Otevřít hlavní menu

Mars (planeta)

čtvrtá planeta sluneční soustavy

Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Byla pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. s pevným horninovým povrchem pokrytým impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva měsíce nepravidelného tvaru nazvané PhobosDeimos.

Mars
Mars Hubble.jpg

Mars na snímku Hubbleova dalekohledu

Symbol planety Astronomický symbol planety
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa 227 936 637 km
1,523 662 31 AU
Obvod oběžné dráhy 1,429×109 km
9,553 AU
Výstřednost 0,093 412 33
Perihel 206 644 545 km
1,381 333 46 AU
Afel 249 228 730 km
1,665 991 16 AU
Perioda (oběžná doba) 686,9601 d
(1,8808 a)
Synodická perioda 779,96 d
Orbitální rychlost
- maximální
- průměrná
- minimální

26,499 km/s
24,077 km/s
21,972 km/s
Sklon dráhy
- k ekliptice
- ke slunečnímu rovníku

1,850 61°
5,65°
Délka vzestupného uzlu 49,578 54°
Argument šířky perihelu 286,462 30°
Počet
přirozených satelitů
2
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr 6792,4 ± 0,2[1] km
(0,532[1] Zemí)
Polární průměr 6752,4 ± 0,2[1] km
(0,531[1] Zemí)
Zploštění 0,005 89[1]
Povrch 1,448×108 km²
(0,284 Zemí)
Objem 16,318×1010[1] km³
(0,151[1] Zemí)
Hmotnost 6,4185×1023[1] kg
(0,107[1] Zemí)
Průměrná hustota 3,933[1] g/cm³
Gravitace na rovníku 3,69 m/s²
(0,376 G)
Úniková rychlost 5,03[1] km/s
Perioda rotace 1,026 (24h 37min 22,7s) d
Rychlost rotace 868,22 km/h
(na rovníku)
Sklon rotační osy 25,19[1]°
Rektascenze
severního pólu
317,681[1]°
(21 h 10 min 44 s)
Deklinace 52,887[1]°
Albedo 0,15
Povrchová teplota
- min (−143 °C) 130 K
- průměr (-63 °C) 210 K
- max (35°C) 308 K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak 0,7–0,9 kPa
Oxid uhličitý 95,32 %
Dusík 2,7 %
Argon 1,16 %
Kyslík 0,07 %
Oxid uhelnatý 0,07 %
Vodní páry 0,03 %
Oxid dusnatý 0,01 %
Neon 0,000 25 %
Krypton 0,000 03 %
Xenon 0,000 008 %
Ozón 0,000 003 %
Metan 0,000 001 05 %

V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, lze Mars vidět na obloze celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale pravděpodobně k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané i Řekové, tuto „putující hvězdu“ znaly a měly pro ni své pojmenování. Kvůli načervenalému nádechu způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku.

Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století již takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době je na oběžné dráze kolem Marsu šest funkčních sond (Mars Odyssey, Mars Express, Mars Reconnaissance Orbiter, Mars Orbiter Mission, MAVEN a ExoMars TGO) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka, z nichž jedno spadá do mise Mars Exploration Rover (Opportunity)[2] a druhé do mise Mars Science Laboratory (Curiosity).[3] Díky sondám se povedlo zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období a v principu porozumět jevům, k nimž na planetě dochází.

Obsah

VznikEditovat

Mars vznikl podobně jako ostatní planety našeho systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecípracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, srážely se navzájem a formovaly ve větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.[4] V porovnání s ostatními má Mars – nejvzdálenější z terestrických planet – nejvyšší zastoupení lehkých prvků jako křemík, hliník či síra.

Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu materiálem, který ze vzniku soustavy zbyl, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Celý povrch se možná dokonce roztavil do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismutektonických procesů.[5]

Fyzikální charakteristikyEditovat

Porovnání Marsu se Zemí
Animace (00:40) s hlavními rysy Marsu.
Video (01:28) ukazuje gravitační pole Marsu.


Mars má oproti Zemi zhruba čtvrtinovou plochu povrchu a přibližně desetinovou hmotnost (1,448×108 km2 a 6,4185×1023 kg).[6] Střední hustota planety je 3933 kg.m−3.[6] Velikost Marsu, který zůstal znatelně menší než Země, přestože se vyvíjel v oblasti, kde bylo více místa, a mohl proto nasbírat více materiálu, se řadí k hlavním - a dosud neuspokojivě vysvětleným - paradoxům ve vývoji sluneční soustavy. Podle jedné z teorií to možná souvisí s dávnou migrací Jupiteru sluneční soustavou, při níž tato obří planeta mohla zónu terestrických planet nakrátko navštívit a část materiálu odsud vymést.[7]

Sluneční den je na Marsu podobně dlouhý jako na Zemi (24 hodin, 39 minut a 35,244 sekund) a nazývá se Sol.[8]

Geologické složeníEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Geologie Marsu.
 
Geologická stavba Marsu se podobá té zemské. Na povrchu kůra, pod ní plášť a zcela uprostřed jádro
(umělecká představa)

Přesné geologické složení planety neznáme, ale na základě astronomických pozorování a průzkumu několika desítek meteoritů z Marsu[9] nalezených na Zemi se soudí, že jeho povrch tvoří převážně horniny ze skupiny čedičů.[10] Oproti pozemským čedičům jsou některé oblasti obohaceny o křemičitanovou složku podobnou až pozemským andezitům[11] (na druhou stranu je možné, že jsou tvořeny i sopečným sklem). Při pozorování je planeta načervenalá, protože celý povrch planety pokrývá oxid železitý. V okolí Marsu se v současnosti nevyskytuje globální magnetické pole, avšak některé oblasti planety vykazují trvalou magnetizaci, což svědčí pro hypotézu, že historické magnetické pole bylo globálního charakteru. Na povrchu se nevyskytuje voda v tekutém stavu, což může být jeden z důvodů, proč na Marsu není pozorována desková tektonika. V minulosti (zejména na počátku vývoje planety) však mohla být část kůry mobilní, a pozorované paleomagnetické anomálie by mohly proto souviset s tvorbou nové kůry,[12] podobně jako je tomu u zemských středooceánských hřbetů.

Vzhledem k faktu, že na Marsu nebyly prováděny podrobné geologické průzkumy, jsou současné poznatky o planetě a její vnitřní stavbě velmi kusé; vycházejí převážně ze srovnání se Zemí a teoretických modelů založených na nepřímých měřeních pořízených automatickými sondami. Pod kůrou Marsu se zřejmě nachází plášť primárně tvořený olivínem a [spinel]]em.[10] Odhaduje se, že planeta má žhavé, zčásti tekuté jádro o průměru přibližně 1480 km[13] (jiný zdroj uvádí 1300 až 1700 km[10]) složené převážně ze železa s 15 – 17 váhových procent příměsí síry, což je až dvakrát více než síry v jádru Země.[13] Nicméně mezi vědci nepanuje obecná shoda, jestli je jádro částečně tekuté, či pevné, a obě hypotézy jsou stále zvažovány.[10]

Jádro je obklopeno pláštěm, jehož aktivita spojená s tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a vulkanických útvarů na planetě. V současnosti je tato aktivita minimální, avšak v hlubších částech pláště může plášťová konvekce stále probíhat. Nejsvrchnější část pláště tvoří kůra, jejíž průměrná mocnost dosahuje 38 km až 62 km.[10]

PovrchEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Povrch Marsu a Vulkanismus na Marsu.
 
Největší hora sluneční soustavy Olympus Mons. Velikost základny je přibližně 600 km, přičemž hora ční asi 24 km nad okolní planinou[14]
(Viking 1)

Do 60. let 20. století se všeobecně věřilo, že polární čepičky Marsu jsou složené ze zmrzlé vody. Během průzkumu kosmickými sondami se ale ukázalo, že Mars má slabou atmosféru složenou především z oxidu uhličitého s pouze malou příměsí vody, která se předpokládala v polárních oblastech. Atmosférický tlak v průměru dosahuje 700 Pa.[15] Na základě tohoto zjištění byl následně vytvořen model atmosféry Marsu, z něhož vyplynulo, že dostatečně nízké teploty způsobily zkondenzování a zmrznutí samotného CO2 na pólech. Kvůli tomuto periodickému ději (na Marsu se střídají roční období podobně jako na Zemi) dochází také k významné změně tlaku během roku až o 20 procent.[15] Další podrobné zkoumání nicméně ukázalo, že se póly skládají z vodního i suchého ledu (H2O i CO2).[16]

Pro pozorovatele mimo planetu má Mars oranžovočervenou barvu[17] nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Oblasti s nižším albedem se jeví při pozorování šedě.[17] Na červených oblastech se nacházejí rozličné světlé a tmavé plochy s nazelenalou barvou. Tmavé plochy ovšem nejsou oceány vody, protože ta se na Marsu nemůže vyskytovat v tekutém stavu kvůli nízkému atmosférickému tlaku (~700 Pa).[15] Tyto změny v jasnosti povrchu jsou způsobené rozdílným druhem povrchového materiálu:[15] světlejší naoranžovělé oblasti obsahují prach a písek bohatý na oxid železitý; tmavší plochy jsou zpravidla kamenitější a skalnatější. Tvary a rozměry těchto oblastí se mění vlivem občasných silných větrů, které prach přemísťují.[18]

Povrch Marsu je velmi různorodý. Jižní polokoule s víceméně hornatou krajinou pokrývají krátery, zatímco na severní polokouli jsou rozsáhlé rovné pláně zalité lávou. Obecně se na povrchu Marsu nacházejí skalnaté nebo kamenité útvary, místy překryté prachem a písečnými dunami. Mars má značné množství kráterů, koryt, kaňonůsopek. Je zde v současnosti nejvyšší známá hora sluneční soustavy – štítová sopka Olympus Mons, která dosahuje výšky přes 21 km.[19] V rovníkové oblasti Marsu se táhne obrovský kaňon Valles Marineris dlouhý 4 500 km a hluboký 7 km. Objevila ho sonda Mariner 9 mapující Mars v letech 19711972, podle níž byl kaňon pojmenován. Průzkum sondami Viking přinesl také snímky oblasti Cydonia Mensae se zvláštním útvarem připomínajícím lidskou tvář obrácenou k nebi.[20] Tento skalní útvar se později začal označovat jako tzv. „tvář z Marsu[21] a&nbap;byl pokládán za umělé dílo mimozemské civilizace. Pozdější kvalitnější snímky ale ukázaly, že se jednalo pouze o hru světla a stínu na obyčejném erodovaném skalním masívu.[21]

AtlasEditovat

     

Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případě MerkuruVenuše, jelikož názvosloví vznikalo více než sto let, již od prvních pozorování prováděných italským astronomem Giovannim Schiaparellim roku 1877.[22] Ten během pozorování začal pro útvary používat jména známá z Evropy, AsieAfriky, která spojoval s mytologickými názvy. V práci, kterou Schiaparelli započal, pokračoval Eugene Antoniadi; oba pojmenovávání výrazné albedové útvary, které však ne nutně odpovídaly objektům na povrchu. Po roce 1973 došlo k podrobnému zmapování povrchu Marsu pomocí sondy Mariner 9, což přineslo velkou revizi názvů a jejich úpravu, na níž stojí současné názvosloví.[23]

PoznámkyEditovat

Nulová výška: Protože Mars nemá vodní plochy, neexistuje tam žádná přirozená nulová výška (jakou je u Země hladina světového oceánu), od které by se mohly měřit výšky topografické. Byla tedy zavedena umělá nulová výška povrchu; do 90. let 20. století daná atmosferickým tlakem 6,1 mbar a později středním gravitačním potenciálem v oblasti rovníku planety.[24]

Nultý poledník: Rovník Marsu je odvozen z jeho rotace, ale nultý poledník byl - podobně jako na Zemi - stanoven dohodou, že prochází určitým konkrétním bodem. V 19. století si za tento bod astronomové (s poměrně velkou nepřesností) zvolili kruhový útvar na povrchu nazvaný Sinus Meridiani. Teprve poté, co roku 1972 sonda Mariner 9 získala první podrobnější snímky, bylo rozhodnuto, že nultý poledník prochází malým kráterem Airy-0 v oblasti Sinus Meridiani.[25]

Interaktivní mapa Marsu
TharsisHellas PlanitiaOlympus MonsValles MarinerisArabia TerraAmazonis PlanitiaElysium MonsIsidis PlanitiaTerra CimmeriaArgyre PlanitiaAlba Patera 
Kliknutím na požadovanou oblast budete přesměrováni na odpovídající článek.
Barva udává výšku nad nebo pod referenčním elipsoidem.
Po stranách lze odečítat zeměpisnou šířku a délku.

StratigrafieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Stratigrafie Marsu.

Stratigrafie Marsu je vědní disciplína v planetologii, která se snaží vymezit základní stratigrafické jednotky na Marsu. Původně byly na základě fotografií sondy Viking ze 70. let vyčleněny čtyři, ale ty nyní vzhledem k novým údajům ze sond, které v posledním desetiletí kolem Marsu obíhají či po něm jezdí, procházejí podstatnou revizí. Protože zatím není možné získat geologické vzorky přímo z hornin na povrchu, je stratigrafie založena na pozorování svrchní vrstvy kůry, respektive na projevech impaktů cizích těles na povrch.[26]

Pozorováním kráterů byla v geologické historii planety vyčleněna čtyři základní historická období: pre-noachian, noachian, hesperianamazonian.[27] Pro jednotku noachian, pojmenovanou podle oblasti Noachis Terra, je charakteristický vysoký výskyt impaktních kráterů různé velikosti, takže se podobá měsíční krajině. S obdobím je tedy spojeno silné bombardování povrchu tělesy z vesmíru a množství kapalné vody na povrchu. Jednotka hesperian, nazvaná podle oblasti Hesperia Planum, je impaktními krátery pokryta průměrně. V tomto období docházelo k významné sopečné činnosti a katastrofickým záplavám způsobených činností outflow channels. Pro nejmladší jednotku, pojmenovanou podle Amazonis Planitia, je typický nízký počet nových impaktních kráterů a pozůstatky po projevech ledovců i výrazné sopečné činnosti například v oblasti Tharsis.

 
Marsovská historie (V miliónech let)

AtmosféraEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Atmosféra Marsu.
 
Nad povrchem je viditelná atmosféra
(Mars Global Surveyor)

Mars má velmi řídkou atmosféru, která nedokáže zachovávat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což vede k velkým teplotním rozdílům ve dne a v noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000 Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30 km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta ke Slunci přibližuje a zase se od něj vzdaluje. V zimě přibližně 25 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrací se do atmosféry.[28]

Atmosféra převážně z oxidu uhličitého (95,32 %) dále obsahuje dusík (2,7 %), argon (1,6 %), kyslík (0,13 %), oxid uhelnatý (0,07 %) a vodní páru (0,03 %),[29] která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadí neon, krypton, xenon, ozónmetan (který je možným indikátorem života na Marsu, jelikož rychle podléhá rozpadu,[30] nicméně studie z roku 2012 naznačuje, že vzniká jako výsledek interakce UV záření se sloučeninami uhlíků obsažených v mikrometeoritech a kosmickém prachu[31]).

Průměrná teplota u povrchu planety je okolo 210 K (-63 °C).[32] Pro Mars jsou charakteristické velké rozdíly mezi dnem a nocí. Na rovníku se teploty běžně pohybují od −90 do −10 °C a nad nulu se dostanou jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až +30 °C. I přes tyto občasně příznivé teploty nemůže na většině povrchu existovat kapalná voda; okamžitě by se vlivem nízkého tlaku začala vypařovat. Ve výšce okolo 40 až 50 km nad povrchem se nachází vrstva s konstantní teplotou. Dále ve výšce přibližně 130 km začíná ionosféra a vodíková koróna planety sahá až do výšky 20 000 km.[33]

Podrobné znalosti o složení atmosféry, jejích změnách a o dlouhodobějším klimatu byly získány díky několika sondám, které na povrchu přistály (např. Viking 12, Spirit, Opportunity atd.) anebo atmosféru zkoumaly z orbity. Měřením se zjistilo, že i na Marsu se projevuje skleníkový efekt, který planetu otepluje přibližně o 5 °C[34] a zadržuje okolo 30 % tepelné energie.[35] Výškově se atmosféra dělí na nižší (do 45 km), střední (do 110 km) a vyšší (nad 110 km).

OblačnostEditovat

Na Marsu byla pozorována i oblačnost[36] nejspíše tvořená krystalky oxidu uhličitého[37] vznikajícími ve výšce zhruba patnáct kilometrů. Vyjma oblačnosti zde probíhají procesy napovídající, že i na Marsu se mění počasí. V atmosféře planety se také často vyskytují prachové bouře občas celoplanetárního charakteru[38] nebo malé vzdušné prachové víry.[39] Během bouří může vítr na povrchu planety dosahovat až rychlosti okolo 200 km/h, takže vynáší do atmosféry značné množství drobných prachových částic (obsahujících magnetit) o velikosti 0,1 mikrometru až 0,01 mm. Protože magnetit pohlcuje modré světlo lépe než červené, atmosféra se při pohledu z planety jeví žlutavá a při východu/západu Slunce červená. Tento proces je složitější než Rayleighův rozptyl, který způsobuje modrou barvu Země. Vítr vane průměrně rychlostí 35 až 50 km/hod.,[33] díky řidší atmosféře však nemá takovou sílu jako jeho obdoba na Zemi.

VodaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Voda na Marsu.
 
Ma'adim Vallis – koryto vyhloubené tekoucí vodou v oblasti kráteru Gusev (horní kráter, který dosahuje průměru 170 km)
(Viking)

V současnosti se kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu voda vyskytovat v tekuté podobě[40] – existuje buď ve formě ledu, nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Z pozorování se zdá téměř jisté, že po povrchu planety voda kdysi tekla.[41] Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v období noachianu.[42] Vlivem ochlazování planety v hesperianu povrchová voda zmrzla a zbytek zřejmě unikl do kosmického prostoru. Následné erozivní procesy část zmrzlého ledu potopily pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se na pólech nacházejí dvě polární čepičky, tvořené jak ledem vodním, tak suchým. Předpokládá se, že se voda vyskytuje i ve formě permafrostu, který by měl zasahovat až do oblastí kolem 60°. V roce 2007 NASA provedla odhad množství vody zachycené v jižní polární čepičce. Podle modelu by po roztátí veškerá voda zaplavila celý Mars do výšky 11 metrů.[43]

Díky novým podrobným snímkům byly na povrchu Marsu rozlišeny geomorfologické pozůstatky vodní činnosti v podobě říčních koryt, sedimentů, pozůstatky zaplavených oblastí či relikty po rychlém úniku vody z kryosféry Marsu vlivem vulkanické aktivity. Předpokládá se, že jeden takový obrovský únik vytvořil i údolí Valles Marineris, které vzniklo v dávné historii Marsu. Dalším příkladem může být Cerberus Fossae, u něhož se předpokládá stáří více než 5 miliónů let. Prolomení vyvrhlo vodu do oblasti Elysium Planitia, kde se rozlila do ledového moře viditelného dodnes.[44]

V září 2015 přišla NASA s důležitým objevem: údajně se na povrchu Marsu za příznivých podmínek občas vyskytuje tekutá velmi slaná voda.[45]

Magnetické pole a radiaceEditovat

Magnetické pole Marsu je slabé, proto chrání neporovnatelně méně než to zemské. Měření sondy Mars Global Surveyor přinesla důkazy, že krátce po vzniku planety měl Mars dynamičtější povrch, který se více podobal Zemi.[46] Měření magnetometrem ukázalo magnetické pruhy, což svědčí o silnějším magnetickém dynamu, které pracovalo několik miliónů let po vzniku. Neznámá událost (možná dopad asteroidu) však toto pole narušila.[46]

Ze zjištění vědců z amerického Úřadu pro letectví a vesmír (NASA), kteří analyzovali data ze sondy Mars Odyssey, vyplývá, že radiace na oběžné dráze Marsu je 2,5krát větší než na Mezinárodní vesmírné stanici a dosahuje tak limitů pro bezpečný pobyt. NASA považuje tento problém za zvládnutelný pomocí stínítek a systému varování před vyšším zářením od Slunce.[47]

Oběžná dráhaEditovat

 
Mars je vzdálen asi 230 000 000 km (143 000 000 mil) od Slunce; jeho oběžná doba je 687 dnů (zemských), znázorněna v červené barvě. Oběžná dráha Země je modře.

Mars obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti mezi 206 644 545 km (1,3815 AU[32]) v  periheliu a 249 228 730 km (1,666 AU[32]) v afeliu. Jeden oběh kolem centrální hvězdy trvá 686,9601 pozemského dne. Kolem osy se otočí za dobu velmi podobnou délce pozemského dne – za 24 hodin 39 minut a 35,244 sekund[32] (Země 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund). Úhlový sklon planetární osy 25,19°[32] je srovnatelný se sklonem 23,44°, který má Země. Díky němu jsou zde roční období podobná těm na Zemi, jen téměř dvakrát tak dlouhá, neboť „marsovský rok“ činí 1,88 roku pozemského.

Vzdálenost od Země se v průběhu oběžné doby mění v rozmezí mezi 56 milióny až 400 milióny kilometrů v pravidelném cyklu 17 let,[48] kdy nastává nejpříznivější opozice planety pro pozorování a pro vysílání kosmických sond. Jelikož se Mars k Zemi někdy přibližuje a jindy se od ní vzdaluje, dochází ke změnám jeho hvězdné velikosti – pohyb mezi 1,6m až –2,8m, zdánlivý průměr 4" do 25". Proto je Mars v některých obdobích Mars čtvrtým nejjasnějším tělesem na obloze po Slunci, MěsíciVenuši - a jindy září méně než Jupiter.

V roce 2003 se Mars při velké opozici dostal k Zemi nejblíž, na 55,757 milionu kilometrů.[49] Další opozice Země a Marsu nastala 7. listopadu 2005,[50] kdy byl Mars při pozorování ze Země až 55° nad obzorem, další byla 29. ledna 2010,[50] kdy měl Mars magnitudu -1,2. Další opozice byla 3. března 2012,[50] kdy měl Mars magnitudu -1,1.

MěsíceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Měsíce Marsu, Phobos (měsíc) a Deimos (měsíc).
Uměle dobarvené fotografie Phobosu (vlevo) a Deimosu (vpravo), pořízené kamerou HiRISE. Fotografie nejsou ve stejném měřítku.

Okolo planety obíhají dvě přirozené družice – Phobos („strach“) a  Deimos („hrůza“). Podle řecké mytologie byli FobosDeimos synové boha války Area, kteří ho jako vozatajové doprovázeli do válek. Protějškem řeckého Area byl římský Mars (mytologie).[51]

Oba měsíce objevil v roce 1877 objevil Asaph Hall a pojmenoval je podle synů boha Marta. Je zajímavé, že existence měsíců byla v literatuře předpovězena dlouho před jejich objevením. Johannes Kepler usoudil, že pokud má Země jeden měsíc a Jupiter čtyři (v jeho době byly známy pouze Galileovy měsíce Jupitera), musí mít Mars kvůli harmonii kosmu měsíce dva. O dvou marsovských měsících psal i Jonathan Swift v knize Gulliverovy cesty (1726) či Voltaire v díle Micromégas (1752).[52]

Obě tělesa mají vázanou rotaci, neboli Marsu ukazují stále stejnou stranu. Chemickým složením a tvarem se velmi nápadně podobají tělesům tvořícím pás planetek mezi Marsem a Jupiterem, což vedlo k teorii, že se jedná o asteroidy, které Mars gravitací zachytil.[53] Další teorie je impaktní (podobně jako dnes převládající teorie původu Měsíce). Předpokládá srážku velkého tělesa s Marsem, která horniny z povrchu obou těles vyvrhla na oběžnou dráhu Marsu, a tento materiál se postupně zformoval do měsíce Phobos.[54] Pro definitivní zodpovězení této otázky bude nutné odebrat vzorky z povrchu těchto měsíců.

Phobos obíhá planetu rychleji, než se ona sama otáčí, což jeho oběh zpomaluje a vzdálenost od Marsu snižuje. Odhaduje se, že za 50 000 000 let Phobos do planety narazí.[55] Při pohledu z povrchu Marsu by Phobos měl úhlový průměr 12', zatímco Deimos asi 2'.

Přirozené satelity Marsu
jméno průměr (km) hmotnost (kg) objem (km3) poloměr
oběžné dráhy (km)
oběžná doba
Phobos 22,2 (27 × 21,6 × 18,8) 1,0659×1016[56] 5,729[56] 9 376[56] 7,65 hodin[56]
Deimos 12,6 (10 × 12 × 16) 1,4762×1015[57] 998[57] 23 458[57] 30,30 hodin[57]

PozorováníEditovat

Mapa neexistujících kanálů, jak je zachytil Giovanni Schiaparelli
Mapa Marsu z Hubbleova dalekohledu okolo roku 1999 (sever nahoře)

Nejstarší pozorování planety jsou známá již z období starověkých civilizací (Egypťané, BabylóňanéŘekové), kdy Mars sledovali pouhým okem. V  první polovině 17. století využili astronomové první konstruované dalekohledy, díky nimž na povrchu planety rozeznali tmavé a světlé plochy, a proto usoudili, že Mars má polární čepičky.

V roce 1877 se v mapách povrchu Marsu poprvé objevily nové útvary, tzv. kanály, u nichž si jejich objevitel Giovanni Schiaparelli nebyl jist, oč vlastně jde.[22] Později se ukázalo, že jsou důsledkem optického klamu způsobeného špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a pohybem prachu po povrchu planety.[58] Částečně vlivem špatného překladu italského slova „canale“, které kromě uměle vybudovaného kanálu označuje i přírodní „koryto“, vznikl mylný závěr, že dílo je umělého charakteru.[22] Zpráva o tzv. kanálech se rychle roznesla, objev začala potvrzovat další pozorovací místa[22] a vytvářet nepřeberné množství podrobných map neexistujících kanálů (spolu s nimi se rozšířila teorie o jejich umělém vzniku a civilizaci, která na vysychající planetě zaniká).[58] Ve skutečnosti jsou kanály jen optický klam vzniklý na základě řetězce tmavých skvrn. Ač byla jejich existence po 50 letech pozorováním vyvrácena, část veřejnosti je stále měla za existující dílo. Až fotografie z kosmických sond toto přesvědčení vyvrátily jednou provždy.[58]

Při pozorování dalekohledem ze Země nelze na Marsu vidět žádné významné detaily povrchu vyjma polárních čepiček, a tak podrobné prozkoumání planety mohlo proběhnout až po návštěvě sond.[58]

VýzkumEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Výzkum Marsu.
 
První fotografie povrchu Marsu, pořízená lodí Viking 1

Mars se stal jednou z prvních planet zkoumaných hned od počátku vesmírného průzkumu. Americké, ruské, evropské a japonské sondy kolem této planety již obíhaly, dopadaly na její povrch, přistávaly tam a jezdily po ní, aby získaly data o jejím geologickém složení a vlastnostech povrchu, hledaly vodu či zkoumaly klima.

MinulostEditovat

 
Přistávací modul Vikingu 2, fotografie zachycuje nejbližší okolí sondy

První úspěšná mise byla americká - v roce 1964 Mariner 4. Následoval symbolický úspěch dvou sovětských sond Mars 2Mars 3 vypuštěných v roce 1971, které přistály na jeho povrchu, ale kontakt s nimi byl ztracen několik sekund po dosednutí. Důležitou událostí začátku 70. let 20. století se stalo navedení americké sondy Mariner 9 na oběžnou dráhu, odkud pořídila první kvalitní fotografie povrchu planety, jež umožnily rozpoznat základní morfologické jednotky. Následoval americký program Viking, který se skládal ze dvou orbitálních sond, přičemž každá obsahovala i povrchový modul. Oba povrchové moduly úspěšně přistály na povrchu v roce 1976 a po dobu 6 (Viking 1) respektive 3 (Viking 2) let prováděly pozorování. Přistávací moduly odvysílaly na Zemi také první barevnou fotografii povrchu Marsu[59] a orbitální sekce pořídily detailní fotografie povrchu v takovém rozlišení, že jsou některé části používány dodnes. V roce 1988 byly vyslány dvě sovětské sondy Fobos 12, které měly studovat Mars a jeho dva měsíce. Bohužel se ale Fobos 1 odmlčel již na cestě k Marsu, zatímco Fobos 2 pořídil úspěšně fotografie Marsu i Phobosu, ale před vysláním dvou přistávacích modulů na povrch měsíce se porouchal.

Po selhání sondy Mars Observer v roce 1992 se roku 1996 k Marsu dostala sonda Mars Global Surveyor, která úspěšně mapovala povrch planety až do roku 2006, kdy bylo po třetím prodloužení mise se sondou ztraceno spojení. Měsíc po vyslání sondy Surveyor k Marsu odletěla sonda Mars Pathfinder s úkolem vysadit na povrchu malé pojízdné vozítko, které by zkoumalo okolí přistávacího modulu v oblasti Ares Vallis. Tato mise byla pro NASA obrovským úspěchem, jelikož přinesla velkou řadu snímků z povrchu, jimž se dostalo obrovské publicity.

SoučasnostEditovat

 
Skutečný povrch planety s uměle vygenerovaným vozítkem Opportunity
(umělecká představa)
 
Na výzkumu Marsu se jednou mohou podílet i automatické létající sondy
(umělecká představa)

V roce 2001 NASA vyslala úspěšně sondu Mars Odyssey, která je stále na orbitě planety. Pomocí gama spektrometru objevila známky vodíku ve svrchních metrech marsovského regolitu. Předpokládá se, že tento vodík je vázán ve vodním ledu, který se pod povrchem nachází.[60]

O dva roky později se v roce 2003 k planetě vydala evropská sonda Mars Express, která se skládala ze dvou částí, orbitálního modulu Mars Express a přistávacího s označením Beagle 2. Tato mise byla úspěšná jen částečně, jelikož přistávací modul z nezjištěných příčin selhal během přistávacího manévru a následně v únoru 2004 byl prohlášen za ztracený.[61] Na začátku roku 2004 byl pomocí planetárního fourierovského spektrometru pracujícího s infračerveným světlem ohlášen nález metanu v atmosféře Marsu. V červnu 2006 Evropská vesmírná agentura vydala zprávu, že objevila polární záři.[62]

V roce 2003 se k Marsu vydala i dvě stejná vozítka NASA v rámci projektu Mars Exploration RoverSpirit (MER-A) a Opportunity (MER-B). Obě úspěšně přistála na povrchu v lednu 2004 a začala zkoumat místa dopadu, pomocí mechanického ramena čistit vzorky a analyzovat je. Mezi největší objevy patří důkaz, že na Marsu kdysi skutečně byla tekutá voda v obou oblastech, kde sondy přistály. Vozítka měla hlavní misi naplánovanou na 90 dní, ale díky silnému větru a prachovým vírům, které solární panely vozítek čistí, pracovala mnohonásobně déle.[63] Vozítko Spirit přestalo fungovat 22. března 2010 po ujetí 7,73 km namísto plánovaných 600 metrů. Jeho dvojče Opportunity je stále pojízdné a přináší vědecká data (informace k březnu 2015). Za tu dobu ujelo již přes 42 km.[64]

Dne 12. srpna 2005 byla k Marsu vyslána další americká sonda - Mars Reconnaissance Orbiter, která se na oběžnou dráhu planety dostala 10. března 2006.[65] Hlavním úkolem plánované dvouleté vědecké mise je zmapovat povrch Marsu a studovat počasí, aby se mohlo vybrat vhodné místo pro další sondy, které by měly na povrchu přistát. Sonda obsahuje telekomunikační zařízení s vyšší přenosovou rychlostí než všechny předchozí sondy dohromady.

Dne 25. května 2008 na Mars úspěšně dorazila nepohyblivá americká sonda Phoenix, která byla na cestu vyslána 4. srpna 2007. Dosedla na povrch poblíž severní polární čepičky. Přistávací modul byl vybaven robotickou rukou schopnou odebírat vzorky až do vzdálenosti 2,5 metru a dostat se až metr pod marsovský povrch. Během svého života sonda objevila v místě přistání vodní led nehluboko pod povrchem.[66]

Roku 2011 se měla uskutečnit ruská mise Fobos-Grunt s cílem dopravit zpět na Zem vzorky z měsíce Phobos. Nosná raketa odstartovala 8. listopadu 2011.[67] Po oddělení druhého stupně však nedošlo ke spuštění motoru, který měl sondu navést na dráhu k Marsu, sonda zůstala na oběžné dráze Země a nakonec zanikla v zemské atmosféře.[67]

Dne 26. listopadu 2011 proběhl start nosné rakety Atlas V541 se sondou Mars Science Laboratory.[68] Jde o sofistikovanou pojízdnou laboratoř, která by měla na Marsu mimo jiné hledat organické sloučeniny či stopy života.[69] Sonda úspěšně přistála dne 6. srpna 2012.[3]

BudoucnostEditovat

Na rok 2018 plánuje Evropská vesmírná agentura svoje první vozítko pod názvem ExoMars; mělo by se dokázat prokopat až dva metry pod povrch, kde by hledalo organické molekuly.[70][71]

V roce 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush dlouhodobý plán Vision for Space Exploration, dle kterého se USA připravují vyslat na povrch Marsu pilotovanou loď a na jeho povrch vysadit člověka.[72] Podobné plány má i Evropská vesmírná agentura sdružující evropské země, která by chtěla dostat člověka na Mars mezi lety 2025 až 2030.[73] Obdobné ambice má také Rusko.[74]

Život na MarsuEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Život na Marsu.
 
Detail výbrusu meteoritu AHL84001, kde se podle některých výzkumů nachází pozůstatky po „jednoduchém životě“. Průměr protáhlého útvaru je 100 nm

Současné poznání historie Marsu nasvědčuje, že po jeho vzniku se na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná jako celoplanetární oceán pokrývala převážnou část severní polokoule.[75] Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla na povrchu vytvořit obyvatelnou zónu a umožnit tak vznik primitivního života.[76] Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá, a planeta se tak nachází mimo obyvatelnou zónu Slunce. Předpokládá se, že by pro případný vznik života musely být k dispozici jiné energetické zdroje než energie Slunce (např. vulkanismus).

Slabá magnetosféra a extrémně tenká atmosféra, veliké výkyvy teplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita,[77] život v naprosté temnotě,[78] život bez dýchatelného kyslíku[79] atd.). V letech 2014–2015 probíhaly na Mezinárodní vesmírné stanici experimenty s antarktickými houbami rodu Cryomyces.[80] Na vesmírné stanici byly po dobu 18 měsíců vystaveny stejné atmosféře i silnému ultrafialovému záření, s jakým by se setkaly na povrchu Marsu.[81] Na konci testu přežilo 60 % všech houbových buněk a každá desátá byla schopna se množit a vytvářet nové kolonie.

Pro potvrzení i vyvrácení teorie o životě na Marsu zatím chybějí jasné důkazy. Některé náznaky sice nasvědčují tomu, že na Marsu život skutečně byl, jako například struktury připomínající pozůstatky činnosti organismů v meteoritu ALH 84001.[82] Na povrchu planety provedlo několik sond (např. Viking) experimenty, které měly objevit důkazy života, ale nepřinesly žádný důkaz potvrzující život na planetě nyní ani v minulosti.

Pro nebezpečí zavlečení pozemského života na Mars jsou sondy určené pro přistání na Marsu důkladně sterilizovány[83] (i když na začátku výzkumu nebyly všechny sondy sterilizovány příliš pečlivě[84]). Na jasnou odpověď, jestli na planetě skutečně vznikl život, či zda se jedná pouze o vědeckou fikci, je potřeba počkat, dokud nebude pečlivě prostudována větší část povrchu planety.

KolonizaceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Kolonizace Marsu.

Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnost vody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planet sluneční soustavy. Proto bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030[73] a od této doby zde začít budovat stálou základnu.

Mars vyžaduje méně energie na jednotku hmotnosti (delta-v) k jeho dosažení ze Země než kterákoli jiná planeta s výjimkou Venuše. S využitím Hohmannovy oběžné dráhy trvá let k Marsu v závislosti na druhu použitého pohonu přibližně 9 měsíců[85], během kterých bude posádka vystavena stavu beztíže. Kratší doba v podobě 6 až 7 měsíců je možná, ale spotřebovalo by se víc paliva.

Otevřenou otázkou zůstává, zda lidstvo bude odsouzeno na Marsu žít v uzavřených základnách, kde se bude uměle udržovat atmosféra, anebo zda se podaří povrch planety přeměnit v obyvatelný pomocí terraformace.

TerraformaceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Terraformace Marsu.
 
Umělecká představa, jak by mohl vypadat terraformovaný Mars

Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnit člověku život na povrchu Marsu bez nutnosti kvůli okolnímu prostředí používat ochranné prostředky. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi.[86] Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by probíhal po desítky či stovky let[87] od nejjednodušších organismů přes rostliny až po první živočichy.

Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak takovou změnu povrchu Marsu zrealizovat.[88]

Mars v kultuřeEditovat

Jméno planetyEditovat

 
Socha boha Marta před Villa Adriana v Tivoli, Itálie

Mars dostal jméno po římském bohu války,[89]s nímž se tedy setkáváme v římské mytologii (viz Mars (mytologie)). V babylónské astronomii byla planeta - pravděpodobně kvůli rudé barvě - pojmenována po Nergalovi, božstvu ohně, války a ničení.[90] Když Řekové spojili Nergala se svým bohem války Areem, pojmenovali planetu Ἄρεως ἀστἡρ (Areos aster) neboli „hvězda Areova“. Římané, kteří svého boha války Marta ztotožnili s řeckým Areem, s ním spojovali i planetu a říkali jí „Stella Martis“ neboli „Hvězda Martova“, resp. „Mars“. Řekové označovali planetu také jako Πυρόεις (Pyroeis), což přibližně znamená hořící.[91] V hinduistické mytologii je Mars znám jako Mangala (मंगल)[92] a spojován s bohem války[93]; v sanskrtu také jako Angaraka[94] podle boha války, učitele okultních věd, jehož znameními byl kozoroh a štír. Staří Egypťané tuto planetu nazývali „Ḥr Dšr“ – „Rudý Hor“.[95] Hebrejci jí naproti tomu říkali Ma'adim (מאדים‎‎) – „ta, která se zardívá“; právě odsud pochází název jednoho z největších kaňonů Marsu – Ma'adim Vallis.[96] Mars je al-Mirrikh (المريخ‎‎) jak v arabštině,[97] tak v perštině (بهرام‎‎), v turečtině se mu říká Merih. Etymologie al-Mirrikh je zatím neobjasněná. Staří Peršané říkali Marsu Bahram[93] (بهرام‎‎) podle zoroastrijského boha osudu. Staří Turkové jej nazývali Sakit. Pro Číňany, Japonce, Korejce a Vietnamce planeta byla Ohnivou hvězdou[91] (čínsky v českém přepisu Chuo-sing, pchin-jinem Huǒxīng, znaky 火星); tento název je založen na starém čínském systému pěti elementů.

Symbolem Marsu je kolečko se šipkou směřující nahoru a ven, stylizované znázornění štítu a kopí. S těmi chodil do boje římský bůh Mars, který byl nejen bohem války, ale také patronem vojáků. Symbol se také užívá v biologii pro označení mužského pohlaví a v alchymii pro označení prvku železa, o němž se soudilo, že je díky charakteristicky červené barvě oxidu železitého ovládán Marsem..[98] ♂ označuje znak Unicode na pozici U+2642.

Význam v astrologiiEditovat

Za vlády Chaldejců došlo v jižní Mezopotámii k významnému rozvoji astrologie a zavedení systému sedmi planet (k vládnoucímu páru SlunceMěsíc přidali ještě planetu Merkur, Venuši, Mars, JupiterSaturn), kterým byly také přiřazeny příslušné božské principy;[99] v případě Marsu babylónský bůh moru Nergal, k němuž byly později asociováni egyptský Hor, hindský Mangal, řecký Ares a římský bůh války Mars.[100] Tradičním astrologickým sedmi planetám odpovídá sedm dnů v týdnu.[101] Mars je spojen s úterým, z čehož také vychází pojmenování pro tento den v románských jazycích (např. ve španělštině martes, v italštině martedì a ve francouzštině mardi).[102] Podle Pythagora sedm planetárních sfér kolem Země svým otáčením vyluzuje tzv. hudbu sfér – starší hudební stupnice proto byly sedmitónové.[103] Marsu odpovídá číslo 5 a tón G.[104]

Mars ve zvěrokruhu vládne I. a VIII. nebeskému domu, tj. denní dům je pro něj Beran a noční Štír, povýšení pak zažívá v Kozorohu, pád v Raku a zničení ve Váhách a v  Býku.[105] Problémy tomuto systému přinesl objev trpasličí planety Pluto, v jejíž prospěch někteří moderní astrologové odebírají Marsu znamení Štíra.[100][106][107] Konzervativní astrologové naproti tomu raději ponechávají Pluto bez domicilu.[108]

Původně představoval božský princip Marsu (muže) harmonický protiklad k Venuši (ženě) a tomu odpovídal i jeho tehdejší symbol ♁ (nyní jde o symbol Země), pozdějším zdůrazněním agresivních prvků však došlo k deformaci kříže do úhlopříčného šípu, tj. k přechodu do dnešního symbolu ♂.[109] Astrologická povaha Marsu vychází z mytologie a je spojována se sebejistotou a prosazováním sama sebe, agresí, sexualitou, energií, silou, ambicemi a výbušností, tedy historicky chápanými samčími vlastnostmi.[110] Tyto vlastnosti zároveň svědčí o duchu ovládaném nižšími potencemi (hmotou),[111] což se odráželo i v již zmíněném původním symbolu ♁ (kříži hmoty nad kruhem ducha).[112]

Dle astrologů by se měl vliv Marsu uplatňovat v  povoláních, jako jsou vojáci, chirurgové či sportovci.[113] Francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin provedl v 60. letech 20. století velkou studii nazvanou „Mars Effect“, která dávala významnou korelaci mezi datem narození sportovních šampiónů a dominantním postavením Marsu.[114] Test na jinak sestaveném vzorku šampiónů však přinesl negativní výsledek.[115]

Inteligentní MarťaniEditovat

Oblíbená představa, že Mars je obydlen inteligentními Marťany, se traduje od 19. století, kdy se naplno rozeběhlo mapování marsovských kanálů, které propagoval především italský astronom Giovanni Schiaparelli. V souvislosti s knihou Percivala Lowella o planetě, která postupně umírá, vysychá a chladne, jejíž prastará civilizace se proto snaží budovat síť zavlažovacích kanálů, se objevila lákavá myšlenka, že na Marsu existuje inteligentní život.[116]

Pozorování neexistujících kanálů na Marsu se mezi tehdejšími astronomy šířilo jako marsovská horečka[117]a přinášelo stále podrobnější a přesnější mapy. V roce 1899 během průzkumu atmosférického rádiového šumu zachytil vynálezce Nikola Tesla opakující se signál, o němž později prohlásil, že by se mohlo jednat o radiovou komunikaci z jiné planety, pravděpodobně z Marsu.[118] Teslově teorii se brzy dostalo podpory od Lorda Kelvina, který navštívil Spojené státy americké v roce 1902 a při této příležitosti údajně prohlásil, že Tesla zachytil Marťanské radiové vysílání určené pro Spojené státy.[119] V roce 1901 vyšel článek v New York Times, podle nějž ředitel Harvard College Observatory Edward Charles Pickering obdržel telegram z Lowell ObservatoryArizoně ohledně možného pokusu zachycené komunikace Marsu se Zemí.

Jak ale ukázaly kosmické sondy ve 20. století, na Marsu inteligentní život v současnosti není.

Sci-fiEditovat

 
Mimozemšťani útočící na Zemi ve Wellsově knize Válka světů

Mars byl a je častým předmětem sci-fi příběhů, které ho v historii popisovaly jako živý svět inteligentních tvorů a v současnosti jako vyprahlou planetu, kterou se člověk snaží podmanit. Jeho magická rudá barva a chybná představa rozsáhlých kanálů na jeho povrchu inspirovala mnohé spisovatele, aby své příběhy zasadili do tohoto světa. Snad nejznámější knihou z rané historie sci-fi žánru je H. G. Wellsova kniha Válka světů z roku 1898, která popisuje invazi Marťanů z umírající planety na Zem a následnou válku s lidstvem. Kniha se stala hitem a dočkala se i rádiového vysílání 30. října 1938. Vysílání bylo natolik přesvědčivé, že mnozí posluchači, kteří si zapnuli rádio později, se domnívali, že se jedná o skutečnou událost, což vyústilo v paniku a chaos.[120]

Dalším slavným dílem je Marťanská kronika od amerického spisovatele Raye Bradburyho, která líčí zkázu marťanské civilizace nešťastnou náhodou způsobenou lidmi a neschopnost lidí se z této chyby poučit. V 60. letech 20. století o Marsu psali Edgar Rice Burroughs a Robert A. Heinlein.

Mars se v literatuře vyskytoval již dříve před vznikem moderní sci-fi. Například spisovatel Jonathan Swift ve své knize Gulliverovy cesty v devatenácté kapitole popisuje dva měsíce Marsu, přibližně 150 let před tím, než byly skutečně objeveny astronomem Asaphem Hallem.[121]

Před vysláním sond Mariner a Viking, které přinesly první podrobné snímky o skutečném povrchu Marsu bez života, se většina knih zabývala tématem inteligentních Marťanů a jejich vztahy s lidmi. Když se ale ukázalo, že život na Marsu není a že možná ani nikdy nebyl, téma knih se změnilo. Začalo se zaobírat blízkou lidskou budoucností, ve které se lidstvo pokusí na Marsu přistát a vytvořit na něm trvalou základnu a následně ho osídlit. Ceněnou ságou o kolonizaci a boji za svobodu Marsu je Marťanská trilogie od Kima Stanleyho Robinsona.

Snímky z Marsu ale nevyvrátily veškeré pochybnosti a některé paradoxně zájem sci-fi autorů ještě podpořily. Nejznámějším útvarem ze snímků sond Viking se stala tzv. Tvář na Marsu – hora, připomínající lidskou tvář, obrácenou do vesmíru (pozdější podrobné mapování ukázalo, že se jedná o přírodní útvar vzniklý zvětráváním[122]). Tento a podobné výjevy na Marsu měly za následek to, že je Mars i po zmapování povrchu pro spisovatele vědeckofantastické literatury stále zajímavý.

Dalším oblíbeným námětem se stal boj marťanské kolonie za nezávislost na Zemi, který se objevuje v dílech Grega Beara a nebo již zmiňovaného Kima Stanleyho Robinsona. Na stejném základě staví film Total Recall a televizní seriál Babylon 5. V nezávislé kolonii na Marsu se odehrává i děj tetralogie Pán modrého meče českého spisovatele Ondřeje Neffa.

OdkazyEditovat

Tento článek obsahuje text (GFDL) ze stránky z webu http://astro.pef.zcu.cz/.

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mars na anglické Wikipedii a Mars na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n Mars Fact Sheet [online]. NASA, rev. 2010-11-17 [cit. 2012-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Mars Exploration Rover Mission [online]. NASA - Jet Propulsion Laboratory California Institute of Technology, rev. 2007-12-26 [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-09. (anglicky) 
  3. a b Mars Science Laboratory - Mission Timeline [online]. NASA - Jet Propulsion Laboratory California Institute of Technology [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. DOUGLAS, N. C. Lin. The Chaotic Genesis of Planets. Scientific American. Květen 2008, roč. 298, čís. 5, s. 50–59. Dostupné online. ISSN 0036-8733. DOI:10.1038/scientificamerican0508-50. (anglicky) 
  5. ELKINS-TANTON, L. T., et al. Early magnetic field and magmatic activity on Mars from magma ocean cumulate overturn. Earth Planet. Sci. Lett.. 2005, roč. 236, s. 1–12. DOI:10.1016/j.epsl.2005.04.044. (anglicky) 
  6. a b Barlow, str. 23.
  7. BROŽ, Miroslav. Vývoj Marsu. Nebeský cestopis [online]. Praha: Český rozhlas Leonardo, 2011-08-06 [cit. 2012-2-13]. Čas 24:30 od začátku stopáže. Dostupné online. 
  8. BARLOW, Nadine G. Mars - An introduction to its Interior, Surface and Atmosphere. [s.l.]: Cambridge Planetary Science, 2008. ISBN 978 0 521 85226 5. S. 22. 
  9. Mars Meteorites [online]. NASA - Jet Propulsion Laboratory [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c d e Barlow, str. 71.
  11. BARLOW, str. 83
  12. Goddard Space Flight Center. New Map Provides More Evidence Mars Once Like Earth [online]. [cit. 2007-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b APS X-rays reveal secrets of Mars' core [online]. NASA [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  14. Mars - Viking 1 Orbiter [online]. [cit. 2007-10-15]. Dostupné online. 
  15. a b c d Barlow, str. 163.
  16. Barlow, str. 153.
  17. a b Barlow, str. 73.
  18. Mars [online]. Západočeská univerzita v Plzni, rev. 2010-1-15 [cit. 2012-07-20]. Kapitola Povrch. Dostupné online. 
  19. BARLOW, str. 125
  20. TVÁŘ NA MARSU [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-28. 
  21. a b IAN.cz : Cydonia – tvář na Marsu [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  22. a b c d Barlow, str. 3.
  23. GRYGAR, Jiří; DUŠEK, Jiří; POKORNÝ, Zdeněk. Fotografický atlas Náš vesmír. 2. vyd. Praha: Aventinum, 2000. ISBN 80-7151-179-X. S. 106. 
  24. 31st Annual Meeting of the DPS – D. E. Smith & M. T. Zuber: The Relationship of the MOLA Topography of Mars to the Mean Atmospheric Pressure [online]. [cit. 2007-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-03. 
  25. The Martian Prime Meridian -- Longitude "Zero" [online]. Malin Space Science Systems [cit. 2012-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. CARR, Michael H. The Surface of Mars. New York: Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-87201-4. 
  27. Carr M., str. 42
  28. Carr M., str. 5
  29. Encyclopedia of science; Mars, atmosphere [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  30. National Geographic News, Does Mars Methane Indicate Life Underground? od Stefana Lovgrena [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  31. UV light makes methane from meteorites [online]. Arizona State University [cit. 2012-07-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. a b c d e Carr M., str. 16
  33. a b ČEMAN, Róbert. Vesmír 1 Sluneční soustava. 1. vyd. Bratislava: Mapa Slovakia Bratislava, 2002. ISBN 80-8067-072-2. S. 194. 
  34. SEDS, Mars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-08. 
  35. European Astrobiology Magazine Extreme, Titan [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27. 
  36. Solarview, Martian Clouds [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  37. ESA Life in Space, Rare high-altitude clouds found on Mars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  38. Space.com, A global dust storm of massive proportions, unlike any seen since the early 1970s, now rages across Mars. [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-11-25. 
  39. Science@NASA, The Devils of Mars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  40. POKORNÝ, Zdeněk. Planety. Praha: Aventinum, 2005. ISBN 80-86858-07-3. S. 88. 
  41. Science@NASA, The Case of the Missing Mars Water [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  42. Geomorphic Analysis of the Isidis Region: Implications for Noachian Processes and Environments [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-28. 
  43. NASA, Mars' South Pole Ice Deep and Wide [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  44. Murray et al., John B. (March 17, 2005), Evidence for a frozen sea close to Mars' equator [online]. [cit. 2007-08-30]. Dostupné online. 
  45. Tajemství Marsu rozluštěno, hlásí NASA a svolává tiskovku [online]. Washington: Novinky.cz, 27. září 2015. Dostupné online. 
  46. a b V magnetických pruzích je uchována historie Marsu [online]. [cit. 2007-08-30]. Dostupné online. 
  47. SPACE.com: Mars Odyssey Shows Intense, But Managable Radiation Risk for Astronauts [online]. [cit. 2007-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-05. 
  48. BARLOW, str. 21
  49. Jakub Rozehnal: Velká opozice Marsu se blíží [online]. [cit. 2007-08-30]. Dostupné online. 
  50. a b c BARLOW, str. 22
  51. Barlow, str. 24.
  52. KLEZCEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 264. 
  53. Mars Express, Close Inspection for Phobos [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  54. Mars Moon Phobos Likely Forged by Catastrophic Blast [online]. [cit. 2010-10-01]. Dostupné online. 
  55. Solar System Exploration, Mars: Moons: Phobos [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-24. 
  56. a b c d NASA Solar System Exploration – Phobos: Facts & Figures. solarsystem.nasa.gov [online]. [cit. 07-11-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-10-2013. 
  57. a b c d NASA Solar System Exploration – Deimos: Facts & Figures. solarsystem.nasa.gov [online]. [cit. 07-11-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-10-2013. 
  58. a b c d Barlow, str. 4.
  59. Journey Trough the Galaxy, Other Mars Missions [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-09-20. 
  60. Odyssey Spacecraft Generates New Mars Mysteries [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  61. Europe's Beagle 2 Mars Probe Stays Ominously Silent [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  62. Discovery of an aurora on Mars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  63. Looking for Signs of Past Water on Mars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  64. Spirit and Opportunity - update [online]. Jet Propulsion Laboratory [cit. 2015-06-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. VÍTEK, Antonín. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha: rev. 2010-3-29 [cit. 2012-09-05]. Kapitola 2005-029A - MRO. [Dále jen Vítek]. Dostupné online. 
  66. NASA Phoenix Mars Lander Confirms Frozen Water [online]. NASA [cit. 2012-07-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. a b Antonín Vítek. Praha: rev. 2012-1-25 [cit. 2012-09-05]. Kapitola 2011-065A - Fobos-Grunt. 
  68. Mars Science Laboratory [online]. NASA's MSL website [cit. 2008-12-23]. Dostupné online. 
  69. NASA, Mars Science Laboratory [online]. [cit. 2012-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-23. 
  70. ExoMars [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  71. European Mars launch pushed back [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  72. The Vision for Space Exploration [online]. [cit. 2007-09-03]. Dostupné online. 
  73. a b Liftoff for Aurora: Europe’s first steps to Mars, the Moon and beyond [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  74. Russia preparing for human journey to Mars [online]. [cit. 2007-08-22]. Dostupné online. 
  75. Mars Ocean Hypothesis Hits the Shore [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  76. Mars, Water and Life [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  77. Deinococcus radiodurans [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-15. 
  78. Beatty JT, Overmann J, Lince MT, Manske AK, Lang AS, Blankenship RE, Van Dover CL, Martinson TA, Plumley FG. (2005). „An obligately photosynthetic bacterial anaerobe from a deep-sea hydrothermal vent“. Proceedings of the National Academy of Sciences 102 (26): 9306-10. PMID 15967984
  79. Pozemské metabolismy [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  80. http://www.livescience.com/30627-10-driest-places-on-earth.html
  81. PETR, Jaroslav. Antarktická houba by přežila na Marsu [online]. Český rozhlas, 2016-02-01 [cit. 2016-02-01]. Dostupné online. 
  82. What is ALH 84001? [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  83. Řeky na Marsu vyschly už před miliardami let [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-30. 
  84. GRÜN, Marcel. Těžký úkol sterilizace kosmických sond [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  85. Flight to Mars: How Long? Along what Path? [online]. [cit. 2012-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. Melting Mars To Create A New Earth [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  87. FOGG, Martyn J. TERRAFORMING MARS: A REVIEW OF RESEARCH [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  88. Terraforming Mars, The Noble Experiment? [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online. 
  89. BARLOW, str. 1
  90. SHEEHAM, William. Pohyby Marsu [online]. 2. února [cit. 2006-06-13]. Dostupné online. 
  91. a b COCHRANE, Ev. Martian Metamorphoses: The Planet Mars in Ancient Myth & Religion. Ames, Iowa: Aeon Press, 1997. ISBN 0-9656229-0-8. S. 25. (anglicky) [Dále jen Cochrane]. 
  92. WILLIAMS, George Mason. Handbook of Hindu Mythology. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2003. ISBN 1-57607-106-5. S. 209. (anglicky) 
  93. a b HOTAKAINEN, Markus. Mars: From Myth and Mystery to Recent Discoveries. Berlin: Springer, 2008. ISBN 0387765077, 9780387765075. S. 13–16. (anglicky) 
  94. FALK, Michael. Astronomical Names for the Days of the Week. Journal of the Royal Astronomical Society of Canada. Červen 1999, čís. 93, s. 122–133. DOI:10.1016/j.newast.2003.07.002. (anglicky) 
  95. Cochrane, s. 75.
  96. GREELEY, Ronald; BATSON, Raymond M. Planetary Mapping. Svazek 6. Cambridge: Cambridge Planetary Science, 2007. ISBN 0-521-03373-X. S. 97, 107. (anglicky) 
  97. DONZEL, E. J. van. Islamic Desk Reference. Leiden; New York; Köln: Brill, 1994. ISBN 90-04-09738-4. S. 343. (anglicky) 
  98. Symboly planet [online]. [cit. 2006-06-13]. Dostupné online. 
  99. BERLING, Peter. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-584-6. S. 23.  [Dále jen: Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti.]
  100. a b GIBSONOVÁ, Clare. Astrologická encyklopedie. Praha: Metafora, 2002. ISBN 80-86518-38-8. S. 21.  [Dále jen: Astrologická encyklopedie.]
  101. Astrologická encyklopedie. s. 18
  102. Origin Of Day Names [online]. [cit. 2007-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-12. 
  103. Astrologická encyklopedie. s. 19
  104. LASENIC, Pierre de. Astrologie (Kosmologie). Praha: Vodnář, 2000. ISBN 80-86226-14-X. S. 27. 
  105. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. s. 360
  106. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. s. 93
  107. PULS - Zvěrokruh a barvy [online]. [cit. 2007-10-07]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  108. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. s. 94
  109. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. s. 207, 211 a 212
  110. www.myastrologybook.com - Mars in astrology [online]. [cit. 2007-10-06]. Dostupné online. 
  111. LASENIC, Pierre de. Astrologie (Kosmologie). Praha: Vodnář, 2000. ISBN 80-86226-14-X. S. 21. 
  112. CORNELIUS, Geoffrey; HYDE, Maggie; WEBSTER, Chris. Astrologie pro začátečníky. Brno: Ando, 1996. ISBN 80-902032-1-3. S. 59.  [Dále jen: Astrologie pro začátečníky.]
  113. Astrologie pro začátečníky. s. 64
  114. Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. s. 279
  115. Roland Seidel. Co je astrologie [online]. [cit. 2007-10-17]. Dostupné online. 
  116. Percivel Lowell's Canals [online]. [cit. 2007-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-19. 
  117. Fergus, Charles (May 2004). "Mars Fever". Research/Penn State 24 (2). [online]. [cit. 2007-08-25]. Dostupné online. 
  118. Tesla, Nikola (February 19, 1901). Talking with the Planets. Collier's Weekly. [online]. [cit. 2007-08-25]. Dostupné online. 
  119. CHENEY, Margaret. Tesla, man out of time. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall, 1981. ISBN 978-0-13-906859-1. S. 162. 
  120. Radio's War of the Worlds Broadcast (1938) [online]. [cit. 2007-08-31]. Dostupné online. 
  121. Swift, Jonathan and the moons of Mars [online]. [cit. 2007-08-31]. Dostupné online. 
  122. Jiřina Hrušová: Tvář na Marsu – definitivní konec legendy (snad) [online]. [cit. 2007-08-31]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • HEUSELER, Holger. Mars: Pathfinder, Sojourner a dobývání rudé planety. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0794-4. 
  • CARR, Michael H. The surface of Mars. New York: Cambridge University Press, 2006. ISBN 0-521-87201-4. 
  • ČEMAN, Róbert; PITTICH, Eduard. Vesmír - 1 Sluneční soustava. Bratislava: Mapa Slovakia, 2002. ISBN 80-8067-072-2. S. 192-227. 
  • BARLOW, Nadine G. Mars: an introduction to its interior, surface and atmosphere. New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 0-521-85226-9. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat