Národní rozvaděč vody

Národní rozvaděč vody[1] (hebrejsky: המוביל הארצי, ha-Movil ha-Arci) je největší vodní dílo v Izraeli.[2] Jeho hlavním úkolem je přivádět vodu z Galilejského jezera na severu země do hustě obydlených center a aridního jihu a umožnit efektivní využívání vody a regulaci vody v zemi.

Obec Ajlabun a Národní rozvaděč vody poblíž vstupu do údolí Bejt Netofa
Národní rozvaděč vody na průchodu údolím Bejt Netofa

ParametryEditovat

Každou hodinu může rozvaděčem protéct až 72 tisíc m3 vody, což je 1,7 milionu m3 vody denně.[3] Většina vodních děl je v Izraeli kombinována s národním rozvaděčem vody, jehož celková délka je asi 130 kilometrů.[4] Rozvaděč je tvořen soustavou obřích potrubí, otevřených kanálů, tunelů, nádrží a rozsáhlých čerpacích stanic. Jeho vybudování bylo velkou technickou výzvou, neboť vede značně různorodým terénem o různých nadmořských výškách.

TrasaEditovat

Od přečerpávací stanice u Galilejského jezera vede rozvaděč potrubím kopcovitou krajinou Dolní Galileji. Poblíž města Ajlabun se kříží s vodním tokem Nachal Calmon, jejichž vody se ale nemísí. V místech křížení byla zbudována umělá vodní nádrž Ma'agar Calmon. Za ní pak stojí čerpací stanice, která z nádrže pod tlakem čerpá vodu do potrubí o průměru 2,8 metrů. Po asi jednom kilometru se pak potrubí mění v otevřené koryto, které klesá do údolí Bejt Netofa. Jde o nejvyšší bod Národního rozvaděče vody.[5] Rozvaděč poté prochází ve východozápadním směru podél celého údolí Bejt Netofa, jímž probíhá v otevřeném korytu. Na jihozápadním konci údolí ústí do soustavy dvou umělých nádrží Ma'agar Bejt Netofa (neboli Ma'agar Eškol), z nichž opět vstupuje do potrubí.[6]

Historie a budoucnostEditovat

Prvotní plány byly vytvořeny ještě před založením Izraele, avšak detailní plánování započalo až po roce 1948, kdy Izrael vznikl. Výstavba projektu, původně známá jako Jordánský projekt, začala v roce 1953, během plánovací fáze, dlouho před tím, než byl v roce 1956 dokončen podrobný konečný plán. Projekt byl navržen podnikem Tahal a vybudován státním podnikem Mekorot. Byl zahájen během funkčního období premiéra Davida Ben Guriona a dokončen za premiéra Leviho Eškola. Celková cena projektu dosáhla 420 milionů izraelských lir (v cenách roku 1964).[2]

Národní rozvaděč vody byl slavnostně otevřen v roce 1964, s tím, že 80 % přepravené vody bylo určeno pro zemědělství a 20 % na pitnou vodu. Postupem času se však poměr vody pro zemědělství a pro pitné potřeby změnil a počátkem 90. let dodával polovinu pitné vody v Izraeli. Podle prognóz bude v roce 2010 vodní rozvaděč zajišťovat 80 % pitné vody. Důvody pro zvyšování poptávky po pitné vodě jsou dvojí. Izrael jednak zažívá populační růst, a to především v centrální části země, což zvyšuje nároky na vodu.[2] Kromě toho dochází s růstem životní úrovně i ke zvýšení poptávaného množství vody. V rámci izraelsko-jordánské mírové smlouvy z roku 1994 se navíc Izrael zavázal, že bude každoročně Jordánsku odvádět 50 milionů m3 vody.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku National Water Carrier of Israel na anglické Wikipedii.

  1. POJAR, Miloš. Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-435-7. S. 59. 
  2. a b c KANTOR, Shmuel. The National Water Carrier [online]. Haifská univerzita [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. WALDOKS, Ehud Zion. Inside the National Water Carrier [online]. The Jerusalem Post, 2008-02-18 [cit. 2008-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-22. 
  4. National Water Carrier [online]. Židovská agentura [cit. 2008-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-13. (anglicky) 
  5. מאגר צלמון [online]. bet-alon.co.il [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-14. (hebrejsky) 
  6. מאגר בית נטופה [online]. bet-alon.co.il [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-14. (hebrejsky) 
  7. Developments related to the Middle East Peace Process [online]. Organizace spojených národů [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat