Portál:Geografie/Článek měsíce/Archiv
2011 editovat
listopad editovat
vynecháno
říjen editovat
Kryštof Kolumbus (asi 31. října 1451? – 20. května 1506) byl mořeplavec, kolonizátor a navigátor narozený v Janově v severozápadní Itálii. Ve službách Katolických králů Španělska uskutečnil čtyři plavby přes Atlantský oceán, které v Evropě probudily zájem o nový kontinent, později nazvaný Amerika. Tyto výpravy a Kolumbovy snahy o založení trvalých sídel na Hispaniole zahájily španělskou kolonizaci, která vyústila v soutěž evropských mocností o kolonizaci Jižní i Severní Ameriky.
V době, kdy začínala evropská světovláda i hospodářská soutěž mezi evropskými královstvími, která se snažila zbohatnout zakládáním obchodních cest a kolonií, získal Kolumbův návrh na dosažení Asie obeplutím Země západním směrem podporu u španělského královského dvora, který v něm viděl naději pro obchody s kořením. Během své první cesty v roce 1492 dosáhl Kolumbus místo plánovaného Japonska břehů Bahamských ostrovů a přistál na místě, které pojmenoval San Salvador. Během třech dalších výprav navštívil Velké i Malé Antily, pobřeží Venezuely a Střední Ameriky, které zabral pro Španělské impérium.
Kolumbus nebyl prvním Evropanem, který navštívil Ameriku. Přesto teprve Kolumbovy cesty zahájily trvalé styky s Amerikou a podnítily několik století dlouhé období evropské kolonizace, čímž měly velký vliv na vývoj moderního Západního světa. Sám Kolumbus viděl svůj úspěch hlavně v šíření křesťanství. Kolumbus nevěděl, že objevil pro Evropu nový kontinent, a obyvatele objevených zemí nazval Indios (španělský výraz pro Indy). (více…)
září editovat
Etiopie (amharsky ኢትዮጵያ, Itjopja), plným názvem Etiopská federativní demokratická republika (amharsky የኢትዮጵያ ፈደራላዊ ዲሞክራሲያዊ ሪፐብሊክ, Je Itjopja federešn dimokrasiawi ripublik), je vnitrozemský stát nacházející se v Africkém rohu ve východní Africe. Sousedí na severu s Eritrejí, na východě s Džibutskem a Somálskem, na jihu s Keňou a se Súdánem a Jižním Súdánem na západě. Podle odhadů z roku 2010 žije v Etiopii 82 101 998 lidí. Hlavním městem je Addis Abeba, úředním jazykem federace je amharština.
Etiopský stát patří mezi nejchudší země světa. Zemědělství je silně závislé na podnebí a v poměru k rozvinutým státům málo modernizované. Průmysl je nevyvinutý a služby nepříliš kvalitní. Dosud špatný stav infrastruktury se díky vládním investicím postupně zlepšuje. Výjimku v jinak špatné etiopské dopravě tvoří Ethiopian Airlines, které se řadí mezi tři nejdůležitější letecké společnosti v Africe. Navzdory značné korupci a nedostatečným službám se ekonomika Etiopie rychle rozvíjí; země je však přesto závislá na zahraniční pomoci. Etiopská armáda představuje jednu z nejsilnějších ozbrojených sil v Africe a úzce vojensky spolupracuje se Spojenými státy. V oblasti zahraničních vztahů udržuje Etiopie dobré vztahy zvláště s okolními státy s výjimkou Eritreje a Somálska. Ze zahraničních investorů se zde v poslední době nejvíce prosazuje Indie a Čína. Etiopie má rovněž bohatou kulturu založenou na dlouhé historické tradici i kontaktech s okolním světem a v zemi je množství kulturních i přírodních památek. (více…)
srpen editovat
.JPG)
Boubínský prales je národní přírodní rezervace evidenční číslo 24 nedaleko Včelné pod Boubínem a Horní Vltavice v okrese Prachatice, která byla vyhlášena již v roce 1858. Jedná se tedy o třetí nejstarší českou přírodní rezervaci o rozloze 666,41 ha. Oblast leží v CHKO Šumava a spravuje ji Správa NP a CHKO Šumava. Důvodem ochrany je bukosmrkový porost s klenem, který roste v okolí 1362 metrů vysokého vrchu Boubín, tvořící jednu z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě.
Rezervace byla zřízena na popud lesníka Josefa Johna a během let se postupně rozrůstala z 47 ha na současných 685 ha. V průběhu let byla část pralesa poničena povětrnostními vlivy, narůstajícím turismem, kůrovcovou kalamitou i přemnoženou zvěří. Z toho důvodu byla jádrová část pralesa ohraničena plotem, který zamezuje vstupu turistů a zvěře a tím chrání mladou generaci stromků. Na území rezervace se nachází stromy staré 400 až 500 let, mezi nejznámější zástupce patřil Král smrků, jenž byl povalen sněhovou vichřicí v roce 1970. V průběhu času se mění zastoupení výskytu jednotlivých druhů stromu v rezervaci, k roku 2011 je na ústupu četnost smrku. Na území rezervace se v současnosti (k roku 2011) provádí částečná těžba a jen na některých lokalitách panuje bezzásahový režim. Skrz rezervaci vede naučná stezka a několik turistických tras vedoucích k rozhledně na vrchu Boubín a prostor rezervace patří mezi nejvíce navštěvovaná místa Šumavy.
Východně od rezervace Boubínský prales se nachází přírodní rezervace Milešický prales. Jihozápadně od rezervace se nachází přírodní památka Jilmová skála s výskytem přirozených lesních porostů. (více…)
červenec editovat
Čeng Che (Čínsky: pchin-jin: Zhèng Hé, znaky tradiční: 鄭和, zjednodušené: 郑和; 1371–1435), byl čínský muslimský cestovatel, admirál a diplomat. Na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming se vypracoval mezi nejpřednější eunuchy. V letech 1405 až 1433 vedl z pověření císařů Jung-leho a Süan-teho sedm rozsáhlých diplomaticko–obchodních námořních expedic vypravených ke státům jihovýchodní Asie, Indie, Arabského poloostrova a východní Afriky.
Rozměry Čeng Cheových expedic i význam jim přikládaný císařem Jung-lem byly bezprecedentní. Tyto výpravy, byť formálně a na krátkou dobu několika desetiletí, uvedly mnoho států Malajského poloostrova, Indonésie, Cejlonu a jižní Indie do závislého postavení vůči mingské Číně a přinesly do Číny nové informace o národech sídlících na březích Indického oceánu. Osudy Malajského poloostrova, Sumatry a Jávy výpravy ovlivnily dlouhodobě, protože patřily mezi faktory dávajícími podnět k emigraci Číňanů do těchto regionů a posílení role čínské kultury v nich. V současné Čínské lidové republice je Čeng Che považován za jednu z vynikajících osobností čínské historie, a jeho plavby, obvykle viděné jako ukázka „mírové“ zahraniční politiky Číny, jsou kladeny do kontrastu k dobyvačným expedicím evropských kolonizátorů 16. – 19. století. (více…)
červen editovat
Galilejské jezero nebo také Tiberiadské jezero, Genezaretské jezero či Kineretské moře (hebrejsky: ים כנרת, 
Jam Kineret, Kineretské jezero, či zkráceně Kineret; arabsky: بحيرة طبريا, Buchajret Tabarija) je největší izraelské sladkovodní jezero nacházející se v Severním distriktu u Golanských výšin, v severní části Velké příkopové propadliny. V obvodu má přibližně 53 km a je 21 km dlouhé a 13 km široké. Jeho rozloha je 166 km2 a maximální hloubka 43 m. Leží 212 metrů pod úrovní světového oceánu a je tak nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhým nejníže položeným jezerem (po Mrtvém moři).
V povodí jezera je prováděno extenzivní zemědělství, zejména v Chulském údolí (bavlna, tolice vojtěška) a při březích jezera (banány, datle, bavlna). Galilejské jezero je hlavním zdrojem pitné vody pro Izrael a pokrývá přibližně jednu třetinu jeho spotřeby.
Je historickou rybářskou lokalitou – již více než dva tisíce let je využíváno pro rybářství – a podle křesťanů je pokládáno za místo Ježíšových zázraků. Část jeho vod je odváděna Národním rozvaděčem vody do jižní části země pro potřeby zavlažování a část je na základě izraelsko-jordánské mírové smlouvy odváděna do Jordánska. Na západním břehu jezera se nachází město Tiberiada, které je podle židovské tradice jedním ze čtyř svatých měst judaismu. (více…)
květen editovat
Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s 500 miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let. Lisabonskou smlouvou nahradila Evropská unie Evropské společenství (ES; dříve Evropské hospodářské společenství), čímž získala právní subjektivitu a také vlastnosti ES – především nadstátnost.
Evropská unie jako integrační celek vykazuje zásadní rozdíly oproti mezinárodním organizacím, proto je Evropská unie specifickou organizací (sui generis), jež stojí v jistém smyslu nad členskými státy, které na ni přenesly některé své svrchované pravomoci. Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvalit životního prostředí. (více…)
duben editovat
Městské tepelné ostrovy (též tepelné ostrovy měst nebo tepelné ostrůvky) je městská zástavba, která vykazuje znatelně vyšších teplot než její okolí. Teplotní rozdíly jsou větší v noci než ve dne a v zimě než v létě a jsou nejvýraznější při slabém větru či bezvětří. Hlavní příčinou tepelných ostrůvků je překrytí původní plochy vegetace pozemními komunikacemi a budovami. Asfalt a beton, které jsou použity, nemají schopnost přijímané sluneční záření upotřebit a přeměnit na chemickou či jinou energii, jak tomu probíhá u vyšších rostlin; mají též větší tendenci dopadající světelné a tepelné záření absorbovat. V případě térových a asfaltových silnic absorpci prohlubuje tmavá barva těchto komunikací. Druhotným přispěvatelem je vyplýtvaná tepelná energie dodávaná do jednotlivých domů a bytů. Spolu s tím, jak roste přeměna původní krajiny, roste i teplota v centrech tepelných ostrovů. (více…)
březen editovat
Miami je největší město v jihovýchodní části Floridy a druhé největší v celém státě. Jeho metropolitní oblast se rozkládá bažinami národního parku Everglades na východě a Atlantským oceánem na západě. Počet obyvatel samotného města je 433 136. Metropolitní oblast má přes 5,2 milionů obyvatel, což ji řadí mezi největší ve Spojených státech. Většinu populace tvoří běloši a Afroameričané. Rozloha města samotného je 143,15 km2, z toho však přes 50 km2 zabírá vodní plocha.
Město je centrem celosvětového významu z pohledu ekonomiky, dopravy, kultury, vzdělání, médií, umění, zábavy a mezinárodního trhu. V Miami se nachází významný přístav a letiště, díky kterým se mu také říká Brána do Ameriky. V centru města je největší koncentrace mezinárodních bank v celých Spojených státech. K masivnímu růstu počtu obyvatel došlo především v posledních 50 letech díky emigrantům z Latinské Ameriky, kteří dnes tvoří 65 % obyvatel města a zasloužili se i o to, že zde mezi jazyky převládá španělština.
Prvními obyvateli oblasti dnešního Miami byly původní Američané již před 10 000 lety, při příchodu prvních Evropanů zde žil kmen Tequestů. Prvním stálým osadníkem zde byl na počátku 19. století Pedro Fornells z Menorky. Za zakladatelku Miami je považována Julia Tuttle, která zde vytvořila rozsáhlé plantáže a zasloužila se o rozvoj železniční dopravy v oblasti. Během 20. století došlo k obrovskému růstu populace města a celé aglomerace. Na konci století se Miami dostalo do finanční krize, což napravila až nová správa zvolená roku 2001. (více…)
únor editovat
Doprava v Izraeli je na vysoce rozvinuté úrovni a v závislosti na vzrůstající dopravě, potřebách populačního růstu, politických, vojenských a turistických faktorech je neustále vylepšována. Prvenství ve využívanosti drží silniční doprava, a to jak autobusová, tak osobní. Ve srovnání s využívaností dopravy v evropských zemích je role železniční dopravy v Izraeli méně významná, přesto však její role stále roste. V provozu je jediné metro v Haifě (Karmelit), které bylo prvním metrem na Blízkém východě; v plánu je však zbudování metra v Tel Avivu. V Izraeli existuje přes padesát letišť a je zde běžná jak vnitrostátní tak mezinárodní letecká doprava. Naproti tomu vodní doprava se specializuje pouze na námořní nákladní dopravu, osobní říční doprava v zemi neexistuje vůbec. Specifickým prvkem dopravy v Izraeli je její omezení o šabatu. V izraelské vládě zodpovídá za rezort dopravy ministr dopravy. (více…)
leden editovat
Etna (Aítnē v řečtině, v latině Aetna, také známá jako Muncibeḍḍu (krásná hora) v sicilštině a Mongibello v italštině (z latinského mons a arabského gibel, oboje znamená hora) je nejvyšší činná sopka a druhá nejmohutnější sopka v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania. Její výška k roku 2009 dosahuje 3329 metrů nad mořem, ale ještě do erupce v roce 1981 měřila o 21 metrů více, a to 3350 metrů. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu došlo k poklesu sopky. Jedná se o nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Etna se rozkládá na 1190 km² s obvodem báze okolo 140 km. Samotná základna sopky je eliptického tvaru o rozměrech 38×47 km. Jedná se tak o největší aktivní sopku v Itálii, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší sopka Vesuv. Pouze Pico de Teide na ostrově Tenerife předčí Etnu v Evropě, i když z geografického a nikoliv politického členění je Tenerife již ostrov v Africe.
Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na světě, která je v podstatě neustále aktivní a u které existuje nejdelší doložený záznam erupcí. Projevuje se celou škálou typů sopečných erupcí od strombolského po pliniovský, jedná se o stratovulkán. Úrodná sopečná půda podporuje extenzivní zemědělství na jejích svazích, pěstování vinné révy a provozování ovocných sadů, které jsou rozmístěny v nižších oblastech svahů sopky a na jižní straně v rovině Catania. Etna se nachází v hustě obydlené oblasti, což zvyšuje její potenciální nebezpečí, jelikož v případě silné erupce by mohla způsobit značné materiální škody a oběti na životech. Z toho důvodu byla organizací OSN prohlášená společně s dalšími 15 sopkami za sopku desetiletí, což přináší větší pozornost vědecké obce a umožní podrobný průzkum její sopečné historie. (více…)
2010 editovat
prosinec editovat
Volary ( Volary, německy Wallern) jsou město nacházející se na jihu Čech, v jihozápadní části Jihočeského kraje 16 km jihozápadně od nejbližšího města s rozšířenou působností Prachatic. Volary též leží na území CHKO Šumava a na hranici NP Šumava. Městská zástavba je situována do kotliny Teplé Vltavy severně od řeky, okolo Volarského potoka. Jméno města je německého původu a je patrně odvozeno od lesů, které město obklopují.
Volary mají k roku 2010 4094 obyvatel. Založení města souvisí s kolonizací Šumavy ve 13. a 14. století. Rozvoj města byl také po staletí ovlivňován a podporován přítomností prachatické větve Zlaté stezky. První písemná zmínka o Volarech pak pochází z roku 1359. Tehdy byl mezi členy městské rady v Prachaticích uveden jistý Ondřej z Volar. Postupně se Volary právě díky rozvoji Zlaté stezky rozrůstaly. V roce 1871 byly povýšeny na město. Volary byly značně ovlivněny událostmi druhé světové války. V květnu 1945 městem prošel Pochod smrti z koncentračního tábora Helmbrechts. Na základě Benešových dekretů poté došlo v roce 1946 k vysídlení Němců. Po válce nastal opět rozvoj a dnes jsou Volary významným komunikačním uzlem Šumavy a střediskem turistického ruchu a to právě proto, že jsou největším horským městem Šumavy.
Rozloha Volar činí celkem 107,63 km2 a město je členěno na 3 místní části, z nichž jedna tvoří městskou zástavbu a zbylé 2 jsou v blízkém okolí. Část historického centra byla roku 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. Chráněny jsou především roubené domy vystavěné v alpském stylu. (více…)
listopad editovat
Vrtbovská zahrada je barokní terasovitá zahrada italského typu v Praze na Malé Straně. Vstup do ní je přes Vrtbovský palác z Karmelitánské ulice. Zahrada se táhne z nádvoří paláce směrem na západ a zařezává se do svahu Petřína. Zleva v pohledu z Karmelitánské přiléhá k pozemkům karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné, zprava pak k Vratislavskému paláci a Vratislavské zahradě. V cípu se dotýká Schönbornské zahrady.
Zahrada nese své jméno po svém zakladateli, majiteli zdejšího paláce a vinic Janu Josefu z Vrtby (hrad u Horní Bělé v okresu Plzeň-sever), který ji nechal vystavět na počátku 18. století podle návrhu českého barokního architekta Františka Maxmiliana Kaňky. Sochy jsou dílem Matyáše Bernarda Brauna, fresky Venuše pochází od Václva Vavřince Rainera. Vrtbovská zahrada je označována za jednu z nejkrásnějších v Praze. (více…)
říjen editovat
Wellington [ˈwɛlɪŋtən]IPA (maorsky: Te Whanganui-á-Tara) je hlavní město a významný přístav Nového Zélandu. Nachází se na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Jde o nejjižněji položené hlavní město světa. Žije v něm okolo 180 000 obyvatel, společně s okolními městy Lower Hutt, Upper Hutt a Porirua tvoří třetí největší aglomeraci Nového Zélandu s celkovým počtem kolem 386 000 obyvatel. Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840, status hlavního města převzalo po Aucklandu o 25 let později. Ve Wellingtonu sídlí nejvyšší státní instituce Nového Zélandu jako parlament, vláda a nejvyšší soud.
Město je ze tří stran obklopeno mořem, takže jeho přístav hraje důležitou ekonomickou roli. Vzhledem k vysoké tektonické aktivitě v oblasti Nového Zélandu byl Wellington ve své historii několikrát zasažen silnými zemětřeseními. V roce 1855 vyvolalo zemětřesení desetimetrovou tsunami, která srovnala wellingtonský přístav se zemí. Podnebí v oblasti je poměrně vyrovnané se značným úhrnem srážek, který je nejvyšší v zimních měsících. V horách západně od města se budují větrné elektrárny.
Obyvatelstvo Wellingtonu tvoří z největší části Evropané, vysoce jsou zastoupeni Asiaté. Počet původních novozélandských obyvatel, Maorů, je oproti jejich průměrnému zastoupení na Novém Zélandu výrazně menší. Populace Wellingtonu je v porovnání s obyvatelstvem celého Nového Zélandu poměrně mladá, ekonomicky aktivní obyvatelstvo tvoří téměř tři čtvrtiny populace města. Vysoká je i úroveň vzdělanosti a roční příjmy wellingtonských domácností.
Dopravní obslužnost Wellingtonu zajišťují dvě státní dálnice, přístav a mezinárodní letiště, které ročně přepraví více než 5 milionů cestujících. Celý region má velmi bohatou síť veřejné hromadné dopravy. Tu zajišťují zejména autobusové spoje, dále vlaky, trajekty, několik trolejbusových linek a turisticky atraktivní lanová dráha s více než stoletou historií. Služeb hromadné dopravy využívá každoročně přes 35 milionů pasažérů. (více…)
červenec editovat
Fulbové (sami sebe nazývají Fulbhe, sg. Pullo; další názvy jsou Fula nebo Peulh) je původně nomádské pastevecké etnikum rozšířené především v oblasti afrického Sahelu, tj. v severní části západní, střední a východní Afriky od Senegalu po Súdán a Etiopii. Důležité zastoupení mají v Burkině Faso, Kamerunu, Gambii, Guineji, Guineji-Bissau, Čadu, Mali, Mauritánii, Nigeru, Nigérii, Senegalu, Sierra Leone a Súdánu. Jejich počet vinou značné územní roztříštěnosti a promíchanosti s jinými etniky není úplně jasný, různé zdroje uvádějí různé údaje, ale pravděpodobně jich je okolo 24 milionů. Největší zastoupení mají Fulbové v Nigérii, kde jich žije asi 13 milionů.
I když jsou některými autory považováni za největší pastevecké etnikum světa, v současnosti většina z nich žije v městských centrech nebo usedle na venkově jako zemědělci. Jako skupina lidí Fulbové v současnosti zahrnují mnoho jiných etnických skupin, které byly podrobeny a staly se součástí Fulbů skrze jejich šíření islámu. (více…)
srpen editovat
Severní Karolína (anglicky North Carolina s výslovností [ˌnɔrθ kærəˈlaɪnə]IPA) je 12. státem Unie na jihovýchodě USA na pobřeží Atlantského oceánu, k níž se připojila 21. listopadu 1789. Hlavním městem je Raleigh, největším městem pak Charlotte. Na jihu hraničí s Jižní Karolínou a Georgií, na západě s Tennessee a na severu s Virginií. Stát leží díky své poloze ve třech klimatických pásmech. V mírném regionu východního pobřeží, další chladnější klimatické pásmo tvoří plošina Piedmont a třetím jsou horské oblasti Apalačského pohoří. Flóra a fauna je rozmanitá a sahá od bažinatého pobřeží s výskytem aligátorů až po borové lesy na západě, ve kterých se vyskytují medvědi a jelenci běloocasí.
Počet obyvatel Severní Karolíny má vzrůstající tendenci a je desátým nejlidnatějším státem USA. V červenci 2009 měla 9 380 884 obyvatel. Odhaduje se, že asi pětina obyvatel státu je afroamerického původu, dále zde žije osm kmenů původních obyvatel Ameriky. Severní Karolína je součástí biblického pásu (anglicky Bible Belts), obyvatelstvo je převážně protestantského vyznání. Obyvatelé Severní Karolíny byli do 1. poloviny 20. století převážně voliči demokratů, v druhé polovině 20. století se politická orientace posunula ve prospěch konzervativních republikánů. V prezidentských volbách v roce 2008 znovu zvítězil demokratický kandidát. (více…)
září editovat
Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj (hodiny:latinsky) jsou středověké astronomické hodiny, souhrnně nazývané orloj, umístěné na jižní straně Staroměstské radnice v Praze, pocházející z roku 1410.
Orloji, ve středu, dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozenému od astrolábu, je možno odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky je možno odečíst aktuální měsíc, den a náboženské svátky. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny.
Původně na tomto místě byly od roku 1402 pouze hodiny a až kolem roku 1410 zde byl hodinářem Mikulášem z Kadaně pravděpodobně podle návrhu astronoma Jana Ondřejova (Jan Ondřejův zvaný Šindel, lat. Iohannes Andreae dictus Sindel) sestrojen orloj. Později, v roce 1490 byla provedena přestavba hodinářem, mistrem Hanušem a doplněna architektonická výzdoba. V druhé polovině 16. století upravil a zdokonalil Staroměstský orloj Jan Táborský z Klokotské Hory. Další opravy byly provedeny v průběhu 19. století. V roce 1866 byla osazena kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu, měsíce a se znakem Starého Města pražského. Ke konci druhé světové války během Pražského povstání byl orloj značně poničen a jeho obnovení si vyžádalo celkovou rekonstrukci.
Staroměstský orloj je jedním z nejznámějších objektů Prahy a je součástí historického centra, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO v ČR. (více…)