Otevřít hlavní menu

Karel Burian (ve světě známý jako Carl Burrian; 12. ledna 1870, Rousínov u Rakovníka[1]25. září 1924, Senomaty) byl přední tenorista své doby, a překladatel operních libret.

Karel Burian
Burrian Portrait3.jpg
Základní informace
Narození 12. ledna 1870
Rousínov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. září 1924 (ve věku 54 let)
Senomaty
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Rakovník
Povolání operní pěvec a zpěvák
Nástroje hlas
Hlasový obor hrdinný tenor
Příbuzní Emil Burian (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Narodil se jako první syn v rodině truhláře Františka Buriana (* 1843) a jeho ženy Františky, rozené Černé. Začal studovat na reálce v Rakovníku a jako nadaný žák byl doporučen ke studiu na Akademickém gymnáziu v Praze, kam se s ním roku 1884 odstěhovala celá rodina. Rodiče si v Praze pronajali kavárnu Slavia, ale jejich podnikání nebylo úspěšné.

Po maturitě v roce 1889 navštěvoval v letech 1889–1891 právnickou fakultu Karlovy univerzity (od školních let byl vždy premiantem), kterou opustil, aby se věnoval pouze zpěvu. Byl žákem pražského učitele zpěvu Mořice Wallersteina a kapelníka Angera[2], a také vypomáhal jako zpěvák v Maiselově synagóze.

Pěvecká kariéraEditovat

Debutoval ve Stodole – českém divadle v Brně a zde pak působil ve Státním divadle v sezóně 1890/1891.[3] Následně působil v divadelní skupině Ladislava Chmelenského a ucházel se o místo v Národním divadle. Využil nabídky kapelníka Alfréda Škroupa na angažmá v operním sboru, se kterým v sezóně 1892/1893 účinkoval v Reveli (dnešní Tallinn). Shodou okolností se mu záhy podařilo získat sólovou roli, když zastupoval za tenoristu. Tohoto úkolu se zhostil velmi dobře a proslavil se jako vynikající zpěvák. Po sedmi měsících odcestoval na další angažmá do Lipska (1893), odkud jej však ředitel Max Stegmann po prvním představení vyhodil pro nevhodný hlas a chlapecký zjev.

Po několika angažmá v menších českých a německých divadlech pod Baumannovým vedením si vyzkoušel sólové party v Královské opeře v Hannoveru a zajížděl hostovat do Brém. Později se stal prvním tenorem (zprvu na záskok v roli Tannhäusera) v Královské opeře v Hamburku, a to mu umožnil další hostování v Berlíně a poté krátce i v Národním divadle v Praze.[4] Po neshodách s ředitelem opery Karlem Kovařovicem však musel odejít. Poté následovalo angažmá v Budapešti a především v drážďanské Semperově opeře (1902–1911), kde se stal stěžejním představitelem tenorových rolí v operách Richarda Wagnera a také ve světové premiéře v roli krále Heroda v opeře Richarda Strausse Salome po boku Emy Destinnové. V letech 1906–1913 pravidelně hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde vystupoval mimo jiné pod taktovkou Gustava Mahlera a Artura Toscaniniho, zpíval také ve Filadelfii a v Baltimore.

Výnosem c. a k. místodžitelství mu roku 1913 bylo udělena uherské občanství se jménem Burian-Dálnoki, aby mohl nadále působit v operním domě v Budapešti.[5] Během první světové války kromě Budapešti hostoval v divadlech v rámci celého Rakouska-Uherska, a nadále překládal operní libreta z němčiny, italštiny a francouzštiny do češtiny a z češtiny do němčiny. V poválečných letech už se mu nepodařilo obnovit svou bývalou kariéru.

Roku 1920 se stala nehoda, když se místo vody napil louhu. Spekulovalo se o tom, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo úklady nepřátel. V roce 1924 po návštěvě u holiče dostal infekci kůže, která vedla ke smrtelnému onemocnění.[6] Zemřel 25. září 1924 na svém statku v rodném kraji v Senomatech.

Soudobá kritika si jej cenila jako nejlepšího wagnerovského tenora, někdy byl stavěn dokonce nad Carusa, který o něm sám říkal: „Burian může zpívat všechno, já jenom něco.“ Vzorně a vzorově ztvárňoval také postavy z oper Bedřicha Smetany. Měl krásný, ušlechtilý, barytonově zbarvený tenor plného, kulatého zvuku, výbornou výslovnost českou i německou, rovněž byl skvělý herec.

RodinaEditovat

Jeho manželkou byla zpěvačka ND Františka Burianová-Jelínková (* 1870), měli jediného syna Richarda (* 1898), v letech pražského působení bydleli vedle Národního divadla v domě čp. 330/I na Smetanově nábřeží 16.[7]

Karlův bratr Emil Burian byl barytonistou v Národním divadle v Praze, otcem hudebního skladatele a divadelníka Emila Františka Buriana a dědečkem písničkáře Jana Buriana.

Metropolitní operaEditovat

V Metropolitní opeře v New Yorku debutoval 30. listopadu 1906 v roli Tannhäusera ve stejnojmenné Wagnerově opeře. Dále zde zpíval Siegfrida (pod taktovkou Gustava Mahlera v Siegfridovi a pod taktovkou Artura Toscaniniho v Soumraku bohů), Lohengrina, Tristana, Siegmunda ve Valkýře, Logeho ve Zlatu Rýna. Vedle Wagnerovských rolí zpíval rovněž Florestana v Beethovenově Fideliovi. Naposledy v MET vystoupil 6. února 1913 jako Siegmund.[8]

CitátEditovat

Karel Burian jistě vědomě zarmoutil málokoho. Byl člověk zlatého srdce, společenské uhlazenosti a světa zkušený. Umělec světového formátu! Operní hrdina takové tragiky, že z jeho vypravování v Tannhäusru o pouti do Říma měli jste dojem otřásající, v jeho umírajícím Tristanu viděli jste skonávat velkou lásku a mladý jeho "Siegfried" jásal zase tak radostně a neúnavně, jako by zpíval úlohu nenáročnou. Kdy by pak nevzpomínal jeho bohatýrského Dalibora, jímž za režimu Kovařovicova zahajoval svůj engagement u Národního divadla. Mistr!
— Rudolf Deyl[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Praze [cit. 2014-04-19]. Dostupné online. 
  2. Kronika In: Zlatá Praha, číslo 41, str. 492, XVI. ročník 1899, vyd. J. Otto, Praha
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 54
  4. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Burian Karel, s. 39. 
  5. Viz pozn.1, přípis v křestní matrice
  6. Toulky českou minulostí, Český rozhlas Dvojka, 27.8.2017
  7. Pobytové přihlášky pražského policejního komisařství, Národní archiv ČR
  8. The MetOpera Database [online]. New York: Metropolitní opera [cit. 2017-04-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Rudolf Deyl: Jak jsem je znal, Jos.R.Vilímek, Praha, 1937, str. 67

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat