Prezident rady nad apelacemi

předseda odvolacího soudu

Prezident rady nad apelacemi, často uváděn jen jako prezident nad apelacemi (německy Präsident des Appelationsgerichts in Böhmen nebo Appelationspräsident, případně Appellationsgericht-Präsident) stál v čele apelačního soudu (latinsky consilium apellationum), oficiálně rady nad apelacemi. Obnovené zřízení zemské (1627) ho zařadilo na osmé místo v kolegiu dvanácti nejvyšších zemských úřadů (beneficiarii supremi) Českého království. Vybírán byl z panského stavu.

Historie editovat

Apelační soud organizovaný na základě římského práva byl založen Ferdinandem I. (českým králem 1526–1564) po potlačení prvního stavovského protihabsburského povstání (1546–1547) dne 20. ledna 1548. Jednalo se o královský odvolací soud pro městské soudy a další soudy, proti jejichž rozsudkům se dalo odvolat (u zemských soudů příslušných pro šlechtickou obec možnost odvolání nebyla). Prezident i přísedící soudu (radové) byli placenými úředníky, proto soud mohl zasedat nepřetržitě. Všichni (prezident z panského stavu a 13 radů: dva páni, tři rytíři, 4 měšťané pražští a čtyři doktoři práva) byli jmenováni panovníkem. Radové byli vzdělanými právníky a tvořili plně byrokratický aparát. Prezidenti byli téměř výlučně jmenováni z řad vyšší šlechty, v předbělohorské době především z katolíků nebo alespoň loajálních evangelíků. Zpočátku se nejednalo o prestižní pozici, v pozdějším období hodnost prezidenta mohla znamenat slušné završení aristokratické kariéry.[1] Obnovené zřízení zemské vydané pro Čechy v roce 1627 nahradilo ve sboru nejvyšších zemských úředníků zrušený úřad karlštejnského purkrabí (úřad zanikl v roce 1625) prezidentem nad apelacemi. Prezident rady nad apelacemi byl jmenován po roce 1627 pouze na pět let, přísahal králi, nikoliv také stavům, jak to bylo běžné u nejvyšších zemských úředníků v předbělohorské době. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Ministerským nařízením z 6. dubna 1850 se z apelačního soudu stal vrchní zemský soud a nakonec jen vrchní soud.

Seznam prezidentů nad apelacemi v Českém království editovat

Seznam viceprezidentů u apelací v Českém království editovat

  • 1627 (30. 9.) – 1628 Jiří Adam Bořita z Martinic (1602 Smečno – 6. 11. 1651)
  • ?
  • 1659 (1. 2.) – 1667 Adolf Vratislav ze Šternberka (1627 Postoloprty – 4. 9. 1703 Zásmuky)
  • 1667 (15. 11.) – 1683 Jan František Bruntálský z Vrbna (3. 11. 1634 – 22. 8. 1705)
  • 1690 (26. 3.) Ignác Karel ze Šternberka († 6. 3. 1700)
  • 1700 (28. 8.) – 1725 (14. 8.) František Maxmilián Hartmann z Klarštejna († 14. 8. 1725)
  • 1725 (8. 4.) – 1736 Filip Josef Kinský (1. 5. 1700 Praha – 12. 1. 1749 Vídeň)
  • 1736 (20. 2.) – 1744 (21. 10.) Karel Josef Novohradský z Kolowrat († 21. 10. 1744)
  • 1747 (9. 3) František Karel Wratislav († 25. 2. 1759)
  • 1757 (7. 11.) – 1759 (11. 4.) Alexander z Mnichu († 11. 4. 1759)
  • 1759 (17. 5.) – 1764 Jan Václav Špork
  • 1765 (19. 2.) – 1781 František Arnošt z Wallis
  • 1782 (1. 10.) – 1792 František Václav Kager ze Štampachu
  • 1792 (5. 7.) František z Běšín
  • 1793 (21. 1.) – 1804 František Karg z Bebenburka
  • 1804 (7. 7.) – 1820 Leopold Ottmar Günther ze Šterneka († 18. 6. 1823)
  • 1821 (23. 9.) – 1824 Leopold Špork
  • 1824 (21. 7.) – 1826 Kryštof Herman Šindler z Rottenhaag
  • 1826 (19. 8.) – 1830 Rafael Nell z Nellenburka
  • 1830 (11. 12.) – 1832 Jan Lexa z Ährentalu

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. S. 333. 
  2. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 109, 217. 
  3. a b c d MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 816. 
  4. Lobkowiczové, s. 110, 217
  5. Lobkowiczové, s. 105, 217
  6. Lobkowiczové, s. 87, 217
  7. a b Svět české aristokracie, s. 815
  8. HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách (1640–1740). Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Univerzita Karlova, 2013. 862 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 664–666. 
  9. JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 36. 
  10. SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 62. 

Literatura editovat

Související články editovat