Geologický čas

**Geologická období** (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let
eon	éra	perioda	p	d
fanerozoikum	kenozoikum	kvartér (čtvrtohory)	3	3
		neogén	23	20
		paleogén	66	43
	mezozoikum (druhohory)	křída	145	79
		jura	201	56
		trias	252	51
	paleozoikum (prvohory)	perm	299	47
		karbon	359	60
		devon	419	60
		silur	444	24
		ordovik	485	42
		kambrium	539	54
proterozoikum (starohory)	neoproterozoikum	ediakara	635	96
		kryogén	720	85
		tonium	1000	280
	mezoproterozoikum		1600	600
	paleoproterozoikum		2500	900
archaikum (prahory)			4031	1531
hadaikum			4567	536

Názory na geologický čas, tedy představy o skutečném stáří planety Země či o stáří jednotlivých hornin, minerálů nebo i zkamenělin v nich obsažených, procházely obdobným vývojem jako představy o vesmírných rozměrech. Tak jako v případě vesmíru původní představy začínaly se vzdálenostmi představitelnými zde na Zemi a skončily při současném stavu poznání u celých miliard světelných let, pak i v případě geologie se původně počítalo stáří Země jen na tisíce roků, aby nakonec bylo odhadnuto na více než 4,5 miliardy let.

Hledání stáří Země editovat

Geologický profil usazenými horninami, kde jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy, jak se v čase usazovaly

Někteří učenci starověkého Řecka (Aristoteles) a Říma došli při pozorování usazování sedimentů v současné přírodě k poznání, že kamenné usazené horniny představují velice dlouhý záznam minulosti Země. Perský Avicenna částečně převzal dílo Aristotela. Geomorfologie byla známa již i čínskému vědci Šen Kuaovi. Tato myšlenka se však v Evropě „ztratila“ až do novověku.

Ještě v první polovině 19. století převažoval v křesťanském světě názor, podle kterého byl vznik Země spočítán k roku 4004 před naším letopočtem. K tomuto číslu došel anglikánský arcibiskup James Ussher roku 1650 na základě údajů obsažených v Bibli. Tehdejší učenci později údaj upřesnili na datum 23. října a 18. hodinu večerní.^[1] Objevy velkého množství zkamenělin odlišných od v současnosti žijících druhů byly na přelomu 18. a 19. století vysvětlovány pravidelně přicházejícími kataklyzmatickými událostmi, po kterých se objevují nové druhy organismů, které jinak zůstávají neměnné.^[2]

V 18. století skotský geolog James Hutton oprášil starověkou teorii o dlouho trvajícím záznamu minulosti v horninách, když opět sledoval sedimentární jevy v současné přírodě. Byl to ostatně právě Hutton, který do geologie zavedl princip uniformity dějů, to znamená, že ty přírodní děje a procesy, které sledujeme dnes, musely stejným způsobem probíhat i v dávné minulosti. V knize Principy geologie z roku 1830 sir Charles Lyell dále rozváděl myšlenky o dlouhodobém usazování hornin a kromě toho již si všímá zkamenělin v nich obsažených, o kterých tvrdí, že se jedná o pozůstatky dávných živočichů. S Huttonovou a Lyellovou prací byl seznámen též Charles Darwin, který dlouhou minulostí Země vysvětloval biologický vývoj organismů a oponoval tak tehdy převažující kreacionostické filozofii, která pokládala všechny druhy organismů za výsledky jednotlivých aktů zázračného stvoření.^[3]

Roku 1880 odhadl stáří Země Angličan Alfred Russel Wallace na 400 milionů let.^[2] Naproti tomu ve druhé polovině 19. století lord Kelvin podle tehdejších výpočtů chladnutí Země spočítal, že planeta nemůže být starší než 40 milionů let.

Přesnější představu o skutečném stáří pak umožnil objev radioaktivity na přelomu 19. a 20. století, kdy již první výpočty založené na stanovení množství rádia v zemském plášti směřovaly k miliardám let.^[2] V 50. letech 20. století pak bylo stáří Země stanoveno na 4 550 milionů let (Ma).

Radiometrické metody se používají nejen pro datování hornin, ale i fosilií. Například u populárního masožravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex bylo ještě kolem roku 1915 (kdy dosud nebyly k dispozici přesné výsledky radiometrických měření) udáváno stáří asi 3 miliony let, ve skutečnosti je to ale 68 až 66 milionů let.^[4]

Geologické časové jednotky editovat

geochronologické a chronostratigrafické jednotky česká^[5] a (mezinárodní)^[6] terminologie
geochronologické j. vyjadřují absolutní čas	chronostratigrafické j. odpovídají horninovým vrstvám	příklad
eon (eon)	eonotém (eonothem)	fanerozoikum
éra (era)	eratém (erathem)	mezozoikum
perioda (period)	útvar (system)	jura
epocha (epoch)	oddělení (series)	malm
věk (age)	stupeň (stage)	oxford
chron^[7]/období (chron)	chronozóna (chronozone)^{[pozn. 1]}	Cardioceras cordatum

Podíl jednotlivých geologických ér při představě, že zkrátíme celou minulost planety Země na velikost hodinového ciferníku

Celá geologická minulost Země byla rozčleněna dle geologického a paleontologického vývoje na Zemi do hierarchicky uspořádaných časových úseků podle událostí, které se v daném období či na jejich rozhraní staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.

První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády – tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí – tedy typické pro určitá období. Na přelomech základních ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou „řádů“ – třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry – kenozoika.^[8] Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikum a kenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum – tedy období hojného života.^[9]

O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze kratší část dějin života na Zemi. Život vznikl již před více než 3,5 miliardami let.^[10]

Pokud tu mluvíme o stratigrafické tabulce, jak byla sestavena v průběhu 19. století, musíme si uvědomit, jakým způsobem byla sestavena. Bylo to na základě jednoduchého principu spočívajícího v tom, že mladší vrstvy usazených hornin logicky vždy leží nad staršími. Geologové sledovali, třídili a porovnávali zkameněliny v jednotlivých vrstvách v dochovaných profilech po celém světě a postupně se tak dopátrali k určité posloupnosti, v jaké byly tyto vrstvy uloženy. Prolínáním jednotlivých druhů zkamenělin do různých lokalit po celé Zemi byla zajištěna globální platnost této stratigrafické tabulky. Do objevení metody určování stáří hornin pomocí radioaktivity v roce 1906 nebylo vůbec známo stáří ani trvání jednotlivých období.^[8]

Podíváme-li se na stratigrafickou tabulku, vidíme kromě základních ér též jemnější dělení na periody, epochy a věky (odpovídající geologickým útvarům, oddělením a stupňům). Srovnáním délky jednotlivých období zjistíme, že směrem do minulosti se tato období prodlužují, zejména v období prekambria. Je to způsobeno tím, že i horniny jsou s časem ničeny některými geologickými procesy. Zanikají v subdukčních zónách, kde jsou části zemské kůry vtahovány do hloubky zemského pláště a roztaveny. Při srážkách kontinentů jsou vystavovány obrovským tlakům a teplotám a jsou metamorfovány – přeměněny v horniny jiné. Směrem do minulosti tedy ubývá geologických i paleontologických záznamů, což komplikuje přesnější popis starších období a neumožňuje jemnější stratigrafické rozdělení. Proto jsou hranice ér v předprvohorním období vytyčeny uměle, aniž by se k té době vztahovala určitá hraniční událost.^[8]

Stratigrafická tabulka editovat

Celosvětovou platnost stratigrafické tabulky zajišťuje Mezinárodní stratigrafická komise. Její český překlad vyhotovila a schválila Česká stratigrafická komise v roce 2023^[11]. Z něj také vychází jména jednotek v tabulce níže psaná tučně. Kurzívou jsou uvedeny případné další užívané názvy. Jména stratigrafických jednotek se píší (na rozdíl od angličtiny) s malým počátečním písmenem. Podbarvení odpovídá barvám předepsaným pro geologickou mapu světa. Absolutní stáří hranic jednotek (počátek období) bez ratifikovaného GSSP nebo bez přesného absolutního datování jsou zde rovněž psány kurzívou (a také délka trvání jednotek s takovým stářím hranice). (V mezinárodní tabulce jsou tyto hodnoty uvozeny symbolem ~).


legenda	příklad
formální jméno jednotky „překlad jména jednotky“ další užívaný název † = hromadné vymírání † = velké hromadné vymírání	hadaikum „Hádské období“ priscoan †E_O-O_G †K-P_G

	eon / eonotém	éra / eratém	perioda / útvar	epocha / oddělení		věk / stupeň	počátek v Ma b2k^{[pozn. 2]}	odchylka počátku v ±Ma	délka trvání v Ma	hlavní události
	fanerozoikum „období zjevného života“	kenozoikum	kvartér^{[pozn. 3]} čtvrtohory	holocén		meghalayan	0,00425^[12]		0,004274	Konec poslední doby ledové a vzestup moderních civilizací, na konci se člověk stává významným geologickým činitelem
						northgrip	0,008326^[12]		0,004076
						greenland	0,0117^[12]		0,003374
				pleistocén		svrchní^{[pozn. 4]}	0,129		0,1173	Střídání ledových dob; rozvoj rodu Homo; †P_S (vymírá většina druhů tzv. megafauny)
						chiban	0,774		0,645
						kalábr	1,8		1,026
						gelas	2,58		0,78
			neogén	pliocén		piacenz	3,6		1,02	Obnoveno spojení Středozemního moře s Atlantikem; Australopithecus; výrazné ochlazování a vysušování globálního klimatu, rozšiřování otevřené bezlesé krajiny
				pliocén		zancl	5,333		1,733
				miocén		messin	7,246		1,913	Alpinské vrásnění – složitý vývoj v prostoru Paratethydy, koncem období ústup moře; uzavření spojení Středozemního moře s Atlantikem; moderní šelmy (např. medvědi a hyeny), machairodi; radiace chobotnatců; první hominidé
						torton	11,63		4,384
						serravall	13,82		2,19
						langh	15,98		2,16
						burdigal	20,44		4,46
						akvitán	23,03		2,59
			paleogén	oligocén		chatt	27,82		4,79	Počáteční výrazné ochlazení klimatu, pokles hladiny oceánů, vznikají pevninské mosty umožňující rozsáhlou migraci druhů; rozvoj velkých savců, např. nosorožcovitých
				oligocén		rupel	33,9		6,08
				eocén		priabon	37,71		3,81	Na počátku zalednění Antarktidy; otevření cesty chladným vodám ze Severního ledového oceánu do jižnějších částí Atlantiku a z toho vyplývající zásadní změna režimu mořských proudů; kolize Indické desky s Asijskou; velký rozvoj savců. †E_O-O_G
						barton	41,2		3,49
						lutet	47,8		6,6
						ypres	56		8,2
				paleocén		thanet	59,2		3,2	†K-P_G Vymírání na konci křídy vytvořilo místo pro nové formy (zejména savci a ptáci); koncem prudké oteplení (PETM)
						seland	61,6		2,4
						dan	66		4,4
		mezozoikum druhohory	křída	svrchní		maastricht	72,1	0,2	6,1	Na počátku hladina oceánu stoupla o 200–300 m, podíl pevniny klesá k 18%, vznikají mocné mořské sedimenty; pokračuje rozpad Gondwany a rychlý pohyb Indie k Asii; velký rozvoj ptáků a krytosemenných rostlin; hojnost ceratopsidů; obří teropodi; první primáti; †K-P_G (velcí plazi, amoniti, belemniti, …)
						kampán	83,6	0,2	11,5
						santon	86,3	0,5	2,7
						coniak	89,8	0,3	3,5
						turon	93,9		4,1
						cenoman	100,5		6,6
				spodní		alb	113		12,5	Počátek rozpadu Gondwany, Indie se odděluje od Afriky; počátek alpinského vrásnění; vznik a radiace krytosemenných rostlin. Ústup velkých sauropodů menším dinosaurům; hojnost ceratopsidů a hadrosaurů; první hadi
						apt	121,4		8,4
						barrem	125,77		4,37
						hauteriv	132,6		6,83
						valangin	139,8		7,2
						berrias	145		5,2
			jura	svrchní malm		tithon	149,2	0,7	4,2	Rozpad Pangey na Laurasii a Gondwanu; teplé a vlhké klima, rozšiřují se lesy i v polárních oblastech, uvnitř kontinentů ale dochází k vysušování; dinosauři ovládají souše, další typy plazů pak ovládají moře i vzduch; vrchol vývoje amonitů, maximální druhová diverzita dinosaurů; obří sauropodi, první ptáci
						kimmeridge	154,8	0,8	5,6
						oxford	161,5	1	6,7
				střední dogger		callovian	165,3	1,1	3,8
						bathon	168,2	1,2	2,9
						bajok	170,9	0,8	2,7
						aalen	174,7	0,8	3,8
				spodní lias		toark	184,2	0,3	9,5
						pliensbach	192,9	0,3	8,7
						sinemur	199,5	0,3	6,6
						hettang	201,4	0,2	1,9
			trias	svrchní		rhét	208,5		7,1	Náznaky budoucího rozpadu Pangey; teplé a velmi suché klima; postupné rozšiřování diverzity plazů a savcovitých plazů, první savci; rozvoj ichtyosaurů, plesiosaurů a dinosaurů; karnské vymírání a †TR-J (mj. savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů)
						norik	227		18,5
						karn	237		10
				střední		ladin	242		5
				střední		anis	247,2		5,2
				spodní		olenek	251,2		4
				spodní		ind	251,902	0,024	0,702
		paleozoikum prvohory	perm	loping		changhsing	254,14	0,07	2,238	Velká pohoří a vznik Pangey značně ovlivňuje klima na souši, dochází k výraznému rozrůznění podnebných pásem od chladných až po tropické, vysušování klimatu vede ke vzniku solných ložisek a rozvoji plazů vč. savcovitých (zejm. therapsidi); velké poklesy mořské hladiny způsobují redukci šelfových moří; ustává tvorba uhelných ložisek; †P-TR
				loping		wuchiaping	259,51	0,21	5,37
				guadalup		capitan	264,28	0,16	4,77
						word	266,9	0,4	2,62
						road	273,01	0,14	6,11
				cisural		kungur	283,5	0,6	10,49
						artinsk	290,1	0,26	6,6
						sakmar	293,52	0,17	3,42
						assel	298,9	0,15	5,38
			karbon	podútvarː^[14] pennsylvan	svrchní	gžel	303,7	0,1	4,8	Gondwana koliduje s Laurussií, což vede ke vzniku mohutných variských pohoří a postupnému ochlazování provázenému též vysušováním klimatu a na konci k rozsáhlému zalednění Gondwany v okolí jižního pólu; vznik slojí černého uhlí; pokračuje invaze života do sladkých vod a na souš; velký rozvoj hmyzu (obří druhy, např. pravážky); radiace obojživelníků, první plazi vč. savcovitých; převaha rostlin výtrusných (lesy stromových plavuní) a nahosemenných, první jehličnany
kasimov	307				svrchní	0,1	3,3
střední	moskov				315,2	0,2	8,2
spodní	baškir				323,2	0,4	8
podútvarː^[14] mississipp	svrchní			serpuchov	330,9	0,2	7,7
	střední			visé	346,7	0,4	15,8
	spodní			tournai	358,9	0,4	12,2
devon	svrchní		famen	372,2	1,6	13,3	Gondwana postupuje na SZ; většina pevniny se nachází v teplých pásmech, ale část Gondwany je zaledněna; klimatické výkyvy, kolísání hladiny oceánu, největší pokles před 360–370 M a; †D³ (až 70% druhů); rozvoj ramenonožců, hlavonožců a korálů, diverzita trilobitů klesá, u ryb roste; významní též bezčelistnatci, pancířnatci a paryby; první lalokoploutví a dvojdyšní, hmyz (D²) a obojživelníci (D³). Pokračuje invaze rostlin na souš (pteridofyty).
	svrchní		frasn	382,7	1,6	10,5
	střední		givet	387,7	0,8	5
	střední		eifel	393,3	1,2	5,6
	spodní		ems	407,6	2,6	14,3
			prag	410,8	2,8	3,2
			lochkov	419,2	3,2	8,4
silur	přídolí			423	2,3	3,8	Od počátku postupné oteplování, které vede ke stoupání hladiny moří; Gondwana se přesouvá z jižní polokoule, severovýchodním cípem postupuje na sever; Baltika se střetává s Laurentií a vzniká Laurussie; rozvoj měkkýšů, ramenonožců, ostnokožců či tabulárních korálů, naopak pokles diverzity trilobitů (stále však významní); invaze života do brakických a sladkých vod (rybovití) a na souš (cévnaté rostliny, štíři a předchůdci dalších členovců)
	ludlow		ludford	425,6	0,9	2,6
	ludlow		gorst	427,4	0,5	1,8
	wenlock		homer	430,5	0,7	3,1
	wenlock		sheinwood	433,4	0,8	2,9
	llandovery		telych	438,5	1,1	5,1
			aeron	440,8	1,2	2,3
			rhuddan	443,8	1,5	3
ordovik	svrchní		hirnant	445,2	1,4	1,4	Na počátku je většina kambrických čeledí trilobitů nahrazena novými, rozvoj měkkýšů a vzácněji rybovitými obratlovci; část Gondwany se nachází v oblasti jižního pólu]], v severních teplejších pásmech menší kontinenty; chladné výkyvy klimatu. Koncem dochází k prudkému ochlazení a oceánské regresi, †O-S, první suchozem. rostliny.^[15]
			katian	453	0,7	7,8
			sandbian	458,4	0,9	5,4
	střední		darriwil	467,3	1,1	8,9
	střední		daping	470	1,4	2,7
	spodní		floian	477,7	1,4	7,7
	spodní		tremadok	485,4	1,9	7,7
kambrium	furong		stupeň 10	489,5		4,1	Největší pevnina – kontinent Gondwana se rozprostíral převážně na jižní polokouli od rovníku přes mírné klimatické pásmo až k chladnému pásmu a postupně se posouval dál k jihu. Další menší kontinenty se nacházely v teplém a mírném pásu převážně též na jižní polokouli. Mezi organismy dochází k velkému rozvoji, který bývá označován jako kambrická organická exploze. Od spodního kambria se objevují zástupci měkkýšů, ramenonožců, hlavonožců nebo mnoho druhů členovců. Uprostřed kambria jsou známí trilobiti, kteří se brzy stávají jednou z nejčetnějších forem života, zachovaných ve fosiliích.
			jiangshan	494		4,5
			paibian	497		3
	miaoling		guzhang	500,5		3,5
			drum	504,5		4
			wuliuan	509		4,5
	oddělení 2		stupeň 4	514		5
	oddělení 2		stupeň 3	521		7
	terreneuv		stupeň 2	529		8
	terreneuv		fortun	538,8	0,2	9,8
prekambrium ^{[pozn. 5]} kryptozoikum „období skrytého života“	proterozoikum starohory	neoproterozoikum	ediakar				635		96,2	Pevniny se postupně spojují do obřího superkontinentu Rodinie (před 1,3 miliardy let), ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Přitom docházelo k významným vrásněním. Vznikají jádra dnešních pevninských štítů. Ještě v průběhu proterozoika se Rodinie rozpadá na menší kontinenty – před 750 miliony let. V této době dochází též k velkému ochlazení, při kterém pevniny pokrývají ledovce a podle některých teorií zamrzá i většina rozlohy moří (tzv. teorie sněhové koule). Tuto drastickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení a rychlé tání. Během proterozoika prochází život postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným. Tento vývoj patrně urychlila i krize v době velkého zalednění, kdy primitivní organismy musely odolat extrémním podmínkám zasahujícím nejspíš celou Zemi. Nejvyšší druhová diverzita živých organismů, kterou se zatím z tohoto dlouhého období podařila zmapovat, je tzv. ediakarská fauna z nejmladšího proterozoika z území dnešní Austrálie. Tato fauna záhadně mizí během staršího kambria.
			kryogén				720		85
			ton				1000		280
		mesoproterozoikum	sten				1200		200
			ectas				1400		200
			calymm				1600		200
		paleo- proterozoikum	stather				1800		200
			orosir				2050		250
			rhyak				2300		250
			sider				2500		200
	archaikum prahory	neoarchaikum					2800		300	Vznikají první kontinenty, resp. jejich jádra – kratóny. Probíhá mohutná vulkanická činnost. Vznik života v podobě jednobuněčných organismů – bakterie, sinice či stromatolity.^{[pozn. 6]}
		mesoarchaikum					3200		400
		paleoarchaikum					3600		400
		eoarchaikum					4031	3	431
	hadaikum „Hádské období“ priscoan						4567		536	4280 Ma – nejstarší horniny (Nuvvuagittuq greenstone belt, Kanada); 4404 Ma – nejstarší známý minerál (zirkon);^[18]^[19] 4567 Ma – vznik Země^[11]^[20]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

↑ Chronozóna byla dříve chápána jako nejnižší chronostratigrafická jednotka. V současnosti spadá do kategorie nehierarchických chronostratigrafických jednotek. Je to soubor hornin vzniklý kdekoliv na světě v daném časovém intervalu, který odpovídá jiné formální stratigrafické jednotce.^[7] V poslední době je tendence užívat jako nejnižší chronostratigrafickou jednotku podstupeň (např. v triasu).^[5]
↑ Počátek jednotky, resp. stáří její báze (dolní hranice), se uvádí v miliónech let před dneškem (přesněji před rokem 2000). Data jsou nepřesná s odchylkou až několik procent. To je způsobeno převážně nejistotou použitého měření.
↑ Návrh, aby se antropocén stal nejmladší epochou/oddělením kvartéru, s věkem/stupněm s mezinárodním názvem Crawfordian, začínajícím rokem 1950 (tj. 0,000050 Ma b2k), byl v r. 2024 zamítnut
↑ dosud neschválený specifický název: tarant (použitý v České chronostratigrafické tabulce 2012)^[13]
↑ neformální jednotka
↑ Dosud nejstarší známé stopy života na Zemi byly objeveny v r. 2017 v grafitové vrstvě staré 3,95 miliardy let.^[16]^[17]

Reference editovat

↑ MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Čtení kamenů a skal, s. 13–24.
↑ ^a ^b ^c POKORNÝ, Petr. Neklidné časy. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9. Kapitola O čtvrtém řádu a o tom, jak věda objevila dějiny, s. 9–50.
↑ LEWIS-WILLIAMS, David. Mysl v jeskyni. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1518-1. Kapitola Objevování lidského dávnověku, s. 23–52.
↑ SOCHA, Vladimír. Potkal se T. rex s australopitéky?. OSEL.cz [online]. 28. listopadu 2019. Dostupné online. (česky)
↑ ^a ^b SKUPIEN, Petr; MĚCHOVÁ, Lucie. Základy stratigrafie a paleontologie [online]. VŠB–TUO, HGF, Institut geologického inženýrství [cit. 2018-12-08]. Kapitola Stratigrafické stupnice a jednotky. Dostupné online.
↑ INTERNATIONAL CHRONOSTRATIGRAPHIC CHART v 2018/08 [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2019-02-06]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ŠTORCH, Petr. Principy a metody stratigrafického výzkumu [online]. Geologický ústav AV ČR, v. v. i. [cit. 2018-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-13.
↑ ^a ^b ^c MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Geologické hodiny, s. 91–105.
↑ BENTON, Michael. Život a čas. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 23–35.
↑ Cavalazzi, B.; et al. (2021). Cellular remains in a ~3.42-billion-year-old subseafloor hydrothermal environment. Science Advances. 7 (9): eabf3963. doi: 10.1126/sciadv.abf3963
↑ ^a ^b MEZINÁRODNÍ CHRONOSTRATIGRAFICKÁ TABULKA v2023/09 [JPG]. Překlad Česká stratigrafická komise. Mezinárodní stratigrafická komise [cit. 2024-04-25]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ASCH, Kristine; KÖSTERKE, Susanna; MARKER, Brian. International Commission on Stratigraphy: New Subdivisions of the Holocene. S. 1–2. IUGS E-Bulletin [online]. International Union of Geological Sciences, červen 2018 [cit. 2018-07-16]. Čís. 43, s. 1–2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-16. PDF [1]. (anglicky)
↑ Zápis ze zasedání České stratigrafické komise, 23. 6. 2011. Dostupné online
↑ ^a ^b Global Boundary Stratotype Section and Point (GSSP) Table - All Periods [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Rostliny se na souš vypravily už v ordoviku; scienceworld.cz
↑ TASHIRO, Takayuki; ISHIDA, Akizumi; HORI, Masako; IGISU, Motoko; KOIKE, Mizuho; MÉJEAN, Pauline; TAKAHATA, Naoto, SANO, Yuji; KOMIYA, Tsuyoshi. Early trace of life from 3.95 Ga sedimentary rocks in Labrador, Canada. S. 516–518. Nature [online]. Macmillan Publishers Limited, 27. září 2017. Svazek 549, čís. 7673, s. 516–518. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature24019. (anglicky)
↑ Vědci našli dosud nejstarší stopy života na Zemi. Kapitola Věda a školy. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 30. září 2017 [cit. 2017-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-02.
↑ VALLEY, John W.; CAVOSIE, Aaron J.; USHIKUBO, Takayuki, REINHARD, David A.; LAWRENCE, Daniel F.; LARSON, David J.; CLIFTON, Peter H.; KELLY, Thomas F.; WILDE, Simon A.; MOSER, Desmond E.; SPICUZZA, Michael J. Hadean age for a post-magma-ocean zircon confirmed by atom-probe tomography. S. 219–223. Nature Geoscience [online]. 23. únor 2014. Svazek 7, čís. 3, s. 219–223. Dostupné online. ISSN 1752-0908. DOI 10.1038/ngeo2075. (anglicky)
↑ MIHULKA, Stanislav. Nejstaršímu úlomku zemské kůry je 4,4 miliardy let. OSEL [online]. 1. březen 2014. Dostupné online.
↑ STASSEN, Chris. The Age of the Earth. The Talk.origins Archive. 10. září 2005. Dostupné online (anglicky)

Literatura editovat

CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří, STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5.
FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989.