Janáčkovo nábřeží

ulice v Praze

Janáčkovo nábřeží, které se nachází na Smíchově a částečně na Malé Straně, přitom na území Prahy 5, vede podél levého břehu Vltavy od Palackého mostu kolem Jiráskova mostu k mostu Legií. Nazváno je podle světoznámého českého hudebního skladatele Leoše Janáčka (1854–1928). Podél nábřeží je zdymadlo Smíchov a Dětský ostrov.

Janáčkovo nábřeží
Pohled na část Janáčkova nábřeží z Jiráskova mostu.
Pohled na část Janáčkova nábřeží z Jiráskova mostu.
Umístění
StátČeskoČesko Česko
MěstoPraha
Městská částPraha 5
ČtvrťSmíchov, Malá Strana
Poloha
Začíná naPalackého most
Končí namost Legií
Historie
Datum vzniku1875 - 1910
Starší názvyFerdinandovo nábřeží, Nábřežní ulice, nábřeží Legií, Pekařovo nábřeží
Další údaje
Délkaasi 970 m
PSČ150 00
Kód ulice449393
Map
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie a názvy editovat

Severní část se od 80. let 19. století nazývala "Ferdinandovo nábřeží" podle císaře Ferdinanda V. Habsburského, zvaného „Dobrotivý“, který v roce 1838 povýšil Smíchov na předměstí. Druhá jižní část se dříve jmenovala "Nábřežní ulice". Od roku 1919 do roku 1940 neslo název "nábřeží Legií", v letech 1940–1945 "Pekařovo nábřeží", po válce se vrátilo k názvu "nábřeží Legií" a roku 1961 získalo současný název "Janáčkovo nábřeží".[1]

Vlastní výstavba smíchovského nábřeží, která vtiskla oblasti nejen v okolí Vltavy současnou podobu, byla plánována již od šedesátých let 19. stol. Obě části dostaly ochrannou nábřežní zeď, severní část v roce 1874, jižní část se stavěla od roku 1903.[2] Kromě povodňové ochrany byla dalším důvodem vzniku nové zástavby také spekulace s pozemky po zániku pražského opevnění v 70. letech 19. století.

 
Část Janáčkova nábřeží v roce 1900, kdy se nazývalo Ferdinandovo nábřeží od čp. 479 směrem k mostu Legií
 
Olejomalba malíře a fotografa Tomáše B. Žížaly z roku 1889 - "Smíchov v industriální éře". Tehdejší, ještě nedokončené Ferdinandovo nábřeží vystupuje v popředí.
 
Severní část Janáčkova nábřeží pohledem z Tančícího domu

Impuls vydala „Banka pro stavby a nemovitosti v okolí pražském“, která zde zakoupila část soukromých i městských pozemků pod hradbami. Ty pak rozparcelovala a vymohla si od tehdejšího Ministerstva vojenství, které si nadále udrželo zmiňovanou výsadu povolovat, souhlas ke stavbě nábřežní zdi. Ta nakonec byla postavena v roce 1874 a krátce poté započala výstavba nových domů. První fáze novodobé domovní výstavby probíhala mezi Újezdem a tehdejší Jakubskou dnes ulicí Pavla Švandy ze Semčic, a to od roku 1875 do roku 1894. Celkem se jednalo o 18 nových domů. Druhá etapa pokračovala po výstavbě jižní nábřežní zdi od ulice Pavla Švandy ze Semčic směrem k Palackému mostu, a to od roku 1903 do roku 1910 a zahrnovala 15 domů. Zároveň došlo k rozdělení na dolní neobydlenou část, která nese původní název „Nábřežní ulice“, a vyvýšenou horní obytnou část, jakožto pokračování ulice „Janáčkovo nábřeží“. Celkem tak bylo na celém tehdejším Ferdinandově nábřeží na přelomu 19. a 20. století postaveno 33 architektonicky zajímavých bytových domů, rozdělených příčnými ulicemi do 9 bloků. Krátce před dokončením první etapy popisuje ve své monografii Josef Böhm lokalitu takto: „Nábřeží císaře Ferdinanda, pojmenované tak na věčnou památku císaře a krále Ferdinanda Dobrotivého, velkého dobrodince Smíchova, vede hned od řetězového mostu pražského při samé Vltavě tímtéž směrem co pevnější dvě ulic až ku příční ulici Jakubské. Jeho, již až k ostrovní ulici dostavěná řada vesměs třípatrových velkolepých domů s nádhernými průčelími slouží Smíchovu k nemalé okrase a chloubě. Podél domů jsou vyvýšené chodníky buď z mosaiku, buď z cementu a asfaltu, kdežto podél nábřežní zdi vede pískový chodník oddělený agátovým stromořadím od střední, r. 1881 makadamované (ve více vrstvách štětované a štěrkované) části pro jízdu. Jsouc proti povodni v téže výšce jako řetězový most založeno, poskytuje nábřeží rozkošný pohled na protější ostrovy střelecký, žofínský a židovský s jich vysokým a košatým stromovím, na nádherné divadlo národní. Netřeba pochybovati, že pro tuto příjemnou polohu svou dojde i v části mezi Ostrovní a Jakubskou ulicí brzkého dostavení.“ [3]

 
Janáčkovo nábřeží - severní Malostranská část pohledem od mostu Legií
 
Střední část Janáčkova nábřeží s Jiráskovým mostem pohledem z Tančícího domu

V malostranské části Prahy 5 nedaleko mostu Legií jsou všechny domy postaveny v historizujícím stylu novorenesance a mají řadu společných znaků, ačkoliv každý dům stavěl jiný architekt. Další skupinu je možné najít v okolí Jiráskova mostu. Ty jsou vystavěny v pozdně secesním stylu[4] a podílel se na nich například architekt Josef Schulz. Z tohoto důvodu se celá tato lokalita, jako jediná z celého Smíchova, v roce 1971 stala společně s historickým centrem Prahy součástí Pražské památkové rezervace.

Postupně zanikaly dřívější průmyslové podniky a zbytky zahrad, došlo k propojení obou částí do jednoho celku. Po dokončení výstavby Jiráskova mostu v roce 1933, získala celá oblast podobu, která se víceméně uchovala až do současnosti. Původní plány navrhovaly vyústění Jiráskova mostu ze severní strany Malostranské věže blíže k Újezdu, v místech protější Myslíkovy ulice a jižní strany Dětského ostrova. Na smíchovské straně jsou dodnes vidět mostní opěry, které nikdy nebyly použity. Samotné stavbě mostu na stávajícím místě smíchovské strany bránil v té době již od zbylé zahrady odříznutý barokní Dienzenhoferův pavilon[5] v Diezenhoferových sadech. Nejdříve se rozhodlo o tom, že se posune o 110 m proti proudu řeky, ale nakonec došlo k jeho úplného zbourání, protože se nenašla žádná pojišťovna, která by v případě neúspěšnosti přesunu uhradila vzniklé škody.

 
Janáčkovo nábřeží v noci

V roce 1946 schválil Ústřední národní výbor hl. m. Prahy[6] úpravu katastrálních hranic a přiřazení části území Smíchova od ulice Petřínská až po Vítěznou nově na území Malé Strany, přestože se stále jedná o území MČ Prahy 5. Současně došlo ke změně celkem sedmi čísel popisných u domů, které se na Malé Straně nově ocitly. V tomto prostoru se původně nacházely hradby opevnění Prahy a nově vzniklý prostor se později po rozšíření Prahy v průběhu let „přeléval“ mezi Malou Stranou a Smíchovem i jednotlivými městskými částmi.

Budovy, firmy a instituce editovat

S nábřežím je spojeno také několik vzdělávacích a volnočasových institucí. V roce 1950 byl sedmipokojový byt zemřelé mecenášky a sběratelky Hermíny Srbové (čp. 479), částečně propojený se sousedním domem v Malátově ulici, předělán na Mateřskou školku, která sloužila celých padesát let, až do roku 2000.

 
Jižní část Janáčkova nábřeží včetně základny Veslařského klubu pohledem z Tančícího domu

Výhody lokality využívalo také několik sportovních oddílů. Území sousedního Dětského ostrova na přelomu 19. a 20. století používal jako cvičiště „Český klub velocipedistů“, nejstarší cyklistický klub na území Rakousko-Uherska a zároveň první sportovní klub v Čechách. Založili ho bratři Kohoutové, jejich otec byl totiž továrník a bicykl tenkrát okopíroval od anglikánského faráře, který k rodině Kohoutů přijel na návštěvu. V roce 1930 se do dnešního sídla u tenkrát ještě nedostavěného Jiráskova mostu z Podolí přestěhoval Veslařský oddíl Slavia Praha[7]. Po dostavbě mostu se loděnice usídlila v břehovém pilíři Jiráskova mostu. Po zbourání původního „domečku“ získal novou moderní budovu postavenou na jeho místě v roce 1999.

Na Janáčkově nábřeží čp. 1211/11 se od sedmdesátých let do roku 1996 scházela „Celopražská organizace neslyšících“. Po roce 1989 se přejmenovala na Pražský spolek neslyšících[8], stejně jako zněl její historický název. Jednou z protagonistek je bývalá předsedkyně spolku je Olga Masníková (*1931)[9], která je sama neslyšící a pro neslyšící pracovala velkou část svého života.

Dva domy na celém nábřeží jsou v současné době alespoň částečně zpřístupněny veřejnosti, protože se v nich stále odehrává spolková činnost. Od roku 1999 provozuje v domě čp. 475/47 svoje aktivity Výtvarný spolek Hruška[10]. Jeho zakladatelkou je akademická malířka Helena Slavíková Hrušková (1924–2023). Až do konce svého života stále tvořila a věnovala se vyučování. V roce 2018 získala titul Čestné občanky Prahy 5[11] za celoživotní přínos hlavně ve výuce dětí a mládeže. Výtvarným spolkem Hruška prošlo několik generací dětí.

Ve stejném domě od roku 1980 až do roku 1998 se v přízemí domu scházel Klub železničních modelářů, zaměřující se na kolejiště typ H0.

Na Janáčkově nábřeží se od roku 2003 scházejí skautské oddíly ze střediska Blaník[12]. Nejdříve měly klubovnu v domě čp. 475/47, od roku 2015 využívají zázemí domu čp. 479/37.   

 
Petržílkovská věž - původní Malostranská vodárna
 
Postavy Rychlých šípů umístěné v průchodu do Malostranské věže

V Malostranské vodárenské věži ve 30. a 40. letech 20. stol. našla prostory pro svoji klubovnu skautská Foglarova Dvojka. S nástupem nacistů bylo skautské hnutí zakázáno a poslední oddílová schůzka se uskutečnila v říjnu 1940. Gestapo nechalo ve věži zapečetit všechen oddílový majetek. Foglar se do zapečetěné věže za pomoci několika starších chlapců z oddílu "vloupal", a odnesl odtud cenné oddílové kroniky. Tento poměrně nebezpečný čin později Jaroslav Foglar popsal ve svých pamětech Život v poklusu, a také v románovém zpracování – v druhém dílu Hochů od Bobří řeky s názvem Strach nad Bobří řekou. Ve věži pak po válce sídlil do osmdesátých let vodácký oddíl. V roce 2012 se klubovně a okolnostem zajištění kronik věnoval týdeník Z metropole, jehož průvodcem byl dlouholetý člen oddílu Jiří Navrátil.[13] Televizní kamery zde zachytily interiér jinak veřejnosti nepřístupné věže.

 
Jazz Dock na Janáčkově nábřeží

Na adrese Janáčkovo nábřeží 2 funguje proslulý hudební klub a bar Jazz Dock - Jazz & Blues Bar & Café na . Byl založen v roce 2009 na místě bývalé rybárny půl metru nad hladinou Vltavy v předpolí Dětského ostrova. Kromě jazzových koncertů se zde pořádají také pravidelná představení pro děti.



Významní obyvatelé editovat

Přehled osobností, které na Janáčkově nábřeží žily v různých obdobích jeho existence (řazeny vzestupně podle čp. s uvedením současného i původního). Na konci řádku doba pobytu.

126/1 (454/2) editovat

133/61 (480/3) editovat

  • Leopold Mareš (1859–1957), zemský rada na Smíchově, autor článků o turistice a alpinismu.[10] (1889–?)

138/59 (453/4) editovat

139/57 (452/5) editovat

140/55 (467/6) editovat

157/53 (468/7) editovat

39/51 (447/8) editovat

  • Adolf Maixner (1877–1957), chirurg, gynekolog, osobní lékař prezidentů republiky v letech 1921 - 1945.[27] (1935–1957)
  • František Adolf Šubert (1849–1915), dramatik, prozaik a divadelní historik.[28] (1911–1915)
  • Emanuel Žák (1863–1943), papežský komoří, arcibiskupský notář, pedagog, divadelní kritik.[29] (1913–1943)

471/49 (471/9) editovat

475/47 (475/10) editovat

474/45 (474/11) editovat

476/43 (476/12) editovat

  • Karel Weis (1862–1944), hudební skladatel a sběratel lidových písní.[37] (1904–1944)

477/41 (477/13) editovat

478/39 (478/14) editovat

479/37 (479/15) editovat

91/35 (91/16) editovat

713/33 (713/17) editovat

729/31 (729/18) editovat

1072/29 (1072/19) editovat

1075/27 (1075/20) editovat

1076/25 (1076/21) editovat

1101/23 (1101/22) editovat

1055/21 (1055/23) editovat

  • Zdeněk Nejedlý (1878–1962), ministr školství, literární a hudební historik, muzikolog a vysokoškolský pedagog.[80] (1945–1962)

1114/19 (1114/24) editovat

1112/17 (1112/25) editovat

1115/15 (1115/26) editovat

1153/13 (1153/27) editovat

1211/11 (1211/28) editovat

84/9 (84/29) editovat

  • Alois Dyk (1881–1971), nakladatel, ředitelský rada a spoluzakladatel sdružení výtvarníků Artěl.[88] (1909–1912)
  • Arnošt Dvořák (1881–1933), dramatik a režisér.[89] (1919–1930)
  • Ernst Feigl (1887–1957), divadelní dramatik.(1920–1922)

86/7 (86/30) editovat

85/5 (85/31) editovat

885/3 (885/32) editovat

Povodně editovat

Smíchov a území dnešního Janáčkova nábřeží povodně sužovaly po staletí. V průběhu 19. století kvůli výstavbě a související hustotě osídlení dochází k obratu. „Bylť to rok 1845, když Vltava následkem kruté a dlouhé zimy po prudkém tání a vícedenních deštích v měsíci březnu neobyčejně se rozvodnila a potom dne 24. března největší posud známou povodeň způsobila, zaplavivši továrnu Kohoutovu, oba mlýny, továrnu na porculán, továrny Porgesů a Příbrama a více jiných budov, což se v míře poněkud menší též r. 1862 opakovalo. Roku 1847 protrhla se nad Smíchovem a jeho západním okolím černá mračna, a valila se údolím potoka motolského ohromná spousta vody, vysoká v některých místech až na dva sáhy, čímž mnozí na svém majetku velikou zkázu a ztrátu utrpěli, ano i několik lidí blíže usedlosti Kailové čp. 20 ve vlnách utonulo. Roku 1871 následkem neslýchaných průtrží mračen, kterýmiž dne 25. května skoro celé západní Čechy postiženy byly, přivalilo se řečištěm Berounky do Vltavy takové nevídané množství vody a s takovou prudkostí, že řeka Vltava, tekoucí toho času v obyčejné míře své, již v noci ku dni 26. května úžasně stoupati počala a z rána konečně téměř výšku povodní z r. 1845 a 1862 dosáhla, tak že níže ležící část Smíchova pojednou zaplavena byla, a její obyvatelé sebe a svůj majetek sotva zachrániti mohli.“ [3]

Další zkázonosné povodně se Smíchovem prohnaly v roce 1871 a 1875. Uspíšily tak regulaci celého nábřeží s cílem zabránit opakovaným katastrofám. Ani ta však nezabránila dalším škodám, které vznikly v důsledku několika povodní v roce 1890, 1940 a nakonec té nejrozsáhlejší „tisícileté“ povodně v roce 2002. 14. srpna 2002 dosáhla v Praze svého vrcholu, celkem trvala 12 dní a zasáhla 5,8 procenta rozlohy města, na Smíchově pak i část Janáčkovo nábřeží. Pod vodou se ocitl také celý Dětský ostrov. Bohužel v té době na smíchovském nábřeží ještě neexistovala žádná protipovodňová ochrana. Ovšem už samotné vyvýšené nábřeží zdejší oblast uchránilo před mnohem horší katastrofou. Přesto se místní obyvatelé museli na několik dní, než voda opadla, evakuovat.

Poslední povodeň v roce 2013 na nábřeží už sice nevystoupila, ale zasáhla znovu celý Dětský ostrov a také budovu Jazz Docku.

Soužití Čechů a Němců editovat

Soužití českých a německých obyvatel na Janáčkově nábřeží, tehdy Ferdinandově nábřeží, nebylo konfliktní. Češi si běžně pronajímali byty u německých vlastníků a obráceně. „Podle historika G. B. Cohena byla separace Čechů a Němců značná především ve veřejných záležitostech, které byly doménou organizovaných skupin, avšak v soukromé sféře, jakou je obživa, konzumace zboží a služeb, a v rodinném životě, se německy i česky mluvící Pražané nemohli nemísit.“[14]

K relativně harmonickému soužití přispěla také skutečnost, že obyvatelé této lokality většinou patřili ke společenské, kulturní, politické i podnikatelské elitě. Současně není prokázáno, že by někdo z osobností zde uvedených, se vůči občanům jiné národnosti negativně vyjadřoval. Naopak ve své profesi spolu běžně spolupracovali.

Při sčítání obyvatelstva se na celém Smíchově se v roce 1921 přihlásilo k německé národnosti 3 410 osob, což se rovná 6 % z celkového počtu 56 249 jeho obyvatel. Ti  ze Smíchova zároveň žili převážně v oblasti ohraničené současnou ulicí Štefánikova a právě Janáčkovým nábřežím.[15] Od posledního sčítání obyvatelstva v roce 1910 se celkový poměr pravděpodobně příliš nezměnil. Podle dobových údajů v sedmi vybraných domech bydleli v roce 1910 podle údajů ze sčítání lidu obyvatelé těchto národností:

  • V domě Janáčkovo nábřeží čp. 454/2 (v současnosti 126/1) žilo v roce 1910 celkem třicet osm obyvatel v pěti bytových jednotkách, z toho osm obyvatel, kteří se hlásili k německé národnosti.
  • V domě Janáčkovo nábřeží čp. 467/6 (140/55) žilo ve stejném roce celkem třicet šest obyvatel v deseti domácnostech, (např. v roce 1910 Karel Krejčí) z toho tři osoby německé národnosti, (např. Emil Laufer).
  • V sousedním domě Janáčkovo nábřeží čp. 468/7 (157/53) žilo celkem dvacet osm obyvatel v šesti domácnostech, (např. Josef Zítek), z toho dvě osoby německé národnosti.
  • V domě čp. 477/13 (477/41) bylo ke stejnému, výše uvedenému datu, zapsáno sedmdesát přítomných osob, z toho patnáct osob německé národnosti, z nich dva se hlásili k židovskému náboženství, celkem v osmnácti domácnostech.
  • V domě čp. 478/14 (478/39) bylo zapsáno osmdesát pět přítomných osob, (např. Jaroslav Goll) z nichž bylo pět německé národnosti, v celkových jednadvaceti domácnostech.
  • V domě čp. 479/15 (479/37) bydlelo ve třinácti domácnostech celkem třicet šest obyvatel české národnosti, (např. Maxmilián Pirner) a patnáct obyvatel národnosti německé, (např. Hermína Srbová). Jedna rodina byla navíc jazykově smíšená.
  • V domě čp. 729/18 (729/31) žilo padesát dva osob, (např. Kamil Krofta) z nichž se devatenáct hlásilo k německé národnosti, v celkových patnácti domácnostech.

Dohromady v sedmi prozkoumaných domech z celkových osmnácti žilo v roce 1910 v osmdesáti osmi domácnostech 374 obyvatel, z toho 67 obyvatel německé národnosti, tzn. zhruba každý pátý obyvatel, oproti 6 % v rámci celého Smíchova. To potvrzuje údaj ohledně vyšší koncentrace Němců na tomto území. V každém z uvedených domů žili tedy společně jak čeští, tak i němečtí sousedé, jejichž celkový poměr se v průběhu let mohl měnit. Je pravděpodobné, že bychom k obdobnému poměru dospěli i kdybychom realizovali podrobný průzkum všech obyvatel celého nábřeží.

Pokud porovnáme samotnou národnost všech majitelů jednotlivých domů od jejich výstavby do konce 19. století, vyjde naprosto shodný národnostní poměr. V roce 1891 jednotlivé domy od mostu Legií až po ulici Pavla Švandy (dříve Jakubská) vlastnilo dvanáct majitelů české národnosti a stejně tak dvanáct národnosti německé.[16]

Újezd – Petřínská

  • 454/2 (126/1) Penzijní fond Pražsko-Duchcovské dráhy, před tím Josef Jechenthal CZ, stavitel.
  • 480/3 (133/61) Růžena (*1865) a Leopold (*1859) Marešovi CZ zemský rada Smíchov, před tím Jindřich a Josefa Jechenthalovi CZ.
  • 453/4 (138/59) Marie Lichtnerová z Elbenthalu, rozená Zástěrová (1836–1890) CZ, zakladatelka nadace pro orlické chudé, před tím Řebíček.
  • 452/5 (139/57) Antonín Richard Steinhilber (1840–1896) D, továrník na výrobu rukavic.
  • 467/6 (140/55) Alois Filcík (1843–1923) CZ architekt.
  • 468/7 (157/53) Klemens Magniet (1825–1899) D, inspektor a přednosta státních drah, před tím švagr Johann Rössler D.
  • 447/8 (39/51) Josef Porges von Portheim (1817–1904) D, továrník, před tím Josef Malina, CZ stavitel

Petřínská – Vodní

  • 471/9 (471/49) Kristián (1839–1918) a Marie roz. Steinhliberová (*1842) Turnwaldovi D, majitelé továrny na výrobu rukavic.
  • 474/11 a 475/10 (474/45 a 475/47) Josef (1841–1904) a Marie (*1851) Písečtí z Kranichsfeldu CZ, majitelé cihelny.
  • 476/12 (476/43) Eduard Porges z Portheimu (1826-1907) D, továrník, ředitel Kartounky na Smíchově.
  • 477/13 (477/ 41) Vilma Wagnerová D, před tím Maria a Johann Schücker D.

Vodní – Malátova

  • 478/14 (478/39) Josef a Aloisie (*1835) Pistoriusovi D, před tím Marie Bohumila Elhenická (*1849). CZ, manželka starosty Aloise (1844–1915) CZ.
  • 479/15 (479/37) Alois Totzer (1841–1916) D, prodejce realit.

Malátova – Pavla Švandy

  • 91/16 (91/35) Jan Zeyer (1847–1903) CZ. Dům jako stavitel záhy převedl na Betty Weinzettel D.
  • 713/17 (713/33) Alois Maas (*1849) CZ stavební podnikatel.
  • 729/18 (729/31) Jan Zeyer (1847–1903) CZ. Také tento dům jako stavitel převedl na Franze Waldeka von Waldried (1833–1912) CZ, spoluvlastník strojíren, uhelných dolů a cukrovarů.

Postupná dominance Čechů v průběhu 20. století, která započala po vzniku 1. republiky a vyvrcholila po 2. světové válce, nakonec vedla k upozadění celé řady osobností německé národnosti a v širším povědomí k jejich naprosté marginalizaci. To se projevuje také v nedostatku pramenů, v důsledku čehož pak v absenci publikačního materiálu. Proto je mezi uváděnými osobnostmi tak málo obyvatel německé národnosti, než by odpovídalo poměru uváděných národností.

Židovští obyvatelé editovat

V březnu 1939 začala okupační správa začala vydávat nařízení sloužící k znepříjemnění podmínek židovské menšině a také k větší kontrole jejího pohybu. V květnu 1940 bylo Židům zakázáno vstupovat a setrvávat ve veřejných parcích, sadech, zahradách a na hřištích[17]. V oblasti nábřeží se zákaz týkal Dienzenhoferových sadů a také tehdejšího Židovského, dnes Dětského ostrova.  

O rok později 29. července 1941 byl vydán zákaz vstupu a prodlévání Židů na obou březích Vltavy[18] v úseku mezi železničním mostem na Smíchově a Hlávkovým mostem pod pokutou až 5 000 Kč nebo až čtrnácti denního vězení. Mnozí židovští obyvatelé v té době stále na tehdejším Pekařově nábřeží bydleli. V několika dalších etapách následovalo odevzdání a vyvlastňování movitého i nemovitého majetku, a nakonec i nucené opuštění domů a bytů. O několik měsíců později v říjnu a listopadu 1941 většina z nich byla nucena nastoupit do transportů.[19] mířících do lodžského ghetta. Správu domů převzal Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Ostatní Židé zde směli nadále bydlet, ovšem pouze do nástupu do dalších transportů, většinou s mezizastávkou v Terezíně.

Některým se podařilo včas emigrovat. Veškerý majetek deportovaných i uprchlých Židů propadl ve prospěch Říše.

Obyvatelé Janáčkova nábřeží (v době okupace Pekařova nábřeží s uvedením původního č.e. a současného č.p.), kteří se stali obětmi holocaustu: editovat

Pekařovo nábř. 5 (139/57) editovat

Pekařovo nábř. 7 (157/53) editovat

Pekařovo nábř. 8 (39/51) editovat

Pekařovo nábř. 11 (474/45) editovat

Pekařovo nábř. 14 (478/39) editovat

Pekařovo nábř. 15 (479/37) editovat

Podrobný příběh celé rodiny[20]

Pekařovo nábř. 21 (1076/25) editovat

Pekařovo nábř. 26 (1115/15) editovat

Pekařovo nábř. 28 (1211/11) editovat

Další zahynulí židovští obyvatelé na Janáčkově nábřeží dříve bydleli, v době okupace žili již na jiné adrese: editovat

Pekařovo nábř. 2 (126/1) editovat

Pekařovo nábř. 15 (479/37) editovat

Na Janáčkově nábřeží jsou v současnosti položeny v rámci projektu "kamenů zmizelých" Stolpersteine již tři kameny:

Uložení dalších šesti kamenů je naplánovaná 19. června 2024 v 9 hod. Za účelem jejich instalace vznikla speciální sbírka: https://www.donio.cz/instalace-kamenu-zmizelych-na-janackove-nabrezi[21]

Oběti komunismu editovat

Oběti totalitního režimu ve vykonstruovaných procesech v 50. letech 20. stol.

V domě čp. 86/7 žila od roku 1967 až do své smrti Růžena Vacková (1901–1982). V únoru 1948 šla jako jediná z pedagogů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad[22] na podporu prezidenta Edvarda Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. V roce 1951 byla zatčena a v červnu 1952 odsouzena v procesu „Mádr a spol.“ za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Po propuštění z vězení v roce 1967 dosáhla rehabilitace. Později se stala signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala na uvedené adrese bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela o duchovním životě a dějinách umění.

Na služby demokratickému režimu Jana Jíny (1890–1962) z čp. 86/7, kde žil v letech 1912–1950, komunisté nezapomněli. Ještě během únorových událostí v roce 1948 se s ním údajně počítalo jako s úřednickým premiérem. Po uchopení moci komunisty byl penzionován a v letech 1950 až 1952 uvězněn. Jeho dům v roce 1951 vyvlastnil komunistický režim. Nakonec byl propuštěn kvůli zdravotním komplikacím v roce 1952.

V domě čp. 1076/25 žil Martin Vaváček (*1902). V roce 1952 byl odsouzen za velezradu na 12 let v procesu tzv. „Černého komanda“. V roce 1962 byl amnestován. Potě žil v šedesátých letech ve stejné ulici v domě čp. 474/45.  

Byt sousedního domu čp. 1075/27 využíval při návštěvách Prahy Imrich Karvaš (1903–1981), slovenský ekonom a politik. Koncem první republiky zastával krátce funkci ministra bez portfeje, za druhé republiky byl ministrem průmyslu, obchodu a živností, a poté guvernér Slovenské národní banky. V letech 1939–1942 v bytě přebývala jeho manželka Helena (1903–1995), než se definitivně odstěhovala do Bratislavy a její rodiče. Imrich Karvaš byl v 1945 Národním soudem zproštěn obvinění z kolaborace kvůli jeho zásluhám v odboji a při organizování Slovenského národního povstání. Po roce 1948 změně režimu odmítl spolupracovat s komunistickým režimem. V roce 1949 byl obviněn z velezrady a odsouzen na dva roky pro neoznámení trestného činu. V roce 1950 byl sice propuštěn, ale v roce 1958 ho režim znovu odsoudil na 17 let za špionáž, jako součást širší vlny represí proti domnělým exponentům ľudáckého režimu, které měly zastrašit případné separatistické tendence na Slovensku. Propuštěn byl znovu na amnestii v roce 1960.

Ve stejném domě bydlel v letech 1940–1987 Emanuel Poche (1903–1987), historik umění, ředitel Umělecko-průmyslového Muzea a předseda Klub Za starou Prahu. V roce 1959 byl z politických důvodů z funkce ředitele sesazen, protože odmítl vstoupit do komunistické strany. Následovalo křivé obvinění z přečinů, které vedly k jeho odsouzení a jednomu roku vězení. Jeho první manželkou byla vnučka T. G. Masaryka - Herberta Masaryková, s níž měl dceru Charlottu Kotik (*1940), která emigrovala v roce 1970 do USA, kde se stala kurátorkou současného umění v Brooklynském muzeu v New Yorku.

K trestu smrti byl odsouzen Oldřich Pecl (1903–1950), v letech 1936–1944 také obyvatel domu 1072/29. Důvodem perzekuce byla jeho podnikatelská minulost, protože dříve vlastnil antracitový důl Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic, dále opoziční aktivity, styky se Závišem Kalandrou, a také jugoslávský původ jeho manželky, kvůli roztržce mezi Stalinem a Titem. Popraven byl 27. června 1950 ve věznici Pankrác společně s Miladou Horákovou (1901–1950), Závišem Kalandrou (1902–1950) a Janem Buchalem (1913–1950).

Další obětí komunistické zvůle je Zdeňka Marie Havránková (1879–1954), místopředsedkyně Golfového svazu ČSR, mecenáška, která bydlela od roku 1926 do roku 1954 na adrese čp. 478/39 s manželem Josefem Havránkem, vrchním technickým ředitelem podniků koncernu Škodových závodů. Dům na nábřeží vlastnili společně. Po smrti manžela a po komunistickém puči všechen svůj majetek rozdala, byla obviněna pro podezření ze špionáže. Zemřela ve Valdicích v roce 1954 ve věku 75 let.

V domě čp. 477/41 Mojmír Vaněk (1911–1992), osobní tajemník prezidenta E. Beneše, první ředitel sekce pro umění a hudbu při UNESCO v Londýně a v Paříži, člen ustavujícího výboru hudebního festivalu Pražské jaro, také historik umění, muzikolog a estetik. Dne 27. 9. 1949 byl zatčen, ve stejný den jako Milada Horáková, a 21. 6. 1950 odsouzen v procesu „Čupera a spol.“ na 18 let pro zločiny velezrady a vyzvědačství. Po svém propuštění žil v tomto domě od roku 1960 až do emigrace v roce 1969.

V domě čp. 140/55 bydlela Anna Honová (1926–2019), a to od roku 1943 u Růženy Pokorné – Purkyňové (1864–1951), vnučky Jana Evangelisty Purkyně, v jejímž bytě se scházela pražská inteligence. Po návratu z Prahy na rodnou Moravu v roce 1948 byla obviněna z maření vyšetřování, z nezákonného spolčování proti republice a z rozšiřování protikomunistických letáků. Ve vazbě a věznici v Uherském Hradišti a v Brně strávila 2,5 roku.

Na stejné adrese nebydlel, ale působil advokát a olympionik Jan Koreis (1907–1949), první československý tyčkař, který zdolal čtyřmetrovou výšku. Na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 se stal druhým nejúspěšnějším atletem tehdejší československé olympijské výpravy. Po ukončení sportovní kariéry si otevřel advokátní kancelář s pobočkou na tehdejším nábřeží Legií. Od roku 1948 pomáhal těm, kteří se chtěli dostat na svobodu. V roce 1949 byl zatčen, mučen a poté údajně spáchal sebevraždu.

Emil Sobička z čp. 139/57, kde žil od roku 1912 až do své smrti, byl mezi prvními advokáty vyloučených z Advokátní komory. V roce 1954 byl Emil Sobička zatčen a po mnoha výsleších donucen se přiznat k vykonstruovaným obviněním z vlastizrady a špionáže. Následně odsouzen na dvacet let vězení a ke konfiskaci majetku. Perzekuci neunikla ani jeho rodina. Po propuštění na svobodu na amnestii v roce 1960 Sobička pracoval v dělnických profesích. Zemřel krátce po sametové revoluci v roce 1990.

Zpravodajec Emanuel Voska (1875–1960), který žil v letech 1945–1946 v domě byl po roce 1948 novou vládnoucí mocí považován za nebezpečného vyzvědače a v roce 1950 zatčen a po čtyřech letech vyšetřovací vazby odsouzen na deset let. Jeho jméno figurovalo v procesu s Rudolfem Slánským. Teprve začátkem roku 1960 mu trest byl ze zdravotních důvodů na šest měsíců přerušen.

Po dobu svého poslaneckého mandátu bydlel František Štambacher (1899–1986) také v domě čp. 126/1. Za okupace byl zapojen do odboje na Hustopečsku. V letech 1945–1946 se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění za lidovou stranu. Po volbách v roce 1946 se stal poslancem již řádného Ústavodárného Národního shromáždění. Po únorovém převratu roku 1948 byl pronásledován komunistickým režimem a odsouzen na 20 let těžkého žaláře za vlastizradu a za rozvracení socialistického bloku, kde jako všichni trestanci pracoval za zotročujících podmínek. Vlastnímu soudu předcházela devítiměsíční vyšetřovací vazba v Brně.  V roce 1960 byl propuštěn v rámci květnové amnestie. Na svobodu se vrátil s narušeným zdravím a usídlil se v rodné obci.

Desítky dalších sousedů režim vylučoval ze zaměstnání a ze studií, nemohli najít pracovní uplatnění odpovídající jejich kvalifikaci, či byli jiným způsobem perzekuováni.

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Názvosloví veřejných prostranství Smíchova
  2. LIFE, Luxury Prague. Luxusní bydlení jako v pohádce - Janáčkovo nábřeží. www.lp-life.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  3. a b Klub přátel starého Smíchova. www.starysmichov.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 
  4. Klub přátel starého Smíchova. www.starysmichov.cz [online]. [cit. 2024-01-12]. Dostupné online. 
  5. DIENTZENHOFERŮV PAVILON [online]. 2015-10-12 [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  6. INFO@AION.CZ, AION CS-. 46/1945 Sb. Vládní nařízení o prozatímní organisaci správy hlavního města Prahy. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  7. vk. vk585.webnode.cz [online]. 2023-04-27 [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  8. PSN |. www.cds-psn.eu [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  9. Olga Masníková (1931). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  10. Domů. Mysite [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  11. Čestní občané a ocenění | MČ Praha 5 [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  12. Vítejte » Středisko Blaník. www.blanik.info [online]. [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. 
  13. Hodina z historie Malostranské vodárny - 14. duben 2012 - Z metropole | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  14. PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě.. Praha: Sefer, 2001. S. 550. 
  15. Statistická zpráva Hlavního města Prahy, spojených obcí Karlína, Smíchova, Vinohrad, Vršovic a Žižkova a 32 sousedních obcí a osad Velké Prahy za rok 1921.. Praha: Nákladem hlavního města Prahy, 1926. S. 42-43. 
  16. Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  17. Zákaz vstupu Židů do veřejných sadů a zahrad | Holocaust. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  18. Zákaz vstupu a prodlévání Židů na vltavských březích v centru Prahy | Holocaust. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  19. Deportace | Holocaust. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  20. Facebook. www.facebook.com [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  21. Složili jste se na instalaci kamenů zmizelých na památku obětem holocaustu na Janáčkově nábřeží. Donio [online]. [cit. 2024-02-18]. Dostupné online. 
  22. Studenti protestovali proti nástupu komunistické diktatury. Marně | Paměť národa. www.pametnaroda.cz [online]. 2021-02-25 [cit. 2024-02-26]. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat

Literatura editovat

  • Schreiberová, Jarmila, Schreiber, Hugo. Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 - příběhy nevšedních životů, 1. díl Praha: Perseus, 2006.
  • Schreiberová, Jarmila, Schreiber, Hugo. Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 - příběhy nevšedních životů, 2. díl Praha: Perseus, 2009. Dostupné online po přihlášení.
  • Schreiberová, Jarmila, Schreiber, Hugo. Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 - příběhy nevšedních životů, 3. díl Praha: Perseus, 2010. Dostupné online