Magnetit (Haidinger, 1845), chemický vzorec Fe3O4 (oxid železnato-železitý), je krychlový nerost. Český název je magnetovec. Tato ruda železa byla první známou látkou s magnetickými vlastnostmi.

Magnetit
Vzorek magnetitu z italského regionu Trentino-Alto Adige.
Vzorek magnetitu z italského regionu Trentino-Alto Adige.
Obecné
KategorieMinerál
Chemický vzorecFe3O4
Identifikace
Barvačerný, lesk polokovový
Vzhled krystalukrystaly tvaru osmistěnu
Soustavakrychlová
Tvrdost6
Leskkovový
Štěpnostneštěpný
Index lomuneprůhledný
Vrypčerný
Hustota5 g ⋅ cm−3
Rozpustnost2,8
Ostatníferimagnetický

VznikEditovat

Magmaticky
Krystalovaný minerál dává hornině tmavou barvu (hlavně čedič). Působením snadno těkavých složek vzniklo největší nahromadění železných rud na Zemi, a to ve Švédsku v Kiruně. Rudní těleso má délku přibližně 15 km a mocnost 1 km. Představuje zásoby zhruba 1,5 miliardy tun železa. Jde o vulkano-sedimentární komplexy typu Lahn-Dill.
Kontaktně pneumatoloticky
Působením magmatických plynů na uhličitanové horniny s obsahem sulfidů a křemičitanů.
Regionální metamorfózou
Z prekambrických sedimentů bohatých oxidy Fe za vzniku páskovaných železných rud (BIF z anglického Banded Iron Formation). Z dříve pravděpodobně usazeného magnetitu: Sydvaranger/Norsko; naleziště železných rud ve středním Švédsku.
Kontaktní metamorfózou
V německém Siegerlandu ze sideritu při kontaktu s čedičem.
Usazováním
Velmi vzácně vzniká magnetit usazováním: železná ruda zvaná mineta.

VlastnostiEditovat

V přírodě tvoří černé kovově lesklé krystalky. Má magnetické vlastnosti. Ve většině případů se nachází jako jemně krystalický, zrnitý nerost se strukturou kubického spinelu. Teplota tání: asi 1 550 °C.

Magnetit byl také prokázán v meteoritech.

Krystalky magnetitu jsou součástí některých živých organismů, jako např. magnetocitlivých bakterií, včel, holubů aj. Považuje se za pravděpodobné, že jim slouží k orientaci podle magnetického pole Země.

NalezištěEditovat

 
Krystaly magnetitu z naleziště na Smrčině u Sobotína.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech IV. 2. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961. 386 s. S. 228. 
  2. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech IV. 2. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961. 386 s. S. 186. 
  3. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech VII. 2. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964. 358 s. S. 157. 
  4. Informace o lokalitě na stránkách státního podniku DIAMO [1]
  5. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech II. 2. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1958. 380 s. S. 57–58. 
  6. Sejkora J., Kouřimský J., 2005: Atlas minerálů České a Slovenské republiky. Academia, Praha. ISBN 80-200-1317-2

Externí odkazyEditovat