Otevřít hlavní menu

František Věnceslav Jeřábek

český dramatik, básník, novinář a politik

František Věnceslav Jeřábek (25. ledna 1836 Sobotka31. března 1893 Královské Vinohrady[2]) byl český dramatik, básník, pedagog, novinář a politik.

František Věnceslav Jeřábek
František Věnceslav Jeřábek (1882)
František Věnceslav Jeřábek (1882)

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1870 – 1871
Ve funkci:
1878 – 1889

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[1] – 1884
Stranická příslušnost
Členství Český klub
(Národní strana)

Narození 25. ledna 1836
Sobotka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 31. března 1893 (ve věku 57 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Národnost Češi
Choť Luisa Šolcová
Alma mater Karlo-Ferdin. univ.
Profese pedagog, spisovatel, dramatik, básník, novinář a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
matriční zápis o narození a křtu Františka Jeřábka (matrika N 1828-1836 Sobotka (SOA Zámrsk))

Obsah

ŽivotEditovat

 
Jeřábkův rodný domek v Sobotce

Narodil se v chudé, ale vážené rodině. V deseti letech jej otec Václav Jeřábek poslal na gymnázium do Chomutova, kde tehdy vyučoval jeho strýc František Rolejček, aby se naučil německy. Odtud přestoupil do Mladé Boleslavi (1849–51), rok strávil na pražském akademickém gymnáziu a středoškolská studia dokončil v roce 1854 v Jičíně. Nakonec absolvoval teologii v Litoměřicích a filozofii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.

V roce 1863 se stal suplujícím učitelem na vyšší české reálce a o tři roky později profesorem na obecním reálném gymnáziu malostranském.[3]

V letech 1872–86 vyučoval český jazyk, dějepis a estetiku na Vyšší dívčí škole v Praze.[3][4] Roku 1879 získal titul doktora filozofie.[5]

Vedle studia a učitelských povinností působil v letech 1857–77 v redakci několika novin, přispíval básněmi do časopisů a účastnil se veřejného života.[5] V období let 1861–1867 pracoval jako redaktor deníku Národní listy, v němž působil od samotného počátku (první číslo vyšlo 1. ledna 1861), pak od roku 1867 byl redaktorem staročeského listu Pokrok.[6]

Roku 1870 byl v Sobotce zvolen do Českého zemského sněmu.[5] Hájil tam státní a jazyková práva českého národa.[7] Poslancem zemského sněmu byl v letech 1870–1871 a 1878–1889.[8]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Mladá Boleslav, Nymburk, Turnov, Mnichovo Hradiště atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[9]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Jeřábek zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Mladá Boleslav, Nymburk atd. Nyní mandát převzal. Rezignaci na poslanecké křeslo oznámil na schůzi 4. prosince 1884.[9] Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[10]

10. června 1866 se oženil s Luisou Šolcovou ze Sobotky. Uskutečnil několik cest do zahraničí – do Itálie (1869 a 1873), Ruska (Petrohrad a Moskva 1872) a do Německa (1877).[3]

Literárně tvořil zhruba do roku 1884, kdy se odmlčel v reakci na ostrou a podle jeho názoru nespravedlivou kritiku. Poté strávil určitý čas ve Švýcarsku.[5] V roce 1886 vážně onemocněl a ze zdravotních důvodů se vzdal profesorského místa.[4] 30. července 1890 byl zvolen za řádného člena IV. třídy České akademie.[11] Zemřel na Velký pátek 31. března 1893. Pohřben byl 2. dubna na Vyšehradském hřbitově[12].[4]

DíloEditovat

Jeřábek byl známý především jako dramatik, ale i jako lyrický básník. Oceňovaná byla také jeho činnost novinářská a své rozsáhlé znalosti uplatnil při psaní literárně-historické studie. Publikoval i pod pseudonymy Josef Souček a Miloslav Toužimský.[13]

Divadelní hryEditovat

  • Otec a syn – první dramatický pokus; nikdy nebyla uvedena a autor rukopis později zničil[5]
  • Hána (1857, premiéra 2. února 1859) – první veřejně provozované dílo; nepříliš zdařilé, i když i zde se už projevil jeho talent[5]
  • Svatopluk (1859) – historické drama; získalo 2. cenu v soutěži Ferdinanda Náprstka[5]
  • Veselohra (1860, premiéra 1862, později mírně upravena)[5]
  • Cesty veřejného mínění (1866) – využil zde novinářských zkušeností; získala Náprstkovu cenu[5]
  • Zde je žebrota zapovězena (1870) – satira, v níž ukazuje, že pýcha napodobovatelů mívá často převahu nad uměleckou originalitou[5]
  • Služebník svého pána (premiéra 22. listopadu 1870) – první české sociální drama, napsané na motivy románu Z malého světa od Pflegra Moravského. Slavilo okamžitý úspěch a stalo se jednou z nejoblíbenějších i nejvýše ceněných Jeřábkových her.[5] Ústředním tématem je spor mezi geniálním, ale náruživým vynálezcem Budilem a praktickým, nelítostným průmyslníkem Dornenkronem. Obsáhlou kritiku této práce přinesl Josef Durdík ve Světozoru; chválí uměleckou pravdivost a psychologickou propracovanost obou hlavních postav, kritizuje schematičnost u jiných (například továrníkova manželka) a dokazuje, že jádrem díla – oproti záměru autora – není vylíčení nebo dokonce řešení dělnické otázky, ale konflikt dvou realistických, byť sverázných osobností.[14]
  • Tři doby země české v Komárověfraška, kritika maloměštáckého šosáctví a jalového křiklounství pod špatně pochopenými hesly[5][15]
  • Syn člověka (1878) – historické drama z doby Marie Terezie, pojaté jako výstraha před pruskou rozpínavostí a chamtivostí. Vyzdvihuje tu vlastenectví české šlechty, která se postavila na obranu země proti agresorům i zrádcům (reprezentovaným židovským emigrantem Abrahamem). Dílo bylo ve své době velmi populární a ceněné, podobně jako Služebník svého pána.[5][16]
  • Závisť (1884) – historické drama z doby Jiřího z Poděbrad, který zastupoval nezletilého Ladislava Pohrobka. Tématem je zrada a poprava Jana Smiřického. Dílo bylo přes některé nedostatky chváleno, ale nezískalo cenu v soutěži, vypsané pražskou městskou radou. Jeřábka tento výsledek zklamal a výrazně přispěl k tomu, že pak už žádné další drama nenapsal.[5]
  • Magdalena – rukopis divadelní hry nalezený v pozůstalosti, ale neprovozovaný[11]

PoezieEditovat

Lyrické básně psal od svých patnácti let zhruba do roku 1865. V roce 1852, jako student pražského gymnázia, přispíval spolu s Vítězslavem Hálkem do časopisu Varito; tato aktivita vyvolala nelibost pedagogů a vedla k tomu, že studium musel dokončit v Jičíně.[5] Většina básní je roztroušena po časopisech: Lumír, Obrazy života, Rodinná kronika a almanach Kytice.[3] Autor je řadil do tří skupin:[5]

  • Ze dnů mladosti
  • K jihu a z jihu
  • Na výsluní života

Známé byly jeho básně Můj národ (1853), Umělci, Dívčin sen, Utajená msta.[3] Také překládal, např. z ruštiny (Fjodor Ivanovič Ťutčev), němčiny (Nikolaus Lenau, Hartmann) a italštiny (Grossio).[5]

ŽurnalistikaEditovat

Působil postupně v redakcích následujících periodik:

  • Pražské noviny (1857–1861)
  • Národní listy (1861–1867)
  • Národní pokrok, později přejmenovaný na Pokrok (1867–1877).[5]

Byl novinářem s rozsáhlými znalostmi historie a dobrým úsudkem ve vnitropolitických otázkách i zahraničních událostech, zejména ze slovanských zemí.[3]

Vědecká činnostEditovat

V roce 1883 se pokoušel habilitovat na univerzitního profesora.[11] Přitom mu měla pomoci rozsáhlá studie Stará doba romantického básnictví, v níž popisoval a porovnával předromantickou a romantickou literaturu různých národů Evropy.[5] Za počátek doby staroromantické považoval 12. století. Oproti podobným zahraničním dílům věnoval dostatečný prostor slovanským literaturám – české, polské a dubrovnické. Spis doplnil ukázkami děl a překlady J. V. Sládka, Vrchlického i svými vlastními.[17] Dílo, určené pro odbornou i širokou veřejnost, mělo ohlas, ale vyvolalo také nesouhlas vědecké obce a Jeřábek profesorský titul nezískal. I toto zklamání vedlo k tomu, že v dalších podobných pracích už nepokračoval a brzy poté skončil s literární činností.[5]

OdkazyEditovat

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

ReferenceEditovat

  1. Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c d e f František Věnceslav Jeřábek. Světozor. 3. 1878, roč. 12, čís. 13, s. 165-166. Dostupné online. 
  4. a b c Prof. dr. Fr. V. Jeřábek. Zlatá Praha. 4. 1893, roč. 10, čís. 21, s. 250. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. František Věnceslav Jeřábek. Zlatá Praha. 4. 1886, roč. 3, čís. 16, s. 250. Dostupné online. 
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 162, 676. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  7. Frant. V. Jeřábek. Humoristické listy. 12. 1882, roč. 24, čís. 49, s. 396. Dostupné online. 
  8. Česká společnost 1848-1918. 676
  9. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  10. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  11. a b c Ph. Dr. František V. Jeřábek. Světozor. 4. 1893, roč. 27, čís. 21, s. 250. Dostupné online. 
  12. hrob Františka Věnceslava Jeřábka na Vyšehradském hřbitově v Praze
  13. Databáze autorit NK v Praze
  14. Durdíkovu kritiku viz DURDÍK, Josef. Služebník svého pána. Od Fr. Jeřábka. Světozor. 12. 1870, roč. 4, čís. 49, s. 391-392. Dostupné online. . Jeřábek na ni odpověděl v následujícím čísle, viz Služebník svého pána. Světozor. 12. 1870, roč. 4, čís. 50, s. 399-400. Dostupné online. . Diskusi uzavírá opět Josef Durdík: DURDÍK, Josef. Služebník svého pána. Světozor. 12. 1870, roč. 4, čís. 51, s. 407. Dostupné online. 
  15. Tři doby země české byla slavná báseň Boleslava Jablonského; viz její text
  16. Dobová kritika: Syn člověka. Světozor. 4. 1878, roč. 12, čís. 16, s. 202. Dostupné online. 
  17. B. F. Rozmanitosti. Literatura. Světozor. 4. 1883, roč. 17, čís. 35, s. 415. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat