Zemská hotovost

Zemská hotovost (německy das Landesaufgebot) označovala stavovské vojsko svolávané k ochraně země před nepřátelským vpádem a tvořila základní složku vojenských sil středověkého válečnictví.

Battle of Auray 2.jpg

Do 15. století byla hlavní vojenskou silou panovníka. Její svolávání však povolovaly zemské stavy, které také určovaly výši válečné daně, rozsah a formu vojenské povinnosti, způsob svolávání hotovosti, charakter organizace, druh výzbroje i jmenování velitelů. Vojska byla stavěna ke konkrétním válečným kampaním. Zemskou hotovost tvořily družiny šlechticů, od 13. a 14. století stále více kontingenty měst. Vrchnost vypravovala vojsko v závislosti na výši svého majetku. Zemská hotovost byla převážně neprofesionální. Šlechta a měšťané si výzbroj většinou pořizovali vlastní, zatímco prostým poddaným byla přidělována. V Čechách a na Moravě byla hlavním dorozumívacím jazykem bojovníků čeština. Délku vojenské služby v rámci zemské hotovosti upravoval inaugurační diplom krále Jana Lucemburského (českým králem 1310–1346) z roku 1311. Podle tohoto dokumentu měla zemská hotovost povinnost sloužit na území Českého království na své náklady po dobu 4 týdnů. Po uplynutí této doby musel panovník částečně nést náklady spojené s touto mimořádnou vojenskou službou. Dále inaugurační diplom stanovoval, aby války mimo hranice státu byly vedeny zcela na králův náklad. Z této charakteristiky vyplývá, že se z dnešního pohledu jednalo o jakousi formu všeobecné mobilizace.

Velkou nevýhodou bylo, že při déle trvajícím válečném konfliktu dlouhodobě chyběly především v zemědělství pracovní síly. Dalším negativem byla zdlouhavost jejího svolávání a v neposlední řadě bojová hodnota takovéto amatérské armády v porovnání s vycvičeným žoldnéřským vojskem byla velmi nízká. Proto v raném novověku došlo k restrukturalizaci vojska a tato instituce za třicetileté války (1618–1648) zanikla a byla nahrazena žoldnéřským vojskem. Po třicetileté válce se prosadila stálá armáda, která se obvykle skládala z oddílů infanterie (pěchoty), kavalerie (jezdectva) a artilerie (dělostřelectva).

LiteraturaEditovat

  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 382. 
  • RAMEŠ, Václav. Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha: Libri, 2005. 432 s. ISBN 80-7277-175-2. S. 304. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Beta, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 687.