Arnošt Lustig

český novinář, politický spisovatel, romanopisec a spisovatel
O novináři, kritikovi a spisovateli, s vlastním jménem Arnošt Lustig, pojednává článek Arne Laurin.

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha-Libeň26. února 2011 Praha[1]) byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu.

prof. Ing. Arnošt Lustig
Arnošt Lustig na autogramiádě, duben 2009
Arnošt Lustig na autogramiádě, duben 2009
Narození21. prosince 1926
Praha-Libeň,
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí26. února 2011 (ve věku 84 let)
Praha,
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtíkarcinom plic
Místo pohřbeníNový židovský hřbitov na Olšanech
Povoláníspisovatel, scenárista, novinář a historik
NárodnostŽidé
Etnikumžidovský
Alma materUniverzita Karlova
Témataholokaust
Literární hnutídruhá vlna válečné prózy
Významná dílaModlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Démanty noci, Dita Saxová
OceněníČestné občanství Prahy 2 (2006)
Artis Bohemiae Amicis (2006)
Cena Franze Kafky (2008)
Cena Karla Čapka (cena PEN klubu)
Medaile Za zásluhy I. stupeň (2000)
Politická příslušnostPolitický subjekt KSČ
PříbuzníHana Hnátová (Lustigová) - sestra
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě č. p. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské č. p. 137.[2] Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra[3], po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek[4] rovnou do plynu, protože měl brýle a protože mu bylo 52 let. Lustigova díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927–2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu.

Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil s F. R. Krausem a stal se jeho žákem. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.[5]

V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili.[6] Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.

V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.

OdkazEditovat

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.

DíloEditovat

 
2. 4. 2009 při autogramiádě v Brně

Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.

Rysy jeho tvorby: vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tuto dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou buď povídky nebo novely a první vznikaly už v 1. pol. 50. let. Své příběhy neustále přepracovává. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá Lustig smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.

  • Noc a naděje, 1957 – sb. povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
  • Démanty noci, 1958 – sb. povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. rovněž podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie, Kniha povídek a novel Démanty noci byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta v roce 1958. V češtině a četných překladech pak vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury.
  • Ulice ztracených bratří, 1959 – sb. povídek
  • Můj známý Vili Feld, 1961 – novela, příběh člověka, který si obratně získává prospěch v Němci obsazené Praze i v prostředí koncentračního tábora (po válce pak deziluze a pocit zbytečnosti)
  • První stanice štěstí, 1961 – povídky s poněkud socialistickým nádechem
  • Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu
  • Noc a den, 1962 – přepracovaný soubor již dříve vydaných povídek
  • Transport z ráje, 1962
  • Nikoho neponížíš, 1963 – sb. 4 povídek z prostředí protektorátu a Květnové revoluce
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události z roku 1943 v Itálii (Tehdy Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
  • Vlny v řece, 1964 – souborné vydání několika jeho předchozích prací
  • Bílé břízy na podzim, 1966; přepracováno jako Bílé břízy, 2008
  • Propast: Román, 1966 – vojín spadne do propasti a smrtelně se zraní, bilancuje svůj život
  • Hořká vůně mandlí, 1968 – povídky, osudy jedné z mnoha židovských rodin zasažených holokaustem, tematikou jsou koncentrační tábory, válka a její následky
  • Miláček, 1968 – román, zde zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu, milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě, očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války. Většina vydaných nákladů byla zničena.
  • Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 – novela, příběh prostitutky v terezínském ghettu stylizovaný jako její deník;
  • Král promluvil, neřekl nic, 1990 – román, návrat k postavě Viliho Felda z románu Můj známý Vili Feld
  • Tma nemá stín, 1991
  • Velká trojka, 1991
  • Trilogie o osudech tří židovských žen:
    • Colette: Dívka z Antverp, 1992
    • Tanga: Dívka z Hamburku, 1992
    • Lea: Dívka z Leeuwardenu, 2000
  • Dům vrácené ozvěny, 1994
  • Dívka s jizvou, 1995
  • Kamarádi, 1995 – přibližuje život party židovských mladíků v Praze
  • Modrý den, 1995
  • Porgess, 1995
  • Neslušné sny, 1997
  • Oheň na vodě: Povídky, 1998
  • Dobrý den, pane Lustig: Myšlenky o životě, 1999
  • Krásné zelené oči, 2000
  • Odpovědi: Rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem, 2000
  • Eseje: Vybrané texty z let 1965–2000, 2001
  • 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie (spoluautor František Cinger)
  • Zasvěcení, 2002
  • Esence, 2004 – sbírka citátů
  • O literatuře, 2006 – sbírka povídek (česky, německy, anglicky, francouzsky)
  • Láska a tělo, 2009 (novela)
  • Okamžiky s Otou Pavlem, 2010
  • Případ Marie Navarové, 2010
  • O ženách, 2011, nakladatel Aleš Čeněk, 177 stran, spoluautor Mališová Markéta

Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací.

Po Lustigově emigraci uschoval některé jeho rukopisy spisovatel Ota Pavel tím, že je zazdil na chatě.[7]

O svém životě a díle hovořil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig (2011, Mladá fronta)

Vedle své literární tvorby také spolupracoval s českým sklářem Janem Huňátem a podílel se tak na tvorbě designu otisku své dlaně v křišťálovém skle – Křišťálovém doteku.

OceněníEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Zemřel spisovatel Arnošt Lustig [online]. Novinky.cz [cit. 2011-02-26]. Dostupné online. 
  2. Arnošt Lustig: Zpověď. Literárně zpracovaný fonetický záznam vzpomínek a úvah Arnošta Lustiga. 2006. Úprava a literární zpracování Eva Hlavsová, 2008. ISBN 978-809002121-1.
  3. LUSTIG, Arnošt. Dobrý den, pane Lustig: Myšlenky o životě [online]. 1999. S. 248. ISBN 80-902774-0-3. 
  4. https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/107899-emil-lustig/ otec EMIL LUSTIG v databázi na holocaust.cz
  5. Bakalář, P.: Intelektuálové v KSČ, in: Dluhy české politiky, nakl. Lucie, 2005
  6. LUSTIG, Arnošt. Zpověď 2. CD [online]. Multisonic, 2005-11-28 [cit. 2016-12-21]. Dostupné online. 
  7. Slovensko naše: Zamurované fotografie Magdalény Robinsonovej, Tv pořad, 1997
  8. http://www.ucl.cas.cz/ceny/?o=422
  9. http://www.ucl.cas.cz/ceny/?c=17
  10. http://www.novinky.cz/kultura/4998-arnost-lustig-nominovan-na-pulitzerovu-cenu.html
  11. Archivovaná kopie. www.lidovky.cz [online]. [cit. 2011-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-03-22. 
  12. http://www.lidovky.cz/lustig-je-nominovan-na-prestizni-cenu-dxz-/ln_kultura.asp?c=A090318_181635_ln_kultura_ani

Externí odkazyEditovat