Pochod smrti

pochod vězňů či zajatců

Pochod smrti je nucený pochod, jehož důsledkem je smrt významné části zúčastněných.

Volary, 11. května 1945. Němečtí civilisté procházejí kolem těl třiceti židovských žen, které zemřely v důsledku nuceného pochodu

Používá se pro případy pochodů zajatců a vězňů v době druhé světové války. Na tichomořském válčišti se jednalo zejména o Bataanský pochod smrti v roce 1942 a Sandakanské pochody smrti v roce 1945. V Evropě byli v letech 19445 vězni z koncentračních táborů blízko fronty nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít mnohakilometrové pochody bez dostatečné výživy, oblečení a odpočinku. Ač zpravidla primárně plnily úlohu evakuace před postupujícími spojeneckými vojsky, předpokládá se, že smrt co nejvíce vězňů mohla být jedním z očekávaných důsledků.

Stejný osud čekal mnohé válečné zajatce Rudé armády nebo některé skupiny sudetských Němců během divokého odsunu, zdokumentovaný je například brněnský pochod smrti německého obyvatelstva, při kterém a v jehož důsledku zahynulo 1691 osob.[1] V dnešní době je na památku tohoto zločinu zřízen památník s pohřebištěm v Pohořelicích.

Pochody a transporty smrti za druhé světové války v Asii a TichomoříEditovat

Mezi nejznámější pochody patří Bataanský pochod smrti na Filipínách, ve kterém zahynulo i několik českých dobrovolníků.

Pochody a transporty smrti za druhé světové války v EvropěEditovat

Pochod smrti, při němž zemřel vyčerpáním či v důsledku nemocí určitý počet jeho účastníků, nebyl v konfliktních situacích neznámým pojmem. K zločinné zrůdnosti a nelidské „dokonalosti“ dovedli tento pojem němečtí nacisté, kteří používali pochody smrti zejména v letech 19441945 jako způsob likvidace zajatců a vězňů. Lidé byli většinou podvyživení, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti, vystaveni jakýmkoliv nepříznivým povětrnostním vlivům. Během pochodu dostávali buď pouze minimum, nebo žádné jídlo a pití. Kdo již dále nemohl pochodovat, byl na místě zastřelen (zpravidla ranou do týlu) a ponechán v příkopu u cesty. Mrtvoly byly až později zahrabány do anonymních masových hrobů. Nebezpečí trestů či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm lidem, kteří se snažili vězňům v transportu podat jídlo a pití. Podobně tomu bylo i u transportů v přeplněných dobytčích železničních vagónech, kde byli vězňové zavřeni i několik dnů, aniž by mohli získat potraviny, provést osobní hygienu či důstojně vykonat potřebu. Z páchnoucích vagónů pak byly vynášeny ostatky lidí - v létě rozkládající se a v zimě zmrzlé mrtvoly. Specifickou formou transportů smrti bylo nakládání vězňů na lodě a jejich potápění v moři.[zdroj?] Počátkem roku 1945 docházelo k pochodům i transportům smrti i přes české území, kde se z tohoto období nachází množství masových hrobů, např. Nýrsko, Kaplice, Bohosudov, Blatno u Jesenice, Březno u Chomutova, Žihle u Plzně, Stod, Tachov, České Velenice, Volary a další.

Některé známé pochody smrtiEditovat

 
Pomník obětem pochodu smrti z Osvětimi do Wodzisławi.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/275084-brnensky-pochod-smrti-dnes-bez-kufru-a-bajonetu-v-zadech/
  2. a b holocaust.cz. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-07. 
  3. a b Pochod k životu

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat