Otevřít hlavní menu
Geologické vrstvy v Salta (Argentina)

Stratigrafie nebo také stratigrafickou geologii, můžeme chápat jako nauku studující vztahy geologických těles. Zatímco prostorovou rozlehlost daných těles můžeme určit jednodušeji, pomocí metod měření trojrozměrného prostoru, tak měření časového rozměru a jeho srovnávání u různých těles a procesů je mnohem složitějším problémem. Čas ve stratigrafii je charakterizován šipkou běžící od počátku historie Země až do současnosti a je zachycen posloupností všech forem, jevů, znaků a jejich změn v horninách. U stratigrafie se určuje relativní stáří geologických těles a procesů, to je tzv. relativní stratigrafie a jejich skutečné stáří a to je tzv. absolutní stratigrafie.[1]

Vrstvy hornin: Vrstvy hornin přestavují především záznamy o podmínkách, jaké panovaly v době jejich vzniku. Tyhle vrstvy a souvrství jsou pojmenovány podle geografických objektů, jako jsou třeba města, regiony nebo pohoří. Mocností samotné vrstvy je vzdálenost mezi spodní a vrchní částí vrstvy. Pro každou vrstvu se používá jiný název:

  • masivní lavice – více než 100 cm
  • hrubá lavice – 50–100 cm
  • lavice – 10–50 cm
  • deska – 10–1 cm
  • lamina – 0,2–1 cm
  • tenká lamina – pod 0,2 cm

Obsah

Typy stratigrafieEditovat

Stratigrafie se dělí na dva typy: Relativní stratigrafii a absolutní stratigrafii.

Relativní stratigrafieEditovat

Relativní stratigrafií neboli relativním stářím rozumíme to, že zjišťujeme, jestli je geologické těleso starší nebo mladší než ostatní tělesa. Pro určení stáří vrstev těles se používají čtyři metody.[2]

Litostratigrafická metodaEditovat

Jejím základem se stratigrafický zákon, pro nějž platí také název superpozice. To také znamená, že ve vrstevním sledu jsou horní vrstvy mladší než vrstvy pod nimi.[2][3]

Biostratigrafická metodaEditovat

Metoda využívá paleontologického obsahu hornin a všech znaků spojených. V Biostratigrafii existuje několik metod: Metoda vůdčí zkamenělin, Metoda komplexní druhové analýzy, Fylogenetická metoda a Mikropaleontologická metoda.[2][3]

Chemostratigrafická metodaEditovat

Geochemický obraz Země vykazuje změny, které jsou časově nevratné. Odkryjeme-li sukcesi těchto změn, získáme další nástroj pro stratifikaci a korelaci hornin.[2]

Eventostratigrafická metodaEditovat

Metoda se soustřeďuje na studium geologicky náhlých a krátkodobých událostí, které v geologickém záznamu zanechaly značné údaje a pokud možno rozsáhlé a ostře ohraničené změny, uložené v různých prostředích.[2]

Absolutní stratigrafieEditovat

Absolutní stratigrafie neboli metody časového datování využívá nejrůznějších postupů ke zjištění stáří hornin vyjádřeného v rocích. Počátek číselného datování je stanoven rokem 1950. Pro datování událostí před rokem 1950 se používají 3 kategorie jednotek: Ka (kilo-annum) = 103, Ma (mega-annum) = 106, Ga (giga-annum) = 109 roků. Zde uvedené zkratky se ovšem nevyužívají k vyjádření doby trvání geologických dějů ale hlavně k datování hranic. Jako příklad bych mohl uvést útvar paleogén, jeden z jeho stupňů dan má spodní hranici 65 Ma a jeho vrchní hranice je 61 Ma. A když vezmeme 65 a odečteme 61, dostaneme číslo 4, to je počet let, jak dlouho to dané období trvalo.[4]

Radiometrická metodaEditovat

Radiometrická metoda je nejznámější, protože obsahuje největší počet dat. Využívá se jako časomíra samovolného rozpadu radioaktivních prvků v minerálech. Atomová jádra prvků samovolně vystřelují částice alfa (nabitá heliová jádra) a beta (elektrony), dále uvolňují záření gama a produkují dceřiné prvky. Tento proces je známý jako poločas rozpadu.[4]

MagnetostratigrafieEditovat

Metoda vychází z přirozených vlastností hornin. To znamená z přirozené remanentní magnetické polarizace a taky magnetické susceptibility.[4][3]

Metoda sekvenční stratigrafieEditovat

Metoda vychází z toho, že kolísání hladiny oceánu zanechá v zemské kůře záznam a ten můžeme využít i pro globální celosvětové korelace. Přestože kolerace menších cyklů na delší vzdálenost je občas složitá, tak ty velké struktury depozičních systémů jsou definovány pomocí sekvenční stratigrafie. Základní jednotkou jsou sekvence, ty jsou členěny na tzv. systémové soustavy, soustavy nízkého stavu hladiny, transgresivní soustava, soustava vysokého stavu hladiny a soustava sedimentů klesajícího stavu.[4][3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Petr Skupien, Lucie Měchová: Základy stratigrafie a paleontologie [online], Vysoká škola Báňská – Technická univerzita Ostrava, Hornicko-geologická fakulta, Institut geologického inženýrství. [cit. 2. 11. 2018]. Dostupné na: http://geologie.vsb.cz/paleontologie/stratigrafie/Stratigrafie.htm
  2. a b c d e Petr Skupien, Lucie Měchová: Základy stratigrafie a paleontologie [online], Vysoká škola Báňská – Technická univerzita Ostrava, Hornicko-geologická fakulta, Institut geologického inženýrství. [cit. 2. 11. 2018]. Dostupné na: http://geologie.vsb.cz/paleontologie/stratigrafie/relativní%20Stratigrafie.htm
  3. a b c d Pavel Bokr: Stratigrafie [online], Geoweb. [cit. 2. 11. 2018]. Dostupné na: http://www.gweb.cz/geologie/stratigrafie/
  4. a b c d Petr Skupien, Lucie Měchová: Základy stratigrafie a paleontologie [online], Vysoká škola Báňská – Technická univerzita Ostrava, Hornicko-geologická fakulta, Institut geologického inženýrství. [cit. 2. 11. 2018]. Dostupné na: http://geologie.vsb.cz/paleontologie/stratigrafie/absolutní%20Stratigrafie.htm

Související stránkyEditovat

Externí odkazyEditovat