Vyšší dívčí škola v Praze

Vyšší dívčí škola v Praze
	Budova školy okolo roku 1870
Zaměstnanci
Ředitel	Vilém Gabler; František Táborský; Bedřich Frida
Obory vzdělání
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vyšší dívčí škola v Praze byla první pokračovací škola pro dívky v českých zemích, založená pražským magistrátem přičiněním purkmistra Františka Václava Pštrosse roku 1863 v Praze na Novém Městě pražském jako tříleté (později čtyřleté) učiliště. V nové budově ve Vodičkově ulici působila v letech 1867–1945, dnes tam sídlí základní škola.

Počátky a sídla

Byla založena z podnětu emancipačních snah českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké a podle koncepce Viléma Gablera roku 1863 jako první veřejná městská pokračovací škola pro dívky v českých zemích. Předcházela ji tři založení: Spolek svaté Ludmily z roku 1844 a dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech. Německou Höhere Töchterschule ve Vlašské ulici na Malé Straně vedla Jenny Kirschbaumová, vyučovaly se tam na dvě desítky předmětů v pěti odděleních. Izraelitská dívčí škola sídlila na Starém Městě v Celetné ulici č.1.^[1]

Česká vyšší škola původně sídlila na Novém Městě ve školních prostorách bývalé piaristické koleje v Panské ulici, dále v Hopfenštokové (dnešní Navrátilově) ulici a koncem roku 1867 se přestěhovala do nové novorenesanční budovy čp. 683/II až 684/II na rohu Vodičkovy a Školské ulice, kterou projektoval Vojtěch Ignác Ullmann, alegorickými postavami a sgrafittem ji vyzdobil Josef Scheiwl. Ullmann jako první architekt v Praze uplatnil ve výzdobě fasády sgrafita, která později jako charakteristický prvek české novorenesance používal Antonín Wiehl.^[2] Budova ve Vodičkově ulici je chráněna jako kulturní památka.^[3]

Vyučování

Školu navštěvovaly dívky po absolvování pěti ročníků školy obecné; od školního roku 1887–1888 byla otevřena také pětiletá přípravka. Zápisné stálo dva zlaté a výuka se platila pět zlatých měsíčně, bez výjimek.^[4] Škola měla šest ročníků, stejně jako tehdejší gymnázia. Vyučovacím jazykem byla čeština, od 1. ročníku se vyučovala také němčina, od 2. ročníku francouzština, v 5. a 6. ročníku byl výběr z dalších volitelných jazyků: ruského, polského a anglického. Vyučovaly se zde jak praktické ženské předměty (vaření, šití včetně šití na stroji, vyšívání, domácí hospodářství, zdravověda, péče o dítě), tak teoretické: římskokatolické náboženství, počty, zeměpis, přírodopis, estetika, krasopis, zpěv, hra na klavír a kreslení. Nepovinným předmětem byl tělocvik, který sestával z cvičení prostných, pořadových, na nářadí a z kolektivních her.^[5]

Žákyně

Podle statistiky škola v prvních 25 letech přijímala žákyně z celé střední Evropy, z Balkánu (Bosna, Bulharsko, Srbsko), pět žákyň bylo z Ruska a jedna z Ameriky, v prvním roce trvání jich bylo zapsáno 92 a k roku 1888 již 377.^[6]. Žákyně přicházely pouze z rodin středních a vyšších společenských vrstev, protože musely platit školné. Jejich společenský statut vyplývá například z osnov předmětu domácí hospodářství, které zahrnovaly instrukce, jak se chovat k čeledi (služebnictvu)

Filantropická družina

Absolventky, které se chtěly dále starat o rozvoj svůj i své komunity, vytvořily Filantropickou družinu, která formou sbírek a dobročinných bazarů podporovala sirotky, nemajetné žákyně a absolventky, šířila osvětu formou přednášek, kulturních a společenských setkání. Přidruženými a přispívajícími členy se směli stát i muži, často to byli kněží. Družina od roku 1899 vydávala tiskem výroční zprávy.^[7]

Významné absolventky

Pedagogové

Významní ředitelé

Vilém Gabler
Bedřich Frida – bratr Jaroslava Vrchlického
František Táborský – vyučoval češtinu a němčinu

Učitelé

Josef Šolín – vyučoval matematiku
Adam Královec – katecheta
ThDr. Eduard Knobloch (1840–1914) – katecheta, farář u Matky Boží před Týnem
Václav Nykles (1821–1896) – katecheta
Barbora Markéta Eliášová – vyučovala angličtinu
Marie Janků-Sandtnerová – vyučovala vaření a základy zdravé výživy
Petr Mužák – vyučoval krasopis
prof. Jan Gebauer – vyučoval český jazyk a dějepis
František Věnceslav Jeřábek – vyučoval český jazyk, dějepis a estetiku
Otakar Hostinský – vyučoval estetiku a různé předměty
Soběslav Pinkas – vyučoval kreslení
Alois Bubák – vyučoval kreslení
Anna Sequensová – vyučovala kreslení
Arch. Otakar Novotný (1912–1914) – vyučoval kreslení
Josef Kalousek – vyučoval dějepis a zeměpis
Bedřich Frida – vyučoval dějepis a zeměpis
Karel Starý (1831–1899) vyučoval přírodopis
Emanuel Boleslav Tonner (1830–1900) – vyučoval dějepis a zeměpis
Josef Vítězslav Šimák – vyučoval dějepis
Ferdinand Heller – vyučoval zpěv
Josef Leopold Zvonař (1863–1864) – vyučoval zpěv
Augusta Sladkovská – třídní učitelka
Ludovika Čelakovská – třídní učitelka

Zdroj:^[8]

Odkazy

Reference

↑ Adressenbuch der königlichen Hauptstadt Prag für das Jahr 1859
↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–13. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-12-23]. Identifikátor záznamu 151970 : Vyšší dívčí škola. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
↑ Pražský denník ze dne 4. 9.1887, strany 14–16 insertní příloha
↑ Vilém Gabler: Pamětní spis na oslavu pětadvacetiletého trvání městské vyšší dívčí školy. Nákladem obce pražské, Praha 1888, s. 80-85, dostupné online
↑ Gabler 1888, s.72-79
↑ Výroční zpráva Filantropické družiny za rok 1907
↑ Allgemeines Adress- und Handels- Handbuch der Hauptstadt Prag sammt Vorstädten. Prag 1868, s.253; Pamětní spis na oslavu pětadvacetiletého trvání městské vyšší dívčí školy, ed. Vilém Gabler. Praha 1888, s.61-64.

Literatura

Adressenbuch der königlichen Hauptstadt Prag für das Jahr 1859
BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri: Slon, 2005.
LUŽICKÁ Věncelava, Z mých pamětí, Mladá Boleslav 1928.
František Drtina, Dívčí školství u nás a jinde, Praha 1909.
Otakar Kádner, Vývoj a dnešní soustava školství, díl I., Praha 1929.
Jaroslav Kopáč, Dějiny české školy a pedagogiky v letech 1867-1914, SPN Praha 1968.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vyšší dívčí škola v Praze na Wikimedia Commons
Téma Škola ve Wikicitátech
Encyklopedické heslo Škola v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Rejstřík škol a školských zařízení – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
Rozvoj vzdělávání žen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, článek od Lucie Zormanové a Moniky Drozdové

[1] Adressenbuch der königlichen Hauptstadt Prag für das Jahr 1859

[Wirth-2] WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–13. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

[3] Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-12-23]. Identifikátor záznamu 151970 : Vyšší dívčí škola. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].

[4] Pražský denník ze dne 4. 9.1887, strany 14–16 insertní příloha

[5] Vilém Gabler: Pamětní spis na oslavu pětadvacetiletého trvání městské vyšší dívčí školy. Nákladem obce pražské, Praha 1888, s. 80-85, dostupné online

[6] Gabler 1888, s.72-79

[7] Výroční zpráva Filantropické družiny za rok 1907

[8] Allgemeines Adress- und Handels- Handbuch der Hauptstadt Prag sammt Vorstädten. Prag 1868, s.253; Pamětní spis na oslavu pětadvacetiletého trvání městské vyšší dívčí školy, ed. Vilém Gabler. Praha 1888, s.61-64.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]