machine
  11. Rader, Olaf: Fridrich II. Sicilan na císařském trůně. Praha: Argo, 2016, s. 185
  12. MAKOŇ, K.; BENEDA, S. Údržba čapích hnízd a umělé hnízdní podložky. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 12–13. 
  13. ZIELINSKI, P. Brood reduction and parental infanticide — are the White Stork Ciconia ciconia and the Black Stork C. nigra exceptional?. Acta Ornithologica. 2002, roč. 37, čís. 2, s. 113–119. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-15. DOI 10.3161/068.037.0207.  Archivováno 15. 3. 2012 na Wayback Machine
  14. JOVANI, R.; TELLA, J. L. Age-related environmental sensitivity and weather mediated nestling mortality in white storks Ciconia ciconia. Ecography. 2004, roč. 47, čís. 5. Dostupné online. 
  15. European Longevity Records [online]. European Union for Bird Ringing [cit. 2014-09-01]. Dostupné online. 
  16. BERAN, V.; VERMOUZEK, Z.; KLVAŇOVÁ, A. Proč se čápi stali Ptákem roku 2014?. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 4–7. 
  17. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge: BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535. 
  18. VIKTORA, Lukáš. Nástrahy cestování. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 22. 
  19. Preliminary results of the VI. International White Stork Census 2004/05 [online]. NABU [cit. 2014-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  20. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Praha: Aventinum, 2006. 
  21. a b PROCHÁZKA, P. Čapí folklor, pověry a symbolika. Ptačí svět. Únor 2014, roč. 21, čís. 1, s. 2. 
  22. Komárek, S., 2007: Ptáci v Čechách v letech 1360—1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha. Praha, Academia; s. 50 a 160.
  23. Pták roku [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2014-09-01]. Dostupné online. 
  24. Ján Gúgh (SOS), Miroslav Fulín (VSM). Bocian biely sa stáva vtákom roka 2014 [online]. Slovenská ornitologická spoločnosť, 2014-01-21. Dostupné online. (slovensky) 
  25. Der Weißstorch: Vogel der Jahres 1984 und 1994 [online]. Naturschutzbund Deutschland. Dostupné online. (německy) 
  26. Az év madara, korábbi évek madarai [online]. [cit. 2015-03-03]. "Fehér gólya". Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-14. (maďarsky) 
  27. Von der Rauchschwalbe bis zur Großtrappe: Ein Dutzend europäische Länder wählen jeweils eigene "Vögel des Jahres" [online]. Naturschutzbund Deutschland, 2004-05-04. Přečteno z Google cache uložené 5.1.2015 15:15:21 GMT. Dostupné online. (německy) 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat