Otevřít hlavní menu

Prezident rady nad apelacemi

Prezident rady nad apelacemi, často uváděn jen jako prezident nad apelacemi (německy Präsident des Appelationsgerichts in Böhmen nebo Appelationspräsident, případně Appellationsgericht-Präsident) stál v čele apelačního soudu (latinsky consilium apellationum), oficiálně rady nad apelacemi. Obnovené zřízení zemské (1627) ho zařadilo na osmé místo v kolegiu dvanácti nejvyšších zemských úřadů (beneficiarii supremi) Českého království. Vybírán byl z panského stavu.

HistorieEditovat

Apelační soud organizovaný na základě římského práva byl založen Ferdinandem I. (českým králem 1526–1564) po potlačení prvního stavovského protihabsburského povstání (1546–1547) dne 20. ledna 1548. Jednalo se o královský odvolací soud pro městské soudy a další soudy, proti jejichž rozsudkům se dalo odvolat (u zemských soudů příslušných pro šlechtickou obec možnost odvolání nebyla). Prezident i přísedící soudu (radové) byli placenými úředníky, proto soud mohl zasedat nepřetržitě. Všichni (prezident z panského stavu a 13 radů: dva páni, tři rytíři, 4 měšťané pražští a čtyři doktoři práva) byli jmenováni panovníkem. Radové byli vzdělanými právníky a tvořili plně byrokratický aparát. Prezidenti byli téměř výlučně jmenováni z řad vyšší šlechty, v předbělohorské době především z katolíků nebo alespoň loajálních evangelíků. Zpočátku se nejednalo o prestižní pozici, v pozdějším období hodnost prezidenta mohla znamenat slušné završení aristokratické kariéry.[1] Obnovené zřízení zemské vydané pro Čechy v roce 1627 nahradilo ve sboru nejvyšších zemských úředníků zrušený úřad karlštejnského purkrabí (úřad zanikl v roce 1625) prezidentem nad apelacemi. Prezident rady nad apelacemi byl jmenován po roce 1627 pouze na pět let, přísahal králi, nikoliv také stavům, jak to bylo běžné u nejvyšších zemských úředníků v předbělohorské době. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Ministerským nařízením z 6. dubna 1850 se z apelačního soudu stal vrchní zemský soud a nakonec jen vrchní soud.

Seznam prezidentů nad apelacemi v Českém královstvíEditovat

Seznam viceprezidentů u apelací v Českém královstvíEditovat

  • 1627 (30. 9.) – 1628 Jiří Adam Bořita z Martinic (1602 Smečno – 6. 11. 1651)
  •  ?
  • 1659 (1. 2.) – 1667 Adolf Vratislav ze Šternberka (1627 Postoloprty – 4. 9. 1703 Zásmuky)
  • 1667 (15. 11.) – 1683 Jan František Bruntálský z Vrbna (3. 11. 1634 – 22. 8. 1705)
  • 1690 (26. 3.) Ignác Karel ze Šternberka († 6. 3. 1700)
  • 1700 (28. 8.) – 1725 (14. 8.) František Maxmilián Hartmann z Klarštejna († 14. 8. 1725)
  • 1725 (8. 4.) – 1736 Filip Josef Kinský
  • 1736 (20. 2.) – 1744 (21. 10.) Karel Josef Novohradský z Kolowrat († 21. 10. 1744)
  • 1747 (9. 3) František Karel Vratislav († 25. 2. 1759)
  • 1757 (7. 11.) – 1759 (11. 4.) Alexander z Mnichu († 11. 4. 1759)
  • 1759 (17. 5.) – 1764 Jan Václav Špork
  • 1765 (19. 2.) – 1781 František Arnošt z Wallis
  • 1782 (1. 10.) – 1792 František Václav Kager ze Štampachu
  • 1792 (5. 7.) František z Běšín
  • 1793 (21. 1.) – 1804 František Karg z Bebenburka
  • 1804 (7. 7.) – 1820 Leopold Ottmar Günther ze Šterneka († 18. 6. 1823)
  • 1821 (23. 9.) – 1824 Leopold Špork
  • 1824 (21. 7.) – 1826 Kryštof Herman Šindler z Rottenhaag
  • 1826 (19. 8.) – 1830 Rafael Nell z Nellenburka
  • 1830 (11. 12.) – 1832 Jan Lexa z Ährentalu

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. S. 333. 
  2. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 109, 217. 
  3. a b c d MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 816. 
  4. Lobkowiczové, s. 110, 217
  5. Lobkowiczové, s. 105, 217
  6. Lobkowiczové, s. 87, 217
  7. a b Svět české aristokracie, s. 815
  8. HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách (1640–1740). Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Univerzita Karlova, 2013. 862 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 664-666. 
  9. JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 36. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat