Josef Scheiwl

český ilustrátor a malíř

Josef Scheiwl (7. dubna 1833 Hradec Králové10. června 1912 Praha-Nové Město[1]) byl český malíř a ilustrátor. Zaměřil se především na církevní obrazy, ilustrace k českým literárním dílům (Rukopis královédvorský, Kytice z pověstí národních) a v časopisech (Světozor). Roku 1857 nakreslil české korunovační klenoty.

Josef Scheiwl
Josef Scheiwl (kreslil Josef Mukařovský 1874)
Josef Scheiwl (kreslil Josef Mukařovský 1874)
Narození7. dubna 1833
Hradec Králové
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí10. června 1912 (ve věku 79 let)
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánímalíř, kreslíř a ilustrátor
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
matrika narozených Hradce Králové, záznam o narození Josefa Scheiwla

Život a tvorbaEditovat

Byl synem královéhradeckého měšťana - obuvníka a pozdějšího kostelníka v chrámu Panny Marie. Navštěvoval německou školu a zpíval na kruchtě katedrály sv. Ducha. Jeho pěvecký talent ho předurčoval ke studiu konzervatoře, v čemž ho podporovali i rodiče a přátelé. Mladý Scheiwl se ale nadchl pro malířství. Ve volném čase se pokoušel napodobovat kostelní obrazy a naslouchal vyprávění o slavných umělcích. Rodina z jeho zájmů ale velkou radost neměla, protože výtvarníkům v té době často hrozila bída.[2]

Později nastoupil jako učitel kreslení na podreálku ve Dvoře Králové. Když se tam dověděl, že jako historický malíř bude potřebovat gymnaziální vzdělání, vrátil se roku 1849 do rodného města, kde absolvoval tři ročníky studia. V roce 1852 odjel bez prostředků na pražskou malířskou akademii. Musel zápasit s hmotným nedostatkem, na živobytí si přivydělával doučováním dětí. Ve třetím ročníku se jeho učitelem stal Eduard von Engerth, pozdější ředitel vídeňské galerie v Belvederu.[2]

V roce 1857 byl vybrán, aby pro publikaci c. k. ústřední komise pro zachování památek umění stavitelského v Rakousku nakreslil české korunovační klenoty.[3] Byla to mimořádná zakázka — klenoty byly v té době veřejnosti nepřístupné (což trvalo až do první republiky) a příležitost uvidět je mělo jen několik málo lidí. Scheiwl si musel nechat ušít černé slavnostní šaty a navléci rukavičky, aby se královských památek nedotkl holou rukou. Když v doprovodu profesora Engertha přijel na Pražský hrad, přinesl kardinál Schwarzenberg královskou svatováclavskou korunu na červeném aksamitovém polštáři za vyzvánění zvonů ze Svatovítského chrámu přes Vladislavský sál do staré sněmovní síně. Tam se dojatý Scheiwl dal do práce. K malbě měl určen čas od 9 do 12 dopoledne a od 14 do 17 odpoledne po dobu deseti dnů, přičemž na něj dohlížel jeden z místodržitelských radů. Pátého dne se na postup prací přišel osobně podívat bývalý císař Ferdinand I. Dobrotivý. Výsledek se vydařil tak, že byl Scheiwl ještě téhož roku vyzván namalovat několik výjevů z Karlštejna. Obrazy korunovačních klenotů později vydal František Skrejšovský jako populární prémii k předplatnému časopisu Světozor, a jeho prostřednictvím se dostaly do mnoha českých domácností.[4]

V 70. letech Scheiwl vyučoval kreslení od ruky v kreslicí škole obchodní a průmyslové dívčí školy Ženského výrobního spolku českého.[5] Roku 1888 věnoval tomuto spolku olejomalbu znázorňující alegorickou postavu Vědy.[6]

Jeho tvorba byla v 60. a 70. letech 19. století populární, později byl ale byl jeho akademický a schematický styl považován za zastaralý. V posledních letech jej trápil šedý zákal, který mu postupně znemožnil další tvorbu. Poslední obraz, Nero, započatý tři roky před smrtí, už pro nemoc nedokončil.[3]

Většinu děl namaloval pro církev: oltářní obrazy, prováděl jejich přemalby nebo repliky (označované nepřesně jako restaurování) a kreslil návrhové kartóny pro vitráže chrámových oken.

RodinaEditovat

Roku 1862 se v Praze v kostele sv. Ducha oženil s Annou Gäuthovou z Prahy (1836-1914), s níž měl tři dcery (z nich Anna a Marie se dožily dospělého věku). Městské právo v Praze získal teprve roku 1901.[7] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[8]

DíloEditovat

K jeho dílům patří:[8]

Ilustrace literatury a časopisůEditovat

(výběr):[12]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  2. a b c d e f Josef Scheiwl. Světozor. 1874-03-13, roč. 8, čís. 11, s. 126. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  3. a b Český malíř Josef Scheiwl mrtev. Národní listy. 1912-06-11, roč. 52, čís. 159, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  4. Jak vznikl obraz korunovačních klenotů. Národní politika. 1924-10-10, roč. 42, čís. 280, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  5. PRIKNEROVÁ, Em. Učitelstvo. Výroční zpráva Ženského výrobního spolku českého v Praze. 1877, roč. 6, čís. 1, s. 11. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  6. Zprávy spolkové a školní. Ženské listy. 1888-11-30, roč. 16, čís. 11, s. 200. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  7. Pobytová přihláška rodiny z roku 1868
  8. a b Za Josefem Scheiwlem. Národní politika. 1912-06-12, roč. 30, čís. 160, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 
  9. Josef EKERT, Posvátná místa král. hl. m. Prahy II., Praha 1884, s. 135
  10. BARTOŇ, Jiří. Josef Scheiwl. (www.nechvalice.unas.cz). www.nechvalice.unas.cz [online]. [cit. 2011-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  11. Poutní cesta z Prahy do Hájku (www.hostivickahistorie.cz)
  12. a b Podle seznamu prací v NK ČR
  13. ERBEN, Karel Jaromír. Poklad. Světozor. 1871-04-07, roč. 5, čís. 14, s. 161. Dostupné online [cit. 2011-08-06]. 

Externí odkazyEditovat