Listonos nosatý

Masožravý netopýr ze Střední a Jižní Ameriky

Listonos nosatý (Vampyrum spectrum), podle starších synonym mj. upír řasonos, vampýr nosatý a vrápenec upír,[2] je velký masožravý netopýr z čeledi listonosovití (Phyllostomidae) vyskytující se v Mexiku a ve Střední a Jižní Americe. Je jediným zástupcem rodu Vampyrum; jeho nejbližším žijícím příbuzným je listonos dlouhouchý (Chrotopterus auritus). Listonos nosatý je největší novosvětský druh netopýra a jde také o největšího masožravého netopýra na světě: rozpětí jeho křídel činí 0,7 až 1 m. Má robustní lebku a zuby, kořist – hlavně ptáky, může však konzumovat i hlodavce, hmyz a jiné netopýry – usmrcuje mocným kousnutím.

Jak číst taxoboxListonos nosatý
alternativní popis obrázku chybí
Listonos nosatý
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádletouni (Chiroptera)
Čeleďlistonosovití (Phyllostomidae)
Rodlistonos (Vampyrum)
Rafinesque, 1815
Binomické jméno
Vampyrum spectrum
(Linnaeus, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma
  • Vespertilio spectrum
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na rozdíl od většiny jiných netopýrů je monogamní. Kolonie tvoří dospělý samec, samice a jejich mláďata. Samec pro samici a potomky obstarává potravu, kterou jim přináší do úkrytu. Listonos nosatý může pobývat v dutinách stromů, někteří jedinci hřadují i v jeskyních. Kvůli ztrátě biotopů a nízké populační hustotě je na seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) zařazen mezi téměř ohrožené druhy.

Taxonomie a evoluceEditovat

Pozice rodu Vampyrum mezi příbuznými rody v rámci listonosovitých (výsek stromu podle Monteiro & Nogueira 2010,[3] vztahy mezi triby podle Hoffmann & kol. 2008[4])

Macrophyllini

Trachops

Macrophyllum

Vampyrini

Vampyrum

Chrotopterus

Phyllostomini

Lophostoma

Tonatia

Phylloderma

Phyllostomus

Mimon

Listonose nosatého poprvé popsal v roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné. Holotyp získal v Jižní Americe Daniel Rolander, švédský biolog a Linného „apoštol“. Linné netopýra zařadil do rodu Vespertilio, který tehdy klasifikoval mezi primáty.[5] Druhové jméno spectrum pochází z latiny a znamená zjevení nebo přízrak.

Rod Vampyrum popsal až roku 1815 francouzsko-americký polyhistor Constantine Samuel Rafinesque,[6] rodové a druhové jméno v současné kombinaci Vampyrum spectrum se začalo používat až v roce 1942, kdy tak učinil biolog George Gilbert Goodwin.[7] Samotné rodové jméno Vampyrum vychází z novolatinské odvozeniny pro vampýra. Netopýr byl takto pojmenován na základě mylné představy, že se živí krví (ač někteří jiní listonosovití, jako upíři, krev skutečně pijí).[8]

Listonos nosatý představuje monotypický druh, jenž nevytváří poddruhy. Americký zoolog Edward Alphonso Goldman sice roku 1917 pro populace z Mexika a Střední Ameriky navrhl trinomické jméno V. s. nelsoni, tato systematika se nicméně neujala.[9] Genetickou výbavu druhů tvoří 2n = 30 chromozomů.[10]

Podle molekulárních studií mitochondriální DNA a genu kódující protein RAG2 je listonos nosatý nejblíže příbuzný monotypickému rodu Chrotopterus, jehož jediným druhem je listonos dlouhouchý (Chrotopterus auritus).[3] Rody Vampyrum, jenž je taktéž monotypický, a Chroptopterus se podle molekulárních dat oddělily od ostatních listonosovitých přibližně před 20,75 miliony let, přičemž oba rody divergovaly před asi 14,35 miliony let.[11] Poslední společný předek obou rodů byl pravděpodobně hmyzožravý.[12] Listonos nosatý je v rámci listonosovitých zařazen do podčeledi listonosi praví (Phyllostominae), která zahrnuje druhy s různými potravními strategiemi, a to včetně masožravosti, hmyzožravosti a smíšené hmyzožravosti s plodožravostí. Rody Vampyrum a Chroptopterus jsou v rámci listonosů pravých klasifikování v tribu Vampyrini, do něhož spadá i vymřelý listonos rodu Notonycteris.[4]

PopisEditovat

Srovnání lebek listonose nosatého (nahoře) a šakala čabrakového (bez měřítka)

Listonos nosatý je největší druh letouna původem z Nového světa a největší masožravý netopýr na světě.[13] Rozpětí křídel se obvykle pohybuje v rozmezí 0,7–1 m.[9] Délka předloktí činí 101–110 mm,[7] délka celého těla 135–147 mm a hmotnost se pohybuje v rozsahu 134–189 g.[14][15] Křídla listonose nosatého jsou sice v absolutním smyslu velká, ale v porovnání s velikostí těla dosahují spíše krátké délky. Jsou však zároveň široká, čímž vytvářejí velkou plochu. Konce křídel jsou zaoblené a téměř hranaté.[16] Palce jsou dlouhé, v rozmezí 21,4–22,2 mm.[15] Každý z palců je opatřen velkým zahnutým drápem. Srst na hřbetě je červenohnědá, dlouhá a jemná, zatímco srst na břiše je kratší a světlejší. Předloktí je na polovině blíže k tělu osrstěné, ale na polovině blíže k zápěstí a prstům je holé.[9]

Stoličky listonose nosatého jsou vysoké, ale úzké, s rozpoznatelným hřebenem ve tvaru písmene W. První a druhá horní stolička mají podobný tvar a velikost, zatímco třetí je značně redukována a má pouze dva hlavní hrbolky. Dolní stoličky se vyznačují vysokými korunkami, přičemž hrbolky jsou nejlépe vyvinuty na druhé stoličce.[9] Talonidy (drtící plochy) stoliček jsou malé v poměru k trigonidům (střižným plochám).[17] Horní špičáky jsou dobře vyvinuté. Celkový zubní vzorec listonose nosatého činí 2.1.2.3/2.1.3.3 = 34 zubů. Lebka je úzká a protáhlá, s výrazným sagitálním hřebenem, jenž vyčnívá až za velký týlní otvor.[9] Celkově lebka tohoto druhu připomíná zmenšeninu lebky psovitých nebo medvědovitých šelem.[18] Typický znak čeledi listonosovitých, blanitý listovitý výrůstek na čenichu, na délku měří 17 mm. Uši jsou velké a zakulacené, dlouhé 39–42 mm.[9] Druh nemá zřetelný ocas,[19] ale uropatagium je dlouhé a široké.[20] Dolní končetiny jsou dlouhé a chodidla jsou tvořena štíhlými kostmi. Každý prst nese dobře vyvinutý dráp.[9]

Mozek je v porovnání s tělem velký, poměr hmotnosti mozku k hmotnosti těla je 1:67, díky čemuž listonos nosatý převyšuje i hodnoty změřené u koček nebo psů.[21][22] Mozkové hemisféry jsou rozsáhle zvrásněny. Značně vyvinut je čichový bulbus. Mozeček (cerebellum) se vyznačuje nejsložitější stavbou mezi všemi příslušníky podčeledi.[23]

Biologie a ekologieEditovat

PotravaEditovat

 
Kukačka rýhozobá, jedna z primárních složek potravy listonose

Listonos nosatý je striktním masožravcem,[24] konzumuje ptáky, hlodavce a jiné druhy netopýrů. Kromě toho požírá i některé zástupce hmyzu, například brouky.[25] Jiné netopýry loví oportunisticky, přičemž je známý tím, že zabíjí netopýry lapené do ornitologických sítí výzkumníků. Mezi zdokumentované lovené druhy patří například listonos vysokohorský (Sturnira ludovici), glosofága bezocasá (Anoura geoffroyi), vampýr dlouhojazyčný (Glossophaga soricina), listonosové rodu Carollia, upír obecný (Desmodus rotundus) a listonosové rodu Artibeus.[26] Kdysi se předpokládalo, že se občasně přiživuje rovněž ovocem, nicméně pár chovaný v zajetí po dobu 5 let odmítal požírat jakékoli ovoce.[27] Složení jídelníčku listonosů lze pasivně studovat, protože si kořist nosí ke konzumaci zpět do svého úkrytu a její zbytky, jako je ptačí peří, netopýří křídla a ocasy hlodavců, odhazuje. V průběhu jednoho roku bylo z peří zanechaného pod hřadovištěm v Kostarice zjištěno 18 druhů ptáků, přičemž podle výsledků dávali netopýři přednost ptákům o hmotnosti 20 až 150 g, kteří nespadali mezi pěvce.[28] Pozdější studie v Brazílii naopak zjistila, že zpěvní ptáci zde tvořili majoritní část potravy.[25]

Častou kořistí jsou holubovití a kukačkovití: zástupci těchto dvou čeledí představovali více než polovinu kořisti zdokumentované v kostarické studii. Někteří z lovených ptáků, jako jsou kukačky, trogoni a momotovití, vydávají silný pach, což vedlo některé výzkumníky k hypotéze, že listonosové se mohou při vyhledávání kořisti spoléhat na čich. Listonosové zároveň dávají také přednost ptákům hřadujícím ve skupinách, díky čemuž je mohou nejspíše úspěšněji vystopovat. Zvláště častou kořistí je kukačka rýhozobá (Crotophaga sulcirostris), která vydává silný pach a zároveň hřaduje ve skupinách, na základě čehož představovala 24 až 26 z celkem 86 položek kořisti zjištěných ve studii. Mezi dalšími lovenými ptáky byli aratinga oranžovočelý (Eupsittula canicularis), tirika tovi (Brotogeris jugularis), střízlíkovití rodu Campylorhynchus, trupiál žluví (Icterus pustulatus) a tyran vidloocasý (Tyrannus forficatus). Největším zjištěným druhem kořisti byl holub samotářský (Leptotila verreauxi), který se svými 150 g váží téměř stejně jako samotný listonos nosatý. Vzhledem k tomu, že kořist může být i takto velká, k uspokojení kalorických nároků stačí listonosům zkonzumovat jednoho ptáka každé dvě až tři noci.[28]

LovEditovat

 
Montáž listonose požírajícího myš

Listonos nosatý používá k navigaci echolokaci, při níž vytváří krátké ultrazvukové impulzy o relativně nízkých frekvencích; echolokační vlastnosti tohoto druhu jsou vhodné pro manévrování kolem překážek při letu nízko nad zemí.[9] Jeho způsob získávání potravy je přirovnáván k lovu sov; pravděpodobně se vznáší nad zemí díky svým hbitým a obratným křídlům a kořist strhává z větví anebo ze země.[26] Kořist většinou pronásleduje a pak na ni shora přistane, přičemž ji zajistí zaháknutím pomocí ostrých drápů na palcích.[29] Zabíjí mocným kousnutím do lebky.[27] Vzhledem k jeho tělesné velikosti je síla skusu větší než u kterékoli šelmy.[18] Na základě velikosti těla a charakteristik špičáků se předpokládá, že síla kousnutí listonose dosahuje hodnot 80–100 newtonů.[30] Při lovu jej může přitahovat tísňové volání menších netopýrů.[31]

Podle studie morfologie křídel 51 neotropických druhů netopýrů měl listonos nosatý nízké plošné zatížení křídel (poměr tělesné hmotnosti k ploše křídel).[16] Tato vlastnost je pro masožravé netopýry výhodná, protože jim umožňuje zvednout kořist ze země a letět s ní. Díky specifické anatomii křídel dokážou létat ve stísněných prostorech a přenést i těžkou kořist, a to navzdory velikosti samotného netopýra.[32] Například samci takto nosí kořist zpět do svých hřadovišť, aby jí zásobili samice a jejich mláďata.[28]

Rozmnožování a životní cyklusEditovat

Listonos nosatý je jedním z přibližně 18 druhů netopýrů, kteří jsou monogamní (možná vytváří celoživotní svazky[33]). Kromě toho je to jeden ze dvou známých druhů netopýrů, u nichž se samci podílejí na rodičovské péči, zmíněným druhým druhem je megaderma žlutokřídlá (Lavia frons) žijící v Africe.[34] Samci listonosů se díky tomuto způsobu života také vyznačují relativně malými varlaty; protože se jedná o monogamní druh, nedochází zpravidla ke vnitrodruhové konkurenci spermií, takže samci mohou šetřit energii tím, že jich produkují méně.[35]

Druh se rozmnožuje sezónně, samice rodí na konci období sucha nebo na začátku období dešťů,[9] přičemž vrh čítá pouze jediné mládě.[36] Matka je údajně ke svým potomkům velmi pozorná a něžná. Samec se často také připojuje, přičemž pro druh je typické to, že samec při hřadování samici a mláďata zcela ovíjí svými křídly.[27] Přirození predátoři listonosů nosatých nejsou známi, nicméně mláďata mohou být lovena stromovými predátory, jako jsou různé kočkovité šelmy, nosálové nebo velké druhy hadů, či dravými ptáky. V mexickém státě Oaxaca byly nalezeny pozůstatky listonosů ve vývržku místního poddruhu sovy pálené (Tyto alba).[33][37]

Listonosové nosatí hřadují v dutých stromech, a to buď samostatně, nebo v malých koloniích, které zahrnují až pět jedinců.[9] Výzkum pětičlenné kolonie odhalil, že se skládala z dospělého samce a samice, mláděte, které ještě bylo kojeno mateřským mlékem, a mladého samce a samice. Stáří mladého samce bylo odhadnuto na šest měsíců, přičemž je pravděpodobné, že se jednalo o odrostlého potomka dospělého páru, samice byla nejspíše také jejich potomkem.[28] Ačkoli se původně předpokládalo, že listonos nosatý ke hřadování využívá pouze stromy, v roce 2008 bylo poprvé zdokumentováno, že ke hřadování může využívat i jeskyně. Průměrná délka života není známa, nicméně na základě unikátní pigmentace uší bylo odhaleno, že jeden listonos pravděpodobně hřadoval v určité jeskyni od roku 2008 minimálně do roku 2016, což by odpovídalo délce života alespoň 8 let. V zajetí jeden dospělec nejistého počátečního věku přežíval 5,5 roku.[38]

Výskyt a stanovištěEditovat

Listonos nosatý se vyskytuje v jižním Mexiku, ve Střední Americe a v Jižní Americe až po Peru, Bolívii a severozápadní/středozápadní Brazílii (až po jižní nivu Pantanalu).[39][10] Jeho areál výskytu zahrnuje Belize, Bolívii, Brazílii, Ekvádor, Francouzskou Guyanu, Guatemalu, Guyanu, Honduras, Kolumbii, Kostariku, Mexiko, Nikaraguu, Peru, Surinam, Trinidad a Tobago a Venezuelu.[40] Žije v nadmořských výškách od 0 do 1 650 m n. m., v Mexiku se však vyskytuje pouze v nížinách pod 150 m n. m. Je vázán na tropické deštné lesy,[20] v roce 2010 byl poprvé objeven v brazilském Cerradu.[41] Nejvíce záznamů pochází z amazonského lesa (státy Acre, Amazonas, Amapá, Mato Grosso, Pará, Rondônia, Roraima a Tocantins).[39] Příležitostně se s ním lze setkat i na pastvinách a v sadech.[40]

OhroženíEditovat

 
Listonos nosatý, preparovaný exemplář

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) klasifikuje listonose nosatého jako téměř ohrožený druh. Kritéria pro tuto klasifikaci splňuje, protože IUCN předpokládá, že jde o druh závislý na tropických pralesích, v rámci svého areálu výskytu je lokálně vzácný, a je navíc značně náchylný k fragmentaci stanovišť. Celková velikost populace listonose nosatého je obtížně odhadnutelná, protože netopýr žije vesměs skrytým způsobem života. Protože se však jedná o vrcholového predátora mezi netopýry, jeho populační hustota je nízká. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí celkovou populaci jako klesající, s odhadnutým poklesem o 20 % v posledních 15 letech (k roku 2018).[40] Vyjma ztráty stanovišť může být listonos nosatý pronásledován také člověkem. Na ostrově Trinidad jsou netopýři někdy považováni za duchy, a místní obyvatelé na základě podobných pověr proto vyhledávají a likvidují jejich hřadoviště.[42]

Od roku 1999 je listonos nosatý zařazen na seznam ohrožených druhů Bolívie,[43] od roku 2001 je zařazen také na seznam ohrožených druhů Mexika.[40]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Spectral bat na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]
  2. BENDA, Petr. České vernakulární jmenosloví netopýrů. I. Návrh úplného jmenosloví. Vespertilio. 2010, čís. 13–14, s. 291. Dostupné online. ISSN 1213-6123. 
  3. a b MONTEIRO, Leandro R; NOGUEIRA, Marcelo R. Adaptive Radiations, Ecological Specialization, and the Evolutionary Integration of Complex Morphological Structures. Evolution. 2010, s. 724–44. DOI 10.1111/j.1558-5646.2009.00857.x. PMID 19804403. (anglicky) 
  4. a b HOFFMANN, Federico G; HOOFER, Steven R; BAKER, Robert J. Molecular dating of the diversification of Phyllostominae bats based on nuclear and mitochondrial DNA sequences. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2008, s. 653–8. DOI 10.1016/j.ympev.2008.08.002. PMID 18727956. (anglicky) 
  5. LINNÉ, Carl. Systema naturæ per regna tria naturæ, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Holmiæ: Laurentius Salvius, 1758. S. 31. (latinsky) 
  6. RAFINESQUE, Constantine Samuel. Analyse de la nature, ou tableau de l'univers et des corps organisés. Palerme: Aux dépens de l'auteur, 1815. S. 54. (francouzsky) 
  7. a b GARDNER, A. L. Mammals of South America. Volume 1, Marsupials, xenarthrans, shrews, and bats. Chicago: University of Chicago Press, 2008. ISBN 978-0-226-28242-8, ISBN 0-226-28242-2. OCLC 308677375 S. 299–300. (anglicky) 
  8. HUSSON, A. M. The mammals of Suriname. Leiden: Brill, 1978. 729 s. ISBN 90-04-05819-2, ISBN 978-90-04-05819-4. OCLC 5355326 S. 107–108. (anglicky) 
  9. a b c d e f g h i j L., Daniel Navarro; WILSON, Don E. Vampyrum spectrum. Mammalian Species. 1982-11-23, čís. 184, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. DOI 10.2307/3503798. 
  10. a b EISENBERG, John Frederick. Mammals of the Neotropics, Volume 3: Ecuador, Bolivia, Brazil. Chicago: University of Chicago Press, 1989. Dostupné online. ISBN 0-226-19540-6, ISBN 978-0-226-19540-7. OCLC 18442392 S. 153–154. 
  11. BAKER, Robert J.; BININDA-EMONDS, Olaf R. P.; MANTILLA-MELUK, Hugo. Molecular time scale of diversification of feeding strategy and morphology in New World Leaf-Nosed Bats (Phyllostomidae): a phylogenetic perspective. Příprava vydání Gregg F. Gunnell, Nancy B. Simmons. Cambridge: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-1-139-04559-9. DOI 10.1017/cbo9781139045599.012. S. 385–409. 
  12. MONTEIRO, Leandro R; NOGUEIRA, Marcelo R. Evolutionary patterns and processes in the radiation of phyllostomid bats. BMC Evolutionary Biology. 2011-12, roč. 11, čís. 1, s. 137. Dostupné online [cit. 2022-01-07]. ISSN 1471-2148. DOI 10.1186/1471-2148-11-137. PMID 21605452. (anglicky) 
  13. NUWER, Rachel. The World’s Carnivorous Bats Are Emerging From the Dark. Smithsonian Magazine [online]. 2016 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. SIMMONS, Nancy B.; VOSS, Robert S. The mammals of Paracou, French Guiana, a Neotropical lowland rainforest fauna. Part 1, Bats. Bulletin of the AMNH ; no. 237. digitallibrary.amnh.org. 1998. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. (anglicky) 
  15. a b PEREIRA DA SILVA, Alexandra; VIEIRA ROSSI, Rogério. New records of Vampyrum spectrum (Chiroptera, Phyllostomidae) for the Pantanal domain in Brazil, with notes on the species natural history, biometry, and lower incisors arrangement. Chiroptera Neotropical. 2011, roč. 17, čís. 1, s. 836–841. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 2317-6105. (portugalsky) 
  16. a b MARINELLO, M.M.; BERNARD, E. Wing morphology of Neotropical bats: a quantitative and qualitative analysis with implications for habitat use. Canadian Journal of Zoology. 2014-02, roč. 92, čís. 2, s. 141–147. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/cjz-2013-0127. (anglicky) 
  17. FREEMAN, Patricia W. Functional cranial analysis of large animalivorous bats (Microchiroptera). Biological Journal of the Linnean Society. 1984-04, roč. 21, čís. 4, s. 387–408. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. DOI 10.1111/j.1095-8312.1984.tb01601.x. (anglicky) 
  18. a b SANTANA, Sharlene E.; CHEUNG, Elena. Go big or go fish: morphological specializations in carnivorous bats. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2016-05-11, roč. 283, čís. 1830, s. 20160615. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2016.0615. PMID 27170718. (anglicky) 
  19. false vampire bat | mammal | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b CEBALLOS, G. Mammals of Mexico. Baltimore: JHU Press, 2014. 957 s. ISBN 1-4214-0879-1, ISBN 978-1-4214-0879-8. OCLC 900027107 S. 694–696. 
  21. BHATNAGAR, Kunwar P.; SMITH, Timothy D.; RAI, Shesh N. The Chiropteran Brain Database: Volumetric Survey of the Hypophysis in 165 Species: HYPOPHYSIS IN BATS. The Anatomical Record. 2016-04, roč. 299, čís. 4, s. 492–510. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. DOI 10.1002/ar.23321. (anglicky) 
  22. Measuring Brain Size versus Body Size [online]. Serendip Studio [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. 
  23. MCDANIEL, V. R. Brain anatomy. In: Baker, R. J.; Jones Jr., JK; Carter, DC. Biology of bats of the New World family Phyllostomatidae Part I.. [s.l.]: Special Publications of the Museum, Texas Tech University, 1976. S. 147–200. (anglicky)
  24. GIANNINI, Norberto P.; KALKO, Elisabeth K. V. The guild structure of animalivorous leaf-nosed bats of Barro Colorado Island, Panama, revisited. Acta Chiropterologica. 2005-06, roč. 7, čís. 1, s. 131–146. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 1508-1109. DOI 10.3161/1733-5329(2005)7[131:TGSOAL2.0.CO;2]. (anglicky) 
  25. a b BONATO, Vinícius; GOMES FACURE, Kátia; UIEDA, Wilson. Food Habits Of Bats Of Subfamily Vampyrinae in Brazil. Journal of Mammalogy. 2004-08, roč. 85, čís. 4, s. 708–713. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0022-2372. DOI 10.1644/BWG-121. (anglicky) 
  26. a b PETERSON, R. L.; KIRMSE, Peter. Notes on Vampyrum spectrum , the false vampire bat, in Panama. Canadian Journal of Zoology. 1969-01-01, roč. 47, čís. 1, s. 140–142. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0008-4301. DOI 10.1139/z69-025. (anglicky) 
  27. a b c GREENHALL, Arthur M. Notes on the Behavior of the False Vampire Bat. Journal of Mammalogy. 1968-05, roč. 49, čís. 2, s. 337. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. DOI 10.2307/1378008. 
  28. a b c d VEHRENCAMP, S. L.; STILES, F. G.; BRADBURY, J. W. Observations on the Foraging Behavior and Avian Prey of the Neotropical Carnivorous Bat, Vampyrum spectrum. Journal of Mammalogy. 1977-11-29, roč. 58, čís. 4, s. 469–478. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 1545-1542. DOI 10.2307/1379995. (anglicky) 
  29. MORELL, V. Ancient Temple Reveals Secrets of Mexico’s Meat-Eating Bats. www.nationalgeographic.com [online]. National Geographic, 2018-06-21 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. FREEMAN, Patricia W.; LEMEN, Cliff A. Puncture-Resistance of Gloves for Handling Bats. Journal of Wildlife Management. 2009-09, roč. 73, čís. 7, s. 1251–1254. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0022-541X. DOI 10.2193/2008-295. (anglicky) 
  31. REID, Fiona. A field guide to the mammals of Central America & Southeast Mexico. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2009. 346 s. ISBN 978-0-19-534322-9, ISBN 0-19-534322-0. OCLC 237402526 S. 104–105. 
  32. NORBERG, U. M.; RAYNER, J. M. V. Ecological morphology and flight in bats (Mammalia; Chiroptera): wing adaptations, flight performance, foraging strategy and echolocation. Philosophical Transactions of the Royal Society of London. B, Biological Sciences. 1987-09-16, roč. 316, čís. 1179, s. 335–427. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0080-4622. DOI 10.1098/rstb.1987.0030. (anglicky) 
  33. a b HAMMAN, David. Vampyrum spectrum (spectral bat). Animal Diversity Web [online]. 2004 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. CRICHTON, E. G.; KRUTZSCH, P. H. Reproductive biology of bats. San Diego, Calif.: Academic Press 510 s. ISBN 978-0-12-195670-7, ISBN 0-12-195670-9. OCLC 162128896 S. 355–356. 
  35. ADAMS, Danielle M.; NICOLAY, Christopher; WILKINSON, Gerald S. Patterns of sexual dimorphism and mating systems. In: Fleming, T. H.; Davalos, L.; Mello, M. Phyllostomid bats, a unique mammalian radiation. [s.l.]: Chicago University Press Dostupné online. (anglicky)
  36. HAYSSEN, Virginia Douglass. Asdell's patterns of mammalian reproduction : a compendium of species-specific data. Ithaca: Comstock Pub. Associates, 1993. 1023 s. Dostupné online. ISBN 0-8014-1753-8, ISBN 978-0-8014-1753-5. OCLC 27188281 
  37. SANTOS-MORENO, Antonio; ALFARO-ESPINOSA, Ana María. Mammalian prey of barn owl (Tyto alba) in southeastern Oaxaca, Mexico. Acta zoológica mexicana. 2009-04, roč. 25, čís. 1, s. 143–149. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 0065-1737. (anglicky) 
  38. DINETS, Vladimir. Long-term cave roosting in the spectral bat (Vampyrum spectrum). Mammalia. 2017-01-28, roč. 81, čís. 5. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 1864-1547. DOI 10.1515/mammalia-2016-0038. 
  39. a b SILVEIRA, Maurício; MUNIN, Roberto Lobo; TOMÁS, Walfrido Moraes. The distribution of the spectral bat, Vampyrum spectrum, reaches the Southern Pantanal. Biota Neotropica. 2011-03, roč. 11, s. 173–175. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1676-0611. DOI 10.1590/S1676-06032011000100017. (anglicky) 
  40. a b c d Solari, S. 2018. Vampyrum spectrum. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22843A22059426. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22843A22059426.en. Accessed on 08 January 2022.
  41. SOUSA, Ricardo Firmino de; KREUTZ, Carlos; OLIVEIRA, Sérgio Lopes de. Mammalia, Chiroptera, Phyllostomidae, Vampyrum spectrum (Linnaeus, 1758): first record for the Cerrado biome in the state of Mato Grosso, west central Brazil. Check List. 2011-06-01, roč. 7, čís. 4, s. 468. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 1809-127X. DOI 10.15560/7.4.468. 
  42. FRENCH, Barbara. False Vampires and Other Carnivores. Bat Conservation International [online]. [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. VARGAS ESPINOZA, Aideé; AGUIRRE, Luis F.; SWARNER, Matthew. Distribución de Vampyrum spectrum en Bolivia y comentarios sobre su estado de conservación. Ecología en Bolivia. 2004-10, roč. 39, čís. 2, s. 46–51. Dostupné online [cit. 2022-01-08]. ISSN 1605-2528. (španělsky) 

Externí odkazyEditovat