Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2018
Toto je archiv článků, které byly v roce 2018 článkem měsíce na Portálu Slovensko.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
1 editovat
Pieninský národní park se nachází na severu Slovenska v Prešovském kraji, při hranicích s Polskem. Rozkládá se v pohoří Pieniny, které je součástí Východních Beskyd. Na polské straně na něj navazuje Pieniński Park Narodowy. S rozlohou 37,5 km² (3749,62 ha) je nejmenším národním parkem Slovenska, jeho ochranné pásmo zabírá 22 368,37 ha.
Park se rozkládá v okresech Kežmarok a Stará Ľubovňa v Prešovském kraji. Byl založen 16. ledna 1967, jeho hranice byly upraveny v roce 1997 (zvýšení rozlohy z 21,25 km² na současnou hodnotu).
Je známý svou krásnou krajinou, zejména řekou Dunajec, která je vyhledávanou oblastí vodáků a turistů. Park nabízí tradiční folklor a architekturu, zejména ve vesnici Červený Kláštor s Muzeem národní kultury.
2 editovat
Košice jsou druhé největší město Slovenska a přirozená metropole východoslovenského regionu. Jsou sídlem Ústavního soudu SR a Košického samosprávného kraje. Mají 239 tisíc obyvatel (2016), košická aglomerace má 355 tisíc obyvatel. Město je také centrem košicko-prešovské aglomerace s 555 800 obyvateli, která patří mezi největší městská seskupení na Slovensku.
Košice jsou významným centrem politického, hospodářského, kulturního a církevního života, sídlem Ústavního soudu SR, košické řeckokatolické eparchie, košické římskokatolické arcidiecéze a sídlem metropolity. V Košicích sídlí Univerzita P. J. Šafárika a Technická univerzita.
Město je střediskem významných kulturních institucí i s celoslovenskou působností, mezi něž patří Státní divadlo Košice, Státní filharmonie Košice, Slovenské technické muzeum, Východoslovenské muzeum, Východoslovenská galerie a Státní vědecká knihovna. Největší menšinu na území města tvoří Maďaři s podílem 3,78 % (podle sčítání obyvatelstva v roce 2001). Pro její potřeby byl zřízen maďarský konzulát.
Město hraje důležitou roli v dopravním propojení východ-západ, kde tvoří spojnici mezi západní a střední Evropou a Ukrajinou s Ruskem prostřednictvím širokorozchodné i normálněrozchodné železniční tratě. Košické mezinárodní letiště zprostředkovává rychlé spojení se západní a střední Evropou pro obyvatele celého Východoslovenského regionu. Ve městě je zastoupen hutnický a strojírenský průmysl, Nachází se zde také skupina firem informačních a telekomunikačních technologií.
Košice mají silnou pozici v rámci Karpatského euroregionu, má tu sídlo jeho slovenská sekce. Spolu s partnerským městem Miškovec vytvořilo v roce 2000 metropolitní Euroregion Košice-Miskolc. Odrazem bohaté historie města je jeho centrum s početnými klenoty gotické, barokní a klasicistní architektury, které tvoří největší městskou památkovou rezervací na Slovensku. Její nejvýznamnější dominantou je největší gotická katedrála na Slovensku, katedrála svaté Alžběty. V roce 2006 Košice navštívilo 260 tisíc turistů, nejvíc jich bylo z Česka.
Město zvítězilo nad Prešovem, Martinem a Nitrou v souboji o prestižní titul Evropského hlavního města kultury, kterým se stalo pro rok 2013.
3 editovat
Košice jsou druhé největší město Slovenska a přirozená metropole východoslovenského regionu. Jsou sídlem Ústavního soudu SR a Košického samosprávného kraje. Mají 239 tisíc obyvatel (2016), košická aglomerace má 355 tisíc obyvatel. Město je také centrem košicko-prešovské aglomerace s 555 800 obyvateli, která patří mezi největší městská seskupení na Slovensku.
Košice jsou významným centrem politického, hospodářského, kulturního a církevního života, sídlem Ústavního soudu SR, košické řeckokatolické eparchie, košické římskokatolické arcidiecéze a sídlem metropolity. V Košicích sídlí Univerzita P. J. Šafárika a Technická univerzita.
Město je střediskem významných kulturních institucí i s celoslovenskou působností, mezi něž patří Státní divadlo Košice, Státní filharmonie Košice, Slovenské technické muzeum, Východoslovenské muzeum, Východoslovenská galerie a Státní vědecká knihovna. Největší menšinu na území města tvoří Maďaři s podílem 3,78 % (podle sčítání obyvatelstva v roce 2001). Pro její potřeby byl zřízen maďarský konzulát.
Město hraje důležitou roli v dopravním propojení východ-západ, kde tvoří spojnici mezi západní a střední Evropou a Ukrajinou s Ruskem prostřednictvím širokorozchodné i normálněrozchodné železniční tratě. Košické mezinárodní letiště zprostředkovává rychlé spojení se západní a střední Evropou pro obyvatele celého Východoslovenského regionu. Ve městě je zastoupen hutnický a strojírenský průmysl, Nachází se zde také skupina firem informačních a telekomunikačních technologií.
Košice mají silnou pozici v rámci Karpatského euroregionu, má tu sídlo jeho slovenská sekce. Spolu s partnerským městem Miškovec vytvořilo v roce 2000 metropolitní Euroregion Košice-Miskolc. Odrazem bohaté historie města je jeho centrum s početnými klenoty gotické, barokní a klasicistní architektury, které tvoří největší městskou památkovou rezervací na Slovensku. Její nejvýznamnější dominantou je největší gotická katedrála na Slovensku, katedrála svaté Alžběty. V roce 2006 Košice navštívilo 260 tisíc turistů, nejvíc jich bylo z Česka.
Město zvítězilo nad Prešovem, Martinem a Nitrou v souboji o prestižní titul Evropského hlavního města kultury, kterým se stalo pro rok 2013.
4 editovat
Východoslovenská nížina je slovenská nížina, geomorfologická oblast subprovincie Velká dunajská kotlina. Leží v jižní části východního Slovenska. Dělí se na Východoslovenskou pahorkatinu a Východoslovenskou rovinu.
Na jihu přesahuje do Maďarska pod názvem Tiszamenti síkság (Tiská nížina), na východě pokračuje na ukrajinském území jako Закарпатська низовина, Zakarpats'ka nyzovyna (Zakarpatská nížina). Zasahuje i na území Rumunska jako Câmpia Someşului (Somešská nížina). Na západě ji ohraničuje pohoří Slanské vrchy a na severu sousedí s Beskydským předhořím a Vihorlatskými vrchy.
- Charakteristika
Východoslovenská nížina je rozsáhlá rovinatá oblast, ve které se nadmořská výška pohybuje okolo 150 – 200 metrů nad mořem. Jen ojediněle se nad touto rovinou tyčí vyšší kopce, např. Tarbucka (277 m) a Velký vrch (272 m). Výjimkou je vrchol nedaleko státní hranice s Maďarskem – Rozhľadňa, který měří 469 m. Jen o něco málo jižněji, u obce Streda nad Bodrogom, se nachází nejníže položené místo Východoslovenské nížiny a současně i celého Slovenska, které leží v nadmořské výšce 94 m n. m.
5 editovat
Východoslovenská nížina je slovenská nížina, geomorfologická oblast subprovincie Velká dunajská kotlina. Leží v jižní části východního Slovenska. Dělí se na Východoslovenskou pahorkatinu a Východoslovenskou rovinu.
Na jihu přesahuje do Maďarska pod názvem Tiszamenti síkság (Tiská nížina), na východě pokračuje na ukrajinském území jako Закарпатська низовина, Zakarpats'ka nyzovyna (Zakarpatská nížina). Zasahuje i na území Rumunska jako Câmpia Someşului (Somešská nížina). Na západě ji ohraničuje pohoří Slanské vrchy a na severu sousedí s Beskydským předhořím a Vihorlatskými vrchy.
- Charakteristika
Východoslovenská nížina je rozsáhlá rovinatá oblast, ve které se nadmořská výška pohybuje okolo 150 – 200 metrů nad mořem. Jen ojediněle se nad touto rovinou tyčí vyšší kopce, např. Tarbucka (277 m) a Velký vrch (272 m). Výjimkou je vrchol nedaleko státní hranice s Maďarskem – Rozhľadňa, který měří 469 m. Jen o něco málo jižněji, u obce Streda nad Bodrogom, se nachází nejníže položené místo Východoslovenské nížiny a současně i celého Slovenska, které leží v nadmořské výšce 94 m n. m.
6 editovat
Kežmarok (německy Käsmark / Kesmark, maďarsky Késmárk, 2. pád v češtině Kežmarku) je město na severu Slovenska na úpatí Vysokých Tater, v Prešovském kraji. Město je centrem oblasti Spiš. Žije zde asi 17 000 obyvatel.
- Historie
Území města bylo osídlené již od doby kamenné. Bohaté archeologické nálezy pocházejí z doby bronzové a železné. Ve 12. a 13. století zde je opět archeologickými nálezy doloženo slovanské sídlo. Kežmarok jako město byl vytvořen v polovině 13. století spojením tří osad - slovenské rybářské osady, osady královských strážců hranice a osady německých saských kolonizátorů. První písemná zmínka o Kežmarku pochází z roku 1251 v darovací listině krále Bély IV, tehdy se nazýval Obec svaté Alžběty (latinsky Villa Sanctae Elisabeth.
Kežmarok získal městská práva roku 1269, tehdy byl označen Käsemarkt (sýrový trh). Roku 1380 byl prohlášen svobodným královským městem. Právo používat znak Kežmarok obdržel roku 1463; znak se od té doby do současnosti změnil jen velmi málo. Roku 1444 založili hrad a dali opevnit město sedmihradští Tököliové. V letech 1511 - 1540 hrad a město ovládal sedmihradský kníže Jan Zápolský.
7 editovat
Veľké Hincovo pleso je karové ledovcové jezero v Mengusovské dolině ve Vysokých Tatrách na Slovensku. S rozlohou 20,08 ha a hloubkou 53,7 m se jedná o největší a nejhlubší jezero Slovenska.
- Popis
Veľké Hincovo pleso je 740 m dlouhé a 370 m široké; jeho rozloha dosahuje 20,08 ha a hloubka 53,7 m.
Název plesa souvisí patrně se jménem (Hinca, Ignáce) některého majitele pozemků nebo pastýře, který k němu vystoupil. Na západě se nad plesem prudce zvedají stěny Kôprovského štítu, na severu Čubriny a Velkého Mengusovského štítu a na východ Východního Mengusovského štítu, Hincovy veže a Mengusovského Volovce. Na jih se otevírá Mengusovská dolina, od které je kotlina plesa oddělená ledovci ohlazeným stupněm. Okolí plesa je kamenité. Jihozápadně ve vzdálenosti několika desítek metrů se za stupněm nachází Malé Hincovo pleso.
- Přístup
Přístup je možný pěšky a to pouze v letním období od 16. června do 31. října. Ve vzdálenosti několika metrů od jihozápadního břehu vede 
modrá turistická značka, která spojuje Mengusovskou dolinu s Kôprovou dolinou.
Od Popradského plesa trvá výstup 1:40 hodiny. Vrátit se je možné stejnou cestou anebo pokračovat přes Vyšné Kôprovské sedlo a Hlinskou dolinu do Kôprové doliny.
8 editovat
Spiš (latinsky Scepusium, maďarsky Szepes, polsky Spisz, německy Zips) je název historického komitátu, stolice a župy Uherska. Spišská župa se rozkládala převážně v severovýchodní části dnešního Slovenska.
Její malá část leží v dnešním jižním Polsku, mezi řekami Dunajcem a Bielou vodou a státní hranicí se Slovenskem.
Dnes je to jen historický název příslušného území bez politické subjektivity (jako Bourbonnais či Artois Baskicko ve Francii, na rozdíl od Burgundska či Svobodného hrabství/Franche Comté, které jsou administrativními regiony), resp. označení jednoho z oficiálních turistických regionů Slovenska, ale mezi lidmi je název tohoto regionu stále zažitý.
- Hranice a vznik
Území Spiše bylo původně osídleno Slovany. Spiš byla součástí Velkomoravské říše. V 11. století bylo území Spiše z jihu obsazované Uherským královstvím a ze severu Polským královstvím. V té době byla Spiš pokryta převážně pralesy a řídce osídlena. Koncem 11. století tvořila hranici Uherska na Spiši řeka Hornád, na které s cílem bránit severní hranici Uherska uherští panovníci zakládali tzv. strážní osady. Spišský komitát (comitatus Scepusiensis) byl vytvořen v druhé polovině 12. století. V 50. letech 13. století se uherská hranice posunula na severu k Podolínce a na severozápadě na řeku Dunajec, někteří polští historici však připojení části Spiše nad řekou Hornád k Uhersku připisují míru uzavřenému mezi Uherskem a Polskem v Spišské Staré Vsi roce 1193. Region kolem Hniezdného (tehdy Gňazdá) a Staré Ľubovne (nazývaný Districtus Podoliensis) byl včleněn do Uher až na konci 13. století. Severní hranice stolice byla stabilizována až na začátku 14. století.
9 editovat
Pliešovce jsou obec na Slovensku v okrese Zvolen. V roce 2017 zde žilo 2 365 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1256.
Katastr obce tvoří dvě katastrální území, Pliešovce a Zaježová. Protékají jím říčky Neresnica a Krupinica.
- Poloha a charakteristika
Obec se nachází v jižní části Pliešovské kotliny, v oblasti styku Javorie a Krupinské planiny. Střed obce leží v nadmořské výšce 400 m, jednotlivé osady a usedlosti se nacházejí až v 700 m n. m. Nejnižším bodem je koryto Neresnice v lokalitě Na Chotáre s výškou 388 m n. m., nejvyšším vrch Priečno s nadmořskou výškou 1023,4 m. ve východní části katastru obce. Specifikem katastru obce o rozloze 5 628 ha je, že zatímco obec a severní část katastru, odvodňována Neresnicí patří do povodí Hronu, jižní a východní část patří s přítoky Krupinice do povodí Ipľu.
- Místní části
Pliešovce, Dolinky, Lonec, Podjavorie, Polomy a Zaježová
- Dějiny
Okolí dnešní obce bylo osídleno již v době bronzové, což dokazují archeologické nálezy bronzové sekery a zlomku bronzové růžicové spony, nalezené v roce 1909 na Rimáni. Další bronzová sekera ze stejného období byla náhodně objevena v roce 1967 v Zaježové a třetí, také bronzová, se našla v okolí obce v roce 1996. Až do 13. století lze osídlení katastru Pliešoviec jen předpokládat. První písemná zmínka o obci pochází z listiny krále Bély IV. ze 7. září 1256, v níž je zmíněn "Budislav z Pliešoviec", strážce zvolenského lesa. V roce 1351 uděluje Ludvík I. Veliký Pliešovcím určité výsady, které v roce 1419 rozšířil král Zikmund Lucemburský a později potvrdilo několik panovníků.
10 editovat
Bzovík je původně benediktinský (později premonstrátský) klášter přestavěný na pevnost (hrad), nedaleko obce Bzovík v okrese Krupina v Banskobystrickém kraji.
Objekt Bzovíckého kláštera je důkazem toho, že někdy určit jednoznačně druh stavební památky není jednoduché. Kláštery bývaly v historii často terčem útoků nepřátel a to vyvolalo nutnost jejich přestavby na opevněné objekty nebo pevnosti. V oblasti, která se dostala v 16. století do sféry přímého ohrožení tureckým nebezpečím, se urychleným tempem opevňovala města a později i oba nejstarší hornouherské (slovenské) kláštery v Hronském Beňadiku a v Bzovíku.
- Historie
Klášter v Bzovíku vznikl v první polovině 12. století. Původně šlo o benediktinský klášter zasvěcený prvnímu uherskému králi sv. Štěpánovi. Za jeho zakladatele je považován příslušník rodu Hunt-Poznanů, kníže Lampert.
Románský dvouvěžový kostel, ke kterému přibyla později po dostavbách klášterní budova s rajským dvorem a křížovou chodbou, byl jednou ze slovenských nejvýznamnějších románských stavebních památek. Kostel s klášterem se v průběhu 15. století často stával terčem útoků; vícekrát objekt vyhořel, načež byl opraven a postupem času částečně přestavěn.
11 editovat
Bzovík je původně benediktinský (později premonstrátský) klášter přestavěný na pevnost (hrad), nedaleko obce Bzovík v okrese Krupina v Banskobystrickém kraji.
Objekt Bzovíckého kláštera je důkazem toho, že někdy určit jednoznačně druh stavební památky není jednoduché. Kláštery bývaly v historii často terčem útoků nepřátel a to vyvolalo nutnost jejich přestavby na opevněné objekty nebo pevnosti. V oblasti, která se dostala v 16. století do sféry přímého ohrožení tureckým nebezpečím, se urychleným tempem opevňovala města a později i oba nejstarší hornouherské (slovenské) kláštery v Hronském Beňadiku a v Bzovíku.
- Historie
Klášter v Bzovíku vznikl v první polovině 12. století. Původně šlo o benediktinský klášter zasvěcený prvnímu uherskému králi sv. Štěpánovi. Za jeho zakladatele je považován příslušník rodu Hunt-Poznanů, kníže Lampert.
Románský dvouvěžový kostel, ke kterému přibyla později po dostavbách klášterní budova s rajským dvorem a křížovou chodbou, byl jednou ze slovenských nejvýznamnějších románských stavebních památek. Kostel s klášterem se v průběhu 15. století často stával terčem útoků; vícekrát objekt vyhořel, načež byl opraven a postupem času částečně přestavěn.
12 editovat
Bzovík je původně benediktinský (později premonstrátský) klášter přestavěný na pevnost (hrad), nedaleko obce Bzovík v okrese Krupina v Banskobystrickém kraji.
Objekt Bzovíckého kláštera je důkazem toho, že někdy určit jednoznačně druh stavební památky není jednoduché. Kláštery bývaly v historii často terčem útoků nepřátel a to vyvolalo nutnost jejich přestavby na opevněné objekty nebo pevnosti. V oblasti, která se dostala v 16. století do sféry přímého ohrožení tureckým nebezpečím, se urychleným tempem opevňovala města a později i oba nejstarší hornouherské (slovenské) kláštery v Hronském Beňadiku a v Bzovíku.
- Historie
Klášter v Bzovíku vznikl v první polovině 12. století. Původně šlo o benediktinský klášter zasvěcený prvnímu uherskému králi sv. Štěpánovi. Za jeho zakladatele je považován příslušník rodu Hunt-Poznanů, kníže Lampert.
Románský dvouvěžový kostel, ke kterému přibyla později po dostavbách klášterní budova s rajským dvorem a křížovou chodbou, byl jednou ze slovenských nejvýznamnějších románských stavebních památek. Kostel s klášterem se v průběhu 15. století často stával terčem útoků; vícekrát objekt vyhořel, načež byl opraven a postupem času částečně přestavěn.