Sgrafito

technika provedení ozdobných omítek

Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip renesančního sgrafita spočívá v nanesení bílé vrstvy (intonaco bianco) na probarvenou vrstvu omítky (intonaco colorato). Bílá vrstva se za čerstva odrývá na probarvenou.[1] Odhalená kontrastující spodní vrstva pak tvoří požadovanou dekoraci vnější fasády, případně i stěn interiérů staveb.[2][3][4][5][6] Motiv sgrafita bývá figurální nebo ornamentální, charakteristická jsou obdélníková tzv. psaníčka (psaníčkové sgrafito = obálka).

Renesanční figurání sgrafito s biskupským erbem na Regentském domě v Kroměříži

Popis techniky editovat

Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy zpravidla s hlazeným povrchem se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.

Druhy sgrafit editovat

Psaníčko editovat

 
Detail psaníčkového sgrafita (zámek Březnice)

Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.

 
Nad psaníčky se nachází pás kobercového sgrafita (Český Krumlov).

Kobercové sgrafito editovat

Dalším, a to poměrně vzácným typem sgrafita, je sgrafito kobercové. Může být pásové (např. mořská vlna, esovitý pletenec) nebo plošné. Charakteristickým znakem je "zámek", jakési provázání ornamentu. V této souvislosti se hovoří dokonce o "ochranné funkci" sgrafita. Zámek má totiž bránit "rozvázání nebo proniknutí". Nejznámějším plošným kobercovým sgrafitem je sgrafito na fasádách zámku v Doudlebech nad Orlicí.

Figurální sgrafito editovat

 
Sgrafitová výzdoba někdejší lékárny na Kladně podle návrhu Mikoláše Alše

Sgrafito může být geometricky členěno dalšími ornamenty nebo křivkami, rostlinnými či figurálními prvky. Figurální motivy sgrafita, obsahují většinou témata z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, postavy panovníků nebo různé alegorické postavy či výjevy.

Sgrafito v novorenesanci editovat

 
Sgrafita na domě Bohuslava Schnircha – Mikovcova 5

Důležitým prvkem výzdoby novorenesančních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.[7] O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[2] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V. Skučka a J. Zeyera"[3] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[4] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[5][6] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.[8] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[9]

Novorenesanční domy se sgrafity navržené Antonínem Wiehlem[10][11] editovat

Reference editovat

  1. WICHTERLOVÁ, Zuzana. Průzkum techniky renesančního sgrafita. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2015. 86 s. ISBN 978-80-7395-930-2. S. 13. 
  2. a b HELLER,, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3–13. 
  3. a b KOULA, Jan. Domy pp.architektů V. Skučka a J. Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  4. a b NOVÁK, Láďa. O sgraffitu, in: Dílo,. Praha: [s.n.], 1911. S. 119. 
  5. a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  6. a b SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. Roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. 
  7. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–13. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  8. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 14. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  9. KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  10. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  11. DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  12. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  13. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40224/1-1315 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  14. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  15. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-442 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-24]. Dostupné online. 
  16. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-162 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  17. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24–25. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  18. VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348–349. 
  19. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
  20. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  21. a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  22. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Vladislava Říhová a kolektiv: Sgrafito 16.-20. století, Fakulta restaurování Univerzity Pardubice, Pardubice 2009, ISBN 978-80-7395-228-0
  • Pavel Waisser: Renesanční figurální sgrafito na průčelích moravských městských domů, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014, ISBN 978-80-244-4305-8

Externí odkazy editovat