Otevřít hlavní menu
Tento článek je o direktoriu během druhého českého stavovského protihabsburského povstání. Další významy jsou uvedeny na stránce Direktorium.

Direktorium (z latinského slova diregere – určovat směr, vést) bylo třicetičlenný sbor nekatolických placených direktorů, správců a radů během českého stavovského povstání, který tvořil prozatímní vládu s právem svolávat zemskou hotovost a stavovské sjezdy a vyjednávat s německými kurfiřty a knížaty. Tento nový vládní orgán nahradil sbor místodržitelů a zemské úřady.

Jako orgán českých stavů vzniklo už 26. června 1609. Na Rudolfu II. si vymohlo vydání Majestátu (9. července 1609) a zvolení defenzorů. Bylo obnoveno den po defenestraci 24. května 1618 na sjezdu defenzorů a sestávalo z 30 direktorů, po deseti za každý stav (vyšší šlechta, nižší šlechta, měšťanstvo).[1][2] Jeho členy byli zástupci významných a vlivných šlechtických rodů (Lobkowiczové, Kinští, Czerninové). Do čela byl postaven Václav Vilém z Roupova.[3] Obdobně bylo direktorium zvoleno i na Moravě po připojení k povstání 2. května 1619, prvním předsedou moravského direktoria byl Václav z Roupova.

Direktorium již 25. května 1618 schválilo dokument Druhá apologie stavův Království českého, jehož konečné úpravy provedl právník Martin Fruwein.[3] Na 8. července 1619 svolalo direktorium do Prahy generální sněm, uzavřelo konfederaci stavů zemí Koruny české a Rakouska a na zemském sněmu v srpnu 1619 se vyslovilo pro sesazení Ferdinanda II. (císař 1619–1637) a zvolení Fridricha Falckého českým králem (1619–1620). Jeho korunovací 4. listopadu 1619 byla činnost direktoria ukončena. Po Bílé hoře byli direktoři tvrdě potrestáni, mnozí byli popraveni na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Krátce bylo direktorium obnoveno během saského vpádu do Čech 1631, avšak pro odpor saského kurfiřta Jana Jiřího I. (kurfiřtem 1611–1656) faktickou moc neprosadilo.

Seznam direktorů Českého království a jejich trestyEditovat

PrezidentEditovat

Panský stavEditovat

Rytířský stavEditovat

 
Kašpar Kaplíř ze Sulevic, nejstarší popravený (86 let) během Staroměstské exekuce 21. června 1621

Městský stavEditovat

a/ Staré Město pražské

b/ Nové Město pražské

c/ Menší Město pražské

d/ Kutná Hora

e/ Žatec

SekretářEditovat

  • Benjamin Fruwein z Podolí (1550–1637; bratr Martina) – uprchl (později konvertoval ke katolické víře, byl omilostněn vrátil se a vstoupil do služeb císaře, který jej za spolupráci povýšil do rytířského stavu)

Regionální původ direktorůEditovat

Z celkem 23 šlechtických direktorů (i s třemi dodatečně zvolenými) jich pocházelo

Z tohoto přehledu vyplývá, že naprosto rozhodující postavení měly severní Čechy (boleslavský a litoměřický kraj), kde bylo zakoupeno deset direktorů.[8]

Náboženské vyznání direktorůEditovat

Seznam direktorů Moravského markrabstvíEditovat

PředsedovéEditovat

  • 1. Vilém z Roupova na Znojemském hradě – starší příbuzný prezidenta českého direktoria
  • 2. Pertold Bohobud z Lipé na Moravském Krumlově († 1643)
  • 3. Rudolf Šlejnic na Novém Meziříčku
  • 4. Jiří Bruntálský z Vrbna na Helfštýně
  • 5. Albrecht Sedlnický z Choltic na Čechách
  • 6. Karel z Kounic na Ždánicích
  • 7. Kryštof z Říčan na Budíškovicích
  • 8. (opět) Jiří Bruntálský z Vrbna na Helfštýně

Panský stavEditovat

Rytířský stavEditovat

Městský stavEditovat

a/ Olomouc

  • Václav Lužický
    • Jan Obrštorfar - nahradil Lužického

b/ Brno

  • Eliáš Netolička

c/ Znojmo

  • Fridrich Mainrad

d/ Jihlava

  • Jan Hynek z Velinova
    • Jiří Menší - později

d/ Uherské Hradiště

  • Fridrich Mužík

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Dějiny Prahy v datech. Příprava vydání Zdeněk MÍKA. druhé, doplnění a upravené. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 368 s. ISBN 80-204-0789-8. S. 97. 
  2. Některé zdroje jako datum ustavení direktoria uvádí až druhý den po defenestraci, tj. 25. května, jako např.: PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Recenzoval PhDr. Josef Janáček, DrSc.. Praha: Mladá fronta, 1985. Kapitola Politikové I, s. 192. 
  3. a b c ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584–1620 : první Habsburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-388-6. S. 126. 
  4. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 28. 
  5. KOBROVÁ s.18
  6. SKÁLA ZE ZHOŘE, Pavel. Příprava vydání Josef Janáček. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984. 450 s. S. 378. 
  7. Příčina pádu nebyla dosud objasněna – (KOBROVÁ s.37–44)
  8. JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. ISBN 80-238-6220-0. S. 316, 352. 
  9. KOBROVÁ, Lenka. Martin Fruwein. Praha, 2006. 56 s. Bakalářská práce. Filozofická fakulta UK, Ústav českých dějin. Vedoucí práce prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.. s. 7, 9. Dostupné online.

LiteraturaEditovat

  • ADAMOVÁ, Karolina; LOJEK, Antonín; SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Stát. Příprava vydání Karel Schelle. Praha, Litomyšl: Paseka, 2015. 652 s. ISBN 978-80-7432-652-3. S. 158-159. 
  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 87-88. 
  • JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Jiří Jurok vlastním nákladem, 2000. 610 s. ISBN 80-238-6220-0. 
  • MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 576 s. ISBN 80-7201-045-X. S. 77. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4., doplněné a přepracované vyd. Praha: Rodiče s. r. o., 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Julius Zirkus, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 144.