Otevřít hlavní menu

Jaroslav Werstadt (21. března 1888, Plzeň[1]8. ledna 1970, Praha), byl český historik, novinář a publicista.

Ph.Dr. Jaroslav Werstadt
Narození 21. března 1888
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 8. ledna 1970 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost Češi
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodil se v Plzni a po maturitě na místní reálce studoval na pražské technice a posléze také historii na UK. Brzy osiřel a už od roku 1908 se živil novinářskou činností, když pracoval jako redaktor Časopisu pokrokového studentstva.[2] Během svého studia historie byl žákem Josefa Pekaře a Josefa Šusty a jako dizertaci předložil v roce 1920 práci Politické dějepisectví a jeho čeští představitelé. Jako student se účastnil politického boje (jako člen Strany radikálně pokrokové) a byl odpůrcem Rakouska-Uherska. Jako odbojář se během první světové války podílel na činnosti české Maffie.

Po vzniku ČSR patřil k historikům blízkým T.G. Masarykovi a zasadil se o založení Archivu národního osvobození a jeho sloučení s legionářským archivem v Památník národního osvobození (pozdější Vojensko-historický ústav); byl vedoucím jeho politického archivu. Ve své badatelské činnosti se věnoval zejména problematice odboje. Za zmínku stojí také jeho publicistická činnost. Redigoval Časopis pokrokového studentstva (1908–09), Nové Čechy (1918–19) a Český časopis historický. Byl také přispěvatelem deníků České slovo, Lidové noviny, Národní listy, Národní osvobození, Prager Presse, Pokrokové revue, Svobodné noviny, Svobodné slovo a Svobodný zítřek. Podílel se také na založení časopisu Naše revoluce (1923–38), jako orgán studia o dějinách odboje za první světové války.[3]

I v pomnichovském období byl rozhodným obhájcem étosu první republiky. Publikoval už ale pod pseudonymy Ladislav Vrbický, Vojtěch Landa apod. a polemizoval s druhorepublikovou revanší vůči politickému odkazu T. G. Masaryka, Edvarda Beneše či Kamila Krofty. Po obsazení českých zemí německými vojsky se podílel na odbojové činnosti 1939–45 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald jako vězeň s číslem 1741.[4] Po r. 1948 působil už pouze v Historickém klubu, k jehož významným osobnostem patřil a mnoho jeho prací vyšlo právě v edici Historického klubu.Jako obhájce hodnot Masarykovy první republiky patřil Werstadt po únoru 1948 k nepohodlným osobám a již v prosinci 1948 byl penzionován. Šedesátiletý historik nemohl publikovat a pravděpodobně jen minulost buchenwaldského vězně ochránila Jaroslava Werstadta od bezprostřední fyzické represe.[5]

Badatelská činnostEditovat

Werstadtovo dílo je do značné míry dílem editorským. Jedná se o vydání básnické antologie Bělohorské motivy přes editorské počiny týkající se novějších českých a rakouských dějin v 19. století k historii čs. odboje a vzniku ČSR. Spadají sem i edice týkající se českého dějepisectví. Řada jeho prací odpovídá W. zájmu o metodologii historiografie. Byl jedním z hlavních oponentů Gollovy školy. Proti jejímu soustředění na přísně objektivní vědu vyzvedával heslo „věda pro život“, které je podle jeho názoru charakteristické pro „nový pragmatismus“ v historickém poznání, zdůrazňoval ale nutnost pravdivého poznání. Jeho tvorbu výrazně ovlivnili historikové jako Benedetto Croce, Wilhelm Dilthey, Ernst Troeltsch a Friedrich Meinecke.[6]

Zájem o dějiny českého dějepisectví jej vedl i k zájmu o filozofii dějin. Ta podle jeho názoru vychází jak z historického poznání, tak ze zájmu o dnešek a zítřek. Jejím úkolem je konstrukce dějinného vývoje, tj. použití obecných pojmů k vystižení závažných momentů a faktorů, poznání jejich souvislosti a významu pro další vývoj. Za hlavními problémy české filozofie dějin považoval Werstadt husitství, Bílou horu, národní obrození, vztah ke slovanství a k Rusku a vznik ČSR. Ve sporu o smysl českých dějin stál na straně Masaryka proti Pekařovi. Masarykovy názory ale poupravuje s poukazem na význam renesanční (katolické) vědy a kultury pro vznik moderní Evropy. Přestože Werstadt s Pekařem polemizoval, vystoupil na jeho obranu proti pokusu nacistické historiografie zneužít jeho postoje.[7]

DíloEditovat

  • Česká deklarace ze dne 22. srpna r. 1868, 1918
  • Od České otázky k Nové Evropě, 1920
  • Politické dějepisectví XIX. století a jeho čeští představitelé, 1920
  • Den osvobození, 1924
  • Dr. Eduard Beneš, spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé, 1924
  • Střediska dokumentů a studií z dějin války světové v cizině, 1925
  • Masarykův a Seton-Watsonův prvý projekt samostatných Čech, 1926
  • Palackého odkaz potomstvu a osvobozenému národu, 1928
  • Předchůdci Památníku osvobození, 1932; Den osvobození, 1936
  • O filosofii českých dějin. Palacký – Masaryk – Pekař, 1937;
  • K úloze Karla Kramáře v našem odboji, 1938
  • František Palacký a náš osvobozenecký boj, 1946;
  • Odkaz a úkol (s F. Kutnarem), 1946
  • Odkazy dějin a dějepisců, 1948.

SborníkyEditovat

  • Otázka středověku v periodizaci všeobecných dějin, 1932
  • Ve jménu Husově pro svobodu národa, 1935

EdiceEditovat

  • Bělohorské motivy (Antologie z české poesie), 1920
  • Československý odboj, 1923.

ReferenceEditovat

Externí odkazyEditovat