Emil Pollert

český herec a operní pěvec

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper (20. ledna 1877 Liblice u Mělníka23. října 1935 Praha) byl český operní pěvec a herec; v Národním divadle byl ve své době hlavním představitelem basových rolí.

Emil Pollert
Emil Pollert
Emil Pollert
Základní informace
Rodné jméno Emil Popper
Narození 20. ledna 1877
Liblice u Mělníka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 23. října 1935 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vinohradský hřbitov
Žánry opera,
Povolání zpěvák,
Hlasový obor bas
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
vnuk Jaroslav Pollert starší
pravnuk Jaroslav Pollert mladší
pravnuk Lukáš Pollert
pravnučka Adéla Pollertová
pravnučka Klára Pollertová-Trojanová
Detail hrobu na Vinohradském hřbitově v Praze

ŽivotEditovat

Po otcově vzoru měl být obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v Olomouci v sezóně 18981899. Po něm na doporučení Karla Buriana a Ludvíka Vítězslava Čelanského předzpíval novému řediteli opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi a byl okamžitě přijat.

Debutoval činoherní rolí v představení Byl jednou jeden král. První vystoupení v opeře absolvoval jako Biterolf v Tannhäuseru Richarda Wagnera 4. srpna 1900, a to s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu Dalibor. Dne 21. září 1900 poprvé vystoupil ve Smetanově opeře (v roli Matouše v Hubičce) – ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve Figarově svatbě, zpíval Vodníka v Rusalce. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.[1] I proto až 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Po odchodu tehdejšího prvního basisty Národního divadla Václava Klimenta v roce 1918 převzal jeho místo. Na první scéně vystoupil celkem ve 221 úlohách ve více než 5000 představení.[2]

Kromě operních rolí hrál také často v činohře, což považoval za zdokonalování svého hereckého umění, které nehodnotil příliš vysoko; při tom především spolupracoval s Jindřichem Mošnou. Vystoupil několikrát i v baletních představeních a hrál mistra Tutu v operetě Mikádo. V opeře působil také jako režisér (celkem 12 oper, např. Martinů: Nevěsta mesinská, Zich: Malířský nápad, Verdi: Falstaff, Puccini: Turandot – první uvedení v Národním divadle), v této oblasti ale umělecky nevynikl a jen drobně obohatil předchozí tradici.

V roce 1928 byl vyznamenán státní cenou za nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.

V letech 19201922 působil i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v Praze na Smíchově.

Zemřel v Praze odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova Tajemství na srdeční slabost 23. října 1935 a je pohřben na Vinohradském hřbitově. V pražském Národním divadle je umístěna jeho busta sochaře Karla Dvořáka. Dne 16. září 2014 byla na domě ve Špálově ulici, v němž E. Pollert bydlel, odhalena jeho bronzová busta, dílo akademického sochaře Jana Bartoše.

Manželkou Emila Pollerta byla operní sboristka Stanislava Jelínková.

Zejména zásluhou Emila Pollerta byla v roce 1913 založena Letní scéna Národního divadla v Šárce.

Pěvecké díloEditovat

Jeho hlas byl pádný a zrnitý, neobyčejně zvučný, mimořádného rozsahu (vyzpíval až barytonové g1), jeho barva postupně kultivovala do měkkého a sametového tónu. Ten i jeho herecká poloha a osobní charakter vůbec ho předurčily pro komické role. Hrál realisticky, někdy se sklony k naturalismu, jeho komika je nejčastěji charakterizována jako lidská.[3]

Těžiště jeho díla spočívalo v rolích českého, zvláště smetanovského repertoáru. Kecala v Prodané nevěstě zpíval 357krát (také ve Varšavě, Bukurešti, Vídni a na mnoha místech Čech). Postavu vypracoval do detailu nejen pěvecky, ale i herecky, se zvláštním důrazem na gestiku, mimiku a postavení těla (mírný předklon se vztyčenou hlavou, v rukách za zády deštník). Jednotlivé scény budoval v kontrastu vážnosti Kecalovy povahy a komických situací, jimiž procházel. Kritika ocenila jak jeho „pádnější komiku“, tak přesný pěvecký výkon.[4]

Pollert zpíval Kecala i při jubilejních uvedeních opery Prodaná nevěsta v Národním divadle (při pětistém uvedení s Emou Destinnovou jako Mařenkou, při šestistém, osmistém, devítistém i tisícím uvedení). Jeho umění v této roli je zaznamenáno na audionahrávce opery z roku 1933 (dirigent Otakar Ostrčil, Jeník: Vladimír Tomš, Mařenka: Ada Nordenová). Dochovaly se i dvě filmové verze opery, němá z roku 1913 (režie Max Urban) a zvuková (filmová režie Svatopluk Innemann, divadelní Jaroslav Kvapil) z roku 1933, ve skutečnosti pouze dokumentární záznam divadelní inscenace.

Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve Dvou vdovách a Bonifáce v Tajemství; celkem nastudoval jedenáct rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v Daliboru, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).

Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v Rusalce či Marbuel v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka či Purkrabí Kaliban v Bouři Zdeňka Fibicha.

Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v Růžovém kavalíru Richarda Strausse (zpíval ho v české premiéře opery 4. března 1911), dále jako Beckmesser (Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští), Bartolo (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský) nebo van Brett (Albert Lortzing: Car a tesař); v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v Mozartových operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v Bergově Vojcku či Brandovu Strojníku Hopkinsovi).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KOPECKÝ, POSPÍŠIL, cit. d., s. 106
  2. ČERNUŠÁK, ŠTĚDROŇ, NOVÁČEK (ed.), Československý hudební slovník
  3. Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 385; DEYL, 1938, cit. d. aj.
  4. KOPECKÝ, POSPÍŠIL, cit. d., s. 107

LiteraturaEditovat

  • O Emilu Pollertovi. Praha: Svaz československého herectva, 1936. 23 s. 
  • ČERNUŠÁK, Gracián, ed; ŠTĚDROŇ, Bohumír, ed; NOVÁČEK, Zdenko, ed. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý, M–Ž. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1965. Kapitola Pollert.  [Obsahuje seznam Pollertových rolí i s počtem vystoupení.]
  • DEYL, Rudolf. Sláva – tráva: herecké vzpomínky. Praha: Vilímek, 1938. 318 s. Kapitola Kamarád, s. 306–318. 
  • DEYL, Rudolf. Vojan zblízka. Praha: Orbis, 1953, s. 190, 355.
  • KOPECKÝ, Emanuel; POSPÍŠIL, Vilém. Slavní pěvci Národního divadla. Praha: Panton, 1968. 226 s. Kapitola Dva basisté: Jiří Huml a Emil Pollert, s. 100–111. 
  • Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatimního a Národního. Redakce Vladimír Procházka. Praha: Academia, 1988. 623 s. Kapitola Emil Pollert, s. 385–386. 

Externí odkazyEditovat