Smiřičtí ze Smiřic

český šlechtický rod
(přesměrováno z Smiřičtí)

Smiřičtí ze Smiřic (něm. von Schmiritz) byl český šlechtický rod, pocházející ze Smiřic, dnes okres Hradec Králové. Působil především ve východních Čechách, největší proslulosti dosahoval v druhé polovině 16. století a v první polovině 17. století, kdy šlo o jeden z nejbohatších rodů v Českém království. Pak jejich panství postupně přebral Albrecht z Valdštejna. Smiřičtí se zasloužili o rozvoj regionu – například v Jičíně vystavěli renesanční zámek, který pak do nynější podoby přestavěli italští architekti, povolaní Albrechtem z Valdštejna. Zakládali manufaktury a pivovary.

Smiřičtí ze Smiřic
Erb Smiřických
Erb Smiřických
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Mateřská dynastieSmiřičtí ze Smiřic
TitulyHrabata
ZakladatelJan Smiřický
Rok založení13. století
Vymření po meči1630
Vymření po přeslici1654[zdroj?]

HistorieEditovat

 
Palác Smiřických ma Malostranském náměstí v Praze, kde se konala tajná schůzka, jež vyvrcholila v tzv. druhou pražskou defenestraci
 
Informační deska na paláci Smiřických na Malostranském náměstí

O raných dobách rodu se příliš neví. Jeho členové zpočátku žili na tvrzi ve Smiřicích. Rod založil v období husitských válek (14191436) Jan Smiřický, který bojoval po boku pražanů jako hejtman, později se pokusil v Praze o násilný převrat ve prospěch panské jednoty. Později uznal králem Zikmunda Lucemburského, díky čemuž vytvořil obrovský majetek v severních Čechách, kde mu patřil Bezděz, Houska, Helfenburk, RoudniceJestřebí. Působil jako hejtman na Boleslavsku a Litoměřicku. V roce 1450 získal do manského držení panství Lysá nad Labem. Stál na straně Jiřího z Poděbrad, kterého později opustil a přidal se k jeho odpůrcům. Král jej obvinil ze zrady a roku 1453 jej nechal v Praze popravit.

Rodový majetek přechází pak na nezletilé syny Jindřicha a Václava, jejichž poručníkem byl Zdeněk ze Šternberka[1]. Václav záhy zemřel a tak celý majetek přešel na Jindřicha. Jindřich se oženil s Kateřinou Maštovskou z Kolovrat a stal se důvěrníkem krále Jiřího z Poděbrad. Rod v roce 1475 nechal povýšit do panského stavu císař Fridrich III., povýšení potvrdil asi v roce 1480 i český král Vladislav II.[2] Jindřich zemřel roku 1487 na hradě v Lysé nad Labem. Zůstali po něm čtyři synové a sedm dcer. Rod se tak rozdělili na několik větví. Vzdor bouřlivému období rod ekonomicky sílil. Z nevýznamného šlechtického rodu se do poloviny 16. století vypracoval na jeden z nejbohatších rodů v Čechách – vlastnil dvanáct panství a byl téměř tak bohatý, jako Trčkové z Lípy, se kterými si v regionu konkuroval.

Zikmund II. († 1608) byl dobrým hospodářem i podnikatelem, přešel k systému režijního velkostatku. Jeho syn Jaroslav II. v nízkém věku roku 1611 zemřel.

Jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (15941618) studoval na kalvínské univerzitě v Heidelbergu, poté cestoval po západní Evropě i Itálii. Po návratu do Čech přikoupil k zděděným statkům ještě Malou Skálu, DymokuryTurnov. Patřil mezi čelné představitele protihabsburské opozice. Právě v jeho pražském paláci se uskutečnila schůzka, kde byla naplánována druhá pražská defenestrace. Zvolili jej direktorem i správcem. Je dokonce pokládán za pravděpodobného kandidáta na český trůn, v listopadu 1618 však na válečném tažení do Českých Budějovic onemocněl a zemřel.

Vyloučením posledního mužského potomka, jeho bratra Jindřicha Jiřího (1592–1630), pro slabomyslnost, přešlo nástupnictví na ženskou linii. Mezi sestrami se rozpoutal boj o správu rodinného majetku a s tím spojeného poručnictví: starší Eliškou Kateřinou (1590–1620), donedávna vězněnou na Kumburku pro poklesek s příslušníkem selského rodu a odtud vysvobozenou Otou Jindřichem z Vartenberka, a  mladší Markétou Salomenou, provdanou za Jindřicha Slavatu z Chlumu. S konečnou platností byl spor rozhodnut, když Eliška Kateřina zahynula při výbuchu prachu na Jičínském zámku, který pravděpodobně sama způsobila a při němž zahynul i Jindřich Slavata. Hned po bitvě na Bílé hoře však Markéta Salomena, horlivá protestantka a první dáma Alžběty Falcké, ze země uprchla a zbytek života strávila ve vyhnanství; její syn Albrecht byl za třicetileté války velitelem v protestantském vojsku.

Poručnictví za slabomyslného Jindřicha Jiřího a celé dědictví Smiřických získal jako nejvhodnější katolický příbuzný jeho strýc Albrecht z Valdštejna. Roku 1628 internoval Jindřicha na Hrubé Skále, kde zemřel roku 1630; jeho smrtí vymírá rod Smiřických po meči.

Pozemková držba (chronologicky podle získání majetku)Editovat

Kromě těchto majetků Smiřičtí vlastnili také tři domy v Praze:

  • Palác Smiřických (také U Montágů), Malostranské náměstí (v roce 1572 vložen do desek zemských)
  • Chlupovský dům
  • dům naproti kapli sv. Martina

OsobnostiEditovat

ErbEditovat

 
Erb Smiřických ze Siebmacherova erbovníku okolo r.1605

Nosili stříbrně a černě kosmo dělený štít.

PříbuzenstvoEditovat

Spojili se s Kaplíři ze Sulevic, Kolovraty, Vančury z Řehnic, Gutštejny , Žerotíny či Beřkovskými ze Šebířova.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Smiřičtí v Lysé, Ing. Milan Plšek, Listy města Lysé nad Labem 9/2005
  2. JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. S. 16. 

LiteraturaEditovat

  • ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí: krátké dějiny úspěšného rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. 
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Smiřičtí ze Smiřic, s. 144–145. 
  • JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. 
  • JUKL, Jakub. Jan Smiřický ze Smiřic. Praha: Veduta, 2012. ISBN 9788086829784. 
  • LUDVÍK, Josef. Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho. Hradec Králové: Pospíšil, 1857. 343 s. 
  • PEŠÁK, Václav. Panství rodu Smiřických v letech 1609 až 1618: hospodářská skladba českého velkostatku začátkem 17. stol.. In: Sborník archivu ministerstva vnitra; 18. Praha: Ministerstvo vnitra, 1940.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat