Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2015
Toto je archiv článků, které byly v roce 2015 článkem měsíce na Portálu Slovensko.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
1 editovat
Oravská přehrada (slovensky Oravská priehrada) je přehradní nádrž na severu Slovenska. Malou částí zasahuje i do Polska.
Vodní režim
Byla vybudována na soutoku Bílé a Černé Oravy. První práce na projektu začaly přesně 24. července 1941]] a do provozu byla přehrada uvedena v roce 1954. Po napuštění zůstaly pod vodou obce Slanica, Osada, Oravské Hámre, Ľavkovo, Ústie nad Oravou a 2/3 Námestova, proto Námestovo nyní nemá historické centrum. Nad hladinou zůstal malý kopec, z kterého vznikl Slanický ostrov.
K soustavě vodního díla Orava náleží také vyrovnávací nádrž Tvrdošín vybudovaná později v letech 1979–1978.
2 editovat
Bratislava je hlavní a největší město Slovenska (německy Preßburg, maďarsky Pozsony, latinsky Posonium, do roku 1919 slovensky Prešporok/Prešporek, do roku 1919 česky Prešpurk), centrum Bratislavského kraje a historická metropole někdejších žup Prešpurské a Bratislavské. Rozkládá se na obou březích Dunaje, v jihozápadní části země, při hranici s Maďarskem a Rakouskem. V roce 2013 zde žilo 417 389 obyvatel.
Bratislava je sídlem středoevropské centrály Mezinárodní finanční korporace (IFC) – organizace Světové banky. Rovněž zde sídli Rozvojový program OSN pro Evropu a Společenství nezávislých států (UNDP Europe). Od roku 2009 v domě OSN na Grösslingově ulici sídli také Populační fond OSN pro Evropu a západní Asii.
Symbolem Bratislavy (který je vyobrazen i na jejím logu) je Bratislavský hrad se čtyřmi věžemi v rozích a jedním nádvořím uprostřed, nebo také architektonicky zajímavý Most SNP (postavený v druhé polovině 20. století), klenoucí se jako jeden z pěti mostů přes Bratislavou protékající Dunaj nedaleko historického jádra metropole.
3 editovat
Vysoké Tatry (polsky Tatry Wysokie, maďarsky Magas-Tátra) je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km² (260 km² na Slovensku a 81 km² v Polsku). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km.
Geologie
Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km.
4 editovat
Lietavský hrad se nachází na Slovensku v Žilinské kotlině na strmém hřebínku mezi obcemi Lietava a Lietavská Svinná
v nadmořské výšce 635 m n. m. V současnosti jde o rozsáhlou a relativně dost zachovanou zříceninu.
Historie
Hrad postavili po roce 1241 pravděpodobně jako administrativní a vojenské centrum. V letech 1300 až 1321
je dáván do souvislosti s Matúšem Čákem. Koncem 14. století patřil králi
Zikmundovi Lucemburskému, v letech 1475–1494 pak Pavlovi Kinižimu, který zde prováděl
větší stavební úpravy. Opravil opevnění prvního předhradí a velkou obytnou věž, jakož i vstupní věžovou bránu. Počátkem 16. století hrad získal Mikuláš Kostka, jehož dceru Barboru si vzal za manželku František Turzo.
Nový majitel hradu opevnil další, druhé předhradí a opravil existující budovy; z nich víceré ukončil obloukovou
atikou podle nového výtvarného směru – renesance. Z roku 1530 pochází zpráva, že se na hradě zdržovala početná vojenská posádka – 285 žoldnéřů, kteří si zde sami vyráběli i střelný prach. V roce 1604 se počet vojáků zmenšil na 12. Po smrti Imricha Thurzy (1621) bylo zdejší panství rozděleno mezi dědice, kteří nějakou dobu hrad společně udržovali. V roce 1641 v důsledku majetkových sporů ztratili o areál zájem; hrad v první polovině 17. století patřil komposesorátu. Popis hradu z roku 1698 uvádí, že není obýván a nachází se zde jen archiv; 1760-1770 archiv převezli na Oravský hrad. Lietavský hrad už poté nebyl využíván ani udržován, a tak postupně chátral. V letech 1870–1873 zdejší majetky vlastnil baron Popper.
5 editovat
Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.
V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a posléze československým ministrem války. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti.
Vojenský pilot
Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků, které hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. V srpnu 1915 mu bylo vzhledem k jeho bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl a místo toho opět požádal o přeložení do Srbska. Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska.
6 editovat
Chvojnická pahorkatina je geomorfologický celek na západním Slovensku v Záhoří, s malým přesahem na Moravu. Jde o součást podsoustavy Panonská pánev, provincie Západopanonská pánev, subprovincie Vídeňská pánev a oblasti Záhorská nížina.
Poloha a členění
Na jihu a západě hraničí s Borskou nížinou, na severozápadě s Dolnomoravským úvalem,
na severovýchodě s Bílými Karpatami a na východě s Myjavskou pahorkatinou.
Na severu probíhá česko-slovenská státní hranice.
Geologické poměry
Z geologického hlediska je oblast Chvojnické pahorkatiny přiřazována k neogénním sedimentačním pánvím
Vnitřních Západních Karpat. Jihozápadní část je tvořena málo zpevněnými až sypkými
mořskými neogenními sedimenty, hlavně jíly, slíny, silty, písky, pískovci a štěrky období
vrchního miocénu až pliocénu. Jihovýchodní a centrální část tvoří jílovce, siltovce, písky, pískovce, štěrky, slepence,
ojediněle vápence spodního miocénu. Západní a zčásti i centrální část je tvořena jíly, jílovci, siltovci, písky, pískovci a slepenci období středního miocénu. V této části se přidávají vápence, uhelné sloje a ryolitové tufy.
Nejsevernější část je tvořena flyšovými vrstvami pískovců, slepenců a jílovců období paleogénu až spodního eocénu.
Nejsevernější část zároveň přináleží k magurskému flyši vnějšího flyšového pásma. Středem území prochází několik
zlomových linií, přičemž nejvýznamnější probíhá ve směru západ - východ.
7 editovat
Chráněná krajinná oblast Vihorlat (CHKO Vihorlat) patří mezi nejmenší velkoplošné chráněné území na Slovensku. Byla vyhlášena vyhláškou MK SSR č. 9/1974 Sb ze dne 28. prosince 1973 s cílem ochrany a zhodnocování přírody a přírodních zdrojů, zajištění koordinace jejího hospodářského využívání v souladu s ochranou přírodního bohatství a přírodních krás vzhledem k jejich všestranný kulturní, vědecký, ekonomický a zdravotně-rekreační význam. V tomto chráněném území platí druhý stupeň ochrany. Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z poslání CHKO je budování reprezentativní sítě maloplošných chráněných území, tedy zajišťování ochrany nejhodnotnějších částí přírody formou přírodních rezervací a přírodních památek.
Poloha
Území CHKO Vihorlat se nachází v nejvýchodnější části Slovenska, má nepravidelný tvar a zahrnuje střední část Vihorlatských vrchů. Na jihu vede jeho hranice u obce Remetské Hámre, odtud pokračuje severovýchodním a severním směrem údolím potoka Okna, potokem Barlahov a přes kótu Fetkov (978 m n. m.) pokračuje na Nežabec (1023,4 m n. m.), odtud severním směrem nad kótu Na kameni (568 m n. m.). Z této kóty směřuje severní hranice CHKO na západ až nad obec Zemplínske Hámre, odtud vede klikatá hranice přibližně kolem kót Podstava, Dzika (834 m n. m.). Odtud pokračuje jižním směrem dolinou Remetského potoka až na okraj obce Remetské Hámre. Nejvýše položeným místem CHKO je vrch Vihorlat (1075,5 m n. m.), nejnižším místem je okraj lesa u obce Jovsa (162 m n. m.). Rozloha CHKO Vihorlat je 17 485 ha a nachází se na území okresů Sobrance, Michalovce, Humenné a Snina.
8 editovat
Chráněná krajinná oblast Vihorlat (CHKO Vihorlat) patří mezi nejmenší velkoplošné chráněné území na Slovensku. Byla vyhlášena vyhláškou MK SSR č. 9/1974 Sb ze dne 28. prosince 1973 s cílem ochrany a zhodnocování přírody a přírodních zdrojů, zajištění koordinace jejího hospodářského využívání v souladu s ochranou přírodního bohatství a přírodních krás vzhledem k jejich všestranný kulturní, vědecký, ekonomický a zdravotně-rekreační význam. V tomto chráněném území platí druhý stupeň ochrany. Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z poslání CHKO je budování reprezentativní sítě maloplošných chráněných území, tedy zajišťování ochrany nejhodnotnějších částí přírody formou přírodních rezervací a přírodních památek.
Poloha
Území CHKO Vihorlat se nachází v nejvýchodnější části Slovenska, má nepravidelný tvar a zahrnuje střední část Vihorlatských vrchů. Na jihu vede jeho hranice u obce Remetské Hámre, odtud pokračuje severovýchodním a severním směrem údolím potoka Okna, potokem Barlahov a přes kótu Fetkov (978 m n. m.) pokračuje na Nežabec (1023,4 m n. m.), odtud severním směrem nad kótu Na kameni (568 m n. m.). Z této kóty směřuje severní hranice CHKO na západ až nad obec Zemplínske Hámre, odtud vede klikatá hranice přibližně kolem kót Podstava, Dzika (834 m n. m.). Odtud pokračuje jižním směrem dolinou Remetského potoka až na okraj obce Remetské Hámre. Nejvýše položeným místem CHKO je vrch Vihorlat (1075,5 m n. m.), nejnižším místem je okraj lesa u obce Jovsa (162 m n. m.). Rozloha CHKO Vihorlat je 17 485 ha a nachází se na území okresů Sobrance, Michalovce, Humenné a Snina.
9 editovat
Krajská hvězdárna a planetárium Maxmiliána Hella v Žiaru nad Hronom je kulturně-výchovné zařízení sestávající z astronomické observatoře i planetária. Jeho úkolem je zpřístupňovat a rozšiřovat informace o astronomii a příbuzných přírodovědeckých tématech mezi laickou veřejností, především mezi dětmi a mládeží. K jeho organizačním součástem patří Hvězdárna v Banské Bystrici a Hvězdárna v Rimavské Sobotě.
Planetárium se nachází pod kupolí o průměru 10 metrů, v jejímž centru je optomechanický přístroj Zeiss Klein Planetarium 2P. Ten je doplněn dalšími zařízeními a projektory. Centrální přístroj simuluje celou hvězdnou oblohu viditelnou pouhým okem a promítá na ni i některá tělesa Sluneční soustavy. Hvězdárna obsahuje jako svůj hlavní přístroj zrcadlový dalekohled Maksutov-Cassegrain TEC s průměrem zrcadla 202 mm a ohniskovou vzdáleností 2200 mm. Kromě toho obsahuje i dalekohled LUNT s průměrem objektivu 60 mm a ohniskovou vzdáleností 600 mm k pozorování sluneční chromosféry. Oba dalekohledy jsou osazeny na společné montáži Losmandy HGM Titan 50: 1. Budova kromě toho obsahuje i několik sálů – přednáškový, SCI-FI sál a UFO sál – v nichž jsou další zařízení a materiál sloužící k demonstraci jevů probíhajících ve vesmíru. Pozorování lze provádět i z dvojice teras. Jedna z nich, zvaná solární terasa, obsahuje solární panely k demonstraci využití solární energie a několik slunečních hodin.
10 editovat
Dálnice D1 (slovensky Diaľnica D1) je nejdelší a hlavní slovenská dálnice. Po svém dokončení má mít 515,621 km.
Po svém dokončení spojí Bratislavu s hraničním přechodem Záhor na státní hranici s Ukrajinou přes Trnavu, Trenčín, Žilinu, Poprad, Prešov, Košice a Michalovce. Je součástí větve „A“ 5. panevropského koridoru s trasou (Terst) – Bratislava – Žilina – Košice – (Užhorod – Lvov) a evropských silnic E50, E58, E75, E442 a E571.
Dálnice D1 je ve výstavbě od roku 1972 a v současnosti je z ní zprovozněno téměř 320 kilometrů, což je necelých 62 procent z celkové plánované délky 515,621 kilometrů. I přes různé stanovené termíny jejího dokončení z minulosti (roky 1990, 2000, 2005, 2010 či 2013) bude v celé délce průjezdná nejdříve v roce 2019. Výstavba dálnice je náročná především v kopcovitém terénu mezi Žilinou a Prešovem. Jen mezi těmito dvěma městy se v budoucnosti bude nacházet až 11 tunelů s celkovou délkou 27 kilometrů. Dvanáctý tunel Dargov se plánuje východně od Košic a stavět se začne nejdříve v roce 2015. V současnosti jsou z těchto dvanácti tunelů v provozu jen tři – tunel Branisko (4 975 m), tunel Lučivná (250 m) a tunel Bôrik (999 m). Čtvrtý tunel Šibenik (635 m) je ve výstavbě a měl by být dokončen v létě roku 2015. Nejdelší z tunelů na dálnici D1 bude Tunel Višňové, který bude měřit 7 460 metrů a bude v úseku Žilina – Martin. Kromě tunelů se budují mnohé mosty, viadukty a estakády, z nichž nejdelší je Estakáda Hričovský kanál, která bude se svou délkou 1 695 metrů jedním z nejdelších silničních mostů na Slovensku.
11 editovat
Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.
Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do partyzánské války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří a jiné). V SNP bojovalo, kromě Slováků, také 3 000 Čechů. Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky. Šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi.
12 editovat
Nízké Tatry (slovensky Nízke Tatry) jsou pohoří a krajinná oblast nacházející se na Slovensku. Celá oblast je chráněna jako Národní park Nízké Tatry. Většinu jeho území tvoří stejnojmenné pohoří. Nejvyšší horou je Ďumbier (2043 m).
Geografie
Hlavní hřeben pohoří se táhne ze západu na východ v délce asi 80 km mezi údolími Váhu na severní straně a Hronu na straně jižní. Nízké Tatry se v sedle Čertovica dělí na celistvější východní část – Kráľovohoľské Tatry a západní – Ďumbierské Tatry. Hlavní hřeben v jednotlivých částech pohoří mění svůj vzhled i charakter. Například masiv Prašivé v západní části Nízkých Tater s nejvyšším vrcholem Veľká Chochuľa (1753 m) je klasickým zástupcem holin s hladce modelovaným reliéfem. Naopak nejskalnatější skupinou pohoří je masiv Ďumbieru od sedla Ďurkové. Východní část hřebene je výrazně zalesněna a až v oblasti Orlovej a Kraľovej hole znova nabývá charakter holých a travnatých kopců.