Otevřít hlavní menu

Kostel svaté Voršily (Praha)

Klášterní kostel v Praze

Kostel svaté Voršily na Novém Městě pražském je významná vcholně barokní stavba. Jedná se o římskokatolický klášterní kostel při novoměstském klášteře a školy sester voršilek. Nachází se na Národní třídě č. 139/8 v Praze 1-Novém Městě. Společně s klášterem voršilek je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1] Na téže adrese sídlí rovněž Endokrinologický ústav.

Kostel svaté Voršily
Kostel svaté Voršily na Národní třídě
Kostel svaté Voršily na Národní třídě
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj hl. m. Praha
Městská část Praha 1
Obec Nové Město
Lokalita Národní
Souřadnice
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie Česká církevní provincie
Diecéze Arcidiecéze pražská
Vikariát První pražský vikariát
Farnost do 1. ledna 2005 Římskokatolická duchovní správa u kostela sv. Voršily Praha - Nové Město, poté byl kostel změněn na klášterní a začleněn do farnosti u kostela sv. Vojtěcha.
Status Klášterní kostel
Datum posvěcení 6. července 1704
Světitel Vít Seipel
Architektonický popis
Architekt Marcantonio Canevalle
Stavební sloh baroko
Typ stavby kostel
Výstavba 1702-1704 
Specifikace
Stavební materiál kámen, zdivo
Odkazy
Adresa

Národní 139/8

110 00  Praha 1–Nové Město
Ulice Národní
Kód památky 50765/1-1054 (PkMISSezObr) (součást památky Klášter voršilek)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

DějinyEditovat

 
Interiér kostela svaté Voršily
 
Sousoší svatého Jana Nepomuckého
 
Socha sv. Voršily nad vchodem do chrámu,1701

Na místě měšťanských domů, jejichž základy a dvě klenby se dochovaly v suterénu, byla roku 1699 založena a v letech 17021704 postavena novostavba vrcholně barokního kostela, při starším klášteře voršilek. Projekt vytvořil Marcantonio Canevalle roku 1699, datovaný originál projektu se dochoval[2]. Základní kámen byl položen 4. dubna 1699 za přítomnosti architekta a slavnost seopakovala po instalaci nové představené 24. září 1702, kdy byla stavba téměř hotova. Kostel se třemi oltáři a bez vnitřní výzdoby byl posvěcen světícím biskupem pražským a zároveň strahovským opatem Vítem Seiplem dne 6. července 1704. 10. července roku 1718 vysvětil Jan Kamenický již plně zařízený kostel[3].

VýzdobaEditovat

InteriérEditovat

Vnitřní výzdobu provedli do roku 1707 malostranský malíř Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu (fresky) a pravděpodobně Tommaso Soldatti (štukatury). Fresky pokrývají tři pole klenby a znázorňují činnost tří božských osob ve světě (Boha Otce, Syna a Ducha svatého). Nad kruchtou je zpodoben Anděl Strážce. Kostel má celkem šest oltářů.

  • Hlavní oltář sv. Voršily: obraz Nanebevzetí sv. Voršily mezi družkami namaloval Jan Kryštof Liška roku 1704, daroval jej František Antonín Špork, jehož erb je dole vymalován. Dřevěné konstrukce dodal truhlář Jan Unmuth, bíle štafírované oltářní sochy a další dřevořezby (například zpovědnice) dodal František Preiss do roku 1710.
  • Boční oltář Nanebevzetí Panny Marie štafíroval Jan Kryštof Tummer, obraz na něj namaloval Petr Brandl roku 1710. Na predele je obraz sv. Rodiny pod sklem.
  • Oltář svaté Anny: obraz namaloval Jan Kryštof Liška (1710), obnovil jej Josef Scheiwl roku 1883; darovala hraběnka Ludmila Herula Molariová, rozená z Kaiserštejnu.
  • Oltář sv. Josefa: obraz sv. Josef ukazuje andělům dítě Ježíše dodal švýcarský malíř Jan Bruno Rossi v letech 1737-1739, na predele menší obraz s výjevem Smrt sv. Františka Xaverského na ostrově Šang Čchuan.
  • Oltář sv. Jana Nepomuckého: obraz znázorňuje klečícího sv. Jana Nepomuckého při adoraci sv. kříže (1710)
  • Oltář sv. Anděly/Angely Merici: obraz vymaloval Ignác Raab roku 1743 na objednávku představené kláštera baronky Emerenciány von Wenden.
  • Ambonu a oltář čelem k lidu navrhl roku 1985 Karel Stádník.
  • Kazatelna je barokní a je vyzdobena řezbami čtyř evangelistů z dílny Františka Preisse.
  • Mramorový kámen v podlaze uprostřed kostela kryje hrobku (kryptu) řeholnic, zrušenou za reforem císaře Josefa II. roku 1784. Mramorovou dlažbu provedl Jan Petr Baumgartner v letech 1737-1740
  • Varhany postavil Leopold Spiegl v letech 1723-1725.
  • Zvon byl odlit roku 1706 byl v dílně Mikuláše Löwa.

Interiér chrámu v  letech 18831884 upravil architekt Antonín Viktor Barvitius, který dal dosavadní výmalbu stěn překrýt novobarokními šablonami s nekonečným ornamentálním vzorem (válečkem), při generální obnově interiéru byl zčásti zachován vzor novobarokní a zčásti obnovena starší vrstva výmalby.

ExteriérEditovat

V nadpraží hlavního vchodu do chrámu stojí kamenná socha sv. Voršily, jejímž autorem je pravděpodobně Ottavio Mosto (1701); sochy sv. Markéty, Agáty (Háty), Panny Marie Immaculaty, šesti andělů a archanděla Michaela dodala dílna Matěje Václava Jäckela. Před kostelem stojí pískovcové sousoší svatého Jana Nepomuckého se dvěma andílky po stranách, andílci nesou kartuše s Janovými atributy: monstranci a staroboleslavské paládium. Sousoší vytesal Ignác František Platzer v letech 1746-1747 původně jako vrchol kašny, podle architektonického návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera[4]. Kašna musela koncem 19. století ustoupit dopravnímu provozu ulice.

Před budovou prelatury stojí misijní kříž s Ukřižovaným, tato olejomalba na plechu pochází z 19. století a jeho malba byla po zničení obnovena malířem-restaurátorem Janem Mikulášem Hálou.

Duchovní správaEditovat

Do 31. prosince 2004 byla u kostela samostatná duchovní správa, řízená dominikány od sv. Jiljí. Nyní jde o klášterní kostel řádu sester voršilek.

ReferenceEditovat

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-03-15]. Identifikátor záznamu 164317 : klášter voršilek s kostelem sv. Voršily. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. R. Baťková a kolektiv, Umělecké památky Prahy, 2 - Nové Město a Vyšehrad, Praha 1999, s. 169-174
  3. Jan Florian Hammerschmidt, Prodromus gloriae Pragenae, Pragae 1723, s.350-351
  4. Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. Praha 1958, s. 106-108

LiteraturaEditovat

  • Růžena Baťková a kolektiv: Umělecké památky Prahy 2 – Nové Město, Vyšehrad, Academia, Praha 2000, ISBN 80-200-0627-3, str. 169-170
  • Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. Praha 1958, s. 106-108, 325-326.
  • František Ekert, Posvátná místa král.hl.m. Prahy. Díl I., Praha 1884, s. 103.

Externí odkazyEditovat