Žerotínové

moravský šlechtický rod
Tento článek je o moravském šlechtickém rodu. O jiném, českém šlechtickém rodu pojednává článek Žerotínové (Čechy).

Žerotínové (dříve ve staré češtině též Zierotinové) byli moravský šlechtický rod. Připomínají se již ve 13. století, panského stavu dosáhli v roce 1478, kdy již vlastnili značný majetek na Moravě. Během 16. století pronikli Žerotínové mezi nejvýznamnější rodiny Moravského markrabství a v několika větvích nechali postavit řadu hodnotných renesančních zámků (Moravská Třebová, Přerov, Náměšť nad Oslavou, Břeclav, Dřevohostice, Hustopeče nad Bečvou, Ruda nad Moravou). Ze žerotínských renesančních sídel jsou dodnes nejvýznamnější Velké Losiny. Na přelomu 16. a 17. století ze široce rozvětveného rodu vynikli dva významní představitelé stavovské opozice, Karel starší ze Žerotína a Ladislav Velen ze Žerotína, oba zastávali funkci moravského zemského hejtmana. Většina Žerotínů po bitvě na Bílé hoře ztratila svůj majetek v konfiskacích.[1] Do pobělohorského období přetrvaly dvě rodové linie, falkenberská (vymřela 1779) a losinsko-vízmberská. S Žerotíny na Velkých Losinách jsou spojeny čarodějnické procesy na Šumpersku koncem 17. století. V této linii získal rod hraběcí titul (1706) a až do 20. století sídlil na nejstarším rodovém sídle v Bludově. Posledním významným představitelem rodu byl Karel Emanuel ze Žerotína (1850–1934), místodržitel na Moravě v letech 1900–1906. Jeho prasynovcem Ladislavem rod vymřel v roce 1985.

Žerotínové
(Zierotinové)
Erb rodu Žerotínů
Erb rodu Žerotínů
Země
České královstvíČeské království České království
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
TitulyVladykové, od roku 1478 svobodní páni, od roku 1706 říšská hrabata
ZakladatelBlud z Bludova
Mýtický zakladatelOleg
Rok založení12. století
Vymření po meči1985
Poslední vládceKarel Emanuel ze Žerotína
Větve rodu
  • fulnecko-bludovská,
  • losinská
  • meziříčská (po roce 1694 součást vízmberské větve)
  • náměšťská
  • starojičínská
  • strážnická
  • vízmberská (vyčlenila se z větve losinské)

Dějiny roduEditovat

 
Erb Žerotínů na rodové hrobce v Bludově.

Původem stará moravská vladycká rodina byla roku 1478 povýšena do panského stavu a v roce 1706 císařem Josefem I. do říšského hraběcího stavu (pro země Koruny české potvrzen 1712). Jejich původ je odvozován od Bluda z Bludova, který byl v letech 1213-1215 markraběcím purkrabím v Přerově. Psal se podle vsi Bludov, kterou založil přibližně 4 km jihozápadně od města Šumperku. Tuto ves a zdejší panství Žerotinové několikrát ztratili, ale vždy ji znovu získali do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem rodu až do 20. století.

 
Hrad Starý Jičín, jedno z hlavních rodových sídel 1500–1622

Zakladatelem majetkového a společenského vzestupu Žerotínů byl Jan starší (cca 1435–1499), který byl přívržencem Jiřího z Poděbrad. V roce 1479 byl přijat do panského stavu, poté byl nejvyšším moravským sudím (1480–1482). Získal panství Šumperk a Fulnek, pohřben je ve svém dalším sídle ve Strážnici na jižní Moravě. Krátce před smrtí koupil také Nový a Starý Jičín. Součástí šumperského panství byly mimo jiné Velké Losiny, které na rozdíl od jiných statků zůstaly jedním z hlavních sídel jeho potomků až do počátku 19. století. Potomci Jana staršího v různých obdobích drželi na severní a jižní Moravě další statky. V generaci jeho vnuků došlo ke sporu o dědictví, v němž Jan mladší zabil v souboji svého staršího bratra Zikmunda a byl poté uvězněn. Po propuštění se ujal majetku. Město Šumperk se v té době vykoupilo z poddanství, takže Jan mladší přenesl své sídlo do Velkých Losin, kde nechal vystavět honosný renesanční zámek. K sourozeneckým sporům o majetek došlo také v linii Janova dalšího syna Petra staršího (†530), jehož synové Bedřich a Vilém se soudili o své podíly na Starém Jičíně.[2]

Bernard ze Žerotína († před 1480), bratr Jana staršího, byl zakladatelem linie označované později jako napajedelská (panství Napajedla bylo majetkem rodu v letech 1527–1583).[3] Z jejího potomstva vynikl o sto let později Bedřich ze Žerotína (†1598), který ve službách Habsburků působil jako voják a diplomat, nakonec byl v letech 1594–1598 moravským zemským hejtmanem. Kromě zděděných Napajedel koupil na jižní Moravě Židlochovice. Dalším významným přínosem do rodového majetku bylo panství Přerov (1596). Bedřichův bratr Jan Jetřich (†1595) se přiženil do bohaté české rodiny Trčků z Lípy, sňatkem získal Smiřice a později koupil Heřmanův Městec ve východních Čechách. Byl radou komorního soudu a hejtmanem chrudimského kraje.

Také další Žerotínové se mezitím usadili i v Čechách. Karel (†1560), původně sídlící na Fulneku, sloužil Habsburkům jako voják a později také hejtman v Hlohově. Za zásluhy obdržel jako zástavní majetek panství Kolín s 18 vesnicemi. Jeho syn Kašpar Melichar (1559–1628) nechal přestavět kolínský zámek, protože měl ale četné spory s kolínskými měšťany, císař Rudolf II. vykoupil panství zpět do majetku královské komory.[4] Kašpar Melichar ale mezitím v sousedství Kolína koupil panství Nové Dvory, kde nechal postavit nový renesanční zámek.[5] V generaci jeho potomstva přišli Žerotínové o jihomoravské panství Strážnice během pobělohorských konfiskací. V Čechách se usadil také Jan, zvaný opět starší (†1583), který původně zdědil Nový Jičín a Štramberk, byl též majitelem panství Branná, které v roce 1582 s rozestavěným zámkem prodal Bruntálským z Vrbna. Mezitím ve složitém dědickém řízení obdržel Náměšť nad Oslavou. Na náměštském panství podporoval Jednotu bratrskou a z tiskárny v Kralicích nad Oslavou vyšla významná literární památka Bible kralická. Jan starší ze Žerotína mimo jiné zdědil po matce panství Brandýs nad Orlicí s 21 vesnicemi ve východních Čechách. Brandýs si oblíbil a na zdejším zámku se také narodil nejslavnější člen rodu Karel starší ze Žerotína (1564–1636).[6] Karel starší patřil ke vzdělaným osobnostem renesanční Moravy a nakonec se stal nejvýznamnějším představitelem rodu. Stejně jako otec byl předním stoupencem Jednoty bratrské, proslul jako spisovatel, vedl také čilou korespondenci s renesančními humanisty v celé Evropě. Angažoval se i politicky a v letech 1608–1614 byl moravským zemským hejtmanem. Jeho autorita se projevila především během stavovského povstání, kdy se mu zpočátku dařilo zabránit moravským velmožům připojit se k českým vzbouřencům. Svými umírněnými postoji získal Karel starší ze Žerotína respekt i u císařského dvora a ač byl nekatolíkem a představitelem stavovské opozice, byl uchráněn od sankcí po Bílé hoře. Po vydání Obnoveného zřízení zemského se nakonec rozhodl odejít do zahraničního exilu, bylo mu ale umožněno za výhodných podmínek prodat své statky.[7] I později se ale do Čech a na Moravu a vracel a nakonec zemřel v Přerově.[8] Předákem protihabsburské opozice během stavovského povstání byl i Karlův bratranec Ladislav Velen ze Žerotína (1579–1638), který byl v letech 1619–1621 moravským zemským hejtmanem. Na rozdíl od Karla staršího mu chyběly diplomatické schopnosti, proslul jako radikál s minimálními sklony ke kompromisům. Po porážce stavovského povstání uprchl do exilu, odkud finančně i vojensky pokračoval v boji proti Habsburkům. V pobělohorských konfiskacích přišel o všechen majetek na Moravě a zemřel v Poznani.

Zenit rodu v 16. a 17. stoletíEditovat

 
Ladislav Velen ze Žerotína (1579–1638), moravský zemský hejtman 1619–1621

Majetek Žerotínů dosáhl svého největšího rozsahu počátkem 17. století, kdy různým členům rodu patřila řada měst, stovky vesnic a velkostatky o rozloze přes 100.000 hektarů půdy na Moravě i v Čechách. Nejvýznamnějšími pozemkovými vlastníky byli dva výrazní představitelé stavovské opozice Karel starší ze Žerotína a Ladislav Velen. Ladislavu Velenovi patřila panství Břeclav, Moravská Třebová, Zábřeh, Ruda nad Moravou, dále pak nemovitosti v Brně a Olomouci. Ladislav Velen jako radikální exponent stavovského povstání hned po bitvě na Bílé hoře uprchl do exilu, podařilo se mu ale ze svých zámků odvézt část hodnotného mobiliáře. Byl odsouzen ke konfiskaci veškerého majetku, jehož větší část získali Lichtenštejnové. Karel starší ze Žerotína v předbělohorském období vlastnil Přerov, Náměšť nad Oslavou a Rosice, v Čechách mu patřil Brandýs nad Orlicí a kromě toho získal sňatkem Třebíč. Jako umírněný politik uznávaný i císařskou stranou byl ušetřen konfiskačního procesu, na jeho statcích nicméně po Bílé hoře vládly složité poměry dovršené prodejem větší části majetku (Náměšť nad Oslavou, Rosice). Protože zemřel bez mužského potomstva, jeho dědictví pak převzali z větší části Valdštejnové (Třebíč) a vzdáleně příbuzní Žerotínové (Přerov). Stavovského povstání se zúčastnil také Vilém Bedřich (†1622) na Starém Jičíně a Hustopečích nad Bečvou. Míra jeho provinění nebyla sice nijak zásadní, přesto byl odsouzen ke ztrátě 4/5 majetku a posmrtně mu byl zabaven Starý Jičín, zatímco nárok na Hustopeče nad Bečvou uhájila vdova Anna Hofmannová. Další ztrátou v pobělohorských konfiskacích byla Strážnice zabavená potomstvu Kašapara Melichara. Konfiskačním procesem byli postiženi i bratři Jan Jetřich (1585–1645) a Přemyslav II. (1590–1652) z losinské větve, kteří byli odsouzeni ke ztrátě tří čtvrtin majetku na svých panstvích Loučná nad Desnou a Velké Losiny. Právě neúplná konfiskace a dlouholeté dohady o finanční vyrovnání skončily nakonec tím, že se později svého dědictví mohli ujmout a Přemyslav II. se stal předkem pozdější hraběcí linie žijící na Moravě až do 20. století.

Žerotínové v 17.–20. stoletíEditovat

Meziříčská větevEditovat

 
Mariánský sloup ve Valašském Meziříčí, vztyčený v 70. letech 17. století z popudu Františky Eleonory ze Žerotína

Pobělohorského konfiskačního procesu byla ušetřena tzv. meziříčská větev, jejíž reprezentant Baltazar (†1644) byl v době povstání nezletilý a po konverzi na katolickou víru mohl převzít Valašské Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm. Po Karlu starším později zdědil navíc Přerov (1636) a nakonec na Moravě zastával funkci nejvyššího zemského sudího (1643–1644). Z jeho synů nejstarší Karel Jindřich (†1689) vlastnil Přerov, byl moravským zemským sudím a hejtmanem olomouckého kraje. Mladší z Baltazarových synů, přísedící manského soudu biskupa olomouckého Bernard Ferdinand (†1692), držel panství Rožnov-Krásno a biskupské léno Valašské Meziříčí. Spolu se svou druhou manželkou, Františkou Eleonorou (roz. Podstatskou z Prusinovic), usilovali o rekatolizaci svých východomoravských statků, přičemž v 70. letech 17. století dali na meziříčském náměstí vztyčit mariánský sloup a roku 1685 financovali stavbu poutní kaple Panny Marie Mariazellské, jež vyrostla při místním farním kostele.[9] Po Bernardově smrti byl majetek rozdělen mezi dceru Marii Alžbětu Sidonii ovdovělou hraběnku z Redernu (†1699) a Maxmiliána Františka Žerotína z losinsko-vízmberské linie rodu.

Falkenberská větevEditovat

Baltazarův mladší bratr Bernard (†1655) získal sňatkem statky ve Slezsku, díky nimž se jeho potomstvo označuje jako falkenberská linie podle bývalého Falkenberského knížectví. Protože Zierotinové nebyli knížata, knížectví bylo sníženo na svobodné stavovské panství Falkenberg (dnešní Niemodlin v Polsku, ale jeho majitelé měli práva podobná slezským knížatům. Z této linie pocházel Karel Jindřich (1672–1716), jenž po zesnulém Maxmiliánovi Františkovi ze Žerotína dědil v roce 1706 panství Rožnov-Krásno. Zde inicioval výstavbu poutního kostela v Zašové a jeho jméno dodnes připomíná také název nově založené obce Velké Karlovice. Jeho bratr František Ludvík (†1731) zastával zemské úřady ve Slezsku, kromě toho založil klášter v Zašové a upravoval zámek ve Valašském Meziříčí. Posledním potomkem této linie byl jeho nejmladší syn Michael Josef (†1779). Po jeho smrti přešly statky v Beskydech na losinskou linii, kterou tehdy reprezentoval Ludvík Antonín (1723–1808), pokračující ve stavebních úpravách zámku ve Valašském Meziříčí. Statky ve Slezsku včetně panství Falkenberg přešly sňatkem Michaelovy sestry Marie Anny na rod Pražmů z Bílkova.

Hraběcí (losinsko-vízmberská) větevEditovat

 
Přemyslav III. ze Žerotína

Předkem pobělohorské hraběcí větve Žerotínů byl Jan mladší, zvaný Losinský (†1608), který vlastnil Velké Losiny a nechal zde postavit renesanční zámek. Byl čtyřikrát ženatý, pokračovateli rodu byli dva synové z posledního manželství Jan Jetřich (1585–1645) a Přemyslav II. (1590–1652). Oba bratři se zúčastnili stavovského povstání a podporovali aktivity svého vlivného příbuzného Ladislava Velena, Přemyslav měl mimo jiné za manželku dceru předáka českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika. V procesu pobělohorských konfiskacích byli odsouzeni ke ztrátě tří čtvrtin majetku. Dvorská komora však panství Velké Losiny a Loučná nad Desnou zabavila celé s tím, že bratrům Žerotínovým bude vyplacena finanční náhrada ve výši 86 000 zlatých. Zkonfiskovaná panství převzal vratislavský biskup arcivévoda Karel a po něm pozdější císař Ferdinand III. Ani jeden z nich neměl prostředky na vyplacení náhrady, proto dostali Žerotínové nabídku, že si panství mohou ponechat s podmínkou, že naopak oni vyplatí komoře 100 000 zlatých. Další podmínkou byla konverze na katolickou víru, což Žerotínové odmítli a po vydání Obnoveného zřízení zemského odešli z Moravy. Jednání o finančním vyrovnání ze strany dvorské komory se protahovala, takže později se mohli vrátit a za ztížených podmínek své majetky znovu spravovat. Přemyslav II. zdědil po starším bratru Janu Jetřichovi i jeho podíl a do smrti zůstal samostatným majitelem Loučné i Velkých Losin. O jeho stále nestabilní pozici mezi moravskou šlechtou svědčí fakt, že byl pochován tajně až tři měsíce po své smrti.

Po úmrtí Přemyslava II. dostali jeho synové Karel Jindřich a Přemyslav III. nekompromisní lhůtu tří měsíců k přestupu na katolickou víru, což byla podmínka k udržení majetku. Po určitém váhání se katolíkem stal nakonec mladší Přemyslav III. (1629–1673), který převzal i podíl svého staršího bratra. Přemyslav III. krátce nato přikoupil panství Třemešek (1654) a po dlouhé době se mohl začít aktivně věnovat správě statků, jejichž majetkoprávní statut byl od konce stavovského povstání značně nepřehledný. Přemyslav III. byl přísedícím moravského zemského soudu, ale jeho postavení stále nedosahovalo předbělohorské slávy rodu. Usiloval o získání hraběcího titulu a nechal za tímto účelem vypracovat obrazový rodokmen, který mezi předky Žerotínů uváděl až ruská knížata z rodu Rurikovců.[10] Po Přemyslavově předčasném úmrtí spravovala majetek za nezletilé syny Maxmiliána Františka (1662–1706) a Jana Jáchyma jejich teta Angela Sibylla z Galle (1620–1695). Pověrčivá hraběnka z Galle jako regentka žerotínských statků na severní Moravě povolala do Velkých Losin Jindřicha Bobliga a byla nepřímou iniciátorkou nechvalně proslulých čarodějnických procesů.

 
Hrabě Josef Karel ze Žerotína (1728–1814), nejvyšší sudí a nejvyšší komoří Moravského markrabství

Společensky a majetkově přivedl Žerotíny znovu mezi přední moravskou šlechtu Jan Jáchym (1667–1716), který od mládí působil jako komorník u dvora arcivévody Josefa. Po otci zdědil Velké Losiny a Třemešek, v roce 1700 převzal od staršího bratra Loučnou nad Desnou a nakonec ještě v roce 1710 přikoupil Bludov, který se tak již potřetí dostal do rodového majetku. Sňatkem s Ludovikou z Lilgenau (†1737) získal navíc další majetek ve Slezsku. Díky tomu, že se od mládí pohyboval v bezprostřední blízkosti arcivévody Josefa, po jeho nástupu na trůn obdržel říšský hraběcí titul (1706), který mu později císař Karel VI. potvrdil i pro České království (1712).[11]

Ze tří synů Jana Jáchyma se jako jediný dožil dospělosti Jan Ludvík (1691–1761), který se po převzetí dědictví soustředil na vyrovnání dluhů z doby otcova nákladného společenského života. Jan Ludvík byl vynikajicím hospodářem a svá panství přivedl k ekonomickému rozkvětu, což mu umožnilo investovat mimo jiné i do církevních staveb. Po úmrtí své matky Ludoviky, rozené z Lilgenau, požádal o povolení spojení jmen a erbu obou rodů a na základě císařského majestátu se od roku 1740 psal jako říšský hrabě ze Žerotína, svobodný pán z Lilgenau.[12] Jeho tři synové se v roce 1761 rozdělili o dědictví. Nejstarší Jan Karel (1720–1776) převzal Loučnou nad Desnou a statky ve Slezsku. Působil ve službách pruského krále Fridricha II. jako dvorní intedant hudby a pro dluhy v roce 1770 prodal Loučnou. Ludvík Antonín (1723–1808) byl c. k. komořím a moravským zemským soudcem a ze svého dědického podílu prodal v roce 1802 Velké Losiny, svůj zájem ale soustředil na panství Rožnov-Krásno, které zdědil v roce 1779 po vymření falkenberské věve rodu. K tomuto panství patřilo téměř 10.000 hektarů půdy, převážně lesů v Beskydech. Rezidencí panství byl zámek ve Valašském Meziříčí, který za Ludvíka Antonína prošel dalšími úpravami. Dědičkou Valašského Meziříčí byla dcera Marie Josefa (1771–1857), provdaná Fürstenbergová, která panství prodala v roce 1815 Kinským. Nejmladší z bratrů Josef Karel (1728–1814) byl na Moravě nejvyšším sudím (1773–1776) a nejvyšším komořím (1776–1781). Vlastnil Bludov, ale sídlil také na zámku Třemešek, který prodal v roce 1771 sestře Antonii, provdané Stillfriedové.

Další významnou osobností veřejného života na Moravě byl František Josef ze Žerotína (1772–1845), syn a dědic Josefa Karla. Byl c. k. komořím, tajným radou a dlouholetým prezidentem Hospodářské společnosti moravskoslezské (1828–1845). Po prodeji několika rodových majetků na přelomu 18. a 19. století se hlavním sídlem stal Bludov, který jím zůstal až do roku 1945 (sem byly také převezeny umělecké sbírky z Velkých Losin), jeho potomkům zůstala i menší část velkostatku Valašské Meziříčí. Františkův syn Zdeněk Arnošt Otto (1812–1887) sloužil v armádě a střídal pobyty v Bludově, Valašském Meziříčí a Brně. Byl zvolen prvním starostou obce Bludov[13]. Jejich starší syn Přemyslav František (1848–1908) po sňatku přestoupil na protestantskou víru a s manželkou se odstěhoval do Uher, načež byl svým otcem vyděděn ve prospěch Karla Emanuela [14]. Jeho syn Přemyslav Karel (1885–1915) byl za první světové války zavražděn v Číně na útěku z ruského zajetí. Posledním potomkem rodu byl jeho jediný syn Ladislav Petr Pavel (1912–1985), maďarský husarský důstojník, který zemřel v Rakousku. Z jeho dvou manželství vzešly dvě dcery, Livia Augusta (provdaná Klinger) a Eva Maria (provdaná Treichl), jejichž rodiny dosud žijí v Německu a Rakousku.[15]

 
Hrabě Karel Emanuel ze Žerotína (1850–1934), místodržitel na Moravě 1900–1906

Posledním představitelem Žerotínů na Moravě a zároveň historicky poslední výraznou osobností rodu byl Zdeňkův mladší syn Karel Emanuel (1850–1934), který byl aktivní v politice jako poslanec říšské rady a moravského zemského sněmu. V letech 1900–1906 moravským zemským místodržitelem, poté žil v soukromí na svých statcích. Oženil se se svou neteří Zdenkou Podstatskou-Thonsernovou (1875–1947) a měl s ní tři dcery, kterým byl velkostatek v Bludově v roce 1945 zabaven na základě Benešových dekretů. Hned po roce 1945 se sestry Marie, Gabriela a Helena začaly soudit s Československou republikou s argumentem, že k německé národnosti byly přihlášeny bez svého vědomí otcem a svůj spor v roce 1950 vyhrály. Potomstvo Heleny (1903–1985), provdané Mornsteinové, nakonec po Sametové revoluci obhájilo své nároky a Karel Mornstein-Zierotin (*1939) získal v roce 1999 v restitucích polovinu bludovského velkostatku, druhou polovinu pak získal od obce.


ErbEditovat

 
Erb rodu Žerotín-Lilgenau v podobě z roku 1740

Barvy erbu jsou popisovány různě, avšak zpravidla je v červeném štítě černý korunovaný dvouocasý lev na stříbrném kamenném trojvrší. Klenot vychází z obloučkové koruny lemované hermelínem („koruna Rurikovců“) a je v něm vyrůstající lev jako ve štítě, přikryvadla jsou červeno-černá. Erb spočívá na hermelínovém plášti, splývajícím z helmovní koruny. Při spojení s erbem Lilgenauským byly barvy žerotinského erbu stanoveny jako zlatý lev na modrém poli, vyrůstající ze stříbrného trojvrší, ale tyto barvy se nevžily a později nebyly používány ani oficiálně.

Nejvýznamnější členové roduEditovat

 
Karel st. ze Žerotína

PověstiEditovat

 
Kámen Jana Diviše ze Žerotína (zemřel 1607) v kostele sv. JakubaJakubu u Kutné Hory
  • Také Žerotinové měli svou Bílou paní, která se zjevovala na zámcích ve Velkých Losinách a v Bludově. Na Velkých Losinách se vypráví pověst o Meluzíně, která měla děti s jedním ze Žerotinů, ale poté, co v lázni odhalil její původ, proměnila se v meluzínu a odletěla.
  • Zajímavý je i mytický původ Žerotinů z Rurikovců, který je zmiňován v dobové literatuře i v císařských nobilitačních patentech a na který odkazuje i knížecí koruna a plášť v erbu. Tato historie tvrdí, že Žerotinové jsou potomky sv. Vladimíra I. Kyjevského a Anny Porfyrogennety, když jeden ze synů jménem Oleg utekl před bratrovražednou válkou na Moravu, případně, že jsou potomky Olega Moravského.
  • Česká mincovna vydala v roce 2016 sadu čtyř stříbrných a zlatých pamětních mincí, zobrazujících Plichtu ze Žerotína, Karla Staršího ze Žerotína, Alžbětu Juliánu Žerotínovou z Oppersdorfu a Karla Emanuela ze Žerotína [16]

Rodové větveEditovat

  • Falkenberská (Bernard, 1650–1779) - vyčlenila se z větve Meziříčské
  • Fulnecko-bludovská (Jan starší, 1463-1499)
  • Losinsko-vízmberská (Přemek II., 1590–1985)
  • Meziříčská (Bernart, 1561–1692); po roce 1692 přešly majetky na větev Vízmberskou
  • Náměšťská (Fridrich, 1505–1544)
  • Starojičínská (Vilém starší, 1540)
  • Strážnická (Jan, 1481–1531)
  • Vízmberská (Jan Jáchym, 1673–1716) – vyčlenila se z větve Losinské

Sídla a panstvíEditovat

V průběhu dějin jim patřila mimo jiné panství:

Galerie žerotínských sídelEditovat

Příbuzenské svazkyEditovat

Příbuzenskými svazky byli Žerotínové spojeni s

LiteraturaEditovat

 
Erb Žerotínů po spojení s barony z Lilgenau
  • Vincenc Brandl, Spisy Karla st. ze Žerotína, 3 vols, Brno 1870–1972. On line text
  • Chlumecky, Peter Ritter von: Carl von Zierotin und seine Zeit: 1564–1615. Brünn 1862.
  • KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. Praha : Garamond, 2009. 198 s. ISBN 978-80-7407-055-6.
  • KNOZ, Tomáš. Državy Karla staršího ze Žerotína po Bílé hoře. Osoby, příběhy, struktury. Brno : Matice moravská ; Masarykova univerzita, 2001. 474 s. ISBN 80-86488-03-9.
  • KNOZ, Tomáš. in Osobnosti moravských dějin (1) s. 203–218. Brno : Matice moravská, 2006. 516 s. ISBN 80-86488-38-1.
  • KNOZ, Tomáš. Karel starší ze Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa. Praha : Vyšehrad, 2008. 365 p. ISBN 978-80-7021-956-0.
  • KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti a obecné aspekty; Matice moravská, Brno, 2006; 993 s. ISBN 80-210-4130-7
  • ODLOŽILÍK, Otakar. Karel starší ze Žerotína. 1564–1636. Praha : Melantrich, 1936. 197 p.
  • HRUBÝ, František. Ladislav Velen ze Žerotína. Praha : [s.n.], 1930.
  • POLÁCH, Drahomír: Historie panství a zámku Třemešek; Štíty, 2014; s. 61–114 ISBN 978-80-8643-85-04
  • ŠTOLFOVÁ, Jana: Umění a architektura na losinském panství Žerotínů ve 2. třetině 18. století (magisterská diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2015; 172 s. dostupné online
  • LUKEŠOVÁ, Pavla: Život Gabriely ze Žerotína a její rodiny pohledem hraběnčiných osobních deníků (magisterská diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2015; 78 s. dostupné online

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti a obecné aspekty, Matice moravská, Brno, 2006; tabulka na s. 796–801 ISBN 80-210-4130-7
  2. TUREK, Adolf: Hrad a panství Starý Jičín; Muzeum Novojičínska, Nový Jičín, 2014; s. 62–63 ISBN 978-80-87359-13-6
  3. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV.; Praha, 2000; s. 262–263 ISBN 80-85983-16-8
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989, s. 200
  5. LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů, Kutná Hora, 1884; s. 42–52 dostupné online
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechá, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 53–54
  7. Kolektiv: Náměšť nad Oslavou. Dějiny města od nejstarší doby po naši současnost; Náměšť nad Oslavou, 1984; s. 52–54
  8. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severni Morava; Praha, 1983; s. 193
  9. LASZTOVICZA, Pavel. Pár poznámek k životu Františky Eleonory Podstatské z Prusinovic. Valašsko. Vlastivědná revue.. 2019, roč. 42, čís. 1, s. 4–6. 
  10. POLÁCH, Drahomír: Pýcha žerotínské urozenosti - řada záhad o původu slavného rodu in: Historické toulky Šumperskem; Štíty, 2017; s. 98–109 ISBN 978-80-86438-71-9
  11. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostava, 2015; s. 246–247 ISBN 978-80-7464-461-0
  12. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostava, 2015; s. 386–387 ISBN 978-80-7464-461-0
  13. BŘEZINA, Jan: Paměti obce Bludova. Vyškov – Bludov 1927, s. 185 In: http://www.bludov.cz/O-Bludove/Obecni-kronika/Pameti-obce-Bludova/
  14. LUKEŠOVÁ, Pavla: Život Gabriely ze Žerotína a její rodiny pohledem hraběnčiných osobních deníků (magisterská diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2015; str. 31
  15. BENEŠ, Josef. Urození Žerotínové se vrátili do Meziříčí. Valašský deník. 2019-08-20. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. (česky) 
  16. Sada čtyř stříbrných mincí Šlechtický rod pánů ze Žerotína proof

Externí odkazyEditovat